VYBITÍ EMOCE, jíž je obsazen p?edtím vyt?sn?ný prožitek (viz VYT?SN?NÍ). V dob?, kdy se psychoanalýza rodila, se myslelo, že abreakce je sama o sob? lé?ivá bez ohledu na to, zda pacient rozumí významu vyt?sn?ného prožitku. Viz Freud (1895). Viz VHLED.

Jedním ze základních pravidel psychoanalytické techniky je pravidlo abstinence, p?estože není úpln? jasné, od ?eho by se m?lo abstinovat. Ve Freudov? pojetí (1915) znamená v?ta: „Lé?ba musí být vedena v abstinenci“ ur?it? to, že „analytická technika požaduje od léka?e, že by m?l pacientce, která touží po lásce, odmítnout satisfakci, jíž se dožaduje“. V následném Freudov? pojetí (1919) však tém?? identická v?ta znamená pot?ebu zajistit, aby utrpení pacienta neustupovalo p?íliš rychle. „Jestliže se díky tomu, že symptomy byly odstran?ny nebo že ztratily svou hodnotu, pacientovo utrpení zmenšilo, musíme ho znovu obnoviti v jiné oblasti; jinak se vystavujeme nebezpe?í, že nikdy nedosáhneme zlepšení s výjimkou zlepšení p?echodného a nevýznamného.“ Ve Freudových nejran?jších pracích se vyskytoval názor, že sexuální abstinence zp?sobuje sama o sob? ÚZKOST a NEURÓZU.

O pacientovi se ?íká, že p?ehrává (act out = p?ehrávat), když provádí ?innost, kterou lze interpretovat jako substituci vzpomínání na minulé události. Základem tohoto pojetí je náhrada myšlení ?inem, což bud' znamená, že

1. IMPULS, který je p?ehráván, nikdy nem?l verbální reprezentaci; nebo že
2. impuls je tak intenzívní, že se nem?že vybít ve slovech; nebo že
3. pacient není schopen INHIBICE.

Protože psychoanalýza je „lé?ba mluvením“ uskute??ovaná ve stavu reflexe, je acting out antiterapeutický. Acting out je charakteristický pro PSYCHOPATIE a pro PORUCHY CHOVÁNÍ, takže snižuje p?ístupnost techto stav? psychoanalýze.

Tento pojem tém?? vždy znamená adaptaci na PROST?EDÍ jako celek; znamená tedy schopnost rozlišovat mezi subjektivními p?edstavami (viz FANTAZIE) a vn?jšími vjemy (viz PERCEPCE). Protože podle KLASICKÉ TEORIE se p?edpokládá, že lidské dít? uspokojuje svá p?ání halucinatorním SPLN?NÍM P?ÁNÍ (viz také HALUCINACE) a protože takové díte nemá ani EGO, ani duševní strukturu, považuje se adaptace vetšinou za funkci, která se vyvíjejícímu se jedinci vnucuje zven?í jako d?sledek prožitku FRUSTRACE. Alternativní názor, že dít? se rodí již adaptované na prost?edí, s nímž se pravd?podobn? setká, a že tato adaptace se stává komplexnejší, jak zraje a získává zkušenosti, viz u Fairbairna (1952), Winnicotta (1958) a Hartmanna (1958). Viz PROST?EDÍ PR?M?RN? O?EKÁVANÉ; MATKA, NORMÁLN? ODDANÁ; ALLOPLASTICKÁ A AUTOPLASTICKÁ ADAPTACE.

Proces p?izp?sobování se vn?jšímu PROST?EDÍ. Kritiku tohoto pojetí ze strany KLASICKÉ TEORIE, která tvrdí, že dít? je zcela neadaptováno a ?ídí se PRINCIPEM SLASTI bez ohledu na vn?jší REALITU, viz u hesla ADAPTACE.

1. Následovník Alfreda Adlera (1870-1937), p?vodn? Freudova žáka, který se pozd?ji odd?lil a v r.1911 založil své vlastní hnutí.
2. Adjektivum vztahující se k Adlerovým názor?m. Viz KOMPLEX MÉN?CENNOSTI; MASKULINNÍ PROTEST.

Adultomorfní omyl znamená p?ipisovat kojenc?m a malým d?tem myšlenky a pocity, které by m?l dosp?lý za analogických podmínek. Obvykle se odkazuje na teorie psychologie d?tí, o nichž si ovšem mluv?í myslí, že p?ece?ují úrove? VÝVOJE d?tí.

Pojem, který zavedl Jones (1948) pro nejvyšší hr?zu ze ztráty schopnosti prožívat slast.

Obecný pojem pro pocity a EMOCE. Neexistuje obecn? p?ijatelná psychoanalytická teorie afekt?; rozlišují se však uvol?ující afekty, které doprovázejí projev pudu, a tenzní afekty, které doprovázejí zadržení pudu. Myslí se, že afekty jsou p?ipoutány k myšlenkám - ale opa?n? to neplatí. R?zná pojetí afekt? a emocí se liší v tom, že podle jednoho jsou p?ipojeny k myšlenkám, zatímco podle jiného jde o samostatné, nezávislé prožitky. Viz Glover E. (1939), Brierley (1951) a Rapaport (1953).

Psychiatrický pojem pro psychózy, které jsou charakterizovávány poruchou NÁLADY. Viz MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA; DEPRESE; MANIE.

Adjektivum, ozna?ující nervy, které vedou IMPULSY z periférie do centra, oproti EFERENTNÍM nerv?m, které je vedou z centra na periférii.

Neschopnost mluvit, fonovat. Má-li afonie PSYCHOGENNÍ P?VOD, je hysterickým konverzním p?íznakem (viz také KONVERZNÍ HYSTERIE).

(?ecky: bratrská láska) N?kdy se tohoto pojmu používá ve spojitosti s EROS, aby se postavila do protikladu altruistická LÁSKA (caritas) oproti lásce smyslné.

Agitovaná DEPRESE a MELANCHOLIE jsou PSYCHIATRICKÝMI diagnostickými pojmy, které znamenají, že pacienti jsou jednak hluboce depresivní, a sou?asn? napjatí, nesoust?ed?ní a úzkostní.

Forma FOBIE, p?i níž se pacient vyhýbá otev?enému prostoru a p?i níž se stává úzkostným (viz ÚZKOST), když se v n?m ocitne.

Hypotetická síla, PUD nebo princip, který, jak se p?edpokládá, vyvolává ?etné pocity a ?etné akce. Agrese je ?asto považována za protiklad SEXU nebo LIBIDA, v kterémžto p?ípad? znamená destruktivní pud. Pojmu agrese se n?kdy používá jako synonyma destruktivity, ale není jisté, zda je primárním pudem, tzn. zda existuje agresivní, destruktivní pud jako takový, ?i zda je reakcí na FRUSTRACI. Není také jasné, zda je pudem s vlastními zám?ry, ?i zda pouze poskytuje ENERGII EGU, aby bylo schopno p?ekonat p?ekážky na cest? za uspokojováním jiných pud?. Tém?? univerzální tendence analytik? dávat rovnítko mezi agresi, NENÁVIST, destruktivitu a SADISMUS je v rozporu s její etymologií (ad-gradior =  pohybovat se vp?ed) a s jejím tradi?ním významem (dynamika, sebeprosazování, expresivita, hnací síla). V psychoanalýze se odvozuje význam pojmu agrese z pozd?jších Freudových prací, v nichž ji považuje za odvozeninu PUDU SMRTI. V rámci EGO - PSYCHOLOGIE se používá pojm? agresifikace a deagresifikace jakožto homolog k pojm?m libidinizace a delibidinizace. Biologie agresivního chování - viz Lorenz (1966).

Freud p?íliš ?asto pracoval s myšlenkou, že mezi aktivitou a pasivitou existuje polarita; MASKULINITA, AGRESE, SADISMUS a VOYEURISMUS jsou aktivní, FEMINITA, SUBMISIVITA, MASOCHISMUS a EXHIBICIONISMUS jsou pasivní. Následkem toho klade obvykle KLASICKÁ TEORIE rovnítko mezi aktivní a maskulinní, pasivní a femininní; maskulinita se definuje jako schopnost p?ijmout aktivní roli, feminita jako schopnost akceptovat (!) pasivní roli; sadismus je podle této teorie maskulinním rysem, masochismus femininním rysem. Situace je však komplikována dalším teoretickým p?edpokladem, totiž že pudy mohou podléhat ZVRATU ve sv?j opak, zvlášt? pak že aktivní pudy se mohou stát pasivními; jako p?íklad pudu, který je schopen takového zvratu, se obvykle uvádí sadismus a voyeurismus. Viz Freud (1915).

Freud?v názor na rovnost pasivního a femininního byl velmi ?asto kritizován, zejména ze strany analyti?ek - Horneyová (1926), Kleinová (1948) a Payneová (1935); tento postoj je p?íkladem toho, co Jones nazývá Freudovým FALOCENTRICKÝM názorem na ženy. Pouze Hermann (1935) se tázal na rovnost aktivity a maskulinity. Pokusy popsat heterosexuální vztahy z hlediska mužské aktivity a ženské pasivity mohou vést k absurdit?. Deutschová (1946) nap?. považuje za femininní charakteristiku „aktivní sledování pasivních cíl?“. Projevuje se také tendence považovat matky za aktivní a jejich d?ti za pasivní, což odporuje skute?nosti, že matky i d?ti nasávají angažovanou aktivitu. V obou definicích aktivní a pasivní role se p?edpokládá, že vztahy jsou spíše kolizemi než interakcemi, oba p?ístupy si pletou aktivitu s ak?ní iniciativou a pasivitu s citlivostí a vnímavostí.

Ve svých raných pracích Freud rozlišuje mezi PSYCHONEURÓZAMI a aktuálními neurózami; psychoneurózy jsou podle n?j zp?sobeny psychologickými KONFLIKTY, aktuální neurózy jsou zp?sobeny fyziologickými d?sledky aktuálních poruch sexuálního fungování. Dále rozlišuje dv? formy aktuálních neuróz: neurastenii, která je d?sledkem sexuálního excesu, a úzkostnou neurózu, která je d?sledkem nezklidn?né sexuální stimulace. Viz Freud (1894). Viz také hesla NEURASTENIE a ÚZKOSTNÁ NEURÓZA.

Slast z BOLESTI.

Odcizení. Stav odd?lení (odcizení) nebo proces odd?lování (odcizování) bud'

1. od sebe ?i od ?ásti sebe, nebo
2. od jiných.

Freudiánská psychoanalýza se zabývá spíše významem ad a), EXISTENCIALISMUS spíše významem ad b). Protože však sebeodcizení omezuje schopnost vztahovat se k jiným lidem a odcizení od nich omezuje schopnost objevovat sebe, jsou oba významy alienace na sob? závislé.

Zastaralý pojem pro PSYCHIATRA.

Tyto pojmy zavedl F. Alexander (1930) pro dva r?zné typy adaptivní reakce, tzn. pro reakci, která m?ní Prost?edí, a pro reakci, která m?ní SEBE (SELF). Obranné mechanismy (viz OBRANA), kterých se po­užívá u PSYCHONEURÓZ, jsou klasickými p?íklady autoplastické ADAPTACE.

Tento pojem zavedl Eugen Bleuler pro ko­existenci protikladných IMPULS? a EMOCÍ v témže objektu. Obvykle jde o koexis­tenci LÁSKY a NENÁVISTI. Ambivalenci je nutno odlišit od smíšených pocit? z n?koho. Ambivalence totiž znamená základní emo?ní postoj, p?i n?mž jsou rozporné emoce odvozeny ze spole?ného zdroje; ty­to emoce jsou na sob? nezávislé. Smíšené pocity z n?koho mohou být založeny na reálném hodnocení nedokonalé povahy ob­jektu. Kaplan v povídce o kaplanovu vejci nebyl ambivalentní v??i vejci, protože byl patrn? ambivalentní v??i biskupovi. P?es­tože ambivalenci plodí každý neurotický KONFLIKT, lze ji nejsnáze nalézt u OBSEDANTNÍ NEURÓZY, p?i níž pacient ?iní po­kusy vybalancovat ve svém V?DOMÍ oba její póly; u ostatních neuróz je jeden její pól vyt?sn?n (viz VYT?SN?NÍ).

Ztráta schopnosti pamatovat si (vzpomínat si). Infantilní amnezie je ztráta d?tských a INFANTILNÍCH vzpomínek. Hysterická amnezie je neurotický p?íznak, kdy si paci­ent st?žuje na ztrátu pam?ti obvykle na ur?ité omezené ?asové období.

(p?iklán?jící se) Freud (1914) rozeznával dva typy OBJEKTNÍHO VÝB?RU: narcistický a anaklitický. Narcistický objektní vý­b?r (viz NARCISMUS) se vyskytuje u osob, které si vybírají objekt na základ? n?jaké reálné nebo fantazijní podobnosti se sebou, zatímco anaklitický objektní výb?r se vy­skytuje u osob, které si vybírají objekt na základ? d?tské ZÁVISLOSTI na n?kom sob? nepodobném. Proto je HOMOSEXUALITA narcistická a HETEROSEXUALITA anaklitická. Následkem toho muž znovu objevuje MATKU a žena OTCE. Protože však Freud považoval infantilní závislost za projev sebezáchovného pudu (viz SE­BE), je p?i anaklitickém objektním výb?ru sexuální výb?r provázen bolestí, zp?sobe­nou sebezáchovným pudem. Viz také DE­PRESE, ANAKLITICKÁ.

Viz heslo DEPRESE, ANAKLITICKÁ

Znamená smyslovou slast odvozenou z análních prožitk?.

Znamená sadistické FANTAZIE (viz SA­DISMUS) vznikající v ANÁLNÍM STADIU.

Stadium

1. INFANTILNÍHO LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE postulované PUDOVOU TEORIÍ, kdy anus a defekace jsou nejv?tším zdrojem smyslové slasti a kdy se formuje centrum SEBEUV?DOMOVÁNÍ dít?te;
2. stadium infantilního EGO-VÝVOJE, kdy nejv?tším zájmem dít?te je zvládání t?la, zvlášt? SFINKTER?, a socializace IMPULS?.

Typ charakterové NEURÓZY (viz CHA­RAKTER), která, jak se p?edpokládá, vznikla jako následek FIXACE na ANÁLNÍ STADIUM. Tohoto pojmu se obvykle po­užívá k ozna?ení REAKTIVNÍ FORMACE proti ANÁLNÍ EROTICE, zvlášt? pak k ozna?ení KOMPULSIVNÍ po?ádkumilov­nosti, tvrdohlavosti a lakoty, ale m?že znamenat také opak, tzn. kompulsivní poddaj­nost, nedbalost a velkorysost. Viz OBSEDANTNÍ NEURÓZA.

Psychoanalýza d?tí. Technicky se liší od analýzy dosp?lých v tom, že VOLNÉ ASO­CIACE nahrazuje HRA. Teoreticky se liší v tom, že rodi?e nebo jejich zástupci jsou po?ád ješt? skute?nými postavami pacien­tova života a že ZÁVISLOST na nich je so­ciálním a historickým faktem, nikoli neu­rotickým symptomem. Moráln? se liší v tom, že vztah mezi analytikem a pacien­tem není vztahem mezi dv?ma souhlasící­mi dosp?lými; rozhodnutí nechat se lé?it totiž ned?lá pacient, ale jeho rodi?e. Podle Anny Freudové si reálná závislost dít?te vynucuje technické modifikace, podle Melanie Kleinové nikoli. Viz A. Freud (1962), M. Klein (1932).

Osoba, která je analyzována. Za nízkou frekvenci výskytu vd??í tento pojem tomu, že se jím ozna?ují pouze studenti analýzy, aby se referující vyhnul výrazu pacient.

Medicínský pojem pro historii nemoci, jak ji pacient p?edkládá p?i návšt?v? léka?e; jde tedy o pojem vyjad?ující vyvolávání rele­vantní minulosti.

Neschopnost prožívat slast.

JUNGIÁNSKÉ výrazy vymezující nev?do­mou p?edstavu ženy u muž? a nev?domou p?edstavu muže u žen.

Nechu? k jídlu. Anorexia nervosa: PSYCHOGENNÍ nechu? k jídlu, jež dosahu­je závažnosti, ohrožující zdraví nebo život.

Viz ÚZKOST.

Viz PSYCHICKÝ APARÁT

Nep?ítomnost jakékoli EMOCE. Je t?eba odlišovat ji od ZOUFALSTVÍ (BEZNAD?­JE), jež znamená ztrátu veškeré nad?je, a od NUDY, která je zp?sobena zabloková­ním expresivní aktivity bud' z vn?jších, ne­bo z neurotických d?vod?. Podle Greenso­na (1949) m?že být v extrémních situacích apatie život zachra?ující obranou; tím, že mysl jaksi p?ejde do neutrálního stavu, lze se vyhnout jak zoufalství, tak exhausci, jež by se dostavily ihned po zjišt?ní, že již není nad?je. Viz také Fenichel (1954).

JUNGIÁNSKÝ výraz pro obsah kolektivní­ho nev?domí, tzn. pro vrozené myšlenky nebo tendence t?ídit prožitky podle vroze­ných determinovaných vzorc?.

Jakoby osobnost. Typ SCHIZOIDNÍHO CHARAKTERU, který se chová, jako by m?l normální emo?ní reakce na situace.

Existencialistické pojmy (viz EXISTEN­CIALISMUS), jichž se používá k rozlišení ?in?, které jsou provedeny v dobrém ?i špatném úmyslu a které jsou v??i SELF opravdové ?i falešné. Psychoanalytická teorie nemá pro toto rozlišení žádné pro­st?edky; stejn? tak nemá žádné prost?edky pro rozlišení mezi „up?ímným“ a „ne­up?ímným“, p?estože psychoanalytická praxe je do zna?né míry závislá práv? na tom, aby terapeut byl schopen takové roz­lišení ud?lat. Avšak neautentické chování se obvykle interpretuje jako obranné (viz OBRANA), ?ehož d?sledkem je, že „reálné“ pocity a motivy pacienta jsou jiné, než jaké p?edkládá; v p?ípad? neup?ímnosti se chce vyhnout konfrontaci s n?jakým aspektem situace nebo sebe, který by u n?ho vyvolal ÚZKOST. Kritéria pro rozhodnutí, zda chování, které je založeno na IDENTIFIKACÍCH, je autentické, jsou nejasná, a?koli je pravd?podobn?jší, že chování, které je založeno na identifikaci s milovaným objektem, je spíše autentické, zatímco chování, které je založeno na identifikaci s nenávid?ným nebo obávaným objektem, je spíše neautentické.

(na sebe orientovaný) Autistické myšlení je myšlení, které je determinováno jedin? p?áními a FANTAZIEMI subjektu bez ohledu na PROST?EDÍ nebo na REÁLNÝ prostor a ?as. Infantilní autismus je d?tská PSYCHÓZA, p?i níž pacient naprosto postrádá schopnost d?v??ovat komukoli nebo komunikovat s kýmkoli; je bud' autistický, nebo má komplexní poruchu ?e?i; byl by diagnostikován jako mentáln? defektní, kdyby nebylo jeho schopnosti zacházet správn? s neživými objekty. Mnoho (?i snad v?tšina) psychiatr? se domnívá, že jde o d?di?né organické onemocn?ní; ale radikální psychoanalytické interpretace viz u Bettelheima (1967).

Znamená bu? slastné aktivity, kdy objektem je vlastní Já (nap?. MASTURBACE, cucání palce), nebo LIBIDINOZNÍ vývojové stadium, postoj ?i orientace (viz také VÝVOJ). V prvním uvedeném významu se tohoto pojmu používá k objektivnímu popisu pozorovaného chování; druhý význam se pak vztahuje k odvozené hypotéze, týkající se nevšímavosti pacienta nebo dít?te k vn?jším objekt?m. Podle klasické PUDOVÉ TEORIE jsou malé d?ti autoeroticky orientované, tzn. že jejich postoj v??i MATCE je založen pouze na sebelásce a jejich pot?eba matky je založena na tom, že je schopna poskytovat jim gratifikaci. Používá-li se pojmu autoerotismus v tomto smyslu, je synonymem NARCISMU. OBJEKTNÍ TEORIE se staví proti autoerotické fázi vývoje dít?te a p?edkládá názor, že dít? má k matce vztah od samého za?átku, že - citujeme Fairbairna (1952) - „dít? touží po objektech, nikoli po slasti“. Podle tohoto názoru je autoerotické chování substitu?ní; subjekt používá ?ásti sebe jako symbolického ekvivalentu n?koho jiného.

Piaget rozlišuje mezi heteronomií d?tí a autonomií dosp?lých, což v psychoanalýze znamená INFANTILNÍ závislost a dosp?lou nezávislost. Neurotická závislost je stav, kdy autonomní dosp?lý si sám sebe p?edstavuje jako heteronomního. „Autonomie versus stud a pochybnosti“ je Erikson?v výraz (1963) pro druhé z osmi STADIÍ ?LOV?KA. P?ibližn? odpovídá ANÁLNÍMU STADIU KLASICKÉ TEORIE, zvlášt? stupni ovládnutí SFINKTERU, zna?ícímu dosažení autonomie.

Viz STADIA ?LOV?KA

Jde o funkce, které p?estaly být p?ímo ovliv?ovány PUDY, jejichž odvozeninami jsou, a jež proto nemohou být zahrnuty do KONFLIKT?. U zdravých lidí je autonomní funkcí EGA ?e?, dýchání, ch?ze atd., takže koktání, astma ?i paralýza nohou nevytvá?í konflikt. Aktivity, které se staly funk?n? autonomními, jsou p?íkladem úsp?šného VÝVOJE EGA a úsp?šné SUBLIMACE: využívají deagresifikované a desexualizované ENERGIE (viz DEAGRESIFIKACE a DESEXUALIZACE). Podle TOPOGRAFICKÉHO modelu se autonomní funkce nacházejí v BEZKONFLIKTNÍ OBLASTI EGA. Viz Hartmann (1958).

Viz ALLOPLASTICKÁ A AUTOPLASTICKÁ ADAPTACE.

Tohoto pojmu používal Erikson, Winnicott a Balint pro ozna?ení d?sledk? dobré a špatné mate?ské pé?e. Bazální d?v?ra, jež je prvním z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA, odpovídá ORÁLNÍ FÁZI KLASICKÉ TEORIE a PRIMÁRNÍMU ONTOLOGICKÉMU BEZPE?Í existencialist? (viz EXISTENCIALISMUS). Bazální ned?v?ra v n?kterých ohledech odpovídá PARANOIDNÍ ÚZKOSTI.

Základní chyba. Tohoto pojmu používal Balint (1952) k ozna?ení ur?itých patologických aspekt?, jejichž celý vývoj byl chybný a nesprávný. Podle Balinta m?že být bazální chyba p?ekonána pouze tak, že pacientovi je dovoleno regredovat (viz REGRESE) na stadium orální ZÁVISLOSTI na analytikovi (viz také ORÁLNÍ) a prožít NOVÝ ZA?ÁTEK. Tato metafora je p?edevším geografická, nikoli morální.

Základní pravidlo. Bazálním neboli fundamentálním pravidlem se ?ídí pacient, nikoli analytik; jde o p?íkaz pacientovi, že ud?lá nejlépe, když analytikovi ?ekne bez výjimky všechno, co mu p?ijde na mysl. Toto pravidlo je radou k dokonalosti; ODPOR a OBRANA se klinicky projevují tak, že pacient toto pravidlo nedodržuje. Viz VOLNÁ ASOCIACE.

Vigilita. Neurologický a fyziologický výraz (viz NEUROLOGIE) pro trvalý stav ostražitosti, která umož?uje organism?m vnímat zm?ny ve svém PROST?EDÍ. Strážní, „zkoumající“ funkce, která upozor?uje organismus na nebezpe?í nebo na vhodné p?íležitosti a p?ipravuje ho na p?im??enou akci. Intenzita bd?losti se m?že m?nit, ale nikdy není v úplném klidu, dokonce ani ve spánku. SIGNÁLNÍ ÚZKOST lze považovat za zm?n?nou formu bd?losti, jíž je subjekt upozor?ován na zm?ny ve svém vnit?ním stavu. Fobickou úzkost (viz FOBIE) lze považovat za perverzi bd?losti, protože pacient reaguje na fobický objekt, jako by byl nebezpe?ný, a tak provádí vyhýbavé akce, které by byly p?im??ené, pokud by objekt skute?n? nebezpe?ný byl. Diskuse o vztahu bystrosti, zájmu a o?ekávání k bd?losti - viz Rycroft (1968).

Forma PSYCHOTERAPIE, založená na TEORII U?ENÍ. Podle této teorie se p?edpokládá, že symptomy jsou zp?sobeny chybným u?ením a podmi?ováním; cílem terapie je odstranit je „depodmi?ováním“ a „repodmi?ováním“. Její teoretický základ se od psychoanalýzy zna?n? odlišuje hlavn? v tom, že behaviorální terapeuti odmítají názor, že existuje proces nebo onemocn?ní, jehož vzpurné symptomy jsou pouze povrchním projevem. Naproti tomu ale tvrdí, že sám symptom je nemocí. Dále tvrdí, že nejv?tší úsp?chy má u FOBIÍ a u PORUCH CHOVÁNÍ, tedy u stav?, u nichž je možno izolovat jeden specifický symptom jako cíl terapeutické intervence. P?estože teoreticky jde o neosobní techniku, za?aly se v poslední dob? objevovat práce o roli P?ENOSU v ní; nap?. Crisp (1966). Od psychoanalýzy se liší také v tom, že ji lze aplikovat u váhavých pacient?. Viz Eysenck a Rachman (1965).

(„Krásná nevšímavost“) Psychiatrický diagnostický výraz pro nevšímavost, s jakou HYSTERI?TÍ pacienti ?asto vidí své konverzní symptomy (viz KONVERZNÍ HYSTERIE), které by je m?ly z jejich hlediska nesmírn? trápit.

TOPOGRAFICKÝ pojem pro ozna?ení funkcí, které nejsou náchylné k poruchám, zp?sobeným neurotickým KONFLIKTEM; panuje p?edstava, že tyto funkce zaujímají ur?itou oblast v Egu. Viz AUTONOMIE; EGO; EGO-PSYCHOLOGIE.

Viz ZOUFALSTVÍ.

Jen n?kdy je tento pojem vyhrazen pro osoby, které jsou bisexuální v tom smyslu, že mají jak heterosexuální, tak homosexuální vztahy; obvykle však znamená p?ítomnost MASKULINNÍCH i FEMININNÍCH psychických postoj? a rys? u jednoho ?lov?ka. Podle psychoanalytické teorie se vždy p?edpokládalo, že všechny lidské bytosti jsou z konstitu?n? psychosexuálního hlediska bisexuální. Freud tuto myšlenku p?evzal od svého p?ítele Fliesse; zpo?átku ji od?vod?oval odkazem na biologická a anatomická fakta, totiž že muži mají stopy ženských orgán? a vice versa. Podle sou?asné teorie se však bisexualita vysv?tluje obvykle jako d?sledek toho, že d?ti se identifikují (v r?zné mí?e) s ob?ma rodi?i (viz IDENTIFIKACE). Podle teorie bisexuality se p?edpokládá, že je možné k nesexuálním funkcím p?ipojit sexuální konotace a že je možné za femininní považovat PASIVNÍ submisivní viz SUBMISE), masochistické (viz MASOCHISMUS), intuitivní a receptivní chování, za maskulinní pak AKTIVNÍ, asertivní, sadistické (viz SADISMUS), intelektuální a penetrativní chování; zm?ny sexuální orientace pak vyplývají z p?esun? v uvedených postojích. Problém bisexuality je zatížen sociálními p?edsudky, týkajícími se mužské a ženské role. Variabilita t?chto rolí v r?zných spole?nostech - viz Margaret Mead (1935, 1949). Každá uspokojivá analýza bisexuality bere v úvahu:

1. biologické a konstitu?ní faktory;
2. identifikaci s rodi?i a se sociálními STEREOTYPY;
3. nejasnosti v dichotomii aktivní–pasivní a mužský–ženský;
4. vztah intuitivního a analytického myšlení k biologickým a konstitu?ním faktor?m a k identifikaci.

Tohoto pojmu se používá v rámci psychiatrie; znamená pevnou domn?nku pacienta, jež je nepravdivá, ale sou?asn? neovlivnitelná logickými d?kazy a argumenty; fixní idea. V obecném smyslu jde o klinický koncept, který vzbuzuje neo?ekávan? obtížnou otázku: Jak psychiatr ví, že jeho domn?nka (na rozdíl od domn?nky pacienta) je pravdivá? V jakém smyslu pacient svému bludu v??í? Na první otázku lze odpov?d?t pouze tehdy, je-li možné objevit funkci domn?nky v duševní ekonomii pacienta a psychiatra. Druhá otázka vede k záv?ru, že blud je poruchou myšlení, jinými slovy, že je ztrátou schopnosti rozeznávat kategorie myšlení - v nejjednodušším smyslu ztrátou schopnosti rozeznávat metaforická a faktická tvrzení. Jestliže je nalezen správný zp?sob, m?že se také ?asto ukázat, že bludné myšlenky mají smysl.

Grandiozní a perzeku?ní bludy se vyskytují u SCHIZOFRENIE a PARANOI. Vnit?n? uspo?ádané bludné systémy jsou charakteristické pro paranoiu. Bludy nihilistické(nap?. domn?nka, že pacient spáchal zlo?in) se vyskytují u MELANCHOLIE. Viz také DVOJNÁ VAZBA.

Podle kontextu znamená „bolest“ bu? známý t?lesný pocit, nebo tíse? spojenou s pudovou TENZÍ v tomto smyslu jde podle PRINCIPU SLASTI A STRASTI o stav, od n?hož se ?lov?k pokouší ulevit pudovou akcí. Ve Freudových pracích je bolest ozna?ována jako „Schmerz“, ale duševní bolest zp?sobená tenzí jako „Unlust“, což Strachey p?ekládal jako „strast“. Ostatní p?ekladatelé Freuda však používají slova „bolest“ pro ob? n?mecká slova.

Borderline p?ípadem je pacient, který se nachází na hranici mezi NEURÓZOU a PSYCHÓZOU; PSYCHOPATOLOGII takového pacienta bu? nelze kategorizovat, nebo jeho mechanismy jsou sice psychotické, ale jeho chování není takové, aby mohl být za psychotika považován. Pot?eba tohoto pojmu vyvstala proto, že podle diagnostických systém? (viz DIAGNÓZA) se neuróza a psychóza vzájemn? vylu?ují, zatímco podle klinických pozorování tomu tak není.

Celý OBJEKT je osoba, k níž se subjekt vztahuje tak, že uznává, že (objekt) je osobou. ?áste?ný objekt je bu? t?lesný orgán, k n?muž se subjekt vztahuje tak, jako by existoval výhradn? k uspokojování jeho pot?eb, nebo osoba, s níž subjekt zachází, jako by šlo o orgán, existující výhradn? k uspokojování jeho pot?eb. „PRS“ je ?áste?ným objektem par excellence.

V prvních Freudových pracích byl cenzorem nazýván duševní ?initel, odpov?dný za snové zkreslení (viz SEN) a za VYT?SN?NÍ. Cenzor je teoretickým p?edkem SUPEREGA.

Viz INHIBICE CÍLE.

?as a filosofické záhady s ním spojené se dotýkají psychoanalytické teorie ve t?ech bodech:

1. PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ PROCESY se z?ásti rozlišují na základ? toho, že primární procesy pomíjejí kategorii ?asu, zatímco sekundární procesy ji respektují. Podle n?kterých teorií o p?vodu smyslu pro ?as je tento smysl d?sledkem prožití intervalu odkladu mezi p?áním a jeho SATISFAKCÍ; p?ání spl?ující tendence (viz SPLN?NÍ P?ÁNÍ) pak tedy musí pomíjet ?as, zatímco adaptivní tendence (viz ADAPTACE) sekundárních proces? vede k odhalení ?asu.
2. Podle Freudovy teorie PAM?TI se p?edpokládá, že všechny minulé prožitky jsou vyjad?ovány v sou?asnosti a že jsou schopny sou?asnost ovlivnit.

Všechny definice SELF a pocitu IDENTITY obsahují nevyhnutelné odkazy na ?as. Filosofie ?asu - viz Whitrow (1961).

Viz OBJEKT, CELÝ A ?ÁSTE?NÝ OBJEKT

Viz PUD; DÍL?Í PUD.

Mnoho matoucích aspekt? psychoanalytické teorie se odvozuje z toho, že jedna z jejích základních premis, totiž PSYCHICKÝ DETERMINISMUS, implicitn? popírá možnost, že lidské bytosti jsou ?initeli, kte?í mohou ?init rozhodnutí - a kte?í jsou za své vlastní ?iny odpov?dní. Následkem toho se nevyskytují pouze obecné zmatky, pokud jde o vztah kauzálních teorií (viz KAUZALITA) lidského chování k morálním a právním aspekt?m; vyskytují se také specifické psychoanalytické hádanky, jako nap?.:

1. Jaký význam m?že být p?ipsán ?in?m rozhodovacím, výb?rovým atd., jestliže tyto ?iny jsou již p?edem determinovány NEV?DOMÝMI silami?
2. Kdo nebo co iniciuje OBRANU?
3. Jestliže EGO je vybudováno z introjekt?, kdo nebo co introjikuje (viz INTROJEKCE) první introjekty?

Obtíže spojené s aplikací kauzálních fyzikálních a chemických teorií na chování živých organism?, které mají V?DOMÍ - vi z Szasz (1961), Home (1966), Rycroft (1966). Viz také KREATIVITA; VÝZNAM.

Proces, p?i n?mž INFANTILNÍ agresivní ENERGIE (viz také AGRESE) ztrácí svou agresivní povahu a p?i n?mž IMPULSY, které tato energie obsahuje, podléhají sublimaci. Viz SUBLIMACE; AUTONOMNÍ FUNKCE EGA.

Nep?ítomnost n?jaké FUNKCE EGA.

Subjektivní pocit, že sou?asný nový prožitek byl již v minulosti prožit. Viz Freud (1914).

Zastaralý název pro paranoidní SCHIZOFRENII a PARANOIU.

Zastaralý psychiatrický výraz odpovídající p?ibližn? tomu, co se dnes nazývá SCHIZOFRENIÍ. Tento pojem zavedl Kraepelin, otec moderní psychiatrie, a rozum?l jím, že nemoc je nevylé?itelná, že zp?sobuje deterioraci a demenci a že za?íná v adolescenci.

Organické onemocn?ní mozku, charakterizované progresivní duševní deteriorací.

Psychiatrický výraz pro p?íznak, který vede pacienta ke stížnostem, že se cítí být nereálným.

Jde bu? o EMOCI, nebo o DIAGNÓZU. Jestliže se myslí emoce, znamená tento pojem skleslost na duchu, ponurost; jestliže se myslí diagnóza, znamená SYNDROM, jehož prvkem je také emoce zvaná „deprese“V sou?asné dob? se v PSYCHIATRII používá diagnózy „deprese“ pro to, co se d?íve nazývalo MELANCHOLIÍ; jde o stav, p?i n?mž pacient trpí skleslostí na duchu, RETARDACÍ (zpomalením) myšlení a ?innosti a bludným SEBEOBVI?OVÁNÍM (viz také BLUD). Jde o jednu z AFEKTIVNÍCH PORUCH (viz také PSYCHÓZA), protože jde o poruchu NÁLADY; druhou poruchou nálady je MANIE. Osoby, u nichž se st?ídá deprese a manie, mají MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZU. V psychiatrii se rozlišuje endogenní a exogenní deprese; p?edpokládá se, že endogenní deprese je zavin?na n?jakou (nespecifickou) konstitu?ní poruchou, zatímco exogenní deprese je obvyklou, nicmén? excesivní reakcí na n?jakou skli?ující událost (viz také vedlejší hesla u hesla ENDOGENNÍ a EXOGENNÍ. Involu?ní deprese je depresivní onemocn?ní, vyskytující se ve druhé polovin? života; tento pojem podporuje domn?nku o konstitu?ním p?vodu této deprese.

V psychoanalytické literatu?e panuje shoda o tom, že melancholická deprese je patologickou formou SMUTKU, kdy ztraceným objektem je VNIT?NÍ OBJEKT, nikoli reálná osoba. Tento vnit?ní objekt byl obsazen ambivalentn? (viz AMBIVALENCE), takže depresivní osoba se cítila závislá na objektu, v??i n?muž byla sou?asn? hostilní. P?i depresi si ?lov?k p?edstavuje, že tento objekt zni?il (odtud sebeobvi?ování), ale že sou?asn? bez n?ho není schopen p?ežít (odtud deprese). Podle tohoto názoru na melancholickou depresi se p?edpokládá, že osoby, které jí podléhají, jsou dokonce i jako zdravé ve stavu nejisté rovnováhy, protože jejich stabilita je založena na komplexním ambivalentním vztahu k vnit?nímu objektu. Podle Abrahama (1927) se deprese vyskytuje u osob, které používají OBSEDANTNÍ OBRANY; podle n?ho je nutným INFANTILNÍM p?edpokladem deprese:

1. ambivalence v??i PRSU a FIXACE na n?m; introjekce takového prsu vytvá?í „vnit?ní objekt“;
2. závažná porucha SEBEÚCTY, jež se vyskytuje v d?tství nejd?íve po odstavení a jež je d?sledkem toho, že pacient není schopen dosáhnout sebed?v?ry, takže se vrací ke své ambivalentní závislosti na prsu. Viz také Freud (1917). Abrahamovy názory na depresi p?edstavují základ názor? M. Kleinové (viz KLEINIÁNSKÝ) na DEPRESIVNÍ POZICI a na její roli v normálním vývoji.
3. Neurotická deprese je p?íznak, na který si st?žuje mnoho neurotik?. N?kdy jde o mírnou formu výše popsaného stavu; n?kdy se jí myslí sm?s ÚZKOSTI, VINY a pocitu INHIBICE.

Tento pojem zavedl Spitz (1946) pro stav DEPRESE, stažení a apatie, do n?hož upadá dít?, když je odd?leno od své matky. Pojem „anaklitická“ znamená, že separace a následná deprese se vyskytuje ve v?ku, kdy je dít? stále ješt? objektivn? na matce závislé. Viz také ANAKLITICKÝ.

Použije-li se tohoto pojmu ve spojitosti s osobou nebo s jejím CHARAKTEREM a nebo temperamentem, znamená bu?, že tato osoba je náchylná k depresi, nebo že má takový typ temperamentu, který by, jak se p?edpokládá, p?i eventuální psychoanalýze inklinoval k PSYCHOPATOLOGII, podobné psychopatologii, která byla popsaná u hesla DEPRESE (viz výše). Depresivní úzkost je úzkost vztahující se k dopadu vlastní agrese na jiné lidi nebo na vlastní VNIT?NÍ OBJEKTY.

Depresivní nemoc je synonymem pro depresi v diagnostickém smyslu.

KLEINIÁNSKÝ pojem. Ve schematu M. Kleinové se tímto pojmem popisuje pozice, jíž dosáhlo dít? (nebo analyzovaný pacient), které si uv?domilo, že jak LÁSKA, tak NENÁVIST je namí?ena v??i témuž objektu - v??i MATCE; takové dít? si sou?asn? uv?domuje svou AMBIVALENCI, a proto se snaží chránit matku p?ed svou nenávistí a od?init škodu, kterou (jak si p?edstavuje) svou nenávistí zavinilo. Protože systém M. Kleinové zahrnuje také PUD SMRTI, vrozenou hostilitu a ZÁVIST matce, p?edpokládá se, že tato krize hraje zásadní roli p?i vývoji každého dít?te bez ohledu na kvalitu mate?ské pé?e; její vyúst?ní podle uvedené teorie determinuje veškerý pozd?jší vývoj. Zdravé a neurotické osoby údajn? touto depresivní pozicí prošly, zatímco osoby s depresivními problémy jsou na této pozici fixovány a osoby se SCHIZOIDNÍMI a PARANOIDNÍMI problémy do ní v?bec nedosp?ly. Viz PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE. Viz Segal (1964).

Prožitek nedostatku nutných komodit. Psychoanalýza se zabývá dv?ma formami deprivace: mate?skou a sexuální. Ob? tyto formy (v poslední dob? ale hlavn? deprivace mate?ská) jsou uvád?ny jako p?í?ina NEURÓZY; ve Velké Británii to zvlášt? prosazoval Bowlby (1951). Teorie neurózy zap?í?in?né mate?skou deprivací má r?zn? sofistikované stupn? podle toho, jak je definována nedostatková komodita. Statistické teorie mate?ské deprivace ji nutn? definují podle délky fyzické nep?ítomnosti MATKY. Teorie, které jsou založeny jak na p?ímém pozorování d?tí, tak na analytických KONSTRUKCÍCH (nap?. teorie Winnicottova), definují deprivaci podle velikosti lásky, kterou d?ti dostaly nebo nedostaly; koncepce mate?ské pé?e se d?lí na n?kolik kategorií (nap?. krmení, doteky, mazlení, úsm?vy a v?elost), v d?sledku ?ehož nemusí být matka „dosti dobrou“ nebo NORMÁLN? ODDANOU v rámci jedné kategorie, zatímco v rámci ostatních kategorií se jí m?že da?it.

Podle depriva?ní teorie neurózy se p?edpokládá, že deprivace, která p?estoupila ur?itý PRÁH, má relativn? ireverzibilní následky, protože bu? retarduje VÝVOJ, nebo uvádí v ?innost OBRANY. Podle jednoho možného schématu jde o následující sekvenci:

DEPRIVACE - FRUSTRACE - AGRESE - ÚZKOST - OBRANA - INHIBICE - návrat vyt?sn?ného - TVORBA SYMPTOMU; další možnou sekvencí je: deprivace - FIXACE - inhibovaný vývoj - p?etrvávání INFANTILNÍ pot?eby mate?ské pé?e a regresívního chování (viz REGRESE). D?sledky zna?né mate?ské deprivace - viz heslo SEPARACE MATKA-DÍT?.

Psychiatrický výraz pro p?íznak, kdy si pacient st?žuje, že sv?t se mu zdá neskute?ný, nereálný.

Proces, jehož prost?ednictvím ztrácí INFANTILNÍ libidinozní ENERGIE svou primitivní EROTICKOU kvalitu, kdy PREGENITÁLNÍ impulsy, které obsahuje, podléhají SUBLIMACI a zú?ast?ují se na VÝVOJI EGA. Viz LIBIDINOZNÍ INFANTILNÍ VÝVOJ; NEUTRALIZACE; AUTONOMNÍ FUNKCE EGA.

Z?ídka používaný pojem pro ENERGII PUDU SMRTI; je analogií pojmu LIBIDO PUDU ŽIVOTA.

Freud p?edpokládal, že duševní fenomény, stejn? jako fenomény t?lesné, mají své p?í?iny (viz KAUZALITA). Freudovy názory na kauzalitu, determinismus, svobodnou v?li a na jejich vztah k v?deckému myšlení té doby - viz Jones (1953-7), svazek 1, kapitola XVII. Jones, jak se zdá, tvrdí, že existence NEV?DOMÝCH duševních proces? dokazuje, že také existuje determinismus, protože je možné ?íci, že V?DOMÉ procesy jsou d?sledkem proces? nev?domých. Jones však nepovažoval v?domí za pouhý epifenomén, ale za regulativ, který je schopen „stabiln?ji ?ídit a vést tok duševních proces?“ - Jones (cit. viz výše). Teorie psychického determinismu, jak se obvykle uvádí, neponechává v analytické teorii místo pro SELF, pro ?INITELE iniciujícího akci, nebo pro OBRANU ?i pro jakákoli jiná vysv?tlení, než pro vysv?tlení kauzální.

V?tšina analytik? se domnívá, že tvrzení, že PSYCHOANALÝZA je V?DA, je založeno na tom, že používá kauzáln?-deterministických p?edpoklad?; a že se již dále nezabývá myšlenkou, že se podobá (alespo? n?které ?ásti psychoanalytické teorie) takovým disciplínám, jako je lingvistika a sociologie, které pracují daleko více než fyzikální v?dy s modely. Viz Szasz (1961), Home (1966), Rycroft (1966). Viz také VÝZNAM.

Um?ní p?id?lovat nálepky nemocem a dedukovat povahu nemoci na základ? ZNÁMEK a SYMPTOM?, které pacient p?edkládá. Diferenciální diagnóza je seznamem nálepek, které stojí za to, aby byly vážn? vzaty v úvahu u každého jednotlivého p?ípadu diagnostikování. Diagnostická formulace je více ?i mén? komplexní popis PSYCHOPATOLOGIE psychiatrického pacienta. Pojem diagnóza je léka?ský pojem, který nep?ímo ?íká, že onemocn?ní jsou specifickými entitami, což ovšem nelze aplikovat na PSYCHONEURÓZY. Viz DUŠEVNÍ NEMOC.

?áste?ný pud. Podle KLASICKÉ TEORIE se sexuální pud dosp?lých „postupn? rozvíjí sukcesivním skládáním v?tšího po?tu díl?ích pud?, které p?edstavují jednotlivé EROGENNÍ ZÓNY“ - Freud (1940).

Viz IDENTITA VERSUS DIFUSE ROLÍ.

1. Stav, kdy dva duševní procesy (nebo více duševních proces?) koexistuje, aniž by se spojily nebo integrovaly (viz INTEGRACE).
2. Obranný proces (viz OBRANA), který vede ke stavu ad 1).

Nelze ud?lat žádnou p?esnou a stálou hranici mezi disociací a ŠT?PENÍM, a?koli lze vystopovat tendenci používat pojmu disociace, když se myslí procesy, a pojmu št?pení, když se myslí STRUKTURY; používá se nap?. výrazu „disociace V?DOMÍ“, hovo?í-li se o zdvojené osobnosti nebo o hysterických FUGÁCH (viz také HYSTERIE), ale ?íká se „št?pení EGA“.

V technickém smyslu se ozna?ují jako „dobré“ zejména takové VNIT?NÍ OBJEKTY, které subjekt vnímá jako laskavé, oproti „ŠPATNÝM“ objekt?m, které vnímá jako zlé. Tyto dva typy objekt?, dobré a špatné, jsou výsledkem ŠT?PENÍ primárního nebo p?vodního introjikovaného objektu (viz INTROJEKCE), tzn. že subjekt d?lí své pojetí PRSU, MATKY, OTCE, PENISU atd. na dv? ?ásti, na dobrý a špatný prs atd., ?ímž sám sebe chrání p?ed AMBIVALENCÍ, která by vznikla, kdyby uznal, že k témuž objektu se vztahuje SATISFAKCE i FRUSTRACE, LÁSKA i NENÁVIST. P?estože toto širší pojetí je odvozeno z prací Kleinové a Fairbairna, lze jeho p?vod nalézt v práci Freudov?, Abrahamov? a v Radoov? práci o melancholii. Viz také IDEALIZACE; DEPRESIVNÍ POZICE; PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE; KLEINIÁN; FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE.

Viz DVOJNÁ VAZBA.

Viz PUD.

Také mysl. Strachey (p?ekladatel Freuda) p?ekládá jako „duše“ Freudovu „Seele“ a jako „psyché“ p?ekládá Freudovu „Psyché“. Tyto dva pojmy jsou však synonymní stejn? jako pojmy „psychický“ a „duševní“ (mentální). Jak ?ekla Brierleyová, v psychoanalýze se duše považuje za proces, nikoli za v?c, a to i navzdory Freudovu zvyku vztahovat duševní fenomény k PSYCHICKÉMU APARÁTU. „Obecná teorie psychoanalýzy je podle nejabstraktn?jší definice psychologií; duše p?estala být statickou strukturou nebo hmotnou v?cí a stala se dynamickou entitou, svazkem aktivit a sekvenci adaptivních reakcí“ - Brierley (1951). Psychoanalytici jsou také p?esv?d?eni, že duše (duševní procesy) jsou n?jakým zp?sobem vnit?n? spjaty s t?lem (t?lesnými procesy). Navzdory lingvistickým konvencím, které ?lov?ka nutí mluvit o t?le a o duši, jako by byly odd?leny a jako by navzájem reagovaly, vlastní psychoanalýza mnoho pojetí, která spojují psychologii s fyziologií a s biologií. K takovým pojetím pat?í PUD, ID, NEV?DOMÍ, AFEKT, sexualita (viz SEX), EROGENNÍ ZÓNY a SYMBOLISMUS.

Viz PSYCHICKÝ APARÁT.

Tento výraz zahrnuje PSYCHÓZY, PSYCHONEURÓZY a PORUCHY CHOVÁNÍ, tedy t?i klinické entity, které se typov? liší. Alespo? n?které psychózy jsou nemocemi, podobnými nemocem t?lesným; lze u nich nalézt t?lesné p?í?iny (viz KAUZALITA), které vysv?tlují SYMPTOMY bez ohledu na osobnost pacienta nebo bez ohledu na všechny motivy, které mohou stát za jeho p?áním být nemocen. Neurózy se podobají t?lesným nemocem v tom, že mají symptomy, na které si pacient st?žuje, ale nelze je vysv?tlit bez ohledu na pacientovu osobnost a na motivy, tzn. že jsou výtvory samotného pacienta a nikoli pouhými d?sledky p?í?in, na pacienta p?sobících. Poruchy chování jsou stavy, p?i nichž se nevyskytují symptomy ve smyslu fenomén?, na které si „pacient“ st?žuje; není to pacient, ale spole?nost, kdo se vzpouzí proti poruchovému chování. Názor, že neurózy - a a fortiori, poruchy chování - jsou nemocemi, je užite?nou sociální FIKCÍ, protože umož?uje zabývat se neurotickými fenomény; je ale založen na myšlenkové nep?esnosti, protože zam??uje nev?domé motivy za p?í?iny. Viz Szasz (1961), Home (1966), Rycroft (1966).

První z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA. Odpovídá ORÁLNÍMU stadiu KLASICKÉ TEORIE. B?hem n?j se dít? bu? u?í cítit se jako doma ve sv?t? a v??it v existenci dobra jak ve druhých lidech, tak v sob?, nebo se u n?j rozvine „pocit zla a špatnosti“. „Matky, myslím, vytvá?ejí u svých d?tí pocit d?v?ry takovým vedením, které v sob? kvalitativn? kombinuje citlivou pé?i o individuální pot?eby dít?te a pevný pocit osobní d?v?ryhodnosti v d?v?rném rámci onoho kulturálního stylu“ - Erikson (1953).

Double bind. Podle Batesona et al. (K teorii schizofrenie, 1956) je d?tství budoucích schizofrenik? (viz SCHIZOFRENIE) charakterizováno opakovanými prožitky dvojné vazby, p?edevším ze strany MATKY. Tyto prožitky spo?ívají v tom, že dít? je p?inuceno být objektem inkompatibilních a rozporných emo?ních požadavk? v situaci, kdy neexistuje úniková cesta a kdy je žádný další ?len rodiny nezachrání z takové vazby bu? kompenzací, nebo korekcí mat?ina chování, ?i p?ímým vysv?tlením. Reakcí schizofrenika na dvojnou vazbu je ztráta schopnosti rozeznávat logiku myšlení. Jinými slovy, OBRANOU dít?te proti zmatku a proti své vlastní i mat?in? AMBIVALENCI je ztráta schopnosti rozum?t t?m nuancím, které umož?ují získat VHLED do motiv? a vyhodnocovat diskrepance mezi zjevným a skrytým významem. Laicky ?e?eno, dvojná vazba je „nemožným“ stavem. P?esn? ?e?eno, dvojná vazba ale není PSYCHOANALYTICKÝM pojetím, protože se vztahuje k INTERPERSONÁLNÍ situaci, nikoli však k vnit?nímu KONFLIKTU nebo k VÝVOJI. P?estože teorie dvojné vazby byla p?vodn? formulována jako teorie schizofrenie, byla p?ijata také jako teorie, vysv?tlující neurotické chování. Uvažovalo se také o tom, že i analytik m?že pacienta zatáhnout do dvojné vazby. Viz Rodinný proces (americký ?asopis), Laing (1961), Lidz (1964).

Psychoanalýza je dynamickou psychologií, protože psychoanalytické pojmy jako PROCES, PUD a VÝVOJ p?edpokládají pohyb, oproti fakultní psychologii, která pouze vyjmenovává a definuje znaky duše.

Adjektivum ozna?ující nervy, které vedou impulsy z centra na periférii, oproti AFERENTNÍM nerv?m, které je vedou z periférie do centra.

STRUKTURÁLNÍ a TOPOGRAFICKÝ pojem, který vyjad?uje uspo?ádané ?ásti PSYCHICKÉHO APARÁTU oproti neuspo?ádanému ID. „ . . . Ego je takovou ?ástí Id, která byla modifikována p?ímým vlivem vn?jšího sv?ta . . . Ego p?edstavuje to, co m?že být nazváno rozumem a praktickým smyslem, oproti Id, v n?mž jsou obsaženy vášn? . . . ve vztahu k Id je Ego jako ?lov?k na koni, který musí držet v?tší sílu kon? na uzd?, ovšem s tím rozdílem, že jezdec se to pokouší d?lat svou vlastní silou, zatímco Ego používá vyp?j?ených sil“ - Freud (1923). Analytici, kte?í nesdílejí názor, že Id je nediferencované a že se z n?ho vyvíjí Ego, považují Ego

1. bu? za celou psyché: „P?vodní osobnost dít?te se skládá z jednotného dynamického Ega“ - Fairbairn (1952);
2. nebo za tu ?ást osobnosti, která má vztah k objekt?m anebo je vytvo?ena INTROJEKCÍ objekt?;
3. anebo za tu ?ást osobnosti, která je vnímána jako vlastní, kterou ?lov?k uznává za „Já“.

?asto se plete Ego a SELF; oba pojmy pat?í do odlišných referen?ních rámc? - Ego náleží k OBJEKTIVNÍMU referen?nímu rámci, který vidí osobnost jako strukturu, Self náleží k fenomenologickému referen?nímu rámci (viz FENOMENOLOGIE), který vidí osobnost jako zkušenost.

Viz DEFEKT EGA.

O chování nebo o p?ání se ?íká, že je egodystonní, jestliže je neslu?itelné s ideály subjektu a s jeho sebepojetím; tzn. že jde o hodnotový soud, který d?lá subjekt o sob?.

Viz FUNKCE EGA.

Viz HRANICE EGA.

Pojetí SEBE (SELF); p?edstava o tom, jakým si ?lov?k p?eje být. N?kdy je tento pojem synonymem SUPEREGA. Oba pojmy je však t?eba odlišovat, protože chování, které je v konfliktu se Superegem, vyvolává pocit VINY, zatímco chování, které je v konfliktu s Ego ideálem, vyvolává pocit STUDU.

Viz INTEGRITA EGA.

Viz LIBIDO EGA.

Jde bu? o „psychologii Ega“, nebo (patrn? ?ast?ji) o druh psychoanalytické teorie, která vznikla na základ? Freudovy práce Ego a Id (1923) a na základ? práce Ego a obranné mechanismy Anny Freudové (1936). Jako psychoanalytická teorie kontrastuje Ego-psychologie s PUDOVOU TEORIÍ, která jí p?edcházela, nebo s OBJEKTNÍ TEORIÍ, která vznikla sou?asn? s ní. Klí?ovými pojmy psychoanalytické Ego-psychologie jsou AUTONOMNÍ FUNKCE EGA, BEZKONFLIKTNÍ OBLAST EGA. DESEXUALIZACE, DEAGRESIFIKACE. Vy?erpávající fakta - viz Hartmann (1958).

Podle Freudových názor? p?ed r.1920 existují dv? skupiny PUD?: sebezáchovné neboli Ego-pudy (viz SEBEZÁCHOVA) a reproduk?ní neboli sexuální pudy (viz SEX).

O chování nebo o p?ání se ?íká, že je egosyntonní, jestliže je slu?itelné s ideály subjektu a se sebepojetím.

Viz T?LESNÉ EGO.

Proces, p?i n?mž se duševní proces nebo funkce stává sou?ástí SEBE (SELF), sou?ástí strukturovanou nebo deagresifikovanou a desexualizovanou (viz STRUKTURÁLNÍ; DEAGRESIFIKACE; DESEXUALIZACE).

Viz VÝVOJ EGA.

Používá-li se tohoto pojmu v technickém smyslu, je adjektivem, které odpovídá podstatnému jménu ENERGIE. Ekonomické pojmy se vztahují k rozmíst?ní energie, LIBIDA a KATEXE v PSYCHICKÉM APARÁTU.

Pocit dobré nálady a triumfu, jenž se v typickém p?ípad? objevuje po úsp?chu. V patologickém smyslu jde o emoci, která doprovází MANII. Patologická elace se obvykle interpretuje jako ZVRAT vztahu mezi EGEM a SUPEREGEM, jak jej známe u DEPRESE. Výsledkem tohoto zvratu je, že Ego cítí, jako by triumfovalo nad Superegem nebo jako by s ním splynulo; místo pocitu tísn? a odcizení má Ego pocit svobody a pocit sjednocení se sv?tem. Psychopatologie elace a její vztah k entusiasmu a k extázi - viz Lewin (1951).

Z?ídka používaný výraz pro OIDIPSKÝ KOMPLEX u žen.

Únik. Tohoto pojmu používal Laing (1961) pro proces, jehož pomocí ?lov?k m?že uniknout konfrontaci se sebou samým nebo s jinými lidmi; ud?lá to tak, že se odosobní, tzn. že hraje roli toho, jímž skute?n? je. Za p?íklad eluze m?že posloužit Sartr?v ?íšník a Flaubertova Madam Bovary. „Napodobují pravdu dvojím klamem“ - klamem, že FANTAZIE je REÁLNÁ, a následn? klamem, že realita je fantazijní.

Stav t?la a duše, který zahrnuje subjektivní pocit, jenž je bu? slastný, nebo nep?íjemný, ale nikdy není neutrální; tento pocit je doprovázen expresivním chováním, ur?itým t?lesným postojem nebo fyziologickými zm?nami. Psychoanalytická teorie obvykle p?edpokládá, že emoce jsou AFEKTY, tzn. že jsou KVANTY ENERGIE, které obsazují myšlenky; že jejich výskyt doprovází poruchy psychické rovnováhy: a že emoce interferují s ADAPTACÍ. „Z hlediska psychopatologie neuróz se afektivní ?in - ve srovnání s teoretickým ideálem racionálního ?inu - ?asto vyskytuje jako politováníhodné residuum primitivních duševních stav? a jako odchylka od normy ... Nyní známe zásadní roli afektivity p?i ?ízení a podpo?e mnoha funkcí Ega. Práv? toto m?l na mysli Freud (1937), když ?íkal, že od analýzy se o?ekává, že osvobodí ?lov?ka od vášní“ Hartmann (1958). N?které komplikace a paradoxy, které p?ináší „teoretický ideál racionálního ?inu“, a názor na tvrzení, že emoce jsou primitivní a iracionální - viz Rycroft (1962). V psychoanalýze se ?asto používá McDougallova d?lení (1908) na primární emoce (nap?. strach, vztek, n?ha), komplexní emoce (nap?. obdiv ?i závist) a sentimenty (nap?. láska, nenávist ?i úcta); v psychoanalýze se jednoduché emoce interpretují spíše jako projevy komplexních emocí - nap?. VZTEK jako projev NENÁVISTI; event. se p?edpokládá, že komplexní emoce mohou být p?ítomny již na za?átku života - nap?. ZÁVIST se p?ipisuje již práv? narozenému dít?ti. ?áste?ná námitka proti tomu - viz Brierley (1951).

„Schopnost projikovat vlastní osobnost do uvažovaného objektu (a objekt pln? obsáhnout“ - COD. Schopnost vlézt si do k?že jiného ?lov?ka. Koncepce empatie také znamená, že ?lov?k se cítí být jak v objektu, tak si je stále dob?e v?dom své vlastní odlišné identity. Pojem empatie je nezbytný, protože pojmu sympatie se používá pouze k vyjád?ení vlastního podílu na nep?íjemných prožitcích jiné osoby; nep?edpokládá se, že sympatizující si nutn? podrží svou objektivitu. Schopnost empatizovat je zásadní a naprosto nezbytnou podmínkou psychoanalytické praxe. Empatie m?že být (a? se tak d?je pouze z?ídkakdy) citována jako p?íklad projektivní IDENTIFIKACE.

Zvyk nebo zákon vyžadující, aby se manželství uzavíralo pouze uvnit? kmene nebo totemové skupiny (viz TOTEM). Viz také EXOGAMIE.

Vznikající zevnit?. Viz DEPRESE.

„Energie je samotný život a pochází z t?la; a rozum je vázaným a viditelným povrchem energie“ - William Blake. „P?edpokládáme, jak to od nás ostatn? o?ekávají další p?írodní v?dy, že v rámci duševního života funguje n?jaký druh energie, ale postrádáme fakta, která by nám umožnila p?iblížit se k ní za pomoci analogie s jinými formami energie. Uznáváme, jak se zdá, že nervová a psychická energie existuje ve dvou formách, voln? pohyblivé a vázané “ - Freud (1940). Pohyblivá energie je charakteristická pro ID, vázaná pro EGO.

Freudova koncepce nemá vysv?tlovat fenomény, jako je duševní vy?erpanost nebo rozdílná vitalita atd.; má objas?ovat problémy p?esunu pozornosti, zájmu a zaujetí od jednoho objektu nebo jedné ?innosti k jiným. Tento problém se vysv?tluje tak, že KVANTA energie obsazují duševní REPREZENTACE OBJEKT? a že tato kvanta se pohybují. Vázaná energie je relativn? nepohyblivá; je charakteristická pro strukturální ?ásti PSYCHICKÉHO APARÁTU, tzn. pro EGO a pro SEKUNDÁRNÍ PROCESY; obsazení volnou neboli pohyblivou energií je charakteristické pro nestrukturované ?ásti psychického aparátu, tzn. pro ID a pro PRIMÁRNÍ PROCESY. Jinými slovy, p?i primárn? procesuálním myšlení (nap?. p?i sn?ní - viz SEN) jsou myšlenky a procesy vzájemn? relativn? zam?nitelné, takže jedna myšlenka nebo p?edstava snadno symbolizuje jinou (viz SYMBOL); ale p?i sekundárn? procesuálním, v?dom? racionálním myšlení mají p?edstavy, myšlenky a slova relativn? stálou hodnotu a relativn? stálý význam. Je obtížné vyhnout se záv?ru, že Freudova teorie vázané a pohyblivé energie má málo co d?lat s pojetím energie, jaké používají „ostatní p?írodní v?dy“; zdá se, že ve skute?nosti jde o teorii VÝZNAMU v p?estrojení. D?vod, pro? se Freud pokoušel vysv?tlovat myšlení na základ? pohybu energie, lze nalézt v jeho práci Projekt v?decké psychologie (1895); pokoušel se v n?m totiž vysv?tlit psychické procesy na základ? kvant energie, jež se pohybují od jednoho NEURONU (mozkové bu?ky) k dalšímu neuronu.

Adjektivum, odpovídající „energii“ je „EKONOMICKÝ“. Kvanta energie, jež obsazují zvlášt? duševní reprezentace, se nazývají „KATEXEMI“; proto se reprezentace, které jsou obsazeny energií, nazývají „katekovanými“; reprezentace, z nichž byla energie stažena, se nazývají „dekatekovanými“.

Otázka, která zam?stnává psychoanalytiky, je otázka, zda PUDY nebo STRUKTURY používají r?zných forem energie. Jestliže se Freud domníval, že existují dv? skupiny pud?, pudy sexuální (viz SEX) a EGO-PUDY, domníval se také, že energií sexuálních pud? je LIBIDO; nikdy ale nevysv?tlil, zda Ego-pudy používají také libida ?i naopak jiného druhu energie. Jestliže se pozd?ji domníval, že existují jiné dv? skupiny pud?, PUDY ŽIVOTA a PUDY SMRTI, domníval se také, že libido je energií pudu života; nikdy ale neuvedl výraz pro energii pudu smrti. Podle Ego-psycholog? (viz EGOPSYCHOLOGIE) je Id obsazeno sexuální a agresivní energií, zatímco Ego používá energie vyp?j?ené od Id, tzn. energie, jež byla desexualizována a deagresifikována (viz DESEXUA LIZACE a DEAGRESIFIKACE).

Inkontinence mo?e. Mo?ení do postele se p?esn? nazývá enuresis nocturna.

Viz PROST?EDÍ.

Tento pojem se vyskytuje pouze ve výrazu „epinozní zisk“, jenž je synonymem pro „sekundární zisk“. Viz ZISK, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ.

Slast ze získávání v?domostí. Hlad po v?domostech se n?kdy považuje za odvozeninu SKOPTOFILIE, tzn. za rozší?ení sexuální zvídavosti, nebo za SUBLIMACI ORÁLNÍCH pud?.

Každá oblast t?la, z níž mohou proudit EROTICKÉ pocity. Obvykle jde o sexuální orgány a sliznice kolem t?lesných otvor?.

?ecký b?h sexuální lásky; Freud ho použil k personifikaci životní síly a sexuálních pud?. Ve svých pozd?jších dílech stav?l Freud Erota do protikladu k Thanatovi, bohu smrti a personifikaci PUDU SMRTI. Freud?v Eros je spíše básnickou metaforou než v?deckou teorií. Vhodnost této metafory se vyvozuje

1. z toho, že Eros byl tajným milencem PSYCHÉ, a
2. z toho, že „jeho rolí bylo uspo?ádat prvky, které vytvá?ely universum“. Tzn. že byl tím, kdo „do chaosu vnesl harmonii“ a kdo dovolil, aby se život vyvíjel.

Toto primitivní božstvo, poloabstraktní personifikace kosmické síly . . . - Larousseova Encyklopedie mytologie.

Sexuální, libidinozní, slastný (viz SEX a LIBIDO). Podle psychoanalytické teorie mohou být všechny t?lesné funkce, jež jsou p?ístupné v?domí, zdrojem erotické slasti; ovšem ty funkce, v nichž jsou zahrnuty erogenní zóny, jsou jimi habituáln? (viz EROGENNÍ ZÓNA). Odtud: ORÁLNÍ, ANÁLNÍ, URETRÁLNÍ, FALICKÁ, GENITÁLNÍ atd. erotika. T?lesné funkce, které nejsou za normálních okolností zdrojem erotické slasti, se mohou za pomoci p?emíst?ní erotizovat; jestliže se to skute?n? stane, m?že se erotizovaný orgán stát sídlem NEUROTICKÉHO nebo PSYCHOTICKÉHO symptomu, protože takový orgán slouží dv?ma pán?m. Používá-li se pojmu „erotický“; jako mostu mezi „sexuálním“ a „slastným“, m?že to vést v rámci psychoanalýzy ke zmatku; teprve podle kontextu lze ?íci, zda adjektivum „erotický“ popisuje slast, která má sexuální kvalitu, nebo slast, která má jen n?jakou spojitost se sexem.

Opak EXISTENCIALISMU. Freudiánská psychoanalýza je esencialistickou teorií, protože vysv?tluje fenomény na základ? esencí (podstat), tzn. na základ? sil, které jsou podstatou fenomén?.

Tyto dva pojmy se ?asto zam??ují. Etiologie popisuje p?í?iny nemocí, zatímco patologie popisuje abnormální procesy, které jsou pravd?podobn? odpov?dné za manifestní p?íznaky. Nap?. SEPARA?NÍ ÚZKOST a ORÁLNÍ FIXACE je patologií pacienta, zatímco anamnéza SEPARACE od matky b?hem orální fáze je sou?ástí etiologie jeho nemoci.

Dnes nejde (a?koli n?které slovníky uvád?jí opak) o v?du o formování charakteru, ale o studium chování zví?at v p?irozených podmínkách. Význam etologie pro psychoanalýzu se odvozuje

1. z toho, že jí poskytuje teorii PUD? založenou na pozorování nehumánních druh?, a
2. z toho, že n?které její techniky mohou být aplikovány na studium kojenc? a d?tí, takže umož?ují, aby psychoanalytické hypotézy o infantilním VÝVOJI byly testovány formou pozorování. Psychoanalyti?tí auto?i, jako nap?. Spitz (1959), kte?í své práce založili spíše na p?ímém pozorování d?tí než na terapeutické práci, jsou spíše problematickými humánními etology než psychoanalytiky.

N?které splývající oblasti obou v?d - viz Lorenzova práce O agresi (1966).

1. Sexuální PERVERZE, spo?ívající v tom, že muž ukazuje sv?j GENITÁL žen?.
2. Podobné chování u chlapc?.
3. 3. V širším smyslu veškeré chování, které je motivováno slastí, když se na ?lov?ka n?kdo dívá, když se ?lov?k ukazuje, když se vystavuje atd.

P?estože Freud považuje exhibicionismus za díl?í pud a za normální složku INFANTILNÍ SEXUALITY, je ve smyslu ad 1. a ad 3. ?asto interpretován jako NEUROTICKÝ a obranný (viz OBRANA); jeho funkcí je ukazovat, že ?lov?k má n?co, co nutí, aby na to n?co n?jaký objekt reagoval. Obecný exhibicionismus žen, jenž spole?nost do ur?ité míry p?ijímá jako odvozeninu ZÁVISTI PENISU, je založen na pot?eb? ukazovat, že žena má n?co, p?estože nemá penis. V poslední dob? však analytici s daleko v?tší pravd?podobností považují exhibicionismus za MANICKOU OBRANU p?ed DEPRESÍ, FRIGIDITOU a strachem ze ztráty IDENTITY. („Musím p?ece být reálná, když se na m? dívají.“) Skute?ný exhibicionismus (ukazování genitálu) je u žen tém?? neznámý.

Sociologické a FORENZNÍ konsekvence exhibicionismu - viz Mohr et al. (1965).

Filosofická teorie, která dává p?ednost FENOMENOLOGII a ONTOLOGII p?ed KAUZALITOU; teorie, která odmítá vysv?tlení na základ? podstat, jež údajn? aktivizují chování zevnit?, a to ve prosp?ch fenomén? samých. Všeobecná diskuse o vztahu mezi existenciální a freudiánskou psychoanalýzou - viz Hartmann (1964), Lomas (1967). May (1967) a práce L. D. Lainga. Viz také ESENCIALISMUS.

Zvyk nebo zákon vyžadující, aby se manželství uzavíralo pouze s n?kým mimo kmen nebo totemovou skupinu (viz TOTEM). Viz také ENDOGAMIE.

Vznikající zvn?jšku. Viz DEPRESE.

Proces, p?i n?mž si ?lov?k p?edstavuje, že n?jaká jeho duševní p?edstava je mimo n?j (mimo SELF), a p?i n?mž je „VNIT?NÍ OBJEKT“ projikován do n?jaké postavy vn?jšího sv?ta. V tomto smyslu jde o synonymum PROJEKCE a o opak INTROJEKCE, nikoli však o opak INTERNALIZACE. Fairbairn ovšem používá pojm? externalizace a internalizace v pon?kud jedine?ném smyslu - používá jich pro umíst?ní objekt? vn? a uvnit? sebe b?hem p?echodného (tranzitorního) stadia vývoje. Viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE; TECHNIKA; QUASINEZÁVISLOST.

1. Bud' jde (v Jungov? pojetí) o osobnostní typy, které se liší podle toho, jakou d?ležitost p?ipisují vn?jším vjem?m ?i vnit?ním myšlenkám.
2. Nebo jde (v pojetí Eysenckov?) o osobnostní dimenzi, podle níž m?že být každý jedinec umíst?n na ur?itém míst? na ose extraverze - introverze. Podle Eysencka (1956) odpovídá extraverze cholerickému a sangvinickému Galenovu temperamentu, introverze pak odpovídá melancholickému a flegmatickému temperamentu. Eysenck také souhlasí s populárním ztotož?ováním extraverta se „spole?enským“ ?lov?kem a introverta s „introspektivním“ ?lov?kem. Analytici i psychiat?i používají t?chto pojm? z?ídkakdy; p?esto lze vystopovat tendenci ke ztotož?ování „introverta“ s „autistickým“ (staženým) nebo SCHIZOIDNÍM ?lov?kem. Podle Eysencka mají psychopati a hysteri?tí pacienti vyšší skore extraverze, zatímco fali?tí a obsedantní pacienti mají vyšší skore introverze.

V práci Revidovaná psychopatologie psychóz a psychoneuróz popisuje Fairbairn (1941) duševní VÝVOJ na základ? OBJEKTNÍCH VZTAH?; tvrdí, že r?zné PSYCHOZY se neliší, jak se prohlašuje podle KLASICKÉ PSYCHOANALYTICKÉ TEORIE, podle toho, na jaké stadium LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE pacient regreduje (viz REGRESE), ale podle toho, jakých TECHNIK pacient používá b?hem druhého stadia vývoje, b?hem stadia p?echodného neboli stadia QUASINEZÁVISLOSTI. B?hem prvního stadia, b?hem stadia INFANTILNÍ ZÁVISLOSTI, je dít? objektivn? naprosto závislé na MATCE (PRSU), k níž má p?vodn? neambivalentní vztah (viz AMBIVALENCE). Nevyhnutelné prožitky FRUSTRACE a odmítnutí z jejích rukou však vedou ke SCHIZOIDNÍ POZICI, b?hem níž se EGO dít?te rozšt?pí na t?i ?ásti, z ?ehož dv?, libidinozní Ego a antilibidinozní Ego (VNIT?NÍ SABOTÉR) se p?ipojí ke dv?ma protikladným pojetím prsu, resp. k akceptovanému (vzrušujícímu) a k odmítavému (odmítajícímu) objektu. T?etí ?ást Ega dít?te se stává centrálním Egem, které odpovídá Egu klasické analýzy. Libidinozní Ego odpovídá ID a antilibidinozní Ego odpovídá ne zcela p?esn? SUPEREGU. SCHIZOFRENIE a DEPRESE má podle Fairbairnova názoru etiologický vztah (viz ETIOLOGIE) k poruchám vývoje b?hem stadia infantilní závislosti; neurózy podle n?ho odrážejí vliv r?zných technik b?hem p?echodného stadia - stadia quasinezávislosti na matce; b?hem tohoto stadia pacient r?zn? manipuluje akceptovanými a zavrhovanými objekty, které vznikly b?hem schizoidní pozice. P?i OBSEDANTNÍ TECHNICE dít? p?edpokládá, že akceptovaný i zavrhovaný objekt jsou uvnit? n?j, takže dosáhne ur?ité míry nezávislosti za cenu, že musí kontrolovat „špatný“ VNIT?NÍ OBJEKT (zavrhovaný objekt); p?i hysterické technice (viz HYSTERIE) dít? p?edpokládá, že akceptovaný objekt je mimo n?j a že zavrhovaný objekt je uvnit? n?ho; p?i fobické technice (viz FOBIE) dít? p?edpokládá, že oba objekty jsou mimo n?j; a p?i PARANOIDNÍ technice dít? p?edpokládá, že akceptovaný objekt je uvnit? n?j a zavrhovaný objekt mimo n?j. T?etím a posledním Fairbairnovým stadiem je stadium zralé závislosti. Viz také POCIT MARNOSTI.

Viz PENIS a FALUS. Odtud:

Falická fáze: stadium infantilního LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE (viz také INFANTILNÍ), p?i n?mž se dít? zabývá svým PENISEM a jeho funkcemi; zabývá se myšlenkami na potenci v?bec. Následuje po ANÁLNÍ fázi a p?edchází OIDIPSKÉ fázi.

Falický charakter: osoba, která má KOMPULSIVNÍ charakterové rysy, jež lze p?ipsat FALICKÉ FÁZI (viz výše). Konkrétn?ji jde o osobu, která považuje sexuální chování za projev potence, oproti osob? s GENITÁLNÍM CHARAKTEREM, jež považuje sexuální chování za ú?ast ve vztahu.

Falická žena:

1. Žena s falickými rysy; obvykle jde bud' o infantilní pojetí MATKY b?hem PREOIDIPSKÝCH fází libidinozinho vývoje, nebo o neurotické pojetí ženy, vyskytující se u muž? s averzí k ženám nebo u muž? s masochistickým, submisivním postojem v??i ženám (viz MASOCHISMUS; SUBMISE). S pojetím falické ženy se také setkáváme v primitivních náboženstvích, v mytologii a ve folklóru.
2. Žena, kterou ostatní považují (nebo která považuje sebe sama) za inkarnaci uvedené myšlenky. V obou p?ípadech není jasné, zda by taková žena m?la být považována za maskulinní nebo hermafroditickou.

Tohoto pojmu použil Jones k vyjád?ení toho, že v KLASICKÉ TEORII se p?ikládá nadm?rná d?ležitost PENISU a že zejména psychologie žen se vykládá jako jejich reakce na zjišt?ní, že nemají penis. Viz AKTIVNÍ A PASIVNÍ; KASTRACE; ZAVIST; ZÁVIST PENISU.

Viz PENIS A FALUS.

Podle OED „lze p?i moderním užívání slov fantasy a phantasy (= fantazie) p?es jejich zvukovou shodu a shodnou etymologii vystopovat tendenci vnímat je jako slova odlišná, p?i?emž význam prvního je 'vrtošivá, rozmarná, smyšlená vynalézavost', zatímco význam druhého je 'p?edstavivost (IMAGINACE), vizioná?ská p?edstava'“. Protože psychoanalytické pojetí se více blíží významu „imaginace“ než významu „rozmar“, používají angli?tí analyti?tí auto?i výhradn? slova phantasy - nikoli tedy slova fantasy, ale jen málo Ameri?an? (jestli v?bec n?jaký) je v tom následuje.

FANTAZIE (PHANTASY) Psychoanalytické pojetí fantazie sdílí neodmyslitelnou všudyp?ítomnost tohoto slova v každodenním život?. V jednom významu fantazie znamená p?edstavivost (obrazotvornost), denní sn?ní, fantazírování, oproti adaptivnímu myšlení a chování (viz ADAPTACE). V tomto smyslu je synonymem neurotického denního sn?ní. V jiném významu fantazie znamená imaginativní ?innost zahrnující veškeré myšlení a cít?ní. V teoretických pracích jde obvykle o tento význam; odtud: „phantasy“, kterou p?evzali angli?tí auto?i, nikoli Ameri?ané (viz vp?edu). Všechny školy se shodují v tom, že v?domá duševní aktivita je doprovázena, podporována, udržována, oživována a ovliv?ována NEV?DOMOU fantazií, která za?íná v d?tství, která se primárn? (p?vodn?) zabývá biologickými procesy a vztahy a které podléhá symbolickému p?epracování (viz SYMBOL). Existují však d?ležité rozporné názory na praktickou hodnotu INTERPRETACÍ na základ? nev?domé fantazie; KLEINIÁNI tvrdí, že takové interpretace jsou samy o sob? ú?inné, Ego-psychologové (viz EGO-PSYCHOLOGIE) se domnívají, že takové interpretace jsou spíše „divoké“ (tzn. že jsou dramatickými výroky, ?ekn?me, o p?ání zaúto?it na PRS nebo na PENIS, jež mají pouze malý význam pro EGO dosp?lého pacienta). V rámci kleiniánské teorie se používá výrazu „nev?domá fantazie“ jako pojítka mezi PUDEM a myšlenkou. „To lze dále rozvést:

1. Fantazie jsou primárním obsahem nev?domých duševních proces?.
2. Nev?domé fantazie se primárn? týkají t?la a p?edstavují pudové cíle zam??ené na objekty.
3. Tyto fantazie jsou v první ?ad? psychickými p?edstaviteli libidinozních a destruktivních pud? . . . ADAPTACE NA REALITU a reálné myšlení vyžaduje podporu souhlasných nev?domých fantazií“ - Susan Isaacs (1952).

Klasická teorie jde dále, protože fantazii lokalizuje do ID.

Exkrement, hovno. Protože ANÁLNÍ fáze je druhou z PREGENITÁLNÍCH fází LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE a protože zisk sfinkterové (st?evní) kontroly (viz také SFINKTER) je fází VÝVOJE EGA odpovídající ANÁLNÍ fázi, hrají slova „feces“ a „defekace“ hlavní roli v každé psychoanalytické kazuistice. Každý, kdo pochybuje o tom, že feces a defekace hrají skute?n? tak d?ležitou roli v našem duševním život?, jakou dosv?d?ují literární fakta, by m?l také pochybovat o velkém množství fekálních pojm?, pomocí nichž chce obscénní jazyk vyjád?it nadávky, opovržení a zneuct?ní.

Tyto výrazy p?edstavují chování, postoje atd., které jsou, jak se p?edpokládá, psychologickými sekundárními sexuálními charakteristikami ženy. Podle KLASICKÉ TEORIE se p?edpokládá, že feminita má zásadní spojitost s PASIVITOU a MASOCHISMEM; femininní psychologie se soust?e?uje na obtíže, které vznikají p?i zaujímání bezmocné pozice. Žargonem ?e?eno, „muži si osvojují maskulinní roli“, ale ženy „akceptují femininní roli“ zdráhav? a teprve poté, co se vzdají PENISU. Jak uvád?l Jones, je tento Freud?v názor na feminitu p?íkladem jeho „FALOCENTRICKÉ“ p?edpojatosti, kterou kritizovalo mnoho analyti?ek (ale ne všechny). Pojetí feminity, založené na receptivit? - viz Payne (1935). N?které p?ekážky p?i zjiš?ování, které duševní charakteristiky jsou vlastní maskulinit? a feminit? - viz heslo MASKULINNÍ. Viz také AKTIVNÍ A PASIVNÍ; BISEXUÁLNÍ; KASTRACE.

Studium prožitk?. Fenomenologické studie se

1. omezují na v?domé prožitky, aniž by m?ly na mysli, že tyto prožitky jsou d?sledkem p?íslušných proces?, aniž by je vysv?tlovaly jako projevy noumen, základních v?cí, princip? atd., o jejichž smyslu nic nev?dí;
2. své údaje formulují z hlediska SUBJEKTU.

Psychoterapeuti a filosofové, kte?í p?ejali fenomenologické názory, obvykle zamítají NEV?DOMÍ a ty ?ásti psychoanalytické teorie, jako je METAPSYCHOLOGIE, v nichž se uvádí, že subjekt m?že být pozorován jakoby zven?í, tzn. aniž by se pozorovatel se subjektem identifikoval (viz IDENTIFIKACE). Viz také EXISTENCIALISMUS; ESENCIALISMUS; ONTOLOGIE; PERSONOLOGIE.

1. Neživý objekt božsky uctívaný domorodci (divochy) proto, že má magickou moc, nebo proto, že je obydlen duchem. Proto
2. jde o objekt, který fetišista obda?il sexuálním významem a bez n?hož není schopen dosáhnout sexuálního vzrušení. Sexuálním fetišem je bu? neživý objekt nebo nesexuální ?ást osoby; neživými objekty jsou obvykle šaty, boty nebo ozdoby, živými pak obvykle nohy a vlasy. Fetišista sv?j fetiš považuje za „obydlený duchem“, protože fetiš je jasn? spojován s osobou, aniž by jí skute?n? byl; fetišisté se domnívají, že fetiš má „magickou moc“, protože jeho vlastnictví jim dává potenci, kterou jinak nemají.

Fetišismus je klasickým p?íkladem primárn? procesuálního myšlení ovliv?ujícího chování, protože

1. fetiš má mnoho?etný význam, odvozený z jiných objekt? ZHUŠT?NÍM (KONDENZACÍ), P?EMÍST?NÍM a SYMBOLIZACÍ, a protože
2. fetišista se chová, jako by fetiš byl skute?n? tímto jiným objektem, p?i?emž si není o nic více v?dom nesrovnalostí než snící ?lov?k p?i sn?ní (viz SEN).

N?která, ale ne všechna psychoanalytická POJETÍ (POJMY) jsou fikcemi, tzn. že hovo?í o duševních fenoménech, jako by byly fenomény n?jakého jiného typu. Základní fikcí KLASICKÉ TEORIE je PSYCHICKÝ APARÁT, jenž umož?uje, aby duševní procesy byly považovány za funkce hypotetické v?ci nebo STRUKTURY. Zdá se, že tendence používat fikcí je odvozena z p?edpokladu, že formulace, které vypadají OBJEKTIVN?, jsou v?de?t?jší (viz V?DA) než ty, které otev?en? p?ipoušt?jí, že duševní fenomény jsou subjektivní. Viz MODEL; ZHMOT?OVÁNÍ.

Proces, p?i n?mž se osoba stává nebo z?stává ambivalentn? (viz AMBIVALENCE) p?ipoutanou k objektu; tento objekt je objektem, který p?ísluší ran?jšímu vývojovému stadiu (viz VÝVOJ). Fixace je proto dokladem neúsp?šného pr?chodu r?znými stupni LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE. Podle tohoto pojetí se p?edpokládá,

1. že fixovaná osoba má INFANTILNÍ, zastaralé zp?soby chování nebo že k takovému chování regreduje (viz REGRESE) p?i stresu;
2. nebo že si fixovaná osoba kompulsivn? (viz KOMPITLSIVNÍ) vybírá objekty na základ? podobnosti s objektem, na který je fixována;
3. a že fixovaná osoba nemá k dispozici ENERGII, protože tou obsadila minulý objekt.

K p?í?inám fixace lze po?ítat excesivní FRUSTRACI spolu se SATISFAKCÍ a excesivní LÁSKU spolu s NENÁVISTÍ. Odtud: orální fixace, fixace na matku, anální fixace, fixace na otce (viz p?íslušná hesla)

Jde o fázi, období ?i bod infantilního VÝVOJE, na nichž se osoba zafixovala (viz FIXACE), jimiž úpln? neprošla a na n?ž za ur?itých okolností regreduje (viz REGRESE).

Jedna ze ?ty? technik popsaných ve FAIRBAIRNOV? REVIDOVANÉ PSYCHOPATOLOGII. Této techniky subjekt používá ke zvládnutí p?echodu od INFANTILNÍ ZÁVISLOSTI k závislosti zralé. Podle Fairbaima si dít? vytvá?í dv? p?edstavy MATKY (PRSU), na níž je p?vodn? naprosto závislé; jednou z t?chto p?edstav je matka jako DOBRÝ, uspokojující OBJEKT, druhou pak je matka jako ŠPATNÝ, frustrující objekt; ?ty?i Fairbairnovy techniky se liší podle toho, kam subjekt lokalizuje tyto dv? p?edstavy - objekty. P?i fobické technice je oba lokalizuje mimo sebe - podle Fairbairnovy terminologie externalizuje (viz EXTERNALIZACE) jak p?ijímaný, tak zavrhovaný objekt a p?edstavuje si, že je dobrým objektem chrán?no, ale riskuje také útoky ze strany špatného objektu (špatných objekt?). Následkem toho dosahuje pocitu bezpe?í za cenu FOBICKÉ ÚZKOSTI. KONFLIKT mezi touto technikou a progresivním tlakem sm?rem ke zralosti vede k oscilacím mezi p?áním dít?te uniknout z dusící ochrany dobrého objektu (KLAUSTROFOBIE) a p?áním vrátit se k n?mu, aby tak uniklo ze sv?ta, který je, jak si p?edstavuje, zabydlen špatnými objekty (AGORAFOBIE). Viz Fairbairn (1912).

Viz také PUDOVÁ a OBJEKTNÍ TEORIE.

1. Symptom - prožívání zbyte?né nebo nadm?rné úzkosti v n?jakých zcela ur?itých situacích nebo za p?ítomnosti n?jakého zcela ur?itého objektu. Odtud: agorafobie: úzkost z otev?eného prostoru (viz AGORAFOBIE); klaustrofobie: úzkost z uzav?eného prostoru (viz KLAUSTROFOBIE); fobie z pavouk?, had? atd.
2. NEURÓZA, p?i níž je fobie ve smyslu ad 1. hlavním symptomem. V tomto smyslu je fobie synonymem fobické nemoci a ÚZKOSTNÉ HYSTERIE. Odtud:

Fobický charakter: osoba, která soustavn? zvládá situace, které by pravd?podobn? p?sobily ÚZKOST nebo KONFLIKT, tak, že se jim vyhýbá; v typických p?ípadech to d?lá omezením svého života a odmítáním odtrhnout se od ideálního, ochranu poskytujícího rodi?e nebo rodi?ovské postavy. Odtud: protifobický charakter - osoba, která p?ijala protifobický postoj k životu; získává slast, když d?lá p?esn? ty ?innosti, které jsou nebezpe?né a které u „normálních“ lidí vyvolávají úzkost. Protifobický postoj se obvykle považuje za formu MANICKÉ OBRANY, kdy uspokojení je odvozeno z pocitu triumfu a OMNIPOTENCE navozené úsp?šným zvládnutím úzkosti.

Fobická obrana: obranný manévr (viz OBRANA), kdy se osoba vyhýbá t?m objekt?m a situacím, které zp?sobují fobickou úzkost. Všechny školy se shodují v tom, že fobický objekt (situace) nezp?sobuje úzkost sám o sob?, ale proto, že se stal SYMBOLEM n??eho jiného, tzn. proto, že p?edstavuje n?jaký impuls, p?ání, VNIT?N1 OBJEKT nebo ?ást SELF (SEBE), s nimiž pacient není schopen se setkat. Podle KLASICKÉ TEORIE se fobická nemoc považuje za formu HYSTERIE (odtud synonymum „úzkostná hysterie“), ale sou?asné u?ebnice psychiatrie ji obvykle spojují s OBSEDANTNÍ NEURÓZOU. Behaviorální terapeuti (viz BEHAVIORÁLNI TERAPIE) ji považují za vhodný stav pro lé?bu podmi?ováním, protože symptom je izolovaným fenoménem, který m?že být zvládnut bez ohledu na osobnost pacienta.

Fobická úzkost: úzkost vyvolávaná n?jakým vn?jším objektem nebo vn?jší situací, jež zna?n? p?esahuje úzkost plynoucí z reálného nebezpe?í tohoto objektu nebo této situace.

Modifikace psychoanalytické terapie, p?i níž je jeden ur?itý problém, který pacient p?edkládá, vybrán jako fokus INTERPRETACE. Viz Malan (1963).

Tohoto pojmu se používá ve vztahu k soud?m. Odtud: forenzní medicína, forenzní psychiatrie.

P?estože n?kte?í auto?i používají pojmu „frigidita“ pro jakoukoli sexuální inhibici u žen, a to v?etn? neschopnosti dosáhnout vaginálního ORGASMU (viz také VAGINA), je nejlepší vymezit jeho význam jako neschopnost jakýmkoli zp?sobem se sexuáln? vzrušit. Protože mnoho žen se dokáže t?šit ze sexuálního styku, aniž by dosáhlo vyvrcholení, vede širší definice frigidity k absurdit?, kdy za frigidní jsou ozna?ovány také ženy, které jsou sexuáln? citlivé. Viz „Medica“ (1955), Gorer (1966). Frigidita m?že být považována za neurotický symptom pouze tehdy, jestliže

1. je trvalá nebo jestliže
2. se objevuje i za nejp?ízniv?jších okolností; jinak je bu? znakem nezkušenosti, nebo pokrytectví (ze strany ženy nebo jejího partnera).

Stav, kdy ?lov?k je nebo byl p?ehlížen, kdy mu je nebo bylo v n??em brán?no, kdy je nebo byl zklamáván. ?asto se zam??uje frustrace a DEPRIVACE; p?esn? ?e?eno, frustrace je d?sledkem neuspokojení pudu nebo nemožnosti dosáhnout cíle; deprivace však znamená chyb?ní prost?edk? nebo možností nutných pro dosažení satisfakce. Nicmén? frustra?ní i depriva?ní teorie se shodují v tom, že deprivace vede k frustraci, frustrace k AGRESI, agrese k ÚZKOSTI, úzkost k OBRAN? . . .

O psychoanalýze se pon?kud laicky ?íká, že tvrdí, že frustrace je škodlivá; není to však celá pravda, protože také tvrdí, že VÝVOJ EGA je iniciován frustrací. Ve skute?nosti se podle frustra?ní teorie p?edpokládá, že jak frustrace, tak deprivace je patologická až p?i p?ekro?ení ur?ité prahové intenzity (viz PRÁH).

Psychoanalytický pojem pro proces, p?i n?mž se osoba toulá a neví, kde nebo kým je. Fugy se obecn? považují za HYSTERICKÝ symptom a jsou uvád?ny za p?íklad DISOCIACE v?domí. Jde o vzácný stav; v?tšina p?ípad? tohoto stavu je citována v u?ebnicích psychiatrie; vyskytuje se nap?. u chlapc? v internátních školách nebo u ?erstv? odvedených voják?, tzn. u osob, které se cítí lapeny do pasti, takže se nalézají v situacích, kdy nemohou být aktivními ?initeli.

Viz BAZÁLNÍ PRAVIDLO.

Opovržlivý výraz pro terapeutické nadšení. Podle Freuda sm??uje furor therapeuticus proti dlouhodobým zájm?m pacienta v analýze. Ale (!) jeho hodnota pro krátkodobou terapii - viz Malan (1963).

Splývání a rozplývání. Podle pozd?jších Freudových spekulativních prací jsou sice PUDY v KONFLIKTU, ale jsou také schopny splývat a rozplývat se. „Nikdy jsme nem?li co d?lat s ?istým PUDEM ŽIVOTA a ?istým PUDEM SMRTI; vždy jsme m?li co d?lat s jejich r?znými kombinacemi. Podobn? jako mohou pudy splynout, mohou se za ur?itých okolností také rozplynout“ - Freud (1920). Analytici tohoto p?esv?d?ení p?edpokládají, že u zdravých lidí p?i splynutí obou pud? p?evažuje pud života; u sadistické (viz SADISMUS) a masochistické (viz MASOCHISMUS) perverze p?i splynutí p?evažuje pud smrti; u OBSEDANTNÍ NEURÓZY se oba pudy rozplývají, p?i?emž pud života se stává objektem pudu smrti.

Protože v psychoanalýze se p?ipisují všechny funkce EGU, je všechno, co subjekt m?že ud?lat, Ego-funkcí.

Vztahující se k evoluci druhu. Viz ONTOGENEZE A FYLOGENEZE.

Výraz pro sedmé z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA. Odpovídá st?ednímu v?ku. „Generativita je hlavn? zájmem o vznik a vedení další generace nebo o cokoli, co se v daném p?ípad? m?že stát objektem, který pohlcuje rodi?ovskou odpov?dnost. Když se toto obohacení neuskute?ní, uskute?ní se naopak regrese generativity na obsedantní pot?ebu pseudointimity, p?erušovanou chvílemi vzájemného odporu spolu s pronikavým (objektivn? doložitelným) pocitem osobní stagnace a interpersonálního ochuzení“ - Erikson (1963).

V psychoanalytické literatu?e tento pojem tém?? vždy znamená „ONTOGENETICKÝ“, tzn. vztahující se k vývoji jedince; nikdy neznamená „fylogenetický“, tzn. vztahující se k vývoji druhu. Asociace s pojmy „genetika“ a „genus“ (druh) je pouze zvuková, nikoli významová, takže bychom se jí m?li zcela vyhnout; pojem „genetický“ by m?l být považován za synonymum pojmu „vývojový“ (viz VÝVOJ).

„Psychoanalýza sice ob?as zašla p?íliš daleko, když tolik zd?raz?ovala genitalitu jako univerzální lék pro celou spole?nost a když se tak postarala o novou toxikomanii a o nový zdroj kritiky pro ty mnohé, kte?í si tolik p?áli (!) interpretovat její u?ení, ale sou?asn? neukázala všechny možné cíle, které by genitalita skute?n? m?la a musí napl?ovat. Aby si utopie genitality ponechala trvalý sociální význam, m?la by zahrnovat:

1. oboustranný orgasmus
2. s milovaným partnerem
3. opa?ného pohlaví
4. s nímž je ?lov?k schopen a ochoten sdílet oboustrannou d?v?ru a
5. s nímž je schopen a ochoten regulovat sv?j cyklus
1. pracovní
2. rozmnožovací a
3. odpo?inkový
6. stejn? jako zajistit potomk?m také všechna stadia uspokojivého vývoje“

Hypotetický ideální charakter takové osoby, která byla pln? analyzována, která pln? vy?ešila sv?j OIDIPSKÝ KOMPLEX a která „propracovala“ (viz PROPRACOVÁNÍ) svou pregenitální AMBIVALENCI a dosáhla tak postambivalentní GENITÁLNÍ ÚROVN? PSYCHOSEXUÁLNÍHO VÝVOJE. Takový ?lov?k, existuje-li v?bec, je úpin? osvobozen od INFANTILNÍ ZÁVISLOSTI; od ?lov?ka s FALICKÝM CHARAKTEREM ho lze odlišit tak, že svému vlastnímu uspokojení p?ikládá stejnou d?ležitost jako uspokojení svého objektu - p?ikládat v?tší d?ležitost uspokojení objektu než svému vlastnímu uspokojení by prozrazovalo masochistu (viz MASOCHISMUS). Pojetí genitálního charakteru je pon?kud absurdní, protože živ? popisuje zdravé fenomény jazykem, který má ko?eny v patologii; p?esto pro všechny, kte?í se domnívají, že zralost by m?la být definována na základ? PUDOVÉ TEORIE, p?edstavuje logickou nutnost. Evans (1949) poukázal na blízkou podobnost analytického ideálu - genitálního charakteru s anglickým ideálem gentlemana.

Viz také GENITALITA.

Podle KLASICKÉ TEORIE jde o poslední fázi LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE; jakmile jedinec úsp?šn? projde PREGENITÁLNÍMI stadii (nebo je p?ekoná) a jakmile projde i OBDOBÍM LATENCE, docílí nebo dosáhne genitální úrovn? - plató, z n?hož podle všeho už další postup není možný. Erikson (1963) však o GENITALIT? hovo?í v souvislosti se šestým ze svých osmi STADIÍ ?LOV?KA, tzn. ve spojitosti se stadiem INTIMITA VERSUS IZOLACE (= zralá dosp?lost); zralost (viz ZRALÝ A NEZRALÝ) rezervuje pro osmé stadium, jehož lze dosáhnout jedin? ve stá?í.

Viz GENITÁLNÍ CHARAKTER; EGO-INTEGRITA.

Subjektivní pocit knedlíku (koule) v hrdle, p?i?emž palpa?ní nález je negativní.

„Z?etelný VJEM vn?jšího objektu, který ve skute?nosti není p?ítomen“ - OED. Subjektivní p?edstava, kterou pacient prožívá jako vn?jší fenomén. Vzhledem k poruchám v „TESTOVÁNÍ REALITY“, které jsou u halucinujícího zjiš?ovány, se obvykle halucinace považují za PSYCHOTICKÉ, p?estože tomu tak nemusí být vždy. Halucinace mohou být následkem stejn? hore?ky, jako onemocn?ní mozku, užívání drog ?i senzorické deprivace - stejn? jako následkem psychózy. Vyskytují se halucinace všech smysl?, p?i?emž dotekové halucinace jsou známy jako HAPTICKÉ. SNY pat?í mezi halucinace, vyskytující se p?i úplném zdraví.

Vztahující se ke hmatu (dotek?m).

Forma SCHIZOFRENIE, charakterizovaná autismem, bizarním manýrováním a osobním zanedbáváním.

Viz AUTONOMIE A HETERONOMIE.

Znamená sexuální chování, impulsy, p?ání atd., kdy objektem je osoba opa?ného pohlaví.

Viz IDENTITA.

Zastarávající výraz pro PSYCHOANALÝZU, pro psychologii NEV?DOMÍ.

Adjektiva, kterých se používá ve spojitosti s pojmem „MATERIÁL“ nebo INTERPRETACE. Ve spojitosti s „materiálem“ znamená pojem „hluboký“, že materiál, který pacient poskytuje (tzn. o ?em hovo?í), se odvozuje z jeho raného života nebo z vyt?sn?ných oblastí jeho osobnosti (viz VYT?SN?NÍ); pojem „povrchní“ pak znamená bu? „nedávný“ nebo „snadno dostupný“ materiál. Ve spojitosti s interpretací znamená pojem „hluboký“, že interpretace se vztahuje bu? k raným událostem, nebo k myšlenkám, v??i nimž projevuje pacient silný ODPOR. Oba pojmy, hluboký i povrchní, mají vztah ke geografickým metaforám, kterých se používá k vyjád?ení odchylek v dostupnosti nebo odchylek ve velikosti odporu. Tyto metafory vyvolávají dojem, že rané události jsou h??e dostupné a mají v?tší význam než události nedávné.

Tendence organismu udržet se v konstatním stavu. Podle Cannona (1932), který razil tento pojem: „Organismus, složený z materiálu, který je charakterizován krajní nestálostí a prom?nlivostí, se n?jak nau?í metodám, jak udržovat stálost a pevnost i za podmínek, od nichž lze logicky o?ekávat, že by byly hluboce rozrušující.“ Za psychologická pojetí, která jsou analogická fyziologickému pojetí homeostázy, se obvykle považuje Freud?v PRINCIP SLASTI A STRASTI a PRINCIP STÁLOSTI, který Freud p?evzal od Fechnera; tzn. že tyto principy implikují zabudovanou tendenci udržovat psychickou TENZI na stálé, optimální úrovni, podobn? jako si t?lo udržuje stálé složení krve, stálou teplotu atd.

1. Adjektivum ozna?uje sexuální chování, p?i n?mž je objektem subjektu osoba téhož pohlaví. Podle Freuda (1914) se homosexuální láska liší od lásky heterosexuální tím, že je narcistická (viz NARCISMUS), protože objekt je milován kv?li podobnosti tomu, ?ím subjekt byl, ?ím je nebo ?ím doufá, že se stane; heterosexuální láska je naproti tomu ANAKLITICKÁ, tzn. že je závislá na objektu, který subjektu poskytuje to, ?ím sám nem?že být.
2. V širším smyslu jde o adjektivum, ozna?ující každý postoj, pocit atd. v??i osob? téhož pohlaví. Proto homosexualita m?že být mužská, ženská (lesbismus), AKTIVNÍ (kdy subjekt se chová jako muž a se svým objektem zachází, jako by byl žena), PASIVNÍ (kdy subjekt se chová jako žena a se svým objektem zachází jako s mužem), MANIFESTNÍ, LATENTNÍ, cílov? inhibovaná (viz INHIBICE CÍLE) a sublimovaná (viz SUBLIMACE). T?ech posledních výraz? se používá k ozna?ení fenomén?, které by laik nepovažoval za homosexuální. Latentní homosexualita pon?kud mýlí, protože neznamená vyt?sn?né homosexuální pocity (viz VYT?SN?NÍ), které se stanou manifestními b?hem psychoanalytické lé?by, ale znamená obranné submisivní postoje (viz OBRANA a SUBMISE) v??i mocn?jším muž?m. Oprávn?nost tohoto pojmu je odvozena z teoretického p?edpokladu, že obrana je regresivní (viz REGRESE) a že spo?ívá v reaktivaci pasivních, FEMININNÍCH p?ání v??i OTCI b?hem negativní oidipské fáze (viz NEGATIVNÍ OIDIPSKÝ KOMPLEX). Latentní homosexualita však m?že být považována za obranu p?ed PARANOIDNÍ ÚZKOSTÍ a za analogon d?v?rného, chlácholícího, submisivního postoje zví?at, která byla napadena p?íslušníkem svého vlastního druhu. Viz Tinbergen (1951), Lorenz (1966).

„Homo“ ve výrazu „homosexuální“ je odvozeno z ?eckého „homos“, což znamená „stejný“, nikoli tedy z latinského „homo“ = ?lov?k; výrazu „homosexuální“ se proto m?že používat jak ve vztahu k muž?m, tak ve vztahu k ženám.

ŽAL; EMOCE doprovázející SMUTEK.

?innost provád?ná pro ni samotnou, pro radost, kterou poskytuje bez vztahu k seriózním cíl?m a výsledk?m; je obvykle protikladem PRÁCE nebo protikladem jiných sociáln? a biologicky nutných ?in?. Hra budí zájem psycholog? v n?kolika ohledech. Je aktivitou, která sou?asn? zapojuje funkce, jež jsou podle teorie považovány za protich?dné, protože

1. subjekt sou?asn? vyjad?uje FANTAZII a sou?asn? se adaptuje na vn?jší SV?T (viz ADAPTACE) a protože
2. individuální, soukromá IMAGINACE (FANTAZIE) subjektu je zapojena do spole?né ?innosti (nebo v p?ípad?, kdy si ?lov?k hraje sám, do ?innosti, kterou mohou jiní pozorovat).

Protože hra je aktivitou, která se v n?kterých ohledech „nepo?ítá“ (je „p?edstíraná“ nebo „p?edstírá realitu“) a p?i níž jsou ?iny „zastupující“ a nikoli skute?né, cenzura, INHIBICE a VINA z?ásti vy?kávají; následkem toho hra dává prostor p?áním, ÚZKOSTEM atd., které jsou jinak vyt?sn?ny (viz VYT?SN?NÍ). Proto jí využívají d?tští analytici jako náhrady VOLNÉ ASOCIACE; pomocí her, které dít? uskute??uje s hra?kami, jež jim dal analytik, se dovozuje povaha jejich nev?domých fantazii. Dokonce i psychoanalýza dosp?lých má podobu hry, protože (pokud) klinická situace je odd?lena od ostatního života, pacientovy výroky (vzpomínky) analytik nep?ehrává a volné asociace dovolují, aby si imaginace voln? hrála. Terapie hrou obvykle znamená neinterpretativní terapii d?tí. Sexuální hra je bu? eufemismus pro petting, nebo popis prepubertálního nebo d?tského chování.

TOPOGRAFICKÝ pojem, pomocí n?hož si lze p?edstavit linii mezi SELF a non-Self (mezi sebou a prost?edím). O pacientovi se ?íká, že nemá hranice Ega, jestliže se snadno identifikuje (viz IDENTIFIKACE) s jinými lidmi a jestliže tak ?iní na úkor svého vlastního pocitu IDENTITY. Analytici, kte?í se domnívají, že dít? žije ve stavu primární identifikace s matkou, p?edpokládají postupný vývoj hranic Ega, tzn. že dít? postupn? objevuje, že objekty nejsou jeho ?ástmi.

Adjektivum, ozna?ující stav ospalosti p?i usínání (viz SPÁNEK) a prožitky, jako nap?. HALUCINACE, které se p?i tomto stavu vyskytují.

Forma PSYCHOTERAPIE, p?i níž je pacient p?ed terapeutickým sezením uveden do stavu ospalosti a klidu. Základ takové lé?by spo?ívá v tom, že ospalost u pacienta zredukuje ODPOR a u?iní ho vnímavn?jším k INTERPRETACÍM a sugescím terapeuta.

Podobný SPÁNKU. Podle Breuera, Freudova spolupracovníka p?i psaní Studie o hysterii (1895), se hypnoidní stavy ?asto vyskytují u žen, které se zapojují do ?innosti (jako nap?. práce v domácnosti), jež nevyžadují jejich plnou pozornost; tyto stavy predisponují k HYSTERII.

Hypnaxegogní. Adjektivum, ozna?ující stav ospalosti, který se vyskytuje p?i probouzení, a prožitky (nap?. HALUCINACE) vyskytující se p?i tomto stavu.

Proces, kdy je osoba uvád?na do stavu TRANSU, p?i n?mž je bd?lá, ale p?i n?mž je zmenšena její kriti?nost a p?i n?mž je p?ístupná hypnotickým sugescím. Podle Ferencziho (1909) je hypnotický stav p?enosovým fenoménem (viz P?ENOS), p?i n?mž hypnotizér získává p?echodn? autoritu rodi?e. N?které techniky jsou otcovské (autoritativní, donucující hlas à la Svegali), jiné jsou mate?ské (konejšivý, uklid?ující hlas). Hypnotismus hrál d?ležitou roli v historii PSYCHOANALÝZY, protože nespokojenost práv? s ním p?ivedla Freuda k technice VOLNÝCH ASOCIACÍ. P?ehled hypnotických technik, v?etn? technik, kterých lze použít u neochotných a neznalých subjekt? - viz Hartland (1966).

Arteficiáln? navozený (vyvolaný) SPÁNEK. TRANSU podobný stav navozený HYPNOTISMEM.

Adjektivum, ozna?ující bu? osobu, která si p?edstavuje, že trpí t?lesným onemocn?ním, nebo adjektivum, ozna?ující BLUDY ?i FANTAZIE takové osoby. Odtud: hypochondriaza - PSYCHÓZA, jejímž hlavním symptomem je domn?nka pacienta, že má nevylé?itelné t?lesné onemocn?ní.

Psychiatrický výraz pro stav, kdy se u ?lov?ka objevuje mírná forma ELACE a PSYCHOMOTORICKÉ AKCELERACE, jinak typických pro MANII. Odlišení hypomanie od bujné a nezdolné vitality závisí na tom, zda jedinec má nebo nemá MANICKÉ OBRANY p?ed DEPRESÍ.

1. Vyskytne-li se tento pojem ve vztahu k symptomu, viz heslo HYSTERIE níže.
2. Vyskytne-li se ve vztahu k osobnosti, znamená bu? predispozici ke konverzním SYMPTOM?M (viz také KONVERZE), nebo histrionské rysy pacientova chování. Pro oba p?ípady lze dodat, že by nem?la být brána v úvahu „nominální hodnota“ pozorovaných fenomén?, protože ty mají bu? p?ipoutat, nebo naopak odpoutat pozornost
3. Vyskytne-li se ve vztahu k OBRAN?, znamená bu? tendenci k vytvá?ení konverzních symptom?, nebo tendenci k DISOCIACI (ŠT?PENÍ), anebo tendenci k sou?asnému zapojení IDEALIZACE a VYT?SN?NÍ. Podle Fairbairna (1952) spo?ívá hysterická obrana v EXTERNALIZACI DOBRÉHO OBJEKTU a v INTERNALIZACI ŠPATNÉHO OBJEKTU, d?sledkem ?ehož je, že hysterická osoba považuje vn?jší objekt za ideáln? dobrý a své vnit?ní impulsy za špatné.

1. Medicínský pojem pro onemocn?ní, charakterizované
   1. t?lesnými SYMPTOMY,
   2. nep?ítomností z?etelných t?lesných ZNÁMEK nebo jakékoli t?lesné patologie a
   3. chováním, které nazna?uje, že symptomy mají n?jakou psychologickou funkci.
   P?edstava hysterie pochází od starých ?ek?, kte?í tohoto pojmu používali výhradn? pro onemocn?ní žen, jež byla vysv?tlitelná špatnou funkcí d?lohy (hysteron) (viz UTERUS). Podle jedné teorie je d?loha pohyblivým orgánem, který je schopen putovat po t?le a utla?ovat jiné orgány; podle jiné teorie vede sexuální abstinence k „vyhladov?ní l?na“ nebo k retenci nepoužitého animálního ducha, jenž pak proniká skrze d?lohu do t?la a zp?sobuje poruchy jiných orgán?. Jedním z úsp?ch? PSYCHOANALÝZY bylo, že rozbila uterinní teorie o p?í?inách hysterie, p?i?emž si ovšem podržela názor, že hysterie je n?jakým zp?sobem spojena se SEXUALITOU.
2. V rámci KLASICKÉ TEORIE se rozeznávají dv? formy hysterie: konverzní hysterie (viz tam), která odpovídá klasickému medicínskému pojetí, a úzkostná hysterie (viz tam), která je znám?jší jako FOBIE. V historii psychoanalýzy zaujímá hysterie d?ležité místo, protože publikací Freudovy a Breuerovy Studie o hysterii (1895), v níž byly hysterické symptomy vysv?tlovány jako d?sledek vyt?sn?ných vzpomínek (viz VYT?SN?NÍ) a KONVERZE myšlenek v t?lesné symptomy, tato historie za?ala.

P?estože uvedené koncepce v rámci psychoanalytické teorie p?etrvávají, netvrdil by asi žádný sou?asný analytik, že umí adekvátním zp?sobem hysterii vysv?tlit Wisdom (1961) v?noval pozornost kuriozit?, že Freud nikdy nezve?ejnil své definitivní názory na hysterii a že je nesmírn? obtížné zjistit, jaká je vlastn? klasická teorie hysterie. Za hysterický BOD FIXACE se však obvykle považuje oidipské fáze (viz OIDIPSKÝ KOMPLEX); za její charakteristický obranný mechanismus (viz OBRANA) se považuje VYT?SN?NÍ a DISOCIACE. Také Melanie Kleinová o hysterii ml?ela; jediným p?ívržencem OBJEKTNÍ TEORIE, jenž se jí zabýval, byl Fairbairn (1953); jednu ze svých obranných TECHNIK ozna?il za „hysterickou“; tvrdil, že p?vod hysterie se nachází ve SCHIZOIDNÍ pozici (viz také PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE). Podle Veitha (1965) je hysterie tém?? vymizelou nemocí, jež se omezuje pouze na „nevzd?lané p?íslušníky nižších sociálních vrstev“, kte?í nebyli ovlivn?ni psychoanalytickými myšlenkami. (Ale psychoanalytik?m, kte?í mají soukromou praxi, jsou hysterické fenomény d?v?rn? známy.)

V analytických pracích charakter obvykle neznamená takové projevy, které jsou pro ?lov?ka jako unikátního jedince nejcharakteristi?t?jší, ale takové projevy, podle kterých lze ?lov?ka za?adit do rámce jednoho z mnohých charakterových typ?. Klasifikace spo?ívá v tom, že ur?ité charakterové rysy mohou být interpretovány bu? jako

1. odvozeniny ur?itých fází LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE a EGO-VÝVOJE, nebo jako
2. analoga SYMPTOM?, tzn. jako defenzivní manévry.

Z významu uvedeného ad a) se odvozuje orální, anální, falický a genitální charakter. Odtud: charakterová neuróza, charakterová porucha, charakterová analýza. Viz také vedlejší hesla u hesel ORÁLNÍ; ANÁLNÍ; FALICKÝ; GENITÁLNÍ; HYSTERICKÝ; FOBICKÝ; SCHIZOIDNÍ; OBSEDANTNÍ.

Tohoto pojmu použil Leslie Farber (1966) pro zneužívání psychoanalytické teorie ke znevažování charakteru a k napadání motiv?. D?je se to

1. bu? prost?ednictvím INTERPRETACE INFANTILNÍCH motiv? bez ohledu na to, že mohou být modifikovány SUBLIMACÍ, vzd?láním, sofistikací atd.;
2. nebo prost?ednictvím ozna?kování charakterových rys? podle n?jakého psychiatrického onemocn?ní, u n?hož se sice tyto rysy vyskytují, ale ve zkarikované podob?.

První uvedená technika obvykle spo?ívá v tom, že závistivé chování (viz ZÁVIST) se interpretuje jako OBRANA, aniž by se ob?ti poskytla nad?je, že své primitivní IMPULSY m?že zvládnout pomocí konstruktivní obrany. To umož?uje interpretovat laskavost, ohleduplnost a vlídnost jako REAKTIVNÍ FORMACE proti SADISMU a výkonnost, po?ádkumilovnost a ?istotnost jako reaktivní formace proti analit? (viz ANÁLNÍ). Druhá uvedená technika umož?uje ozna?it všechny výše uvedené vlastnosti jako obsedantní (viz OBSESE), živost a vitalitu jako manické (viz MÁNIE), cit pro objektivitu a nestrannost jako SCHIZOIDNÍ opatrnost jako PARANOIDNÍ, spontaneitu a emocionalitu jako HYSTERICKÉ. Protože motivem pro zneužívání psychoanalýzy je závist, nenávist a záš?, je možné se tak chovat, protože psychoanalýza si sice ?iní nárok být obecnou psychologií, schopnou vysv?tlit všechny aspekty lidské povahy, ale všechny její údaje jsou odvozovány z patologie. Následkem tohoto rozporu je, že pojmy a klasifika?ní systémy, které pat?í do ordinace, jsou až p?íliš snadno aplikovány mimo ni, aniž by byly jakkoli modifikovány. Obtíže, které p?ináší snaha vyhnout se charakterové vražd?, se jasn? projevily v psychoanalytických studiích, které se zabývaly um?lci a historickými osobnostmi; viz nap?. Freudova a Bullittova Studie Wilsona (1967). Viz PATOBIOGRAFIE.

Latinský výraz pro „to“, kterého používali p?ekladatelé Freuda pro jeho „das Es“. Freud tento výraz p?evzal od Groddecka a ozna?il jím neorganizovanou ?ást PSYCHICKÉHO APARÁTU. (P?ekladatelé Grodecka dávají p?ednost slovu „to“.) Historicky je Id potomkem NEV?DOMÉHO, stejn? jako je EGO potomkem V?DOMÉHO. Podle KLASICKÉ TEORIE Id vývojov? p?edchází Egu, tzn. že psychický aparát za?íná jako nediferencované Id, jehož ?ást se rozvine ve strukturované Ego. Id „obsahuje vše, co je p?ítomno p?i narození, co je zakotveno v konstituci - p?edevším tedy pudy, které mají p?vod v somatické organizaci a které zde (v Id) nacházejí své první psychické vyjád?ení ve form? nám neznámé“ - Freud (1940). „Je to temná, nedostupná ?ást naší osobnosti; v?tšina z toho mála, co o n?m víme a co jsme se nau?ili p?i našem studiu snové práce a p?i studiu stavby neurotických symptom?, má negativní charakter; (Id) m?že být popsáno pouze jako protiklad Ega. Id si p?ibližujeme pomocí analogie: nazýváme ho chaosem, kotlem plným ví?ících excitací . . . je napln?no energií získanou z pud?, ale není nijak organizováno, nevytvá?í žádnou kolektivní v?li, ale jenom nucení zajistit vypln?ní pudových pot?eb pod?ízených dohledu principu slasti“ - Freud (1933). Toto pojetí Id je jedním z mnohých p?íklad? Freudovy vášn? pro vysv?tlování duševních fenomén? na základ? protikladu opozi?ních sil. Id je primitivní, Ego civilizované; Id je neorganizované, Ego organizované; Id se ?ídí PRINCIPEM SLASTI, Ego PRINCIPEM REALITY; Id je emo?ní, Ego racionální; Id se p?izp?sobuje PRIMÁRNÍM PROCES?M, které neberou z?etel na rozdílnosti, rozpory, prostor a ?as, Ego se p?izp?sobuje SEKUNDÁRNÍM PROCES?M, které jsou analytické a respektují principy rozporu a kategorie prostoru a ?asu. Shrnutí argument? proti pojímání duševního života na základ? takových antitezí a na základ? toho, že psyché má strukturu od samého za?átku -viz Rycroft (1962).

Obranný proces (viz OBRANA), p?i n?mž se ambivalentn? (viz AMBIVALENCE) nahlížený (VNIT?NÍ) objekt št?pí ve dva (viz ŠT?PENÍ), p?i?emž jeden výsledný objekt je považován za ideáln? DOBRÝ, druhý za úpln? ŠPATNÝ. Pojetí idealizace zahrnuje dva p?edpoklady: vytvo?ení ideálního, dokonalého objektu a ZHMOTN?NÍ myšlenky. Idealizace v širším a v technickém smyslu, tzn. jestliže je n?jaká osoba považována za dokonalou a skv?lou, zahrnuje také PROJEKCI. Idealizace se liší od obdivu v tom, že

1. idealizující osoba pot?ebuje dokonalou osobu ke své existenci a popírá u ní (viz POP?ENÍ) existenci t?ch atribut?, které nezapadají do ideálního obrazu; a že
2. vede k ZÁVISLOSTI na idealizované osob? a k pod?ízenosti v??i ní, nevede však k žárlivosti a k napodobování. Idealizace je obranou p?ed následky uznání ambivalence; osvobozuje od VINY a od DEPRESE za cenu ztráty SEBEÚCTY. Selhání obrany vede ke zklamání a k depresi. Viz Rycroft (1955).

Proces, p?i n?mž osoba bu?

1. rozši?uje svou identitu do n?koho jiného, nebo
2. b) si p?j?uje svou identitu od n?koho jiného, nebo
3. splývá ?i se proplétá s identitou n?koho jiného. V analytických pracích identifikace nikdy neznamená ustavení vlastní identity nebo identity n?koho jiného.

Rozlišují se ?ty?i pojetí identifikace: primární, sekundární, projektivní a introjektivní. Primární identifikace je takový stav p?edpokládaných záležitostí v d?tství, kdy jedinec již musí odlišit svou identitu od identity svých objekt?, když rozdíl mezi „já“ a „ty“ je nesmyslný. Sekundární identifikace je proces identifikace s objektem, jehož odd?lená identita byla objevena. Na rozdíl od primární identifikace je sekundární identifikace obranou, protože redukuje hostilitu mezi sebou (SELF) a objektem a umož?uje prožít SEPARACI od objektu, který má být pop?en. Nicmén? sekundární identifikace s rodi?ovskými postavami je sou?ástí normálního vývojového procesu (viz VÝVOJ). Projektivní identifikace je proces, p?i n?mž si osoba p?edstavuje, že je uvnit? n?jakého objektu, který je ve vztahu k ní vn?jší. Jde op?t o obranu, protože se vytvá?í ILUZE kontroly nad objektem; subjektu to umož?uje pop?ít svou bezmocnost ve vztahu k objektu a získat zástupnou satisfakci z jeho aktivit. Introjektivní identifikace je bu? proces identifikace s INTROJEKTEM, nebo proces, p?i n?mž si osoba p?edstavuje, že uvnit? ní je n?kdo jiný, jenž je její sou?ástí. V n?kterých p?ípadech ji nelze odlišit od sekundární identifikace a od introjekce.

Identifikace se ?asto plete s INTROJEKCÍ INTERNALIZACÍ a INKORPORACÍ. Pokusy definovat p?esn? pojem identifikace - viz Koff (1961) a Fuchs (1937).

Viz také EGO; VÝVOJ EGA; HRANICE EGA.

Pocit vlastní kontinuální existence jako entity odlišitelné od všech ostatních. Podle Eriksona (1953) m?že být mnoho aspekt? VÝVOJE EGA formulováno na základ? r?stu pocitu identity; krize identity v?tší nebo menší závažnosti jsou charakteristické pro adolescenci a ranou dosp?lost. Pocit identity se ztrácí p?i FUGÁCH a karikuje se p?i schizofrenních BLUDECH, vztahujících se k identit? (viz také SCHIZOFRENIE) - v typickém p?ípad? je p?íslušný pocit nebytí kompenzován práv? grandiózními bludy. Mnoho problém? týkajících se identity se soust?e?uje kolem role IDENTIFIKACÍ p?i zv?tšující se nebo zmenšující se identit?. Neschopnost identifikovat se s rodi?i v d?tství, zejména s rodi?em vlastního pohlaví, snižuje pocit identity, ale neschopnost zbavit se identifikace v adolescenci vede k podobnému výsledku. Pocit identity je asi synonymem SEBEUV?DOM?NÍ a m?že být považován za subjektivní ekvivalent EGA, na které psychoanalytická teorie hledí pouze objektivn?. Není jasné, zda hledání identity, jež zam?stnává mnohé americké autory, je hledání role nebo hledání zvýšeného sebeuv?dom?ní. Viz Erikson (1953), Wheelis (1958), Lynd (1958).

Viz také SELF; SEBE; JÁ; IDENTITA VERSUS DIFUSE ROLE.

Páté z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA. Odpovídá adolescenci a rané dosp?losti, b?hem nichž musí ?lov?k podle Eriksona redefinovat svou identitu, zvlášt? ve vztahu k rodi??m, jimž se odcizuje, a ve vztahu ke spole?nosti, do níž vr?stá (za?le?uje se). „Difuse role“ znamená tendenci adolescenta „p?ehnan? se identifikovat - až k bodu z?etelné a úplné ztráty identity - s hrdiny své party“ - Erikson (1953).

„Subjektivní zkreslení objektivního obsahu“ vnímání. Od HALUCINACÍ se liší v tom, že iluze jsou zp?sobeny chybnou interpretací skute?ného prožitku, a od BLUDU v tom, že postižený ?lov?k mu v??í. Iluze nejsou patologickými fenomény a zajímají více psychology (hlavn? psychology, kte?í studují vnímání) než psychiatry a psychoanalytiky. Pojmu iluze použil také Winnicott, ovšem v pon?kud odlišném smyslu, a to pro d?tský prožitek on?ch š?astných p?íležitostí, kdy MATKA úsp?šn? naplní o?ekávání dít?te, tzn. že halucinatorn? spln?né p?ání dít?te (viz SPLN?NÍ P?ÁNÍ) matka vyplní ve skute?nosti. Podle Winnicotta je zdravý vývoj závislý na takových prožitcích iluze. Viz Winnicott (1958). Také o pacientech, kte?í používají IDENTIFIKACE k obran?, lze ?íci, že jsou ve stavu iluze. Viz Rycroft (1955).

P?edstavivost. Proces nebo schopnost p?edstavit si REPREZENTACE objekt?, událostí atd., jež nejsou aktuáln? p?ítomny. Tímto procesem se dochází k výsledk?m, které jsou bu? imaginární v tom smyslu, že jsou fiktivní, nereálné atd., nebo imaginativní v tom smyslu, že poskytují ?ešení problém?, které nebyly nikdy v minulosti ?ešeny, ?i, pokud jde o um?ní, vedou ke vzniku tv?r?ích artefakt?, které p?esto odrážejí nebo zvýraz?ují prožitek. V psychoanalytické literatu?e se obvykle imaginace za?azuje pod heslo FANTAZIE, takže vznikají potíže (pokud jde o um?ní) rozhodnout, zda a kdy je fantazie (imaginace) úniková nebo tv?r?í, obranná nebo adaptivní (viz KREATIVITA, OBRANA a ADAPTACE). Obecn? se však soudí, že na tv?r?í imaginativní aktivit? participuje nev?domá neverbální fantazie. Viz Rycroft (1956), Beres (1955).

Tohoto výrazu používal Freud pro (nev?domé) OBJEKTNÍ REPREZENTACE. Výraz „imago“ by se nem?l plést se shodným výrazem pro hmyz po kone?né prom?n?.

Tohoto pojmu používal Laing (1960) pro strach p?ed anihilací realitou; takový strach prožívají osoby, které postrádají primární ontologické bezpe?í (viz ONTOLOGIE). Takové osoby poci?ují vnit?ní vakuum, které by cht?ly vyplnit, ale sou?asn? se obávají, že cokoli, co by je naplnilo, by rozbilo jejich IDENTITU.

Popisuje-li se jako symptom, vždy znamená sexuální neschopnost muže. Sexuální impotence m?že být zp?sobena bu? t?lesnými, nebo psychickými faktory. Psychoanalýza se zabývá pouze psychickými faktory. Psychogenní impotence m?že být považována za neurotický symptom jedin? tehdy, je-li trvalá, vzdoruje-li v?domým úmysl?m pacienta a vyskytuje-li se i za nejp?ízniv?jších okolností. Jinak je bu? d?sledkem nezkušenosti, nebo pokrytectví.

Do psychoanalýzy p?ešel tento pojem z NEUROLOGIE, kde znamená vlnu elektrického náboje, ší?ící se podél nervového vlákna. V rámci KLASICKÉ TEORIE se impulsy pojímají podobn?, a to jako by se ší?ily z jednoho místa v ID kanály, které vedou do EGA, kde se bu?

1. vybijí v akci (viz VYBITÍ),
2. jsou inhibovány (viz INHIBICE),
3. prom?n?ny za pomoci obranných mechanism? (viz OBRANA) nebo
4. jsou sublimovány (viz SUBLIMACE) do nepudových kanál?.

Správn? je výraz „impuls“ výrazem EKONOMICKÝM, kterého se používá pro ozna?ení pohybu psychické ENERGIE uvnit? PSYCHICKÉHO APARÁTU, ale ve skute?nosti se ho ?asto používá jako synonyma pro p?ání, touhu nebo pud; všechny tyto výrazy p?edstavují subjektivní prožitky.

Sexuální vztah mezi pokrevními p?íbuznými; zapov?zený stupe? vztah? je ur?ován církevním nebo sv?tským právem. Freudovy názory na p?vod incestního TABU - viz Totem a tabu (1913). OIDIPSKÝ KOMPLEX implikuje, že všichni jedinci mají incestní fantazie. Analytici a lidé, kte?í jsou v úzkém kontaktu s psychoanalytickými kruhy, používají v konverzaci b?žn? (až habituáln?) výrazu „incestní“ pro „v?dom? sp?ízn?ný“, což nap?. m?že p?edstavovat sociální atmosféru vzniklou tím, že n?jaký ?lov?k a jeho žena byli v analýze s n?kým jiným.

Proces, p?i n?mž se jedinec stává jedincem - individualitou, nebo proces, p?i n?mž si jedinec - individualita uv?domuje, že je jedincem - individualitou. Zdá se, že v Jungov? smyslu tento pojem znamená nejen uv?domování si, že jedinec je odd?lený a odlišný od ostatních, ale také to, že je celistvou, ned?litelnou osobou. Podle Junga je individuace jedním z úkol? st?edního v?ku.

Vztahuje-li se tento pojem k chování, emocím, fantaziím atd., znamená PREGENITÁLNÍ, nikoli však d?tský nebo nezralý. Infantilní sexualita se týká fenomén?, které, jak se p?edpokládá, jsou b?hem infantilních fází LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE normální, všudyp?ítomné a nevyhnutelné a které p?etrvávají do dosp?lého života jedin? v p?ípad?, že

1. nebyl vy?ešen OIDIPSKÝ KOMPLEX,
2. euskute?nila se SUBLIMACE,
3. infantilní aktivity nebyly integrovány do PO?ÁTE?NÍ SLASTI v rámci dosp?lé SEXUALITY.

V psychoanalýze se pojmu „infantilní“ používá nejen k vyjád?ení pregenitálního, PREOIDIPÁLNÍHO a nesublimovaného, ale analogicky také k vyjád?ení toho, že se jedná o dít? mladší, ?ekn?me, 4-5 let. V medicín? a statistice „infantilní“ znamená „týkající se dít?te do jednoho roku v?ku“; v právním jazyce se tento pojem vztahuje k osob? mladší 21 let.

Viz ZÁVISLOST, INFANTILNÍ A DOSP?LÁ

O procesu nebo funkci se ?íká, že je ve stavu inhibice, jestliže je tento proces uveden (nebo tato funkce uvedena) do klidu za pomoci n?jakého jiného procesu nebo n?jaké jiné funkce. V NEUROLOGII se ?íká, že reflexní odpov?? inhibuje jinou reflexní odpov??, jestliže to, že jedna reflexní odpov?? prob?hne, zamezí tomu, aby prob?hla jiná. Lze také ?íci, že strach inhibuje chu? k jídlu, sexuální p?ání atd. Základem této p?edstavy je, že n?co drží n?co jiného v šachu. V psychoanalýze znamená pojem inhibice obvykle takové okolnosti, kdy stav inhibice m?že být považován za SYMPTOM, p?i?emž inhibujícím ?initelem je obvykle EGO nebo SUPEREGO a inhibovaným procesem je obvykle pudový IMPULS (viz také PUD) nebo sublimovaná odvozenina pudového impulsu (viz SUBLIMACE). V n?kterých souvislostech je však inhibice v protikladu k symptomu, a to tehdy, znamená-li inhibice ztrátu funkce a symptom poruchu funkce. Viz Freudova práce Symptomy, inhibice a úzkost (1926). Inhibice a VYT?SN?NÍ se liší tak, že inhibice znamená, že n?co je vypnuto, ale vyt?sn?ní, že n?co je zatla?eno.

Cílová inhibice. O vztahu se ?íká, že je cílov? inhibován, jestliže subjekt nemá v?domý EROTICKÝ zájem o OBJEKT. Známým p?íkladem je p?átelství, platonická láska a náklonnost mezi p?íbuznými. Toto pojetí p?edpokládá, že kdyby nebyla p?ítomna inhibice, bylo by p?átelství jasným HOMOSEXUÁLNÍM vztahem, platonická láska by byla konzumována a vztah mezi p?íbuznými by p?erostl v INCEST.

T?etí z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA. Odpovídá oidipské fázi (viz OIDIPSKÝ KOMPLEX) KLASICKÉ TEORIE; „iniciativa se projevuje inter alia v anticipa?ní rivalit? s t?mi, kdo tam byli první“, vede „ke klimaxu v kone?ném zápasu s matkou o p?íznivou pozici; osudová nedostate?nost iniciativy vede k regresi, vin? a úzkosti“ - Erikson (1953).

P?estože se tohoto pojmu n?kdy používá jako synonyma INTERNALIZACE nebo INTROJEKCE, znamená vlastn? pouze FANTAZII, že subjekt požil VN?JŠÍ OBJEKT. Inkorpora?ní fantazie jsou obvykle ORÁLNÍ, tzn. že subjekt spolknul objekt, ale mohou mít také vztah k jiným t?lesným otvor?m v?etn? takových orgán?, jež si lze p?edstavit jako otvory (jako je oko a ucho). Zám?ny s introjekcí vznikají proto, že strukturální proces introjekce m?že být doprovázen fantazií o inkorporaci. Použije-li se pojmu inkorporace v technickém smyslu, neznamená proces asimilace n??eho do d?íve existující struktury nebo proces kombinace menších jednotek do v?tšího t?lesa nebo v?tší struktury. Inkorpora?ní fantazie byly poprvé popsány u melancholických pacient? (viz MELANCHOLIE; DEPRESE), u nichž se introjekce (IDENTIFIKACE) uskute??ují b?hem orálního stadia LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE a jsou doprovázeny kanibalistickými fantaziemi. Viz Freud (1917), Abraham (1927).

Viz PUD.

Proces, p?i n?mž se ?ásti spojují (kombinují) v celek. Podle KLASICKÉ TEORIE za?íná lidská psyché jako neintegrované, neorganizované ID a integruje se v d?sledku VÝVOJE EGA. Podle OBJEKTNÍ TEORIE za?íná dít? život ve stavu primární integrace. „P?vodní osobnost dít?te sestává z jednotného, dynamického Ega“ - Fairbairn (1952). Všechny obranné mechanismy (viz OBRANA) s výjimkou SUBLIMACE pracují na úkor integrace a osvobozují od ÚZKOSTI za cenu ŠT?PENÍ nebo VYT?SN?NÍ ?ástí potenciáln? integrovaného SELF. Psychoanalytická lé?ba má za cíl vrátit Self ztracené ?ásti a navodit tak integraci. Viz Fairbairn (1952), Rycroft (1962), Storr (1960).

Posledním z osmi Eriksonových STADIÍ VÝVOJE ?LOV?KA je INTEGRITA EGA VERSUS ZOUFALSTVÍ. P?estože Erikson následujících formulaci nepoužil, lze snad ?íci, že „integrita Ega“ znamená „?istotu (jasnost) starého v?ku“ a smí?ení se s vlastní smrtí jako s p?irozenou v?cí a sou?ástí ?ádu sv?ta.

P?estože se tohoto pojmu n?kdy používá jako synonyma INTROJEKCE, je nejlepší používat ho pouze pro proces, p?i n?mž objekty vn?jšího sv?ta nabývají stálé duševní REPREZENTACE, tzn. p?i n?mž se VJEMY m?ní v p?edstavy a vytvá?ejí tak ?ást naší duševní výbavy a struktury.

1. Interpersonální teorie a koncepce se zabývají tím, jak osoby reagují na sebe navzájem, oproti intrapersonálním teoriím KLASICKÉ TEORIE, které se zabývají tím, jak se jedinci vyvíjejí a jak se chovají.
2. Interpersonální vztahy jsou vztahy mezi osobami; „inter“ je v tomto pojmu nadbyte?né, pokud se nepovažují za opak vztah? mezi ?ástmi osoby. Vztah ?lov?ka k jeho šéfovi je interpersonální, ke svému SUPEREGU intrapersonální.

Proces vysv?tlování a výkladu VÝZNAMU n??eho temného, záhadného atd. Psychoanalytické interpretace jsou výroky, které analytik sd?luje pacientovi a pomocí kterých dává SNU, SYMPTOMU nebo ?et?zu VOLNÝCH ASOCIACÍ n?jaký jiný význam, než jaký jim dal pacient. Paradigmatem interpretace je interpretace sn?, což je ?innost, p?i níž se objevuje význam LATENTNÍHO obsahu snu pomocí analýzy MANIFESTNÍHO obsahu. P?edpoklady této ?innosti jsou následující:

1. sen má význam;
2. tento význam m?že osv?tlit osoba, která ovládá symboliku (viz SYMBOL) a PRIMÁRNÍ PROCESY (pravidla vládnoucí NEV?DOMÉ duševní ?innosti), která zná okolnosti snícího a jeho asociace ke snu;
3. snící m?že potvrdit p?esnost interpretace svou reakcí na ni v nejjednodušším p?ípad? tak, že si vzpomene na n?jakou událost, která odpovídá události, jež si vymyslel analytik. P?edpoklad ad c) zabra?uje tomu, aby se interpretace stala arbitrární a dogmatickou procedurou.

P?enosové interpretace vykládají chování pacienta a jeho asociace ke vztahu k analytikovi. Interpretace obsahu se vztahuje k nev?domým IMPULS?M a FANTAZIÍM bez ohledu na obranné procesy, které jsou udržovány v nev?domí. P?ímé interpretace jsou založeny výhradn? na tom, že analytik ovládá symboliku a nebere ohled na pacientovy asociace. Správné interpretace jsou interpretace, které jednak p?im??en? vysv?tlují „MATERIÁL“, jenž je interpretován, a které jsou formulovány takovým zp?sobem a v takovém ?ase, že jsou pro pacienta reálné (že jim rozumí). P?ed?asné interpretace jsou „pravdivé“, ale jsou ?e?eny d?íve, než jim pacient m?že porozum?t. Mutativní interpretace m?ní pacienta. (Vysv?tlení, jak to, že interpretace mají terapeutický ú?inek, a podmínky pro to, aby interpretace byly ú?inné - viz Strachey (1934)). Funkcí interpretace je zlepšovat SEBEUV?DOM?NÍ a facilitovat INTEGRACI tak, že pacientovi se ?iní V?DOMÝMI procesy, které se v n?m odehrávají a které byly d?íve nev?domé.

Šesté z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA. B?hem tohoto stadia dosahuje zdravý jedinec podle klasické psychoanalýzy (viz KLASICKÁ TEORIE) GENITÁLNÍ Ú'ROVN?. Toto stadium trvá od doby t?sn? po dvacetinách do raného st?edního v?ku. Rizikem této fáze je „strach, že EGO se ztrácí v situacích, které vyžadují sebeod?íkání (ukázn?nost)“, a že skon?í v pocitu izolace. Další citace Eriksonova popisu této fáze viz heslo GENITALITA. Viz Erikson 1953).

Adjektivum, které se vztahuje k proces?m, odehrávajícím se v duši. Intrapsychický konflikt znamená KONFLIKT mezi dv?ma ?ástmi téže duše oproti konfliktu mezi osobami.

Proces, p?i n?mž jsou funkce VN?JŠÍHO OBJEKTU p?ebírány jeho duševní REPREZENTACÍ, ?ímž je vztah k objektu „tam venku“ nahrazen vztahem k p?edstavovanému objektu „uvnit?“. Výsledná duševní struktura se nazývá r?zn? - introjekt, introjikovaný objekt nebo vnit?ní objekt. Introjekci p?edchází INTERNALIZACE; introjekce m?že nebo nemusí být provázena FANTAZIÍ INKORPORACE a následovat po ní m?že SEKUNDÁRNÍ IDENTIFIKACE. SUPEREGO je tvo?eno introjekcí rodi?ovských postav a m?že být rozd?leno na v?tší po?et díl?ích introjekt? (viz DOBRÝ - ŠPATNÝ VNIT?NÍ OTEC - MATKA). Introjekce je jak OBRANOU, tak normálním vývojovým procesem; obranou je proto, že zmenšuje SEPARA?NÍ ÚZKOST, vývojovým procesem proto, že subjektu poskytuje v?tší AUTONOMII.

Pohled do nitra, zkoumání vlastních myšlenek a pocit?. N?kdy se rozlišuje introspekce a SEBEOBSERVACE (sebepozorování), p?i?emž introspekce popisuje úzkostlivou a narcistickou zaujatost sebou (viz NARCISMUS), sebeobservace pak objektivní sebepozorování. Na základ? tohoto rozdílu je definován jeden z cíl? psychoanalytické lé?by jako zmenšování introspekce a zlepšování schopnosti sebeobservace.

Viz EXTRAVERZE A INTROVERZE.

Sexuální inverze je zastaralý výraz pro mužskou homosexualitu; odtud invert - mužský homosexuál.

HYPNAGOGNÍ prožitek, který poprvé popsal Isakower (1938); subjekt si p?edstavuje, že sm?rem k jeho tvá?i se pohybuje m?kká, t?stovitá hmota. Isakower tento fenomén interpretuje jako oživení prožitku dít?te, že je u PRSU. Popis vztah? tohoto fenoménu ke koncepci SNOVÉ ST?NY a k psychologii SPÁNKU - viz Lewin (1946).

Obranný mechanismus (viz OBRANA), jímž subjekt izoluje události, ?ímž se zabrání, aby se staly sou?ástí kontinua významných prožitk? subjektu. „Když se subjektu stalo n?co nep?íjemného nebo když ud?lal n?co, co má význam pro jeho neurózu, vkládá mezi to a další události interval, v n?mž se nesmí nic dalšího stát, v n?mž nesmí nic d?lat a nic vnímat . . . prožitek není zapomenut, jen je p?ipraven o sv?j AFEKT; jeho asociativní spojitosti jsou vyt?sn?ny nebo p?erušeny, takže z?stává jakoby izolován a není reprodukován obvyklými procesy myšlení“ - Freud (1926). Izolaci typicky používají obsedantní neurotici (viz OBSEDANTNÍ NEURÓZA), u nichž hraje stejnou roli jako VYT?SN?NÍ u hysterie. Izolace má vztah ke ŠT?PENÍ a k DISOCIACI.

Jestliže se slova „já“ použije jednoduše jako nominativu singuláru, nejsou s ním žádné obtíže; ale používá-li se tohoto slova jako substantiva a znamená-li STRUKTURU (v angli?tin? „I“ s ur?itým ?lenem - pozn. p?ekl.), nejsou jeho vztahy k SELF a k EGU vždy jasné. V n?m?in? jsou „Já“ i Ego“ identické: „das Ich“. Ale protože v angli?tin? (v ?eštin? také - pozn. p?ekl.) je možno vybrat si mezi výrazy „Já“ a „Ego“, je logické, aby se „Já“ používalo pro sebe, jsem-li SUBJEKTEM svého prožitku, tzn. aby se používalo pro tu ?ást sebe, která m?že tvrdit „já jsem“; logické také je, aby se slova „Ego“ používalo pro sebe nebo pro jinou osobu, jsem-li já nebo je-li jiná osoba OBJEKTEM prožitku.

Viz NUKLEUS.

Viz AS-IF OSOBNOST.

Viz VZTAH JÁ-TY

1. Podstatné jméno znamená následovníka C. G. Junga (1875-1961), švýcarského psychiatra, který byl od r. 1907 do r. 1913 žákem Freuda, ale který pozd?ji založil svou vlastní školu a vytvo?il vlastní systém PSYCHOPATOLOGIE. Jungiánští terapeuti jsou správn? ?e?eno analytickými psychology a nikoli psychoanalytiky, p?estože b?žn? se uvád?ného výrazu nepoužívá.
2. Adjektivem se ozna?ují myšlenky, které prosazoval Jung. Vy?erpávající souhrn Jungových myšlenek - viz Bennet (1966).

Podle KLASICKÉ TEORIE podléhají všechny d?ti mužského i ženského pohlaví kastra?ní úzkosti, p?estože p?esná povaha tohoto strachu byla p?edm?tem rozpor? a r?zných zpracování. Tento pojem jen z?ídkakdy znamená kastraci v anatomickém (chirurgickém) smyslu (odstran?ní varlat); mnohem ?ast?ji znamená bu?

1. ztrátu PENISU - jak je tomu u výhr?žek kastrací, pomocí nichž se chce malým chlapc?m zabránit v masturbaci, p?i které byli p?istiženi; nebo
2. ztrátu schopnosti dosáhnout EROTICKÉ slasti; anebo
3. selhávání v MASKULINNÍ roli.

P?estože ženy nemohou z pochopitelných d?vodu trp?t kastra?ní úzkostí v primárním slova smyslu, tvrdí se podle klasické teorie, že také mají kastra?ní komplex; tento komplex je u žen bu? d?sledkem toho, že se cítí být „kastrovány“, že cítí puzení dokázat, že mají adekvátní symbolickou náhradu (viz SYMBOL), nebo d?sledkem toho, že prožitek úzkosti u nich m?že vést k tornu, že jakýkoli orgán nebo jakákoli aktivita se pro n? m?že stát ekvivalentem penisu. Freudovy práce o kastra?ním komplexu u žen jsou prosyceny p?esv?d?ením, že vaginální pocity a vjemy (viz VAGINA) se objevují až p?ed pubertou a že proto d?v?átka interpretují anatomii svého genitálu, jako by nem?la penis. Z?stalo jen na analyti?kách, aby zjistily, že d?v?átka si mohou být v?doma své feminity velmi brzy a že chlapci mohou závid?t svým matkám reproduk?ní schopnosti stejn? siln?, jako d?v?átka závidí svým otc?m penis. Viz FEMININNÍ; ZÁVIST PENISU; FALOCENTRICKÝ. Koncepce kastra?ní úzkosti vede k otázce, kdo kastruje, tzn. zda kastra?ní úzkost navozují spíše muži nebo ženy, a otázka, zda je kastra?ní úzkost internalizovaná (viz INTERNALIZACE), tzn. zda ji navozují vn?jší ?i vnit?ní OBJEKTY. Podle OBJEKTNÍ TEORIE se kastra?ní úzkost obvykle interpretuje jako podtyp PERZEKU?NÍ ÚZKOSTI.

Tohoto pojmu analytici ?asto používají p?i vzájemných sporech, ale z?ídkakdy se objevuje v teoretických pracích. Je vyhrazen pro osoby, které habituáln? podkopávají sebed?v?ru jiných lidí. V první ?ad? pat?í ženám, které trpí ZÁVISTÍ PENISU, a které proto ponižují muže a sout?ží s nimi. Ve druhé ?ad? pat?í otc?m, kte?í ponižují své syny, ale v širším smyslu pat?í také muž?m, kte?í habituáln? nutí ženy, aby se cítily neatraktivními a nekompetentními ve vztahu ke svým d?tem.

(o?išt?ní) Tento pojem obvykle neznamená o?išt?ní formou lítosti a hr?zy zap?í?in?né tragédií, ale spíše terapeutický dopad ABREAKCE.

Forma SCHIZOFRENIE, charakterizovaná fázemi excitace a stuporu.

Neologismus, zavedený anglickými p?ekladateli Freuda pro n?mecké „Besetzung“ (obsazení); tohoto slova užíval Freud k vyjád?ení KVANTITY ENERGIE, obsazující každou OBJEKTNÍ REPREZENTACI nebo duševní STRUKTURU. Katexi lze považovat za analogon elektrického náboje, který se m?že p?esouvat z jedné struktury, pokud se ovšem nestane vázaným - nebo za analogon vojska, které se m?že r?zn? p?eskupovat. Odtud výrazy katektovat, dekatektovat a hyperkatektovat; poslední uvedený výraz znamená defenzivní manévr (viz OBRANA) - obsazením jednoho procesu se má podpo?it VYT?SN?NÍ procesu jiného. Výraz stažení katexe (katexe objektu) znamená energetické obsazení vn?jšího objektu, který je v opozici v??i SELF. Egokatexe a Idkatexe (katexe Ega a katexe Id) jsou výrazy dvojzna?né; znamenají bu? katexi EGEM a katexi IDEM, nebo katexi Ega a katexi Id. Protikatexe ?i antikatexe vyjad?uje energii investovanou do podpory potla?ení katektovaného procesu. V?tšin? výraz?, v nichž je použito n?jakého tvaru slova „katexe“, lze rozum?t jako „zájmu“, „VÝZNAMU“ nebo jako „REALIT?“.

Koncepce, podle níž se tvrdí, že události mohou být vysv?tleny jako nutný následek událostí p?edchozích; tyto p?edchozí události jsou p?í?inami, následné události jsou výsledky (ú?inky). Psychoanalýza se obecn? považuje za kauzální teorii, protože sou?asné události, symptomy atd. vysv?tluje na základ? p?edchozích prožitk? (zkušeností) subjektu. Psychoanalytický usus vysv?tlovat sou?asné V?DOMÉ duševní události na základ? sou?asných NEV?DOMÝCH sil, motiv? atd. je také p?íkladem kauzality, protože nev?domá „p?í?ina“ existovala jako první a je v ní obsažena dynamika minulosti. Freudovo pojetí PSYCHICKÉHO DETERMINISMU je založeno na tom, že nev?domé procesy mohou být p?í?inou v?domých proces?, ale nikoli naopak. N?které prvky psychoanalytické teorie, zejména INTERPRETACE SN? a používání SYMBOL?, se týkají VÝZNAMU a gramatiky nev?domého myšlení a nikoli p?í?innosti. Viz Rycroft (1966), Home (1966), Szasz (1961).

Analytik pracuje klasickou technikou, jestliže:

1. se se svými pacienty setkává denn?;
2. pokládá je na pohovku;
3. varuje se toho, aby jim dával rady a recepty na léky a aby ?ídil jejich život;
4. jejich vlastní pocity podrobuje INTERPRETACÍM;
5. své pacienty pou?uje, aby dodržovali fundamentální ?ili BAZÁLNÍ PRAVIDLO, pravidlo VOLNÝCH ASOCIACÍ. Analytik m?že pracovat klasickou technikou, aniž by se ?ídil KLASICKOU TEORIÍ, protože teorie ur?uje, co ?ekne, ale nep?edepisuje okolnosti, za jakých to ?ekne.

N?kte?í analytici, kte?í používají klasickou teorii v praxi, by však ješt? dodali:

6. interpretace OBRANY p?edchází p?ed interpretací nev?domé FANTAZIE, což tito analytici považují za nezbytnou sou?ást klasické techniky. KLEINIÁNI požadavek ad f) nep?ijali.

Klasická technika byla vypracována pro lé?bu dosp?lých psychoneurotik?. Vyskytují se dohady o tom, zda by klasická technika m?la být modifikována (a jestliže ano, pak jak) pro analýzu d?tí, adolescent? a psychotik?. Úmyslné odchylky od klasické techniky se n?kdy nazývají PARAMETRY. Popis klasické techniky - viz Fenichel (1941).

P?estože se s tímto pojmem setkáváme v literatu?e ?asto, je obtížné p?esn? ?íci (i když je nám již znám také teoretický postoj autora), co znamená. Nicmén? také znamená, že existuje teoretická „norma“ a že ostatní teoretické postoje mohou být klasifikovány podle toho, zda do ní spadají, nebo zda jsou odchylkami od ní ?i zda jsou jejím vylepšením. Následkem toho se tohoto pojmu používá tenden?n?; myslí se jí bud' „teorie, která je ve shod? s Freudovými základními názory“, nebo „teorie, jak ji chápali staromódní v?de?tí analytici v dávných 20. letech“. Klasická teorie si ovšem jist? udržuje ur?itý vztah ke KLASICKÉ ANALYTICKÉ TECHNICE; zahrnuje následující hlediska:

1. STRUKTURÁLNÍ, TOPOGRAFICKÉ a EKONOMICKÉ hledisko metapsychologické (viz METAPSYCHOLOGIE);
2. koncepci vývojových stadií Ega (viz VÝVOJ EGA) a koncepci LIBIDINOZMHO INFANTILNÍHO VÝVOJE - tzn. studia vztahující se k vedoucí roli ur?itých EROGENNICH ZÓN;
3. koncepci, že NEURÓZY jsou regresivními fenomény (viz REGRESE), kdy pacient regreduje na infantilní FIXA?NÍ BOD. Anna Freudová v Anglii a Heinz Hartmann v USA jsou d?dici a exponenty klasické teorie.

Strach z uzav?eného prostoru. P?íznak, vyskytující se p?i ÚZKOSTNÉ HYSTERII a p?i FOBII.

1. Podstatné jméno znamená následovníka Melanie Kleinové (1882-1960), pr?kopnice ANALÝZY D?TÍ a výzkumu DEPRESIVNÍCH a SCHIZOIDNiCH stav?.
2. Adjektivum znamená myšlenky a teorie formulované M. Kleinovou. P?estože psychoanalytická kleiniánská škola z?stává ve Freudov? okruhu, liší se její teorie od TEORIE KLASICKÉ v n?kolika základních aspektech:
   1. PUD SMRTI se považuje za seriózní klinické pojetí; p?edpokládá se vrozená AMBIVALENCE, jejíž destruktivní komponenta se interpretuje jako obranná PROJEKCE (viz také OBRANA) vrozeného destruktivního pudu navenek.
   2. VÝVOJ EGA se považuje za kontinuální proces INTROJEKCE a projekce objekt?, ale nikoli za úsp?šnou cestu SELF r?znými stadii, b?hem nichž jedinec používá r?zných druh? obran.
   3. P?edpokládá se, že p?í?ina NEURÓZY leží v prvním roce života a nikoli v n?kolika prvních letech; a že neuróza spo?ívá v neschopnosti projít depresivní pozicí a nikoli ve FIXACI na r?zná stadia d?tství (FIXA?NÍ BODY). Proto depresivní pozice hraje v rámci kleiniánské teorie stejnou roli jako OIDIPSKÝ KOMPLEX v rámci klasické teorie.
   4. Kleiniánská teorie je OBJEKTNÍ TEORIÍ, nikoli TEORIÍ PUDOVOU, protože p?ipisuje zásadní d?ležitost vy?ešení ambivalence v??i MATCE a v??i PRSU, vývoj Ega je podle ní primárn? založen na introjekci matky a/nebo prsu. Liší se však od objektní teorie Fairbairnovy (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE) a Winnicottovy, nebo? p?ipisuje jen malou d?ležitost d?tskému prožitku mate?ské pé?e, jenž je podle kleiniánské teorie zatla?en do pozadí obtížemi dít?te, které má p?i p?ekonávání své vrozené ambivalence v??i prsu. Dít?, které je vybaveno jak vrozenou ZÁVISTÍ v??i n?mu, tak pot?ebou používat ho jako recipienta svého projikovaného pudu smrti, musí nejprve propracovat sv?j strach z n?ho a ned?v?ru k n?mu (PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE); pak musí propracovat sv?j objev, že prs, který nenávidí, a prs, který miluje, je jeden a tentýž prs (DEPRESIVNÍ POZICE).
   5. Podle kleiniánské teorie se p?edpokládá, že dít? má mnohem více živého, intenzivního fantazijního života (viz FANTAZIE), než p?edpokládá klasická teorie; a že hlavním úkolem analýzy je interpretovat spíše nev?domé fantazie než obrany p?ed nev?domými IMPULSY. Fantazie jsou však považovány za psychické reprezentanty libidinozního a destruktivního pudu a za procesy, proti nimž jsou obrany namí?eny. Souhrnn? ?e?eno, kleiniánská analýza se podobá klasické analýze v tom, že se pod?izuje DUÁLNÍ PUDOVÉ TEORII, a v tom, že je freudiánšt?jší než freudiáni sami, a to pokud jde o pud smrti; ale liší se od ní v tom, že zavrhuje koncepci vývojových stadií a fixa?ních bod? ve prosp?ch teorie pozic; dále se liší v tom, že p?ikládá v?tší d?ležitost prvnímu roku života než d?tství jako celku.

Výklad kleiniánské teorie - viz Segal (1964); ostrá kritika kleiniánské teorie z hlediska klasické teorie - viz Glover (1945).

Sexuální styk. Odtud: coitus interruptus, kdy muž vyjme penis z vaginy p?ed ejakulací, coitus prolongatus, kdy ORGASMUS muže je odsunut (zpožd?n), a coitus reservatus, kdy se muž orgasmu vyhne.

Viz ARCHETYP.

Skupina vzájemn? propojených v?domých a nev?domých myšlenek a pocit?, které mají dynamický vliv na chování. OIDIPSKÝ a KASTRA?NÍ KOMPLEX jsou komplexy, kterých se používá pouze v rámci freudiánské psychoanalýzy. KOMPLEX MÉN?CENNOSTI (inferiority) a koncepce nad?azenosti (superiority) jsou koncepce ADLERIÁNSKÉ.

Komplex inferiority. P?vodn? adleriánský pojem popisující soubor myšlenek a pocit?, které vznikly jako reakce na pocit orgánové mén?cennosti. Nyní jde o populární pojem pro pocit vlastní nep?im??enosti (nedosta?ivosti).

Je jí každý duševní fenomén, který je produktem KONFLIKTU a který z?ásti vyjad?uje ob? strany konfliktu. Obvykle tento pojem znamená symptom, který p?edstavuje kompromis mezi vyt?sn?ným impulsem a vyt?s?ujícím ?initelem (viz VYT?SN?NÍ).

Adjektivum pro ozna?ení V?DOMÝCH myšlenek a ?in?, které se subjekt cítí nucen myslet, které se cítí nucen d?lat a kterým nem?že zabránit (kdyby je ev. neuskute?nil, vedlo by to k ÚZKOSTI). Kompulsivní p?íznaky jsou typické pro OBSEDANTNÍ NEURÓZU. Jsou bu? projevem „návratu potla?eného“, tzn. že p?edstavují myšlenky a p?ání, které pacient zavrhl jako neslu?itelné se svou p?edstavou o sob?, nebo jde o prost?edky, jak nevpustit do mysli uvedené zakázané myšlenky. Myslí se, že kompulsivní fenomény jsou bu? d?sledkem chybného VYT?SN?NÍ, nebo že dokládají ODCIZENÍ, protože pudový prvek v nich zna?í n?jakou sílu, která chce být vyjád?ena, zatímco prvek necht?nosti dokládá, že subjekt neumí (nedokáže) takové myšlenky uznat za ?ást sebe. Protikladem „kompulsivního“; je „volný“, „cht?ný“, „spontánní“ a „EGO-SYNTONNí“.

Tohoto pojmu používal Freud pro p?edpokládanou vrozenou tendenci vracet se k ran?jším stav?m. Používal ho také jako dokladu existence PUDU SMRTI. Protože životné se vyvinulo z neživotného, existuje, jak se Freud domnívá, vrozený pud, pud smrti, ur?ený k návratu k neživotnému. Tohoto pojmu se také užívalo k vysv?tlení obecného fenoménu ODPORU v??i terapeutické zm?n?. Podle Freuda (1926) funguje nucení k opakování jako „odpor k nev?domému“;, jenž nutn? vyžaduje „PROPRACOVÁNÍ“; propracování je nutné dokonce i poté, co pacient získal vhled do povahy a funkce své OBRANY, a poté, co se jí vzdal. V této souvislosti kompulse k opakování znamená více než duševní lenost. Dnes se propracovávání obvykle považuje za analogii SMUTKU, protože každá zm?na v sob? zahrnuje i to, že ?lov?k se vzdá p?ipoutání k objektu, nap?. k rodi?ovským postavám nebo k blízkým typ?m chování.

Jak d?razn? tvrdil Szasz (1961), velká ?ást psychoanalytické teorie by mohla být (a m?la být) formulována spíše z hlediska komunikace a z hlediska poruch komunikace než z hlediska funkcí a z hlediska poruch funkcí. Kritika se však p?ímo zam??uje pouze na PUDOVOU TEORII, nikoli na TEORII OBJEKTNÍ, protože v rámci objektní teorie se klade d?raz na OBJEKTNÍ VZTAHY; znamená to podle ní, že jedinec touží po komunikaci a že neurózy p?edstavují chyby v komunikaci. Viz PUDOVÁ A OBJEKTNÍ TEORIE; VÝZNAM; SÉMANTIKA; PSYCHICKÝ DETERMINISMUS; PERSONOLOGIE.

Proces odvozování koncepcí (pojetí, pojm?) z pozorování; proces formulace obecných záv?r?. Populární slovo, jehož kladem je, že uživateli umož?uje vyhnout se výb?ru mezi slovy formulace, generalizace, abstrakce a myšlení.

Viz PO?ÁTE?NÍ A KONCOVÁ SLAST.

Zhušt?ní. Proces, jehož pomocí se dv? p?edstavy (nebo více p?edstav) kombinují (nebo mohou být kombinovány), takže vytvá?ejí složenou p?edstavu, která je obsazena VÝZNAMEM a ENERGIÍ, jež jsou odvozeny z obou p?edstav. Jde o jeden z PRIMÁRNÍCH PROCES?, charakterizujících NEV?DOMÉ myšlení a projevujících se ve SNECH a p?i TVORB? SYMPTOMU.

Rozpor mezi zjevn? nebo aktuáln? inkompatibilními silami. Vnit?ní neboli psychický konflikt se m?že odehrávat mezi pudovými IMPULSY, nap?. libidinozními nebo agresivními (viz také LIBIDO, AGRESE a PUD), nebo mezi STRUKTURAMI, nap?. mezi EGEM a ID. Názor, že každý psychický konflikt je neurotický, nepat?í do psychoanalytické teorie; konflikt je neurotický pouze tehdy, jestliže jedna jeho strana je nev?domá a/nebo jestliže je ?ešen pomocí n?jaké jiné OBRANY, než je SUBLIMACE.

Pojem, kterého se p?íležitostn? užívá pro taková sd?lení, jimiž analytik zam??uje pozornost pacienta k ur?itým aspekt?m jeho chování, aniž by p?itom nabídl jejich vysv?tlení nebo INTERPRETACI.

Konstrukce jsou hypotézy, týkající se událostí pacientova d?tství; tyto hypotézy byly rekonstruovány podle údaj?, získaných na základ? VOLNÝCH ASOCIACÍ pacient?; na události samé si však pacient nepamatuje. Freud v??il v d?ležitost specifických událostí (TRAUMAT) p?i vzniku NEURÓZY; to ho p?ivedlo k tomu, že p?esným a p?esv?d?ivým konstrukcím p?ipsal praktickou i teoretickou d?ležitost hlavn? v tom p?ípad?, když šlo o události tak raného života, že vzpomínky na n? jsou tém?? vylou?eny. Freud také vysoce hodnotil konstrukce, které byly pozd?ji potvrzeny prost?ednictvím vzpomínek nebo informací, jež byly získány z jiných zdroj?; považoval je totiž za doklad historické a v?decké p?esnosti psychoanalýzy (viz V?DA).

Používá-li se tohoto pojmu v technickém smyslu, jde o proces, p?i n?mž je psychický komplex myšlenek, p?ání, pocit? atd. nahrazen t?lesným p?íznakem. Podle Freuda (1893) se jedná o AFEKT p?ipoutaný k „idea?nímu komplexu“, jenž konvertuje (p?em?ní se) v t?lesný fenomén; nejedná se ale o „idea?ní komplex“ samotný. P?estože Freud?v objev, že „HYSTERICKÉ“ t?lesné symptomy jsou PSYCHOGENNÍ, byl velmi plodným pozorováním, na jehož základ? vlastn? vznikla PSYCHOANALÝZA, je „konverzní“ hypotéza neuspokojivá, protože nevysv?tluje to, co se n?kdy nazývá „tajemným (mysteriózním)“ skokem z duševna do t?lesna. Tajemství se rozplyne, jakmile hysterické symptomy za?neme považovat za gesta. Viz Home (1966), Szasz (1961).

Forma psychoneurózy, jejímiž hlavními symptomy jsou t?lesné stížnosti. Konverzní symptomy se liší od t?lesných symptom? v tom, že

1. ztráta funkce odpovídá pacientov? p?edstav? o fungování jeho t?la, ale neodpovídá anatomickým a fyziologickým fakt?m; nap?. hysterická anestézie ruky odpovídá oblasti, korespondující s p?edstavou „ruky“ (kterou pokrývá rukavice), ale nikoli oblasti inervované nervy ruky;
2. p?íznak je demonstrován proto, aby naplnil v pacientov? život? ur?itou funkci;
3. pacient zaujímá k p?íznaku zvláštní postoj, v typickém p?ípad? bu? histrionský, nebo indiferentní.

Vše, co se vztahuje k feces (výkal?m); nap?. koprofagie (jedení feces): symptom, který se vyskytuje u narušených, deprivovaných d?tí a u schizofrenik? (viz SCHIZOFRENIE). Koprofilie: slast z ohmatávání, pozorování a pojídání feces.

Tvo?ivost. Schopnost dojít k neot?elému, ale správnému ?ešení ur?itého problému. Schopnost vytvá?et imaginativní díla (viz IMAGINACE), která jsou p?esv?d?ivá, významná atd. Od samých za?átk? psychoanalytiky lákalo vysv?tlovat kreativní aktivitu na základ? podobnosti mezi ní a neurotickým procesem. Nejjednodušší verzí je ukázat, že obsah román? a obraz? lze interpretovat jako OIDIPSKÉ fantazie; z toho lze pak dedukovat, že tv?r?í aktivita je formou neurotického denního sn?ní (Freud, 1908). Obtíže této hypotézy spo?ívají v tom, že nedokáže vysv?tlit, pro? není kreativní každé denní sn?ní; proto je nutné zavést další hypotézu o tom, jak formální a technické aspekty kreativní práce umož?ují, aby soukromé neurotické „kreace“ konvertovaly ve ve?ejn? p?ijatelná a p?ístupná um?lecká díla. Na samém konci svého života Freud odmítl myšlenku, že psychoanalýza m?že ?ímkoli p?isp?t k estetice. (Opa?ný názor - viz Ehrenzweig, 1967.) Pod vlivem KLEINIÁNSKÝCH myšlenek se ne tak dávno vyskytly pokusy dokázat, že kreativní aktivita je bu? DEPRESIVNÍ, nebo SCHIZOIDNÍ, tzn. že bu? p?edstavuje pokus o REPARACI destruktivních FANTAZIÍ (Klein, 1948; Sharpe, 1950; Levey, 1939), nebo že je n?jakou analogií tvorby bludného systému u schizofrenik? (viz SCHIZOFRENIE; BLUD). Ovšem d?vod, pro? n?kte?í lidé mají schopnost nacházet kreativní ?ešení svých depresivních nebo schizoidních problém?, z?stává op?t nevysv?tlen.

Protože podle klasické psychoanalýzy je imaginativní aktivita primitivní a INFANTILNÍ aktivitou a funkcí ID, byli auto?i, jako nap?. Hartmann a Kris, nuceni považovat aktivity, které ve skute?nosti považovali za kreativní a progresivní, za REGRESI; to p?isp?lo ke vzniku frází typu „regrese ve službách EGA“, k popsání „negativní schopnosti“ (Keats) kreativity. Protože kreativní výtvory jsou samoz?ejm? neot?elé a neo?ekávané, a tudíž nep?edpov?ditelné, m?že být kreativita jen st?ží považována za kauzáln?-deterministické pojetí (viz KAUZALITA a DETERMINISMUS); odtud p?edevším pramení AMBIVALENCE psychoanalytik? v??i ní. Toto pojetí také p?ináší otázky,

1. zda jde o obecnou schopnost, takže kreativním by se mohl stát každý ?lov?k, jehož INHIBICE byly odstran?ny, ?i
2. zda jde o zvláštní dar - v tomto p?ípad? by ovšem psychoanalýza musela p?ipustit výjimky ve vztahu ke své teorii.

Vzpomínka z d?tství, která je sama o sob? triviální, ale která se m?že traktovat jako SEN; INTERPRETACE jeho MANIFESTNÍHO obsahu odhalí významný LATENTNÍ obsah. Náchylnost takové vzpomínky k symbolizaci situace pacientova d?tství je odpov?dná za to, že je zapamatována a že se ve VOLNÝCH ASOCIACÍCH pacienta objevuje tak ?asto, že upoutá pozornost.

P?ezdívka, jíž se v psychoanalytické literatu?e ozna?uje pacient, kterého popsal Freud v knize Poznámky k p?ípadu obsedantní neurózy (1909).

Viz Q

Množství; ale obvykle jde o samostatné jednotky, na které je kvantifikovatelná entita d?litelná (podobn? jako v rámci kvantové fyziky, podle níž se p?edpokládá, že energie elektron? není p?i radiaci vyza?ována spojit?, ale v samostatných kvantech). Podle KLASICKÉ TEORIE se p?edpokládá, že existují kvanta psychické ENERGIE, jež jsou vytvá?ena v ID, jež jsou schopna vybít se v akci a jež jsou vázána na duševní struktury, vytvá?ející EGO. V literatu?e se lze setkat s kvanty LIBIDA a s kvanty AFEKTU. Protože psychoanalýza nemá žádné prost?edky, jak psychickou energii m??it, je názor, že tato energie sestává ze samostatných kvant, ?ist? spekulativní - ani ti analytici, kte?í výrazu „kvantum“ používají, nemají vždy na mysli uvedenou hypotézu. Viz také Q.

Psychoanalytik, který nemá léka?ské vzd?lání. P?estože ve v?tšin? zemí s výjimkou Anglie je psychoanalýza p?ístupna pouze léka??m (lidem s medicínskou profesí), domníval se Freud, že psychoanalýza by se m?la stát profesí nezávislou na medicín?, „profesí laických opatrovník? duší, kte?í nemusejí být léka?i a kte?í by nem?li být kn?žími“. Tento citát je zvláštní v tom, že „laický“ v n?m znamená „neklerikální“ a nikoli „neléka?ský“.

Evolu?ní teorie, již poprvé uvedl Lamarck (1744-1829), která proklamovala, že potomci mohou zd?dit charakteristiky, které jedinec b?hem života získá. O této teorii „d?di?nosti získaných charakteristik“ se ?íká, že je protikladem Darwinovy teorie p?irozeného výb?ru, tzn. že evoluce je funkcí p?ežívání a p?enášení „nad?jných“ variací. V?tšina následovník? Freuda byla rozpa?itá z toho, že byl lamarkiánem. „I p?es nespo?etná omezení (uvedené teorie) z?stával Freud od za?átku až do konce svého života zatvrzelým stoupencem zdiskreditovaného lamarkismu“, napsal Jones (1957). Tento Freud?v postoj vysv?tluje existenci jeho antropologické teorie - teorie, že pocit viny sou?asného ?lov?ka pramení v OTCOVRAŽD? spáchané v prehistorické dob?, a existenci jeho historické teorie - teorie, že v?domí viny, jež prostupuje židovskou historií, je zd?d?nou, nev?domou vzpomínkou na vinu, kterou poci?ovali vrahové Mojžíše. Jones (1957, svazek III, kapitola 10) se velmi rozpakuje, jak vysv?tlit tuto Freudovu odchylku. Viz Freud (1913, 1939).
Viz ONTOGENEZE A FYLOGENEZE; TOTEM; TABU; PRVOTNÍ.

Viz OBDOBÍ LATENCE.

Viz MANIFESTNÍ A LATENTNÍ.

Psychoanalytici mají stejn? tolik obtíží, jak definovat tento pojem, jako kdokoli jiný. V literatu?e se jako láska objevuje:

1. EROS, tedy jako personifikovaná síla nebo princip;
2. jako PUD nebo jako skupina pud?, které jsou náchylné ke KONFLIKT?M se sebezáchovným (viz SEBEZÁCHOVA) nebo destruktivním pudem;
3. jako AFEKT, který je opakem NENÁVISTI, nikoli opakem STRACHU; a
4. jako schopnost nebo funkce, jež ?asto podléhá INHIBICI, PERVERZI a SUBLIMACI. Podle PUDOVÉ TEORIE se p?edpokládá, že všechny formy lásky jsou koneckonc? odvozeninami pudu a že jejich funkcí je poskytovat pudovou SATISFAKCI; podle OBJEKTNÍ TEORIE se p?edpokládá, že všechny formy lásky jsou projevem pot?eby vztahovat se k jiným lidem. Rozdíl mezi láskou, která uznává pot?eby a realitu jiných lidí, a láskou, která to nedokáže, obvykle spo?ívá v rozdílu mezi objektní láskou (viz OBJEKT) a INFANTILNÍ neboli závislou láskou (viz ZÁVISLOST).

1. oproti objektu nenávid?nému nebo indiferentnímu, nebo
2. oproti pot?eby uspokojujícímu objektu.

Oidipská láska je láska k rodi?i nebo k ?lov?ku, který rodi?e nahrazuje. Genitální láska není synonymem sexuálního p?ání, ale formou lásky, které je schopna osoba, jež dosáhla GENITÁLNÍ ÚROVN?.

Viz TERAPIE.

„Libidinální“ je správné adjektivum odpovídající technickému pojmu LIBIDO. (Pro ?eštinu je p?irozen?jší pojem „libidinozní“ - pozn. p?ekl.)

Podle KLASICKÉ TEORIE se p?edpokládá série fází libidinozního vývoje, jimiž jedinec prochází od útlého d?tství, pokud se nedostane do OBDOBÍ LATENCE; tyto fáze jsou synchronní s paralelními fázemi VÝVOJE EGA. Vývojové fáze se v?tšinou nazývají: ORÁLNÍ, ANÁLNÍ, FALICKÁ a OIDIPSKÁ; orální, anální a falická fáze jsou fázemi „PREOIDIPSKÝMI“. Tyto fáze získaly své názvy podle toho, že hlavním zdrojem libidinozní slasti jsou postupn? ústa, anus a penis; první t?i fáze se také n?kdy nazývají narcistickými (viz NARCISMUS), protože teprve v oidipální fázi se objevuje schopnost OBJEKTNÍ LÁSKY. N?kte?í dále ješt? d?lí orální fázi na fázi oráln? sající a oráln? kousající a anální fázi na fázi análn? vypuzující a análn? zadržovací. V rámci OBJEKTNÍ TEORIE se také používá pojm? „orální“ a „anální“, ovšem pro fáze nebo aspekty vztahu MATKA-dít?, p?estože objektoví analytici odmítají klasický názor, že dít? je narcistické a slast vyhledávající, a p?estože zavrhují rozdíl mezi ID, v n?mž se odehrává libidinozní vývoj, a EGEM, v n?mž se uskute??uje Ego-vývoj.
Viz také PUDOVÁ A OBJEKTNÍ TEORIE; LIBIDO.

Hypotetická forma duševní ENERGIE, jíž jsou obsazeny procesy, STRUKTURY a objektní REPREZENTACE. P?edpokládá se, že zdroj libida je v t?le nebo v ID, že libido existuje v r?zných formách, které mají vztah ke specifickým EROGENNÍM ZÓNÁM (ORÁLNÍ, ANÁLNÍ a GENITÁLNÍ libido), že je rozmíst?no v r?zných strukturách nebo že obsazuje r?zné procesy; takové procesy a funkce jsou libidinizovány (nebo p?ípadn? mají libidinozní katexi viz KATEXE). Freud se nejprve domníval, že libido je energií obsazující jedin? sexuální PUDY (viz také SEX), ale pozd?ji p?isoudil jeho vlastnictví také EGU; toto Ego-libido je odvozeno z libida obsazujícího objektní reprezentace (objektové libido). Tato spíše kuriózní vyjád?ení jsou odvozena ze dvou myšlenek:

1. Ego se diferencuje z Id; proto energie Ega musí být diferencovanou formou energie Id;
2. vývoj Ega je d?sledkem FRUSTRACE zp?sobené rodi?ovskými objekty; je doprovázen IDENTIFIKACÍ s t?mito objekty a INTROJEKCÍ t?chto objekt?; proto libido, které je p?vodn? obsazovalo, obsadí Ego; SEBELÁSKA a SEBEUV?DOMOVÁNÍ se zvyšuje s tím, jak se zmenšuje p?ipoutání k rodi??m.

Jde o libido, kterým je obsazeno EGO. Není vždy jasné, zda se myslí energie dostupná EGO-FUNKCÍM, ?i zda se myslí SEBELÁSKA.

Primitivní, pov?r?ivé praktiky založené na p?edpokladu, že p?írodní procesy mohou být zp?sobeny ?iny, které ovlivní nebo usmí?í nadp?irozené ?initele, nebo ?iny, jako v p?ípad? sympatetické magie, které napodobují ty ?iny, jež mají magická p?ání vyvolat.
Viz OMNIPOTENCE; OBSEDANTNÍ NEURÓZA; RITUÁL.

Podle medicínské teorie je rakovinný nádor maligní, zatímco nerakovinný nádor je benigní. Závažná hysterie se n?kdy nazývá maligní hysterií; snad proto, že je u ní ?asto p?ítomna nev?domá záke?nost a zloba (malice od latinského malum).

Pacient, jenž je popisován ve Freudov? práci Analýza fobie u p?tiletého chlapce (1909).

Forma obranného chování (viz OBRANA), vyskytující se u osob, které se brání p?ed ÚZKOSTI, VINOU a DEPRESÍ za pomoci:

1. POP?ENÍ viny, úzkosti a deprese;
2. za pomoci omnipotentních FANTAZIÍ (viz také OMNIPOTENCE) o kontrole - tyto osoby si samy sebe p?edstavují jako kontrolory všech situací, které by mohly vyvolávat úzkost nebo pocity bezmocnosti;
3. prost?ednictvím IDENTIFIKACE s objekty, od nichž si lze vyp?j?it moc;
4. prost?ednictvím PROJEKCE „ŠPATNÝCH“ aspekt? sebe do jiných lidí. Manická obrana osvobozuje od úzkosti a od viny na úkor hloubky charakteru a na úkor hodnocení motiv? a pocit? jiných lidí.

Pojem „manická obrana“ není omezen jen na osoby, u nichž m?že vzniknout MANIE nebo MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA. Pojem sám pat?í do rámce OBJEKTNÍ TEORIE. Podle Fairbairna se manická obrana zapojí do ?innosti tehdy, jestliže nespecifické TECHNIKY (PARANOIDNÍ, OBSEDANTNÍ, HYSTERICKÁ a FOBICKÁ) nedokáží ochránit EGO p?ed depresivním stavem (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE).

Psychóza, charakterizovaná ELACÍ a PSYCHOMOTORICKOU AKCELERACÍ, tzn. zna?ným urychlením jak t?lesné, tak duševní ?innosti což vede ke vzrušení, k závažným poruchám spánku a ke kone?nému vy?erpání; dále je charakterizována myšlenkovým tryskem, tzn. tak rychlým myšlením, že spojitost mezi jednou myšlenkou a myšlenkou následnou je založena na povrchních asociacích; a dále je charakterizována myšlením, které není pod?ízeno sebekritice. Jsou popsány akutní a chronické formy; porucha se považuje za fázi MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZY. V t?ch n?kolika málo psychoanalytických studiích manie se zjistilo, že její PSYCHOPATOLOGIE je opakem DEPRESE a že elace je zp?sobena pocitem triumfu nad SUPEREGEM (VNIT?NÍ OBJEKTY), jehož p?edstavovaná hostilita je odpov?dná za depresi DEPRESIVNÍ fáze této psychózy. Viz Abraham (1927), Lewin (1951).

Manifestní obsah SNU je to, co snící sd?luje; latentní obsah je význam snu, odhalovaný interpretacemi. Freud, jak se zdá. se domníval, že sny mají, tak ?íkajíc, p?vodní text, jenž prochází CENZUROU; musí být tedy p?epsán do takové formy, jíž cenzor nem?že porozum?t. P?vodní text je latentním obsahem, provedení p?episu je SNOVOU PRACÍ, výsledný publikovaný text je manifestním obsahem. Rozdíl mezi manifestním a latentním m?že být také aplikován na SYMPTOM a na jeho nev?domý VÝZNAM. Rozlišování mezi manifestní a latentní homosexualitou je však anomálií; manifestní homosexualita p?edstavuje zjevné HOMOSEXUÁLNÍ chování, latentní homosexualita pak ale znamená submisivní postoje neurotických muž? v??i muž?m, kte?í jsou podle jejich p?edstav mocn?jší, než jsou sami (viz SUBMISE). Protože se manifestní homosexuální chování považuje za OBRANU, není nikdy jeho latentní ekvivalent homosexualitou, ale strachem z muž? nebo žen. Latentní homosexualita znamená tedy ur?itou formu chování, takže nem?že být latentní. Bohužel, stalo se, že hypotéza o p?í?in? submisivity (že submisivita je projevem latentní, tj. nev?domé homosexuality) byla zahrnuta do popisu.

Psychóza, p?i níž se st?ídají fáze MANIE a DEPRESE. Podle Kraepelina by mohla být závažná duševní onemocn?ní rozd?lena do dvou skupin: DEMENTIA PRAECOX a maniodepresivní psychóza, která je cyklickým onemocn?ním, p?i n?mž má pacient sérii atak ELACE a deprese s vloženými normálními intervaly. Toto pojetí je popisné a prognostické (viz PROGNÓZA) a nemá žádné psychopatologické implikace (viz PSYCHOPATOLOGIE). Sou?asná psychiatrie dává p?ednost výraz?m AFEKTIVNÍ PSYCHÓZA nebo afektivní porucha, které neobsahují p?edpoklad vestav?ných cykl? nálady.

Viz POCIT MARNOSTI.

Tento pojem znamená chování, postoje atd., které jsou, jak se p?edpokládá, sekundárními sexuálními charakteristikami (viz SEX) muž?. Podle KLASICKÉ TEORIE se obvykle p?edpokládá, že maskulinita má zásadní spojitost s aktivitou, agresivitou (viz AGRESE), SADISMEM a sout?živosti; a dále, že tyto vlastnosti mají vztah k pohlaví; nap?. agresivita a sout?živost mají spíše vztah k OIDIPSKÉMU KOMPLEXU než k nesexuálnímu pudu, jako je nap?. TERITORIALITA. Otázka, jaké formy chování a jaké duševní charakteristiky jsou vrozen? mužské, je komplikována

1. p?edpokladem, že všechny charakteristiky musejí být bud' maskulinní, nebo femininní;
2. neexistencí lidských spole?ností, v nichž by kterýkoli jedinec dosp?l ke ZRALOSTI, aniž by byl ovliv?ován sociálními STEREOTYPY;
3. neexistencí neutrálních bezpohlavních lidí, kte?í by na celý problém hled?li bez zaujatosti.

ADLERIÁNSKÝ výraz pro reaktivní chování žen, které cítí, že jsou p?íslušnicemi mén?cenného pohlaví. Viz ZÁVIST; ZÁVIST PENISU.

1. Sexuální PERVERZE, p?i níž subjekt získává erotickou slast z bolesti, kterou si sám zp?sobuje.
2. Charakterový rys, vyskytující se u osob, které vyvolávají samy špatné zacházení se sebou, poškozování sebe a vlastní utrpení.
3. Morální masochismus: tohoto pojmu používal Freud k ozna?ení tendence pod?izovat se sadistickému SUPEREGU n?koho jiného (viz SADISMUS). Tato koncepce je závislá na názoru, že Superego odvozuje svou morální sílu z pudové agresivní energie (viz také PUD a AGRESE), která se vybíjí tak, že „svou sílu si vylévá na EGU“.

1. ZVRAT sadismu;
2. IDENTIFIKACE se sadistickým partnerem;
3. zmenšování VINY pomocí trestu a bolesti spojených se slastí;
4. erotizace submisivní role (viz EROTICKÝ a SUBMISE), jíž se p?vodn? používalo ke chlácholení autoritativních postav; a jako
5. PUD SMRTI.

Podle KLASICKÉ TEORIE se p?edpokládá vnit?ní spojitost mezi masochismem, pasivitou (viz PASIVNÍ) a FEMINITOU. P?itom se ale zam??uje pod?ízení se V?LI n?koho jiného za prožívání bolesti.

P?estože tento výraz doslova znamená genitální vzrušení, používá se ho jedin? k vyjád?ení genitálního vzrušení navozeného sebou samým. Odtud:

Infantilní masturbace: masturbace v d?tství.

Masturba?ní ekvivalent neboli náhražka: aktivita, o níž lze ?íci, že je ekvivalentem nebo náhražkou masturbace.

Masturba?ní fantazie: p?edstavovaná aktivita doprovázející masturbaci.

Analytici ?asto hovo?í o materiálu, který p?inesl pacient. Jde o výroky pacienta. Tento pojem je odvozen z faktu, že to, co pacient ?íká, je použito analytikem jako d?kaz?, na nichž zakládá své INTERPRETACE. Pacient tedy m?že být ?lov?kem, který vytvá?í materiál, jenž analytik interpretuje, p?i?emž ORÁLNÍ materiál umož?uje interpretovat na orální úrovni atd. I když vynechání vlastních názor? na výroky a sv?dectví pacienta je vhodné a p?irozené, podporuje to u analytik? tendenci považovat svou práci spíše za prohlídku n??eho než za KOMUNIKACI s n?kým.

Protože psychoanalytická teorie je formulována na základ? toho, co antropologové nazývají nukleární rodinou, která se skládá z otce, matky a d?tí, p?edpokládá také, že osoba, která o dít? pe?uje, a osoba, která ho porodila, je tatáž. Proto výrazy, týkající se pé?e o dít?, jsou formulovány na základ? „vztahu k matce“; skute?né životní komplikace se týkají podílu babi?ek, tet, ošet?ovatelek, starších sester a au pair d?v?at, které se nazývají „mate?skými postavami“. Dokonce i otec se m?že p?íležitostn? stát mate?skou postavou.

   Matka se v?tšinou považuje za úst?ední osobu života dít?te b?hem PREOIDIPSKÝCH fází VÝVOJE, a? Melanie Kleinová (viz KLEINIÁN) datuje nástup OIDIPSKÉHO KOMPLEXU do prvního roku života, tzn. do doby, která se podle KLASICKÉ TEORIE považuje za ORÁLNÍ fázi. Matka je op?t v?tšinou, ale ne vždy, považována za POT?EBU USPOKOJUJÍCÍ nebo za ?ÁSTE?NÝ OBJEKT b?hem n?kolika prvních m?síc? života, tzn. že matka je „milována“ výhradn? pro svou schopnost poskytovat SATISFAKCI; teprve pozd?ji se stává CELÝM OBJEKTEM, jehož vlastní osobnost a jehož pot?eby dít? n?jakým zp?sobem uzná. Výrazy „dobrá matkašpatná matkaideální matka“ a „pronásledující matka“ znamenají matku, existující v duši dít?te, jež byla vytvo?ena ŠT?PENÍM p?edstavy matky. Rovn?ž falická matka (viz FALICKÁ ŽENA) je, p?esn? ?e?eno, p?edstavou v duši dít?te, a?koli tohoto pojmu se také n?kdy užívá pro ženy, jejichž osobnost vzbuzuje takové p?edstavy. „Zavrhující matka“, „hyperprotektivní matka“ a „schizofrenogenní matka“ jsou skute?nými matkami, jež popsali psychiat?i a analytici, kte?í k nim p?istupovali z hlediska patogenních dopad? na potomky (viz hesla OVER a SCHIZOFRENOGENNÍ). Normáln? oddaná matka je Winnicott?v výraz (1958) pro matku, která poskytuje svému dít?ti pé?i p?im??enou jeho vývoji a která je schopna „primárního mate?ského zaujetí“. D?sledky mate?ské deprivace a separace od matky - viz hesla DEPRIVACE, SEPARACE, VZTAH MATKA-DÍT?.

Zastaralý výraz pro to, co se nazývá DEPRESÍ (zvlášt? ENDOGENNÍ depresí), depresivním onemocn?ním nebo depresivní fází MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZY. Jestliže se deprese nazve melancholickou, neznamená to, že pacient má jednoduše a pouze špatnou náladu, ale že je také zpomalen, má suicidální myšlenky a sklon k sebekárání (sebeobvi?ování); viz RETARDACE; SUICIDÁLNÍ; SEBEOBVI?OVÁNÍ.

Nástup menstruace v pubert?.

Tento pojem zavedl Freud pro to, co ostatní v?dy nazývají „všeobecnou teorií“, tzn. pro výroky na nejvyšší úrovni abstrakce. Metapsychologie popisuje duševní fenomény na základ? fiktivního PSYCHICKÉHO APARÁTU (viz FIKCE) a v ideálním p?ípad? odkazuje na TOPOGRAFICKÉ, DYNAMICKÉ a EKONOMICKÉ aspekty uvedených fenomén?; výraz topografický odkazuje na jejich lokalizaci v psychickém aparátu, tzn. zda jde o ID, EGO ?i SUPEREGO, výraz dynamický odkazuje na zapojení PUD? a výraz ekonomický na rozložení ENERGIE uvnit? aparátu. Metapsychologie je sou?ástí KLASICKÉ TEORIE; OBJEKTNÍ TEORIE ji nepoužívá.

Správn? znamená bolesti jedné poloviny hlavy s fotofobií (bolestivá citlivost na sv?tlo) a vizuálními p?edstavami (p?ipomínajícími cimbu?í hrad?).

Pam??. Odtud: mnemická p?edstava, psychologický ekvivalent pam??ové stopy.

Když analytici hovo?í o konstrukci model?, hovo?í o konstrukci systému pojm?, které mohou být vyjád?eny formou diagramu. Klasickým p?íkladem psychoanalytického modelu je Freud?v PSYCHICKÝ APARÁT, v n?mž jsou vztahy mezi ID, EGO a SUPEREGO znázorn?ny topograficky (viz TOPOGRAFICKÝ). Nebezpe?ím model? je, že mohou být pojímány p?íliš vážn?. Skute?nost, že duševní aktivita a konflikt mohou být znázorn?ny formou grafického diagramu, jehož jednotlivé ?ásti jsou ozna?eny jako Id, Ego a Superego, vede všechny p?íliš snadno k domn?nce, že skute?n? existují v?ci, nazývané Id, Ego a Superego. Viz REIFIKACE.

Tohoto pojmu použil Federn (1936) k popisu té formy ENERGIE, která náleží PUDU SMRTI a která je analogická LIBIDU. P?estože takový pojem logicky pot?ebují ti analytici, kte?í v??í v PUD ŽIVOTA a v pud smrti, nikdo (v?etn? Federna samého) nem?l nervy na to, aby propracoval implikace týkající se PSYCHICKÉHO APARÁTU, v n?mž simultánn? pracují dva protikladné pudy a v n?mž cirkulují dv? odlišné formy energie.

To, co „pudí“ osobu k cíli nebo ke konci. Pojem nerozlišuje mezi „vnit?ním“ faktory, jako jsou pudy, a „vn?jšími“ faktory, jako jsou stimuly. Viz V?LE.

Viz DUŠE.

1. Každá forma duševní aktivity, do níž jsou zahrnuty myšlenky.
2. Konkrétn?ji, duševní aktivita, která se zabývá ?ešením problém?. Hlavním p?ísp?vkem psychoanalytické teorie k psychologii myšlení je Freud?v PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ PROCES; primární proces je formou myšlení (duševního fungování), jež charakterizuje NEV?DOMÍ (ID), sekundární proces charakterizuje V?DOMÍ (EGO).

   Autistické myšlení je myšlení p?ání spl?ující (viz SPLN?NÍ P?ÁNÍ), egocentrické a zanedbávající kategorie prostoru a ?ASU. Obsedantní myšlení (viz OBSESE) je prostoupeno AMBIVALENCÍ a pokusy usmí?it rozporné teze a vyhnout se tak nutnosti p?idat se na jednu stranu; v mluveném i písemném projevu se obsedantní myšlení projevuje vysokým výskytem spojek „ale“, „jestliže“ a „když“. P?i schizofrenním myšlení (viz SCHIZOFRENIE) zasahují do sekundárn? procesuálního myšlení vpády primárn? procesuálního a autistického myšlení, což vede k výpustkám, k neologism?m, k narušení syntaxe a k bizarním myšlenkovým p?emet?m - jako „skoky kon? na šachovnici“; tzn. že témata následují jedno za druhým takovým zp?sobem, že poslucha? sice cítí, že jsou n?jak spojena, ale není schopen poznat, jakým zp?sobem. Je pravd?podobné, že u všech typ? NEURÓZ a PSYCHÓZ se vyskytují ur?ité poruchy myšlení, které se prosazují v charakteristických gramatických a syntaktických zvycích, ale obvykle se uznávají jen výše zmín?né patologické typy. Viz Lorenz a Cobb (1953) a Lorenz (1953). Viz také SYMBOL.

Freud?v názor, že náboženské ideje jsou „iluzemi, které spl?ují nejstarší, nejsiln?jší a nejnaléhav?jší p?ání lidstva“ - viz v jeho práci Budoucnost jedné iluze (1927), kde víru v boha interpretuje jako reakci na poznání lidské bezmocnosti: „ . . . d?sivý vjem bezmocnosti v d?tství probouzí pot?ebu ochrany - ochrany pomocí lásky - již poskytoval otec; a poznání, že tato bezmocnost trvá po celý život, vede k nutnosti lp?t na existenci otce, tentokrát ovšem siln?jšího“. Freud?v názor, že náboženské emoce jsou REGRESÍ „na rané fáze EGO pocitu (pocitu z Ega)“ - viz jeho práce Civilizace (1930); viz také heslo OCEÁNSKÝ POCIT. Názory psychoanalytika - protestantského pastora na Freud?v postoj k náboženství - viz práce Psychoanalýza a víra (1963; dopisy Sigmunda Freuda Oskaru Pfisterovi). Od Freudových ?as? se psychoanalýza daleko více p?eorientovala na MATKU; noví teologové se zabývají odstran?ním myšlenky boha „z ní“, takže je obtížné posoudit význam Freudových prací pro sou?asnou náboženskou scénu.

   Paralely mezi náboženskými a obsedantními RITUÁLY (viz také OBSESE) - viz Freudova práce Obsedantní ?iny a náboženské praktiky (1907), v níž napsal: „Z hlediska t?chto podobností a analogií se lze odvážit obsedantní neurózu považovat za patologický prot?jšek formace náboženství; takovou neurózu lze pak považovat za individuální religiozitu a náboženství pak za univerzální obsedantní neurózu.“ Viz OBSEDANTNÍ NEURÓZA.

Viz VHLED.

V psychiatrii se uznávají pouze dv? nálady - ELACE a DEPRESE. Poruchy nálady jsou charakteristické pro AFEKTIVNÍ PORUCHY. Viz MANIE; MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA.

Viz. TENZE.

1. Sexuální PERVERZE, p?i níž je preferovaným objektem subjektu jeho vlastní t?lo (v tomto smyslu tohoto pojmu poprvé použil Havellock Ellis a Nücke).
2. V širším smyslu jde o jakoukoli formu sebelásky.

V rámci KLASICKÉ TEORIE se rozlišuje mezi primárním narcismem, kdy láska k sob? p?edchází lásce k milujícím lidem, a sekundárním narcismem, kdy láska k sob? je d?sledkem INTROJEKCE objektu a IDENTIFIKACE s ním. Sekundární narcismus je bu? obrannou aktivitou nebo obranným postojem (viz OBRANA), protože subjektu umož?uje pop?ít (viz POP?ENÍ), že ztratil introjikovany objekt; nebo je sou?ástí vývojového procesu (viz VÝVOJ). Nejv?tší obtíže koncepce narcismu spo?ívají v tom, že na jedné stran? v n?m zaznívá nevyhnutelný opovržlivý podtón, ale na druhé stran? se ho používá jako technického výrazu pro kategorizaci všech forem obsazení ENERGIÍ (LIBIDEM) v SELF. Proto jsou málo ?asté odkazy na „zdravý narcismus“; tento pojem by m?l vyjad?ovat skute?nou sebeúctu oproti „nadhodnocování vlastního Ega“.

   Narcistický objektní výb?r je založen na podobnosti objektu subjektu. Narcistickým zran?ním je poškození sebeúcty. Narcistickou neurózou je neuróza, p?i níž pacient není schopen vytvo?it P?ENOS. Narcistickou podporou je náklonnost, lichotka, pochvala atd., tedy vše, co zvyšuje sebeúctu. Narcismus také n?kdy znamená egoismus nebo SOLIPSISMUS, tzn. že m?že znamenat tendenci používat sebe sama jako vztahového rámce, v n?mž se organizuje prožitek (zkušenost). V tomto smyslu objev, že ?lov?k není jediným zrnkem písku na poušti a že sv?t nevznikl výhradn? k jeho vlastnímu prosp?chu, v sob? zahrnuje ztrátu narcismu. Viz AUTOEROTICKÝ.

Forma PSYCHOTERAPIE, p?i níž pacient dostává INTERPRETACI v dob?, kdy je pod vlivem hypnotické drogy (viz HYPNOTISMUS).

Proces, p?i n?mž je VJEM nebo myšlenka vpušt?na do V?DOMÍ v negativní form?; nap?. bolestem hlavy m?že p?edcházet myšlenka: „Jak jsem š?asten, že m? už tak dlouho nebolela hlava!“ Dále nap?. skute?nost, že postava ve SNU zastupuje MATKU, je uvedena výrokem: „Ur?it? to nebyla má matka.“ (Nicmén? myšlenka, že by to mohla být matka, se musela objevit a musela být následn? pop?ena.) Výraz „negace“ se nesmí zam??ovat za POP?ENÍ a NEGATIVISMUS.

Antisugestibilita; zlomyslnost (schválnost); zavržení nabídky na pomoc. Postoj, jenž se objevuje u pacient?, kte?í mají nutkání stav?t svou V?LI do opozice v??i v?li jiných lidí, dokonce až do takové míry, že si sami škodí („pod?ezávají si pod sebou v?tev“), a kte?í reagují na nad?ji na terapeutickou zm?nu, jako by tato zm?na byla porážkou. Nejde o synonymum NEGATIVNÍ TERAPEUTICKÉ REAKCE.

Tohoto pojmu se ?asto používá jako synonyma pro „hostilní“; ale viz výše.

Technický výraz pro z?ídkakdy se vyskytující (na št?stí!) riziko psychoanalytické lé?by - pro exacerbaci pacientových symptom?, jež je reakcí práv? na ty INTERPRETACE, od nichž se o?ekává, že symptomy zmírní. P?estože se tohoto fenoménu použilo jako argumentu ve prosp?ch existence primárního MASOCHISMU, je obvyklejší vysv?tlovat ho jako VINU, vyvolanou šancí na uzdravení, jehož by bylo dosaženo na úkor n?koho jiného.

1. Princip nebo vnit?ní síla, která (jak se p?edpokládá) ovládá chování.
2. AFEKT, charakterizovaný trvalým p?áním poškodit nebo zni?it nenávid?ný objekt.

Výraz pro velký po?et amerických autor?, kte?í se pokoušeli p?eložit freudiánskou teorii do sociologických pojm? a eliminovat její spojitosti s biologií. Nejvýznamn?jšími neofreudiány jsou Karen Horneyová, Erich Fromm a Harry Stack Sullivan. Horneyová a Fromm se zabývali a zabývají vztahy osobnosti a individuálního vývoje k sociální struktu?e. Sullivan se zabýval významem INTERPERSONÁLNÍCH vztah? pro determinaci chování a osobnosti; mohl by být za?azen mezi stoupence OBJEKTNÍ TEORIE. Viz Brown (1961).

Viz P?Í?ETNOST A NEP?Í?ETNOST.

Viz P?ÍSTUPNÝ A NEP?ÍSTUPNÝ.

Bolest, zp?sobená obvykle zán?tem nervu.

1. Zastaralý medicínský a psychiatrický pojem pro stav excesivní vy?erpanosti a nedostatku životní síly; p?edpokládalo se, že tento stav je zp?soben exhauscí nebo špatnou výživou nerv?.
2. Ve Freudových pracích jedna z AKTUÁLNÍCH NEURÓZ.

Medicínské odv?tví, zabývající se poruchami nervového systému. Než se Freud stal psychoanalytikem, byl neurologem; mnoho svých psychoanalytických pojm? odvodil z neurologie; jmenovit? jde o IMPULS, INHIBICI, VYBITÍ a KATEXI; katexe je transpozicí myšlenky, že neuronální aktivita spo?ívá v pohybu ur?itých KVANT ENERGIE z jednoho NEURONU (nervové bu?ky) k jinému neuronu, do psychologie; "myšlenky", „duševní REPREZENTACE“, „p?edstavy“ atd. jsou tedy považovány za strukturální jednotky PSYCHICKÉHO APARÁTU (podobn? jako jsou neurony strukturálními jednotkami nervového systému). Pokus položit základ psychologie p?ímo do pohybu energie z neuronu na neuron - viz Freudova práce Projekt v?decké psychologie (1895). Projekt nebyl za jeho života nikdy publikován; dnes budí zájem pouze proto, že ukazuje, do jaké až míry spo?ívají základy psychoanalýzy v neurologii.

Nervová bu?ka; základní strukturální jednotka centrálního nervového systému; skládá se z vlastní bu?ky a z výb?žk?, jimiž procházejí IMPULSY.

Odv?tví medicíny, které se zabývá lé?bou nerv? a psychických poruch. Neuropsychiatr je doma jak v NEUROLOGII, tak v PSYCHIATRII; primárn? se zajímá o vzájemné vztahy mezi ob?ma obory.

1. Adjektivum, vztahující se k pojmu NEURÓZA. Podle kontextu pojem „neurotický“ znamená bu?, že fenomén jím kvalifikovaný není fenoménem zdravým (viz ZDRAVÍ) - NORMÁLNÍM, nebo že není ORGANICKÝM (t?lesným), nebo že není PSYCHOTICKÝM anebo že je možné ho psychologicky vysv?tlit.
2. Populární výraz pro „nervní“, „úzkostný“, „napjatý“, „p?ecitliv?lý“ s tím, že tento stav má psychologické vysv?tlení.

Tento pojem, který je znám od 2. poloviny 18. století, p?vodn? znamenal nemoc nerv?. Pozd?ji, v 19. století, se jej používalo pro „funk?ní poruchy“, tzn. pro nemoci, které byly, jak se p?edpokládalo, zavin?ny funk?ními poruchami nervového systému a které nebyly doprovázeny strukturálními zm?nami. Od doby Freudova objevu, že jedna z neuróz (HYSTERIE) je poruchou osobnosti a nikoli nerv?, se pojmu „neuróza“ používalo p?esn? pro ty duševní poruchy, které nejsou nemocemi nervového systému. Podle KLASICKÉ TEORIE se rozeznávají následující typy neuróz:

  Aktuální neuróza: je zavin?na sou?asnými (aktuálními) p?í?inami a je vysv?tlitelná na základ? sexuálních zvyk? pacienta (viz samostatné heslo AKTUÁLNÍ NEURÓZA).

  Charakterová neuróza: neuróza, jejímiž SYMPTOMY jsou charakterové rysy (viz CHARAKTER).

  Infantilní neuróza: neuróza v d?tství (viz také INFANTILNÍ). Podle klasické teorie se p?edpokládá, že všem neurózám v dosp?losti p?edcházela neuróza v d?tství.

  Narcistická neuróza: neuróza, p?i níž pacient není schopen rozvinout P?ENOS (viz také NARCISMUS).

  Orgánová neuróza: z?ídkakdy používaný výraz pro PSYCHOSOMATICKÉ onemocn?ní (viz také samostatné heslo ORGÁNOVÁ NEURÓZA).

  P?enosová neuróza: je bu? neurózou, p?i níž je pacient schopen rozvinout p?enos, nebo jde o obsedantní zájem o analytika, jenž vzniká b?hem psychoanalytické lé?by.

  Psychoneuróza: je zavin?na p?í?inami v minulosti, je vysv?tlitelná pouze na základ? osobnosti pacienta a jeho životní historie. Existují t?i typy PSYCHONEURÓZY: KONVERZNÍ HYSTERIE, ÚZKOSTNÁ HYSTERIE (FOBIE) a OBSEDANTNÍ NEURÓZA.

  Traumatická neuróza: je zavin?na ŠOKEM (viz také samostatné heslo TRAUMATICKÁ NEURÓZA).

  Úzkostná neuróza: jde bu? o jakoukoli neurózu, jejímž hlavním symptomem je ÚZKOST, nebo o jednu z aktuálních neuróz (viz samostatné heslo ÚZKOSTNÁ NEURÓZA).

Tento pojem neznamená obsedantní myšlenky (viz níže); znamená totiž typ myšlení, které se vyskytuje u OBSEDANTNÍCH CHARAKTER?, jež ho p?ejímají jako zákonitou formu duševní aktivity. Funkcí obsedantního myšlení je usmí?it ambivalentní postoje (viz AMBIVALENCE); z toho d?vodu obvykle sestává z vysoce abstraktních výrok?, ur?ených k usmí?ení rozpor?, nebo z výrok?, které jsou ?asto spojovány spojkou „ale“, tím jsou tyto výroky neutralizovány. Jako obsedantní myšlení lze p?ípadn? kvalifikovat všechny výroky, které ve form? narážek, poznámek a zmínek odkazují na možnost n?jakého jiného a lepšího ?ešení, v n?mž se ale subjekt ve skute?nosti odmítá angažovat.

Proces, p?i n?mž jsou infantilní sexuální a agresivní IMPULSY (viz SEX; AGRESE; ENERGIE) desexualizovány a deagresifikovány (viz DESEXUALIZACE; DEAGRESIFIKACE), p?i?emž ztrácejí sv?j INFANTILNÍ charakter. Sublimované ?innosti (viz SUBLIMACE) a AUTONOMNÍ FUNKCE EGA využívají neutralizované energie. Tento pojem spadá do EGO-PSYCHOLOGIE. Viz Hartmann (1958).

JUNGIÁNSKÝ výraz pro tu ?ást nev?domí, která obsahuje ARCHETYPY a která je proto spole?ná všem lidem.

1. Jako adjektivum tento pojem vyjad?uje vztah k duševním proces?m, jichž si subjekt není v?dom. „Obecn? se soudí, (že) v?domé procesy nevytvá?ejí nep?erušené kompletní série“ - Freud (1940); psychoanalytici p?edpokládají, že procesy, které vypl?ují mezery, lze ozna?it za „duševní“; proti stojí teoretici, kte?í tvrdí, že myšlenka nev?domých duševních proces? v sob? nese rozpor a že „komplementujícími“ procesy jsou pouze a jedin? procesy t?lesné. Jinými slovy, p?edpokládá se, že duševní procesy se mohou kvalitativn? lišit; tzn. že n?které jsou V?DOMÉ, jiné nev?domé. To také znamená, že jsou dva typy nev?domých proces?: procesy, které se snadno stávají v?domými, a procesy, které subjekt vyt?s?uje (viz VYT?SN?NÍ). První uvedené procesy jsou deskriptivn? nev?domé neboli p?edv?domé (viz P?EDV?DOMÍ), druhé uvedené procesy jsou dynamicky nev?domé. VZPOMÍNKY, informace, dovednosti atd., které mohou být, je-li to zapot?ebí, vyvolány, jsou deskriptivn? nev?domé; vzpomínky, FANTAZIE, p?ání atd., jejichž existenci lze pouze p?edpokládat a jež se stávají v?domými až po p?ekonání ur?itého ODPORU, jsou dynamicky nev?domé. Dynamicky nev?domé procesy se ?ídí primárn? procesuálním myšlením, zatímco p?edv?domé a v?domé procesy se ?ídí sekundárn? procesuálním myšlením (viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ).
2. Podstatné jméno nev?domí neboli systém nev?domí je tou ?ástí duše, v níž sídlí dynamicky nev?domé duševní procesy; opak V?DOMÍ. V r. 1920 Freud p?ejmenoval nev?domí na ID a v?domí na EGO. Voln?ji ?e?eno, nev?domí je metaforickým, tém?? antropomorfním pojetím - entitou, která ovliv?uje SELF, aniž by si to Self uv?domovalo. P?esn?ji ?e?eno, nev?domí je STRUKTUROU se specifickými charakteristikami. „Osvobodíme- li se od vzájemných rozpor?, m?žeme shrnout toto: primární proces (pohyblivost, KATEXE), bez?así a náhrada vn?jší REALITY realitou psychickou - to vše jsou charakteristiky, jež nacházíme u proces?, které pat?í k systému nev?domí“ - Freud (1915).

P?estože Freud?v objev v?domých a nev?domých proces? pracujících podle rozdílných zákon? (podle primárního a sekundárního procesu), lze považovat za jeden z jeho bazálních objev?, je také jedním z t?ch objev?, který je alespo? dv?ma zp?soby zneužíván.

1. N?kdy se s jeho pomocí smazávají jiné rozdíly, nap?. rozdíl mezi výrazy dokonalý a nedokonalý, náhodný a zám?rný, v?domý sebe a sebenev?domý.
2. N?kdy s jeho pomocí dojde ke skeptickému zmatku; jestliže osoba (pacient) p?ijme základní p?edpoklad, že m?že mít nev?domé motivy, m?že se pak cítit neschopna nesouhlasit s n?jakým ur?itým výrokem o sob?, protože skute?nost, že výrok neodpovídá ni?emu, ?eho si je v?doma, nevylu?uje možnost, že výrok správn? uvádí n?co, ?eho si není v?doma. Následkem toho m?že souhlasit s p?edpokladem (INTERPRETACÍ) pouze formáln?, aniž by s ním souhlasila skute?n? a aniž by ho schvalovala. Mají-li pacienti se spekulativními duševními sklony neopatrného analytika, mohou produkovat nekone?né množství hypotéz o svých nev?domých motivech, aniž by m?li jakýkoli názor na to, jak se rozhodnout, která z nich je pravdivá.

1. SEN, p?i n?mž je snící obt?žován p?íšerou ženského pohlaví a p?i n?mž je v nebezpe?í, že jí bude zadušen.
2. Ženská p?íšera, inkubus.
3. Voln?: jakýkoli d?sivý sen.

No?ní m?ra je p?íkladem velkého selhání OBRANY p?ed vnit?ními silami; následkem tohoto selhání prožívá snící spíše hr?zu než ÚZKOST. Dusící p?íšera je p?kným p?íkladem ŠPATNÉHO VNIT?NÍHO OBJEKTU, protože jde o fantom (fantazijní p?edstavu - viz FANTAZIE), na níž EGO snícího reaguje, jako by šlo o osobu. Viz Jones (1931), Rycroft (1968).

Norma znamená takového ?lena t?ídy, kterého se používá ke srovnávání s ostatními ?leny t?ídy. V medicín?, psychoanalýze, psychologii a sociologii norma obvykle znamená n?jakého ideálního ?lena t?ídy a k ozna?ení abnormálního n?jakého ?lena, který se od takové normy z?eteln? liší. V medicín? je normou „ZDRAVÍ“; SYMPTOMY jsou abnormálními - odtud anglická zkratka „N. A. D.“ - nothing abnormal detected - nic abnormálního nezjišt?no (obdoba ?eského BPN - bez patologického nálezu - pozn. p?ekl.). Psychologové, sociologové a psychoanalytici ozna?ují chování za abnormální tehdy, jestliže se odchyluje od chování, které bu? spole?nost, ve které subjekt žije, nebo teorie, jíž se p?íslušný v?dec pod?izuje, považuje za normální. Nap?. HOMOSEXUÁLNÍ chování m?že být považováno za abnormální bu? proto, že spole?nost považuje za normu HETEROSEXUALITU, nebo proto, že teorie ho považuje za vývojovou PERVERZI (viz VÝVOJ). V prvním p?ípad? znamená „abnormální“, „sociáln? deviantní“, ve druhém pak „nezdravý“. Odborníci, kte?í p?ijímají spole?enské hodnoty, obvykle tato dv? pojetí zam??ují - za „nezdravé“ obvykle považují každé chování, které je deviantní, a „zdravé“ obvykle zam??ují za konformitu a p?izp?sobivost. Spojení mezi psychoanalýzou a biologií nutí psychoanalytiky definovat normalitu na základ? zdraví (tzn. na základ? INTEGRACE a osvobození od KONFLIKTU) a nikoli na základ? úsp?šné adaptace na jakoukoli spole?nost. Viz NEOFREUDIÁN.

Viz MATKA.

Tohoto pojmu používal M. Balint k ozna?ení procesu znovuobjevování, jenž se vyskytuje u pacient?, jejichž lé?ba si nutn? vyžádala REGRESI až k extrémní ZÁVISLOSTI na analytikovi. Odpovídá tomu, co Winnicott (1958) nazýval vznikem pravdivého (opravdového) SELF (viz OPRAVDOVÝ a FALEŠNÝ). Viz BAZÁLNÍ CHYBA.

Viz KOMPULSE K OPAKOVÁNÍ

Emoce, jež vzniká, když jedinec nedokáže nalézt zájmy a aktivity, které by ho pln? zaujaly. M?že být bu? d?sledkem vn?jšího omezení (jako nap?. v samovazb?, p?i sensorické deprivaci a monotónní práci), nebo d?sledkem vnit?ní INHIBICE. Podle Fenichela (1954) je neurotická nuda stavem pudové TENZE (viz také PUD), míjí-li ?lov?k pudový cíl. Následkem toho vyhledává nudící se osoba objekt „nikoli proto, aby jednala v souladu se svými pudovými IMPULSY, ale spíše proto, aby jí tento objekt pomohl nalézt pudový cíl, který jí chybí“. Taková osoba ví, že n?co chce, ale neví co. Proto jsou s nudou neodd?liteln? spjaty dráždivost a neklid, které ovšem chyb?jí u APATIE.

Jádro. „Centrální (úst?ední) ?ást nebo v?c, kolem níž se ostatní sdružují“; „za?átek, který má být dopln?n dalšími p?ídavky“ - COD. Podle Glovera (1939) za?íná EGO jako v?tší po?et odd?lených jader, které b?hem VÝVOJE splývají; tzn. subjektivn?: prožitek SEBE je nejprve fragmentární a nespojitý, ale ostr?vky sebeuv?domování postupn? splývají a vytvá?ejí tak trvalý pocit IDENTITY; objektivn?: druhy integrovaného chování jsou nejprve ?len?né a teprve postupn? splývají a vytvá?ejí integrovanou osobu. Toto pojetí spadá do KLASICKÉ TEORIE a do EGO-PSYCHOLOGIE, je však, alespo? povrchn?, v p?íkrém rozporu s OBJEKTNÍ TEORIÍ o p?vodním jednotném Egu náchylném k fragmentaci. Viz také FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE.

Výraz, s nímž se setkáváme z?ídka, totiž výraz jaderný komplex, vyjad?uje soubor takových myšlenek a pocit?, které mají vztah k rodi??m, které vznikají v d?tství a které vytvá?ejí jádro PSYCHOPATOLOGIE subjektu. Viz OIDIPSKÝ KOMPLEX.

P?edpokládaná vývojová fáze, b?hem níž psychosexuální zrání p?ešlapuje na míst?. Dostavuje se po OIDIPSKÉ fázi a kon?í v pubert?; je obdobím emo?ního klidu mezi dramaty a bou?emi d?tství a adolescence. Není jasno, zda jde o vrozený, univerzální fenomén, který má vztah k prodloužení biologické nezralosti a který charakterizuje lidský vývoj, ?i zda se její výskyt omezuje pouze na represivní kultury (viz VYT?SN?NÍ), v nichž je INFANTILNÍ a nezralé sexuální chování zakazováno. Období latence odpovídá ?tvrtému z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA (PRACOVITOST VERSUS MÉN?CENNOST); b?hem tohoto stadia se prvotní zájem soust?e?uje na získávání dovedností.

Je tím, v??i ?emuž je namí?ena akce nebo k ?emuž sm??ují p?ání; je tím, co vyžaduje SUBJEKT, aby dosáhl pudové SATISFAKCE; je tím, v??i ?emuž se subjekt vztahuje. V psychoanalytických pracích jsou objekty tém?? vždy osoby, ?ásti osob nebo SYMBOLY osob ?i jejich ?ástí. Tato terminologie mate ?tená?e, kterému je blízké pojetí „objektu“ ve smyslu „v?ci“, tzn. objektu, který není osobou. Odtud:

Objekt celý: objekt, který subjekt uznává za osobu s podobnými právy, pocity, pot?ebami atd., jako má subjekt sám.

Objekt ?áste?ný: objekt, který je ?ástí osoby. nap?. PENIS nebo PRS. Rozdíl mezi celým a ?áste?ným objektem je n?kdy na první pohled opravdu výrazný a spo?ívá v tom, že za celý objekt se považuje osoba, jejíž pocity a pot?eby jsou uznány za stejn? d?ležité jako pocity a pot?eby subjektu, oproti objektu, který existuje výhradn? pro uspokojování vlastních pot?eb subjektu. Viz celý objekt (výše) a pot?eby uspokojující objekt (viz níže).

Objekt dobrý: objekt, který subjekt miluje, který je prožíván jako laskavý. Dobrý objekt m?že být bu? VNIT?NÍ, nebo VN?JŠÍ.

Objekt p?echodný: objekt, o n?mž si subjekt myslí, že je na polovi?ní cest? mezi ním samým a jinou osobou; v typickém p?ípad? jde o panenku nebo kousek látky, jež dít? schovává jako poklad a jež používá jako ut?šitele, ale jež nevztahuje k p?íslušné osob?. Výraz je Winnicott?v (1958); ten si myslí, že takové objekty pomáhají d?tem v p?echodu od INFANTILNÍHO NARCISMU k objektní lásce a od ZÁVISLOSTI k sebed?v??e.

Objekt pot?eby uspokojující: objekt, který subjekt „miluje“ výhradn? kv?li jeho schopnosti uspokojovat pot?eby a který subjekt nem?že uznat za osobu. Tohoto pojmu se používá pouze tehdy, hovo?í-li se o povaze p?ipoutání se dít?te k MATCE.

Objekt špatný: objekt, který subjekt nenávidí nebo jehož se bojí, který je prožíván jako zlý. Špatný objekt m?že být bu? vnit?ní, nebo vn?jší (viz níže).

Objekt vn?jší: objekt, který subjekt uzná za vn?jší v??i sob? samému; opak vnit?ního objektu (viz níže).

Objekt vnit?ní: objektní REPREZENTACE, která získala význam vn?jšího objektu (viz výše). Vnit?ní objekty jsou fantomy, tzn. že jsou p?edstavami, vyskytujícími se ve FANTAZIÍCH, na n?ž subjekt reaguje jako na „REÁLNÉ“. Jsou odvozeny z vn?jších objekt? pomocí INTROJEKCE a jsou vnímány, jako by byly uvnit? (psychické) reality.

Objektní katexe (katexe objektu): obsazení vn?jšího objektu ENERGIÍ, oproti obsazení SELF (narcistická KATEXE).

Objektní láska: láska k objektu, který je uznán za osobu odlišnou od sebe sama; oproti SEBELÁSCE a IDENTIFIKACI.

Objekt lásky: objekt, který je milován, který je objektem objektní lásky.

Objektní reprezentace: duševní REPREZENTACE objektu. P?esn? ?e?eno, všechna EKONOMICKÁ pojetí, nap?. objektní katexe ?i objektní LIBIDO, se vztahují k duševním reprezentacím objekt?; a nikoli k objekt?m samým. Jinak by se muselo p?edpokládat, že duševní energie obsazuje STRUKTURY OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ mimo PSYCHICKÝ APARÁT, ?i dokonce snad, že energie p?estupuje z jednoho aparátu do jiného. Viz INTERNALIZACE.

Objektní stálost: schopnost udržet si trvalý vztah k ur?itému jednotlivému objektu; nebo naopak tendence zavrhovat náhražky blízkého objektu - nap?. dít?, které má objektní stálost, zavrhuje pé?i kohokoli jiného než vlastní matky, která mu vždy stejným zp?sobem chybí, když není p?ítomna.

Objektní ztráta: obvykle ztráta dobrého vn?jšího objektu. Událost, která p?edcházela introjekci a/nebo SMUTKU.

Objektní libido: libido, kterým jsou obsazeny objekty, oproti narcistickému libidu, kterým je obsazeno Self.

Objektní výb?r: narcistický objektní výb?r - je založen na IDENTIFIKACI s objektem, který je podobný subjektu. Anaklitický objektní výb?r - je založen na odlišnosti objektu od subjektu (viz také ANAKLITICKÝ).

Objektní vztah: vztah subjektu ke svému objektu, nikoli vztah mezi subjektem a objektem, což je interpersonální vztah. Je tomu tak proto, že psychoanalýza je psychologií jedince, a proto hovo?í o objektech a o vztazích pouze z hlediska jednotlivého subjektu. objektní vztah m?že být bu? k vnit?nímu, nebo k vn?jšímu objektu (viz výše).

Teorie objektních vztah? (teorie objekt?): psychoanalytická teorie, v níž pot?eba subjektu vztahovat se k objekt?m zaujímá úst?ední místo; oproti PUDOVÉ TEORII, která se to?í kolem pot?eby subjektu snižovat pudovou tenzi.

„Jde o filosofické a fyziologické pojmy, jejichž pomocí se rozlišují koncepce a vjemy, které mají vn?jší p?í?inu, a koncepce a vjemy, které vznikly jedin? v duši“ - Fowler (1965). T?lesná bolest je proto objektivním fenoménem, sny a halucinace jsou subjektivní. Psychoanalytici se zabývají hlavn? vzájemnými vztahy mezi objektivními a subjektivními fenomény; psychoanalýza se n?kdy považuje za smíšenou psychologii, protože uznává oba druhy fenomén? a protože využívá koncepcí odvozených jak z pozorovaného chování, tak z introspekce (uskute??ované bu? pozorovatelem, tzn. analytikem, nebo subjektem, tzn. pacientem). V tomto ohledu se ost?e liší od behaviorismu, který se pokouší vytvá?et psychologii bez ohledu na V?DOMÍ, a ješt? ost?eji od FENOMENOLOGIE, která se zabývá výhradn? tím, jak subjekt prožívá sám sebe, a vztahem subjektu k vn?jšímu sv?tu. Skute?nost, že v psychoanalýze se používá subjektivních fakt, je p?edm?tem kritiky - kritiky pro nev?deckost. Tato kritika však platí pouze tehdy, definuje-li se V?DA stejným zp?sobem, jaký se aplikuje výhradn? na p?írodní v?dy a jaký je vylou?en u v?d morálních, jako je lingvistika, SÉMANTIKA, sociologie a antropologie. Viz Eysenck (1965), Szasz (1961), Rycroft (1966).

Viz také KAUZALITA; VÝZNAM; BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE; SUBJEKT A OBJEKT.

Viz PUDOVÁ TEORIE A OBJEKTNÍ TEORIE

„Obecné ozna?ení pro každou techniku, která nutí EGO, aby ji používalo p?i KONFLIKTECH, jež mohou vést k NEURÓZE“ - Freud (1922). Funkcí obrany je chránit Ego; obrana m?že být vyvolána

1. ÚZKOSTÍ, zavin?nou zvýšením pudové TENZE (viz také PUD);
2. úzkostí, zavin?nou špatným SV?DOMÍM (hrozbami SUPEREGA); nebo
3. reálným nebezpe?ím.

Koncepce obrany je obvykle založena na termínech, které nazna?ují, že lidské Ego je obklopeno hrozbami v??i p?ežití; tyto hrozby p?icházejí z ID, ze SUPEREGA a z vn?jšího SV?TA; Ego se proto musí soustavn? bránit. Koncepci obrany je lépe nevymezovat tak negativn?, ale zahrnout do ní všechny techniky, které používá Ego ke zvládání, kontrole, kanalizaci a fungování t?ch sil, „které mohou vést k neuróze“. Podle této koncepce se také p?edpokládá, že neuróza je zavin?na neschopností bránit se; podle tohoto názoru tedy nejsou INHIBICE vytvo?ené úsp?šným VYT?SN?NÍM neurotických symptom?. Anna Freud (1937) uvádí dev?t typ? obrany: REGRESE, VYT?SN?NÍ, REAKTIVNÍ FORMACE, IZOLACE, OD?IN?NÍ, PROJEKCE, INTROJEKCE, OBRAT PROTI SOB? a ZVRAT - plus desátý typ obrany (SUBLIMACE), „která pat?í spíše do rámce normality než neurózy“. Za ur?itý typ obrany se obvykle považuje také ŠT?PENÍ a POP?ENÍ.

Protože v rámci psychoanalýzy se tvrdí, že úzkost je podn?tem k VÝVOJI, hrají také p?i normálním vývoji n?které (?i snad dokonce všechny) typy obran ur?itou roli; obvykle se p?edpokládá, že specifickému stupni vývoje odpovídá specifická obrana (nap?. introjekce, projekce, pop?ení a št?pení náleží k ORÁLNÍ fázi; reaktivní formace, izolace a od?in?ní k ANÁLNÍ fázi atd.). Viz také TECHNIKA.

Jde o ?lov?ka, jehož osobnostní rysy mohou být interpretovány jako ekvivalent OBSEDANTNÍ NEURÓZY; tato osoba používá OBSEDANTNÍ OBRANY, ale nemá obsedantní symptomy. Za obsedantní povahové rysy se obvykle považuje: sv?domitost, po?ádkumilovnost, lakomost, puntí?ká?ství, racionalita kombinovaná s bezradností ve vztahu k lidským emocím, úcta ke psaným zákon?m, nikoli k duchu práva, a k formalitám, nikoli ke tvo?ivosti. Spole?ným rysem všech t?chto vlastností je to, že daleko více než expresivita se oce?uje kontrola. Z teoretického hlediska mohou být všechny uvedené rysy ozna?eny za obsedantní proto, že v pozadí všech je ÚZKOST ze ztráty kontroly. Viz ANÁLNÍ CHARAKTER.

Tento pojem zahrnuje REAKTIVNÍ FORMACI, IZOLACI a OD?IN?NÍ, tedy obrany, které mají spole?nou tendenci nedopustit, aby EGO bylo kontaminováno pudovými silami (viz PUD). Viz OBRANA.

Jedna ze ?ty? TECHNIK, které popsal Fairbairn ve své práci Revidovaná psychopatologie psychóz a psychoneuróz (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE). ?ty? uvedených technik používá subjekt k tomu, aby vykonal p?echod od INFANTILNÍ ZÁVISLOSTI ke zralé závislosti. Podle Fairbairna si dít? vytvá?í dv? p?edstavy MATKY (PRSU), na které je p?vodn? závislé. Jednou p?edstavou je p?edstava matky jako DOBRÉHO, uspokojujícího objektu, druhou je p?edstava matky jako ŠPATNÉHO, frustrujícího objektu: ?ty?i uvedené techniky se liší podle toho, kam subjekt tyto dva objekty (dv? p?edstavy) lokalizuje. P?i obsedantní technice lokalizuje oba dovnit? sebe - podle Fairbairnovy terminologie internalizuje jak akceptovaný, tak zavrhovaný objekt (viz INTERNALIZACE); p?itom se identifikuje s dobrým objektem (viz IDENTIFIKACE); špatný objekt považuje za cizí „obsah“ v sob?, který musí kontrolovat. Následkem toho subjekt dosahuje „QUASINEZÁVISLOSTI“ na matce, jež je založena na identifikaci s ní; teprve je-li identifikace s matkou nahrazena vztahem k ní (nebo spíše k n?jakému dosp?lému, „genitálnímu ekvivalentu“ matky), dosáhne subjekt stadia „zralé závislosti“. Obsedantní techniku, podobn? jako t?i ostatní, lze považovat za OBRANU p?ed SEPARA?NÍ ÚZKOSTÍ; proto obsahuje výraz „obrana“, a to i p?esto, že z Fairbairnova textu je jasné, že on sám ji považoval za normální vývojový proces. Viz Fairbairn (1952).

Viz GENITALITA; PUDOVÁ TEORIE A OBJEKTNÍ TEORIE.

Použije-li se tohoto pojmu v technickém smyslu, vyjad?uje myšlenku nebo skupinu myšlenek, které se neustále vnucují do pacientova V?DOMÍ proti jeho V?LI i p?esto, že on sám je uznává za abnormální. Obsese (synonymem jsou OBSEDANTNÍ nebo KOMPULSIVNÍ myšlenky) jsou hlavním p?íznakem OBSEDANTNÍ NEURÓZY.

Jedna ze ?ty? pudových prom?n (viz také PUD), které popsal Freud (1915); dalšími t?emi pudovými prom?nami jsou ZVRAT v opak, VYT?SN?NÍ a SUBLIMACE, které ovšem A. Freudová (1937) považuje za obranné mechanismy (viz OBRANA). Zdá se, že obratu proti sob? se používá pouze k vysv?tlení MORÁLNÍHO MASOCHISMU, tedy fenoménu, který lze nej?ast?ji pozorovat u OBSEDANTNÍ NEURÓZY, kdy pacient zam??uje sv?j SADISMUS proti sob?. „P?ání mu?it n?koho se obrátí v p?ání mu?it sebe a v sebetrestání“ Freud (1915).

Tohoto výrazu použil Romain Rolland v dopise Freudovi; cht?l jím popsat mystickou, kosmickou emoci, která je (podle Rollanda) opravdovým zdrojem religiózního sentimentu (viz NÁBOŽENSTVÍ). Freud v sob? tento pocit neobjevil. Freud (1930) však nabízí interpretaci tohoto pocitu - jde podle n?ho o regresi „na ranou fázi pocitu EGA“ a o oživení pocitu dít?te u PRSU, než se nau?ilo odlišovat své Ego od vn?jšího sv?ta.

Viz ALIENACE.

Viz REPARACE.

(N?mecky: ungeschehenmachen = za?ídit, aby se n?co „nestalo“.) Obranný mechanismus (viz OBRANA), p?i n?mž subjekt d?lá, jako by se n?jaká d?ív?jší myšlenka nevyskytla nebo n?jaký d?ív?jší ?in nestal. „Je to tak?ka negativní magie, která usiluje . . . nejen o „vymazání“ konsekvence n?jaké události (nebo prožitku ?i dojmu), ale také o vymazání události samé. . . . U obsedantní neurózy technika . . . , s níž se poprvé setkáváme u „difázických“ symptom?, kdy jedna akce je zrušena (anulována) druhou akcí, takže to vypadá, jako by se žádná první akce neuskute?nila, zatímco ve skute?nosti se odehrály ob?“ - Freud (1926).

Odestání se typicky vyskytuje u obsedantních rituál?.

Viz OBSEDANTNÍ NEURÓZA; OMNIPOTENCE; RITUÁL.

Použije-li se tohoto pojmu v technickém smyslu, vyjad?uje opozici, s níž se setkáváme b?hem psychoanalytické lé?by - opozici v??i procesu, který ?iní NEV?DOMÉ procesy V?DOMÝMI. Pacienti jsou ve stavu odporu, jestliže jsou v opozici v??i INTERPRETACÍM analytika a jestliže kladou v?tší, resp. menší odpor podle toho, zda je pro n? obtížné, resp. snadné dovolit svému analytikovi, aby jim porozum?l. Odpor je projevem OBRANY s jedinou možnou výjimkou, a tou je „odpor nev?domého“, KOMPULSE K OPAKOVÁNÍ.

Skupina p?evážn? NEV?DOMÝCH myšlenek a pocit?, soust?e?ujících se kolem p?ání vlastnit rodi?e opa?ného pohlaví a odstranit rodi?e stejného pohlaví. Tento komplex se podle KLASICKÉ TEORIE objevuje b?hem oidipská fáze LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE a VÝVOJE EGA, tzn. mezi 3. - 5. rokem života, p?estože oidipské projevy se mohou vyskytovat již d?íve, podle Melanie Kleinové (viz KLEINIÁN) dokonce již b?hem prvního roku života. Komplex byl nazván podle mytického Oidipa, který zabil svého otce a oženil se se svou matkou, aniž ovšem v?d?l, že by šlo o rodi?e. Podle Freuda je oidipský komplex univerzálním fenoménem, fylogeneticky zakotveným (viz FYLOGENETICKÝ) a odpov?dným za velkou ?ást VINY. Vy?ešení oidipského komplexu se dosahuje IDENTIFIKACÍ s rodi?em stejného pohlaví a (?áste?ným) do?asným z?eknutím se rodi?e opa?ného pohlaví, který je „znovu objeven“ v dosp?lém sexuálním objektu. Osoby, které jsou fixovány na oidipské úrovni, jsou fixovány na otce nebo na matku; dávají to najevo výb?rem sexuálních partner?, kte?í se zjevn? podobají jejich rodi?i (rodi??m). Oidipská rivalita s otcem je p?í?inou KASTRA?NÍ ÚZKOSTI.

Freud se poprvé zmínil o oidipském komplexu ve svém dopise svému p?íteli Fliessovi v r. 1897; myšlenka oidipského komplexu vyrostla ze sebeanalýzy, kterou uskute?nil po smrti svého otce. Poprvé o n?m publikoval ve Výkladu sn? (1900). Z?stával úhelným kamenem psychoanalýzy asi, ?ekn?me, do r. 1930, ale pak se psychoanalýza stala na matku orientovanou v?dou a za?ala se zabývat spíše preoidipským vztahem k matce; moderní je považovat oidipský komplex za psychickou strukturu samotnou, jež spíše vyžaduje interpretaci na základ? ran?jších konflikt?, než za primární zdroj neurózy. Ovšem velká v?tšina t?ch, kte?í nadšen? podporují psychopatologické systémy (viz PSYCHOPATOLOGIE) soust?e?ující se kolem MATKY, musí vzít v úvahu skute?nost, že d?ti mají dva rodi?e, že, alespo? v naší spole?nosti, vyr?stají v t?sné blízkosti obou a že se setkávají (jsou konfrontovány) s intimitou jejich spole?ného sexuálního života i s tím, že jsou z n?ho vylou?eny.

Všemocnost. Omnipotentní fantazie jsou FANTAZIE o tom, že subjekt je všemocný. Omnipotence myšlenky znamená víru, že myšlenka sama m?že zm?nit vn?jší sv?t. Podle n?kterých názor? v??í v omnipotenci myšlenky všechny malé d?ti; teprve na základ? prožitku FRUSTRACE se u?í akceptovat PRINCIP REALITY. Podle jiných názor? jde o ODCIZENÍ a DISOCIACI fantazie od jakéhokoli kontaktu s vn?jším sv?tem. Podle Freuda (1912) pat?í víra v omnipotenci myšlenky k animismu, k magickým (viz MAGIE) a religiózním (viz NÁBOŽENSTVÍ) praktikám a k OBSEDANTNÍ NEURÓZE; u obsedantní neurózy a u náboženských praktik jsou magické a religiózní RITUÁLY pokusem kontrolovat omnipotencí v prvním p?ípad? subjekt samotný (tzn. odcizenou ?ást sebe), ve druhém pak boha. Omnipotence myšlenky je potvrzována tím, že p?ání mohou vyvolávat stejn? tolik viny jako ?iny samy.

V?št?ní pomoci SN?; nem?la by se plést s INTERPRETACÍ sn?, která si ned?lá nároky na predikci a sn? používá výhradn? jako doklad? o stavu duše snícího. Oneirologie je z?ídkakdy používaný výraz pro v?decké studium sn?.

Ontogeneze znamená vývoj jedince, fylogeneze vývoj rasy nebo druhu. V biologii se používá teze, že „ontogeneze rekapituluje fylogenezi“; tato teze má vyjad?ovat, že obecné okolnosti embryonálního vývoje jsou vysv?tlitelné pouze na základ? evoluce druhu. Myšlenka, že tato teze by se mohla aplikovat na lidský psychopatologický vývoj, byla odpov?dná za Freudovy pr?niky do antropologie a za paralely mezi INFANTILNÍMI FANTAZIEMI a zp?soby myšlení s fantaziemi a zp?soby myšlení primitivního ?lov?ka. Jak to ?ekl Jones (1930): „ . . . když jsou psychoanalytické metody aplikovány na fakta získaná od divošských ras a z mytologie a archeologie, je obtížné odolávat vtíravému záv?ru, že existuje extenzívní podoba mezi fantaziemi a duševními zvláštnostmi malých d?tí a mezi tím, o ?em si ?lov?k musí myslet, že je charakteristické pro rasu jako celek v dávných dobách; kanibalismus, incest a otcovražda mezi t?mi fantaziemi, o nichž jsem hovo?il, dominují. Freud sám d?lal takové záv?ry spíše nekriticky, protože v duchu lamarkismu.“ S LAMARKISMEM Freuda spojuje domn?nka, že získané charakteristiky by mohly být vrozené a že proto neurotický pocit VINY moderního ?lov?ka by mohl být p?ipsán po p?edcích zd?d?ným zlo?in?m, které se udály v prehistorické dob?.

Viz OMNIPOTENCE; OTCOVRAŽDA; INCEST; TOTEM; TABU; PRVOTNÍ HORDA.

V?da o bytí nebo studium bytí. Podle amerického existencialistického analytika (viz EXISTENCIALISMUS) Rollo Maye (1967) má ?lov?k ?ty?i ontologické charakteristiky:

1. „?lov?k touží zabezpe?it si n?jaké centrum“;
2. „centrismus lidské bytosti závisí na její odvaze potvrdit st?ed“, tzn. že centrum není udržováno automaticky jako u rostlin a u zví?at;
3. „?lov?k má pot?ebu a možnost opustit svou sebest?ednost a participovat také na jiných bytostech“; a
4. ?lov?k má v?domí sebe (viz SELF), jež se vyvinulo z uv?dom?ní u zví?at a jež ?lov?ku umož?uje, aby si byl v?dom toho, že je bytostí, která má centrum, která toto centrum potvrzuje a která participuje na jiných bytostech - v?domí sebe také ?lov?ku umož?uje používat abstrakci a SYMBOL?, aby mohl zvládnout bezprost?ední situaci.

Existenciální filosofové a analytici kritizují freudiánskou psychoanalýzu proto, že údajn? ignoruje ontologii a že její koncepce minulosti a NEV?DOMÍ vedly k opomíjení problém? V?DOMÍ a v?domí sebe. Tato kritika se zam??uje p?edevším na PUDOVOU TEORII a na EGO-PSYCHOLOGII, ale nikoli na OBJEKTNÍ TEORII. Viz May (1967), Sartre (1956), Laing (1967).

Viz PUDOVÁ A OBJEKTNÍ TEORIE; IDENTITA.

Odtud: primární ontologické bezpe?í - tohoto pojmu použil Laing (1960) k vyjád?ení existenciální pozice osoby s „pevným centrálním pocitem své vlastní reality a reality jiných lidí a s pocitem identity“. Podle Lainga primární ontologické bezpe?í zásadn? postrádají psychotici (viz PSYCHÓZA).

Winnicott (1958) rozlišuje mezi opravdovým (pravým) a falešným (nepravdivým) SELF; falešné Self je obrannou strukturou (viz OBRANA) a „falešnou“ ADAPTACÍ na PROST?EDÍ; b?hem formativních m?síc? d?tství se nepotkalo s „opravdovým Self“. V pr?b?hu analytické lé?by musejí pacienti s falešným Self regredovat na stav ZÁVISLOSTI na analytikovi, kdy falešné Self m?že reagovat na nov? vzniklé opravdové Self. Podobná koncepce Balintova viz heslo NOVÝ ZA?ÁTEK a ZÁKLADNÍ CHYBA.

Podle Frieda Goldmana Eislera (1953), jehož citoval Carstairs v r. 1963 v práci Reith Lectures, je optimismus významn? spojen s prodlouženým kojením a pesimismus s brzkým odstavením. Klinicky je optimismus ve smyslu podce?ování p?ekážek obvykle považován za manický rys (viz MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA) a pesimismus ve smyslu p?ece?ování p?ekážek za depresivní rys (viz DEPRESE).

Týkající se úst. Odtud:

Orální erotika: smyslová slast odvozená z úst.

Orální charakter: charakter osob fixovaných (viz FIXACE) na orálním stadiu (viz níže). Typickými orálními charakterovými rysy jsou OPTIMISMUS A PESIMISMUS, velkorysost, náladovost, DEPRESE, ELACE, upovídanost, nenasytnost a tendence ke chtivosti a žádostivosti.

Orální sadismus: slast ze zra?ování kousáním. Fantazijní slast (viz FANTAZIE) z kousání a z destruktivního jedení (kanibalismus). Podle Abrahama (1927) existuje oráln?-sadistická fáze INFANTILNÍHO

LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE, jež za?íná po dentici.

Orální stadium: podle KLASICKÉ TEORIE jde o první stadium libidinozního vývoje

i VÝVOJE EGA, kdy ústa jsou hlavním zdrojem slasti, a tudíž centrem prožitk?. Podle Abrahama m?že byt orální stadium rozd?leno na dv? substadia: oráln? sající a oráln? kousající. Orální stadium za?íná narozením, ale není jasné, zda kon?í odstavením, nebo ve v?ku. kdy si dít? p?irozen? p?eje, aby bylo odstaveno. Osoby, které jsou fixovány na orální úrovni, mají tendenci udržet si ústa jako svou primární (obvykle nev?domou) EROGENNÍ ZÓNU a z?stat fixovány na MATKU (PRS); jsou však také náchylné k manickým a depresivním výkyv?m NÁLADY (viz MANIODEPRESIVNÍ PSYCHOZA a DEPRESE); sou?asn? mají tendenci identifikovat se s jinými lidmi a nikoli vztahovat se k nim. D?vodem je, že nev?domá ZÁVISLOST na prsu je asociována s p?ežíváním primární IDENTIFIKACE s ním; ?lov?k tak na uspokojující prožitky reaguje tak, jako by potvrzovaly fantazii o splynutí s matkou (manický výkyv), a na zklamání tak, jako by bylo ztrátou matky (depresivní výkyv). Plodné rozpracování orálního stadia a jeho d?ležitost pro PSYCHOPATOLOGII manie a deprese - viz Abraham (1927). Nov?jší popis orálního stadia - viz Lewin (1951).

V rámci OBJEKTNÍ TEORIE se z historických d?vodu stále ješt? používá výrazu _orální stadium", které ale podle ní znamená dobu. kdy primárním objektem dít?te je „prs" a „matka'.

Tohoto pojmu používal Lewin (1946) pro spojeni p?ání být vysát PRSEM, SPÁT s ním a být jím pohlcen; toto p?ání podle jeho názoru pat?í do PSYCHOPATOLOGIE MÁNIE. Viz ELACE; SNOVÁ ST?NA.

Adjektivum, které vyjad?uje p?ání nebo chu?. P?íležitostn? se ho používá jako antonyma k výrazu „kognitivní“.

Tento pojem se vztahuje bu? k organismu, tzn. k žijící, dynamické struktu?e, nebo (jako ve výrazech organické onemocn?ní, organický symptom a organický p?vod) k ozna?ení t?lesného oproti psychologickému. Tento druhý význam je, p?esn? ?e?eno, léka?ský, nikoli psychoanalytický. Organická psychóza se liší od funk?ní psychózy tak, že organická psychóza je d?sledkem onemocn?ní mozku.

Tohoto pojmu se v KLASICKÉ TEORII používá pro to, co se dnes obvykle nazývá PSYCHOSOMATICKOU nemocí.

Vrcholový okamžik sexuálního styku; chvíle, kdy jsou TENZNÍ AFEKTY nahrazeny VYBÍJECÍMI AFEKTY. Viz AFEKT; PO?ÁTE?NÍ A KONCOVÁ SLAST. Výrazu orgasmus se také n?kdy používá k vyjád?ení jeho ekvivalentu v rámci PREGENITÁLNÍCH akt?. Odtud: gastrointestinální orgasmus - ozna?ení pro nasycení ORALNÍHO pudu; odtud také (v ješt? širším smyslu) farmakotoxický orgasmus (Rado, 1933) pro ozna?ení reakce na návykové látky.

Psychiatrická škola, zabývající se zdravým vývojem a jeho poruchami.

Jungovy a Eysenckovy názory na osobnostní typy - viz heslo EXTRAVERZE A INTROVERZE. V psychoanalytické literatu?e se diskutuje o typologii osobností pod hlavi?kou CHARAKTERU a pro klasifikaci se používají dva systémy. klinický a vývojový. Klinické charakterové, typy jsou ozna?ovány podle psychiatrické diagnózy, jejímiž analogy jsou nebo jíž se nejvíce podobají; odtud: HYSTERICKÝ, OBSEDANTNÍ. FOBICKÝ, SCHIZOIDNÍ, DEPRESIVNÍ a MANICKÝ charakter. Vývojové charakterové typy jsou ozna?ovány na základ? stadií LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE, od n?hož jsou p?íslušné charakteristiky odvozeny; odtud: ORÁLNÍ, ANÁLNÍ, FALICKÝ a GENITÁLNÍ charakter.

Parricidium. Vražda vlastního otce. V analytické literatu?e se tento pojem vyskytuje bud' ve spojitosti s OIDIPSKÝM KOMPLEXEM jedince a s jeho výsledným p?áním usmrtit otce, nebo s vraždou PRVOTNÍHO OTCE v PRVOTNÍ HORD?. Viz také TOTEM.

P?estože Freudovy vlastní práce p?ipisují otci a OIDIPSKÉMU KOMPLEXU zásadní význam, soust?e?uje se tém?? veškerá sou?asná psychoanalytická literatura na PREOIDIPSKÉ vývojové fáze. Není jisté, zda jde o odraz sociálních zm?n, ?i zda jde o skute?ný pokrok. „Otec“ znamená bu? pacientova skute?ného otce, nebo jeho vnit?ní p?edstavu otce. Tento „VNIT?NÍ otec“ m?že existovat ve dvou formách (p?edstava se m?že rozšt?pit - viz ŠT?PENÍ): „DOBRÝ“ a „ŠPATNÝ“ otec. „PRVOTNÍ OTEC“ je v?dcem „PRVOTNÍ HORDY“; protože otec byl zavražd?n svými syny, vyvolává tato vražda prvotní vrozený pocit VINY; viz. TOTEM a TABU. Odtud: otcovská postava, otcovský komplex.

(Nad . . . , nadm?rný.) Mnoho psychiatrických symptom? a prožitk? spole?ných všemu lidstvu má bu? vysokou intenzitu, nebo zna?nou frekvenci výskytu. Proto se ?asto k ozna?ení takového chování, které se važuje za patologické výhradn? na základ? nadm?rné frekvence nebo nadm?rné intenzity, používá p?edpony „over“. Odtud: nadm?rná úzkost (overanxieta) p?i FOBII, nadm?rné sv?domí p?i OBSESI, overprotektivita MATEK, které své d?ti zaplavuji dusivou láskou atd. P?edpona over- také znamená, že existují normální hladiny uvedených fenomén?.

Symptom, snová p?edstava ?i jakýkoli typ chování jsou overdeterminovány, jestliže mají více než jeden VÝZNAM nebo jestliže vyjad?ují pudy a konflikty odvozené z více než jedné úrovn? osobnosti ?i z více než jednoho jejího aspektu; nebo p?ípadn? (snad také p?edevším) jestliže poskytují „kone?nou spole?nou cestu“ v?tšímu po?tu konvergentních tendencí. Protože psychoanalytici p?edpokládají, že existuji residua p?ání, datujících se z minulosti, a že r?zná vývojová stadia (viz VÝVOJ) jsou na sebe navršena ve vrstvách, lze za overdeterminované považovat každé chování, které je možno interpretovat jako d?sledek simultánní aktivity n?kolika úrovní.

Pam?? napl?uje biologickou funkci, která umož?uje, aby organismus reagoval na sou?asné okolnosti ve sv?tle minulých prožitk? (minulé zkušenosti), ?ímž nahrazuje jednoduché, automatické, „pudové” reakce komplexními, selektivními, nau?enými reakcemi. Freudova teorie pam?ti je ve skute?nosti teorií ZAPOMÍNÁNÍ. Freud p?edpokládá, že všechny prožitky, nebo alespo? všechny výrazné prožitky, jsou zapisovány, ale že n?které nejsou dostupné V?DOMÍ následkem VYT?SN?NÍ; tento mechanismus je aktivován pot?ebou zmenšit ÚZKOST. P?estože tato teorie vysv?tluje ty okolnosti zapomínání, které mají vztah k neurotickému KONFLIKTU, p?ispívají jiné faktory p?edevším k tomu, že AMNEZIE na velmi rané d?tství je univerzální a nem?že být zrušena ani „nejhlubší” analýzou.

Tento pojem byl vyp?j?en od matematik?; používá se ho k ozna?ení t?ch aspekt? psychoanalytické techniky, jež mohou být (problematicky) modifikovány v p?ípad?, že u zvláštních typ? pacient? taková pot?eba vyvstane. Frekvence návšt?v, délka sezení, stupe? ?ízení pacientova života a stupe? zasahování do jeho života, používání ?i nepoužívání pohovky, to vše jsou parametry, které se mohou m?nit podle klinických pot?eb adolescent?, psychotik?, d?tí a všech dalších pacient?, kte?í prost? nespadají clo žádné kategorie, pro n?ž byla KLASICKÁ ANALYTICKÁ TECHNIKA ur?ena.

Funk?ní PSYCHÓZA charakterizovaná grandiózními (velikášskými) a perzeku?ními BLUDY (bludy pronásledování) bez deteriorace intelektu. U klasických p?ípad? paranoie jsou bludy organizovány do soudržného, vnit?n? konsistentního bludného systému, podle kterého je pacient p?ipraven jednat. Touto soudržností se paranoia liší od paranoidní schizofrenie. Viz SCHIZOFRENIE.

Psychická konfigurace, kterou postulovala M. Kleinová. B?hem ní jedinec zvládá své vrozené destruktivní impulsy

1. za pomoci ŠT?PENÍ svého EGA i svých OBJEKTNÍCH REPREZENTACÍ na DOBROU a ŠPATNOU ?ást a
2. za pomoci PROJEKCE svých destruktivních impuls? do špatného objektu, od n?hož se cítí být pronásledován.

Podle Kleinové p?edstavuje paranoidn?-schizoidní pozice první pokus dít?te ovládnout PUD SMRTI a p?ejít k DEPRESIVNÍ POZICI. Neschopnost opustit paranoidn?-schizoidní pozici (tzn. neschopnost dosáhnout depresivní pozice) je podle Kleinové odpov?dná nejen za mnoho PARANOIDNÍCH a SCHIZOIDNÍCH poruch, ale také za obsedantní potíže (viz OBSEDANTNÍ NEURÓZA), kdy je „špatný, pronásledující objekt” introjikován (viz INTROJEKCE), ?ímž vytvá?í jádro SUPEREGA. Viz Segal (1964).

Také vztahova?ný.

1. Vztahující se k PARANOI.
2. Mající tendenci používat projektivních mechanism? (viz PROJEKCE).
3. Voln?: ned?tklivý, podezíravý.

V sou?asné dob? existuje tendence používat pojmu „paranoidní” pro osoby, pro n?ž je typickou OBRANOU projekce. Tato tendence má dva zdroje:

1. Freudova INTERPRETACE perzeku?ních blud? (viz BLUD) jako projekce nev?domých HOMOSEXUÁLNÍCH p?ání;
2. PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE M. Kleinové, b?hem níž dít? zvládá svou vrozenou destruktivitu tak, že ji p?ipisuje PRSU (projikuje se do n?j); pak se od n?ho cítí být pronásledováno. (Viz také KLEINIÁN.)

Jedna ze ?ty? technik, které popsal Fairbairn v práci Revidovaná psychopatologie psychóz a psychoneuróz (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE). T?chto technik používá subjekt, aby uskute?nil p?echod od INFANTILNÍ ZÁVISLOSTI k závislosti zralé (viz také ZRALÝ A NEZRALÝ). Podle Fairbairna si dít? vytvá?í dv? p?edstavy MATKY (PRSU), na níž je p?vodn? závislé; jednou p?edstavou je p?edstava matky (prsu) jako DOBRÉHO, uspokojujícího objektu, druhou p?edstavou je pak p?edstava matky (prsu) jako ŠPATNÉHO, frustrujícího objektu; ?ty?i uvedené techniky se liší podle toho, kde jsou lokalizovány oba dva objekty. P?i paranoidní technice dít? lokalizuje dobrý objekt dovnit? sebe a špatný objekt mimo sebe - podle Fairbairnovy terminologie internalizuje akceptovaný objekt a externalizuje zavrhovaný objekt (viz INTERNALIZACE a EXTERNALIZACE), p?i?emž se identifikuje s dobrým objektem (viz IDENTIFIKACE) a sebe sama považuje za subjekt PERZEKUCE ze strany vn?jších objekt?. Pomocí tohoto manévru dosahuje subjekt „QUASINEZÁVISLOSTI” na matce za cenu náchylnosti k paranoidní úzkosti. Protože tuto techniku lze, podobn? jako všechny t?i další, považovat za OBRANU p?ed SEPARA?NÍ ÚZKOSTÍ, nazývá se n?kdy paranoidní obranou; ale z Fairbairnova p?vodního textu je jasné, že ji považuje za normální vývojový proces. Viz Fairbairn (1952). Viz PUDOVÁ TEORIE A objektní TEORIE.

Strach z útoku „ŠPATNÝCH” OBJEKT? vnit?ních, projikovaných vn?jších (viz PROJEKCE) nebo vn?jších. V p?ísn? KLEINIÁNSKÉM smyslu tato ÚZKOST znamená úzkost, která je, jak se p?edpokládá, d?sledkem projekce vlastních popíraných (sebe)destruktivních impuls? pacienta do objektu. Viz PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE.

S tímto pojmem se setkáváme ve výrazu paranozní zisk, který je synonymem „primárního zisku”. Viz ZISK, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ.

Chybný ?in zavin?ný interferencí n?jakého nev?domého p?ání, konfliktu nebo proudu myšlení. Klasickou parapraxí je p?e?eknutí nebo p?epsání. Viz Freudova Psychopatologie všedního dne, v níž pomocí parapraxe demonstruje existenci nev?domých duševních proces? u zdravého ?lov?ka.

Viz OTCOVRAŽDA.

„Ten, který strpí akce, konané v??i...” - COD, Je-li tento pojem aplikován na osoby, znamená: neochotný iniciovat akci, mající sklon stát se závislým (viz ZÁVISLOST) na n?kom jiném, toužící po vztazích, v nichž se m?že stát pasivn? p?ijímajícím nebo pasivn? závislým. Je-li tento pojem aplikován na sexuální chování, znamená: bud' takové role, které závisejí na aktivit? n?koho jiného (nap?. pasivní HOMOSEXUALITA nebo ženská HETEROSEXUALITA), nebo takové role, které mohou být interpretovány jako ZVRAT vlastních aktivních pud? subjektu (nap?. MASOCHISMUS a EXHIBICIONISMUS - podle KLASICKÉ TEORIE jde v obou p?ípadech o pasivní formu, a to SADISMU a VOYEURISMU subjektu). Pojetí aktivního a pasivního podle klasické analýzy - viz AKTIVNÍ A PASIVNÍ.

Psychoanalytické studie historického charakteru založené na dostupných biografických údajích a nikoli na p?ímém klinickém pozorování. Tento žánr, jehož dobrým p?íkladem je Freudova práce Leonardo da Vinci a jehož špatným p?íkladem je Freudova a Bullitova studie Wilsona (1967), trpí závažným nedostatkem, a to že nemá k dispozici jedno z klinických kritérií správné INTERPRETACE, totiž (kone?ný) souhlas pacienta s ní.

Viz PSYCHOPATOLOGIE. Viz také ETIOLOGIE A PATOLOGIE.

Neuróza, jejíž symptomy jsou umíst?ny do ur?ité ?ásti t?la d?íve postižené ORGANICKÝM ONEMOCN?NÍM.

Sodomie. Viz HOMOSEXUALITA.

(láska k d?tem); ale v praxi je tento pojem vyhrazen pro tendenci páchat proti d?tem sexuální delikty. Neexistuje žádná psychoanalytická studie pedofilie, ale sociologické studie dokládají, že

1. je jen z?ídka spojena s násilím v??i ob?ti, že
2. není PERVERZÍ v tom smyslu, že jde o preferovanou formu sexuálního chování subjektu, a že
3. „ob??” obvykle neprotestuje. Viz Mohr et al. (1965).

P?esn? ?e?eno, penis je anatomický výraz pro mužský rozmnožovací orgán a falus je antropologický a teologický výraz pro p?edstavu mužského rozmnožovacího orgánu; tzn. že penis je orgán, který má biologickou funkci, ale falus je myšlenkou uctívanou v rámci r?zných náboženství jako SYMBOL moci p?írody. Odtud Jungova poznámka (snad apokryfická), že penis je pouze falickým symbolem. V psychoanalytické literatu?e se používá jak výrazu „penis”, tak výrazu „falus” k vyjád?ení myšlenky na penis (p?edstavy penisu, duševní REPREZENTACE), ale dává se p?ednost adjektivu „falický“ p?ed adjektivem „penilní“. Nap?. o chlapcích se ?íká, že prošli FALICKOU FÁZÍ, b?hem níž se zabývali nejen svým penisem, ale také myšlenkami na potenci, mužnost, state?nost a sílu a moc obecn?.

Viz ÚLEK Z PENISU.

Viz ZÁVIST PENISU.

Vnímání. Stav, kdy ?lov?k nabývá v?domí o n??em (n?co si uv?domuje). V rámci psychoanalýzy se rozlišuje mezi vn?jší a vnit?ní percepcí; vn?jší percepce je založena na po?itcích vznikajících ve smyslových orgánech, vnit?ní percepce je založena na V?DOMÉM uv?domování si „vnit?ních duševních proces?“. Zdrojem této koncepce je to, že Freud považoval v?domí za smyslový orgán schopný fungovat dv?ma sm?ry: dovnit? sm?rem k duševní aktivit? a ven sm?rem k PROST?EDÍ. Obecn? je nutno odlišit percepci od po?itku, což je proces uv?domování si smyslových (pocitových) stimul? vznikajících ve smyslových orgánech (tak vznikají po?itky hmatové, tepelné, zrakové, sluchové atd.); od apercepce, což je proces poznávání a identifikace toho, co bylo vnímáno; a od konceptualizace, což je proces, p?i n?mž se vytvá?ejí obecné myšlenky (pojmy, pojetí, koncepce) na základ? rozpoznávání rys?, které jsou spole?né v?tšímu po?tu objekt?, jež byly vnímány b?hem ur?itého ?asového období.

Psychoanalytická teorie OBRANY po?ítá s NEV?DOMOU percepcí (vnit?ní i vn?jší), protože p?edpokládá, že obrana má zabra?ovat tomu, aby se IMPULSY, VZPOMÍNKY atd. staly v?domými. To znamená, že n?jaký duševní ?initel, který uvádí obranu v ?innost, musí vnímat hrozící vjem p?ed tím, než ho je schopno vnímat v?domí. Mimo jiné i toto p?ivedlo Freuda k tomu, aby „v?domé“ nahradil „EGEM“. P?ed touto terminologickou zm?nou bylo nezbytné ?íkat, že v?domí si je nev?dom? v?domo n?jakého zakázaného impulsu. Ego je však definováno jako z?ásti nev?domé, takže je schopno se automaticky a nev?dom? p?izp?sobovat zm?nám vnit?ního NAP?TÍ. Bylo by však obtížné nalézt analytickou práci, která by spadla do pasti, protože by se v ní tvrdilo, že pacient si je nev?dom? n??eho v?dom (si n?co nev?dom? uv?domuje).

Viz OBDOBÍ LATENCE.

JUNGIÁNSKÝ výraz pro „chování, které odpovídá nárok?m každodenního života jedince“. Viz Bennet (1966). Výraz doslova znamená maska.

Tento pojem si vyp?j?ila Marjorie Brierleyová od generála Smutse; týká se osobnosti „ne jako abstrakce nebo jako souhrnu psychologických abstrakcí, ale osobnosti jako živého organismu, jako organického psychického celku, jímž par excellence je“ (Smuts). Tento pojem má rozlišit v?du o osobnosti od METAPSYCHOLOGIE; v?da o osobnosti uchovává celou osobnost a všechny její prožitky, zatímco metapsychologie uvažuje o osobnosti jako o výsledku interakce neosobních struktur.

Každá forma dosp?lého sexuálního chování, p?i n?mž není preferovaným cílem heterosexuální styk. V psychoanalytické literatu?e se dává p?ednost výrazu „perverze“ p?ed výrazem „deviace“ nebo „anomálie“, protože uvedené chování je výsledkem perverze a distorze (= p?ekroucení) LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE i VÝVOJE EGA; jde tedy o perverzi (deformaci) vývoje. Následkem toho psychoanalytici uvád?jí, že sexuální perverze má obrannou funkci (viz OBRANA) a že subjektu umož?uje vyhnout se ÚZKOSTI nebo úzkost zvládnout; zdroj této úzkosti se p?ípad od p?ípadu liší. Podle Freuda (1916) jsou perverze negativy NEURÓZ, protože deviant ty impulsy, které neurotik vyt?s?uje (viz VYT?SN?NÍ), p?ehrává. P?ípadn? lze také ?íci, že deviant regreduje (viz REGRESE) na INFANTILNÍ SEXUALITU, zatímco neurotik používá místo regrese ješt? dalších obran. Ob? definice nazna?ují, že perverzní chování v dosp?losti je oživením toho ?i onoho DÍL?ÍHO PUDU, který vytvá?í infantilní sexualitu a ze kterého se vyvíjí dosp?lé sexuální chování. Jiným zp?sobem to lze vysv?tlit tak, že dít? je polymorfn? perverzní (viz POLYMORFNÍ PERVERZE) a že perverze p?edstavují regresi na ten ?i onen perverzní sklon infantilní sexuality. Viz Freud (1905, 1916). Navzdory všem uvedeným rozdíl?m mezi neurózou a perverzí neexistuje žádný uspokojivý výklad, pro? se n?kte?í pacienti stávají devianty, zatímco jiní neurotiky nebo (zejména) pro? n?kte?í jedinci „kapitalizují“ (Fairbairn?v výraz z r. 1952) práv? ty sklony, které jiní co nejtvrd?ji potla?ují. Jedinou perverzí, u níž byly seriózn? vysv?tleny konstitu?ní faktory, je mužská HOMOSEXUALITA.

Podle sou?asné PSYCHIATRIE se perverze hodnotí jako PORUCHY CHOVÁNÍ, protože jejich „symptomy“ jsou spíše chováním, které pacienti produkují kv?li pot?šení, než vadou, která jim zp?sobuje utrpení. Pot?šení z chování, které se z psychopatologického hlediska (viz PSYCHOPATOLOGIE) považuje za obranné, vyvolává otázky, týkající se autenticity perverzního chování a perverzních vztah? (viz AUTENTICKÝ A NEAUTENTICKÝ). Jednotlivé perverze - viz hesla HOMOSEXUALITA; EXHIBICIONISMUS; VOYEURISMUS ; NARCISMUS; SADISMUS; MASOCHISMUS; PEDOFILIE.

Bludy pronásledování se vyskytují u PARANOIE a u paranoidní SCHIZOFRENIE. Perzeku?ní myšlenky znamenají podez?ení, že je n?kdo pronásledován, ale nerovnají se fixním ideám. Perzeku?ní úzkost je synonymum PARANOIDNÍ ÚZKOSTI. Perzeku?ní manie je zastaralý výraz pro PARANOIU.

Viz OPTIMISMUS.

Tohoto pojmu použil Laing (1960) pro jeden z proces?, pomocí n?hož se osoby, které postrádají primární ontologické bezpe?í, brání p?ed hrozbami své IDENTIT?. Do tohoto pojmu Laing zahrnul jak depersonalizaci sebe (ve smyslu „stát se kamenným“), aby ?lov?k zabránil tomu, že bude p?emožen n?kým jiným, tak depersonalizaci n?koho jiného, aby zabránil tomu, že bude n?kým jiným napaden. Tento pojem má vztah k psychiatrickému pojmu DEPERSONALIZACE a DEREALIZACE.

Výraz, kterého používal zejména Laing k vyjád?ení p?evažujícího afektu p?i SCHIZOIDNÍCH poruchách.

Viz DEPERSONALIZACE; DEREALIZACE

Tyto pojmy umož?ují spojovat SLAST s EROTICKOU aktivitou tak, že slast se rozd?lí

1. na slast spojenou se stoupající TENZÍ ?ili na po?áte?ní slast a
2. na slast spojenou se snížením tenze ?ili na finální slast;

první z nich je TENZNÍM AFEKTEM, druhá pak VYBÍJECÍM AFEKTEM. Podle Freuda (1905) p?edstavuje po?áte?ní slast p?i heterosexuálním styku p?ežívání t?ch forem INFANTILNÍ SEXUALITY v dosp?lém život?, jež jsou esteticky p?ijatelné (nap?. líbání a mazlení). Freud také tvrdil, že po?áte?ní slast pramenící z infantilních EROGENNÍCH ZÓN napl?uje „novou funkci“, tzn. že vytvá?í dostate?nou tenzi, která umož?uje dosáhnout genitální SATISFAKCE. „Tato slast pak vede ke zvýšení tenze, která je odpov?dná za produkci nutné motorické energie pro vyvrcholení sexuálního styku.“ Po?áte?ní slast znamená pouze ty aktivity, které zv?tšují touhu po finální slasti, ale ne ty, které od ní odvád?jí. Po?áte?ní slast je krásným p?íkladem fenoménu, který je nesmírn? obtížné za?adit do Freudova PRINCIPU SLASTI, protože

1. tenze, kterou vytvá?í, je slastná, nikoli bolestná, a protože
2. ukazuje, že touha m?že být závislá na vn?jší stimulaci a nikoli výhradn? na vnit?ním tlaku. Etologická diskuse o vzájemném vztahu vrozeného chování (viz PUD) a vn?jší stimulace a o závislosti pudové aktivity na uvol?ovacích mechanismech a reak?ních ?et?zcích - viz Tinbergen (1951).

Viz také ETOLOGIE.

Neredukovatelné prvky prožitku, z nichž se vytvá?ejí vjemy a p?edstavy, nap?. sv?tlo, zvuk, zápach, dotyk, chu?, bolest, teplo, chlad. Po?itky jsou závislé na orgánové stimulaci a nikoli na objektu, který tyto orgány stimuluje.

Synonymum NEV?DOMÍ a NEV?DOMÉHO; v psychoanalytických pracích se tohoto pojmu nikdy nepoužívá.

Viz SEX, SEXUÁLNÍ.

Tohoto pojmu používal Laing (1960) pro tu formu ÚZKOSTI, jíž trpí osoby, které postrádají primární ontologické bezpe?í (viz ONTOLOGIE) a které své vztahy k jiným lidem prožívají jako obrovské ohrožení své IDENTITY.

Pojmy, používané v psychoanalytické teorii, mohou být klasifikovány podle p?íslušných p?edpoklad? nebo FIKCÍ, kterých se používá k za?azování fakt? do teoretických pojetí.

1. „Základní“ pojetí, která se týkají toho, že duševní život je obvykle pohán?n KONFLIKTEM mezi protikladnými silami nebo principy; nap?. jde o pojmy EROS v. THANATOS, PUD ŽIVOTA v. PUD SMRTI, SEX v. AGRESE, PRINCIP REALITY v. PRINCIP SLASTI.
2. Strukturální pojetí: tato pojetí se týkají toho, že duševní procesy jsou funkcí organismu nebo aparátu, který se skládá ze vzájemn? se k sob? vztahujících ?ástí; nap?. jde o pojetí DUŠEVNÍHO APARÁTU a jeho sou?ástí - ID. EGO a SUPEREGO.
3. Topografická pojetí: tato pojetí se týkají toho, že duševní procesy jsou lokalizovatelné na diagramu; nap?. jde o pojmy Id, Ego, Superego, HRANICE EGA, vrstvy neboli STRATA duševního obsahu, v nichž jsou VZPOMÍNKY, IMPULSY, FANTAZIE atd. v r?zné vzdálenosti od povrchu. V tomto p?ípad? jsou hypotézy o p?ístupnosti NEV?DOMÝCH fenomén? V?DOMÍ formulovány na základ? vzdálenosti od povrchu; obvykle se p?edpokládá, že o co d?íve vznikly, tím jsou hloub?ji.
4. Ekonomická pojetí: tato pojetí se týkají existence n?jaké formy duševní ENERGIE, jejíž KVANTA mohou obsazovat STRUKTURY (vázaná energie) nebo se mohou p?emis?ovat z jedné struktury na jinou (volná energie), p?ípadn? se mohou vybít v akci (viz VYBITÍ); nap?. jde o pojem LIBIDO, AGRESE, DESTRUDO, KATEXE, protikatexe.
5. Dynamická pojetí: tato pojetí popisují duševní aktivitu z hlediska procesu, pudu a vývoje; jde nap?. o pojmy PUD, INSTINKT, IMPULS, SUBLIMACE.
6. Pojetí schopností: tato pojetí byla p?evzata z p?edfreudiánské psychologie; jde nap?. o pojmy PAM?? a VHLED, které mohou být (ale ?asto nejsou) p?evedeny do dynamických pojetí; nap?. jde dále o pojmy vzpomínání, zapomínání a (snad) INTROSPEKCE.

Všech šest typ? pojetí je ve vztahu k lidským prožitk?m d?leno násiln?, protože takové prožitky popisují pomocí MODEL?, které nevznikly p?ímo na základ? FENOMENOLOGIE; tzn. že se p?edpokládá, že subjektivní údaje mohou být vysv?tleny jako výsledek aktivity objektivizovatelných neosobních sil, nebo že nelokalizovatelné, ?asov? uspo?ádané události mohou být formulovány na základ? fiktivní prostorové struktury. Je však obtížné ?íci, jak by bylo možné formulovat teorie o dopady minulých prožitk? na prožitky sou?asné a VÝVOJ dosp?lého chování z chování INFANTILNÍHO bez pomoci strukturálních, dynamických a ekonomických pojm?.

Podle KLASICKÉ TEORIE je lidské dít? polymorfn? perverzní, tzn. že jeho INFANTILNÍ sexuální p?ání nejsou kanalizována v žádném ur?itém sm?ru; takové dít? tudíž považuje r?zné EROGENNÍ ZÓNY za vzájemn? zam?nitelné. Podle n?kterých verzí existuje specifické polymorfn? perverzní stadium LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE, a?koli není jasné, kde by m?lo být toto stadium na chronologické linii infantilního vývoje umíst?no.

Obranný mechanismus (viz OBRANA), jehož pomocí je popírán

1. Bu? n?jaký bolestný prožitek,
2. nebo n?jaký impuls nebo aspekt SEBE (SELF).

Ur?it? nejde o shodné procesy. Podle Freuda je pop?ení bolestných VJEM? obecným projevem PRINCIPU SLASTI, takže pop?ení je sou?ástí halucinatorního SPLN?NÍ P?ÁNÍ (viz také HALUCINACE). Následkem toho musejí všechny bolestné vjemy p?ekonat odpor principu slasti. Pop?ení aspekt? sebe je pon?kud komplikovan?jší, protože podle M. Kleinové po pop?ení následuje ŠT?PENÍ a PROJEKCE; následkem toho pacient popírá, že má takové a takové pocity, ale svým chování potvrzuje, že takové a takové pocity skute?n? má (viz KLEINIÁN). Pop?ení duševní reality je projevem manické obrany; spo?ívá v pop?ení vnit?ního významu prožitk?, zvlášt? pak DEPRESIVNÍCH pocit? (viz také REALITA). Pop?ení je nutno odlišit od NEGACE, kdy nep?íjemný vjem se prozrazuje vn?jším projevem svého opaku (negativu); nap?. prvním signálem bolestí hlavy m?že být myšlenka: „Jak jsem š?asten, že m? už tak dlouho nebolela hlava.“

Myšlenku, že porod je traumatickým prožitkem (viz TRAUMA), zve?ejnil poprvé Otto Rank. ?adu let se t?šila ur?ité oblib?, použil ji nap?. Freud (1915) p?i vý?tu dispozic ?lov?ka k úzkosti. Dnes je o ni zájem pouze z historického hlediska. Teorie, že úzkost je opakováním traumatického prožitku porodu, jde, jak se zdá, na vrub toho, že jeden univerzální lidský prožitek, tzn. úzkost, lze vysv?tlit odkazem na jiný univerzální lidský prožitek, tzn. porod; proto bylo možné považovat PSYCHONEURÓZY za zvláštní formy TRAUMATICKÉ NEURÓZY.

Psychiatrický diagnostický pojem, který náleží do oblasti PSYCHOPATIÍ, PERVERZÍ a užívání návykových látek; jde o stavy, které mají obvykle takové „SYMPTOMY“ (tzn. chování), jež spole?nost (a n?kdy i „pacient“ sám, pokud je dokáže reflektovat) neschvaluje. Poruchy chování vzbuzují n?kdy ve své akutní form? otázky, do jaké míry jde o DUŠEVNÍ NEMOC, protože „symptomy“ jsou (alespo? z hlediska duševní nemoci) volními ?iny, o nichž je spole?nost (a legislativa zejména) p?esv?d?ena, že je za n? odpov?dný pacient sám. (Proto tak ?asto nastává úplná zástava komunikace, jsou-li psychiat?i voláni k soudu jako znalci.) Teoreticky lze poruchy chování považovat za protiklad NEURÓZ, protože jsou pro n? charakteristické nedostate?né INHIBICE. Jsou p?ístupné psychoanalytickému výkladu, ale jen z?ídkakdy psychoanalytické lé?b?.

Viz PORUCHY CHOVÁNÍ.

Studium postury - držení t?la. V psychoanalýze to znamená studium, jakým zp?sobem se charakter, obrany, sexuální postoje a konflikty projevují v držení t?la. Viz Deutsch (1947). Logická družka posturologie, tzn. gesturologie, neexistuje.

Jde o OBJEKT, který je „milován“ výhradn? pro svou schopnost uspokojovat pudové pot?eby, aniž by subjekt uznal vlastní pot?eby nebo vlastní osobnost objektu.

Tohoto pojmu se používá v rámci KLEINIÁNSKÉ teorie k popisu ur?itých konfigurací OBJEKTNÍCH VZTAH? a rozmíst?ní LIBIDA jimiž jedinec b?hem vývoje prochází. Dv? pozice z kleiniánské teorie zakotvily, a to PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ a DEPRESIVNÍ, p?estože se n?kdy vyskytnou odkazy také na pozici MANICKOU. Toto pojetí je p?íbuzné klasickému pojetí „stadií LIBIDINOZNíHO VÝVOJE“, ale liší se v tom, že znamená spíše komplex FANTAZIÍ a objektních vztah? než p?ipoutání k jednomu zvláštnímu objektu a EROGENNÍ ZÓN?. Ob? pozice se vyskytují v prvním roce života, tzn. b?hem ORÁLNÍHO stadia podle KLASICKÉ TEORIE.

Tyto pojmy jsou obvykle synonymy výraz? „milující“ a „nenávid?jící“; ale pozitivní oidipský komplex znamená lásku k rodi?i opa?ného pohlaví a rivalitu s rodi?em stejného pohlaví, zatímco negativní oidipský komplex znamená lásku k rodi?i stejného pohlaví a nenávist k rodi?i opa?ného pohlaví. Viz také OIDIPSKÝ KOMPLEX; NEGATIVNÍ TERAPEUTICKÁ REAKCE; NEGATIVISMUS.

Vážná ?innost, obvykle protiklad HRY a LÁSKY. V raných dobách psychoanalýzy bylo odkrytí schopnosti milovat a pracovat považováno za kritérium úsp?šné lé?by.

?tvrté z osmi Eriksonových STADIÍ ?LOV?KA. Odpovídá OBDOBÍ LATENCE podle KLASICKÉ TEORIE. „Pracovitost“ znamená zaujetí získáváním t?lesných dovedností charakteristických pro tuto fázi (8-13 let) a „inferiorita“ znamená nebezpe?í, že jedinec m?že být zbaven odvahy na základ? pocitu mén?cennosti p?i sout?ži s dosp?lými. Viz Erikson (1953).

Ve fyziologii a v psychologii je to taková intenzita stimulace, která práv? vyvolá reakci, jež dává podn?t k PO?ITKU; nižší intenzita je podprahová a vyšší intenzita je nadprahová. Psychoanalytické teorie PUDU, ÚZKOSTI, FRUSTRACE atd. také p?edpokládají (obvykle aniž by to p?ímo prohlašovaly) práh; nap?. pudová TENZE zp?sobuje STRAST (BOLEST), vedoucí k VYBITÍ, bu? podle PRINCIPU SLASTI, nebo podle PRINCIPU REALITY pouze tehdy, jestliže tenze p?ekro?ila ur?itý práh. Frustrace zp?sobuje úzkost nebo AGRESI pouze tehdy, jestliže trvá déle než ur?itý ?asový úsek. Jedin? úzkost nad ur?itým prahem intenzity vede k aktivaci obranných mechanism? (viz OBRANA).

Viz OPRAVDOVÝ A FALEŠNÝ.

Adjektivum pro ty fáze infantilního LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE (viz také INFANTILNÍ), které p?edcházejí fázi GENITÁLNÍ; a pro IMPULSY a FANTAZIE z t?chto fází odvozené.

Adjektivum pro ta stadia LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE, které p?edcházejí OIDIPSKÉMU STADIU, a pro vztah k MATCE b?hem t?chto stadií.

Používá-li se tohoto pojmu jako sou?ásti technického výrazu, znamená „náležející prvnímu stadiu VÝVOJE“. Primární procesy dostaly sv?j název od Freuda, protože se domníval, že jsou primitivn?jší a že se projevují na d?ív?jším stupni vývoje než sekundární procesy. Viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ. Primární neboli automatická úzkost je taková forma úzkosti, která je vyvolávána prožitkem SEPARACE od vnit?ního objektu nebo prožitkem rozbití EGA (zvn?jšku, jako p?i TRAUMATU, nebo zevnit?, jako p?i opravdové NO?NÍ M??E); primární úzkosti brání mechanismus SIGNÁLNÍ ÚZKOSTI, který se rozvíjí pozd?ji.

Primární objekt je OBJEKT, tzn. PRS nebo MATKA, k n?muž se malé dít? p?vodn? (nejprve) vztahuje. Primární objektní láska je forma LÁSKY, kterou prožívá dít? ve vztahu k primárnímu objektu. Primární identifikace je pocit jednoty dít?te s matkou p?edtím, než objeví jinakost objekt?; naproti tomu sekundární identifikace se vyskytuje až poté, co se dít? nau?í rozlišovat mezi sebou (SELF) a n?kým jiným. Primární narcismus je taková forma sebelásky, která je p?ítomna p?i narození; naproti tomu sekundární NARCISMUS se vyskytuje teprve poté, co se rozvinula OBJEKTNÍ LÁSKA. Primární zisk je úleva od úzkosti a od KONFLIKTU, jíž bylo dosaženo rozvojem NEURÓZY; oproti tomu sekundární zisk jsou výhody, které lze získat z vlastní neurózy jako takové = zisk z nemoci.

Podle Freuda je duševní aktivita ?ízena dv?ma principy: PRINCIPEM SLASTI a principem reality; princip slasti vede k úlev? od pudové TENZE halucinatorním SPLN?NÍM P?ÁNÍ (viz také halucinace), princip reality vede k pudové gratifikaci p?ijetím fakt? vn?jšího SV?TA a objekt? existujících v n?m. Podle p?vodních Freudových prací princip reality získáváme b?hem VÝVOJE a b?hem vývoje se mu u?íme, zatímco princip slasti je vrozený a primitivní.

Podle Freuda (1911, 1917) je psyché na za?átku uvád?na v ?innost výhradn? principem slasti neboli principem slasti a strasti; psyché se tak vyhýbá BOLESTI neboli STRASTI, vznikající zvýšením pudové TENZE; ke snížení této tenze dochází za pomoci halucinatorní SATISFAKCE (viz také HALUCINACE). Teprve pozd?ji, když se vyvine EGO, je princip slasti modifikován PRINCIPEM REALITY, což vede k tomu, že jedinec nahradí halucinatorní SPL?OVÁNÍ P?ÁNÍ adaptivním chováním (viz ADAPTACE).

Obvyklá zkrácená forma, tzn. „princip slasti“, je zavád?jící, protože ?lov?k se za slastí aktivn? žene, zatímco strasti se vyhýbá. Koncepci principu slasti lze považovat za analogon Cannonovy HOMEOSTÁZE, protože se p?edpokládá zabudovaná tendence udržovat pudovou tenzi na optimální nebo minimální úrovni. (Freud se n?kdy vyjad?oval, jako by mínil „minimální“, nicmén? „optimální“ odpovídá v?tšin? sou?asných interpretací této koncepce.)

Rycroft (1962) shrnul obtíže, plynoucí z p?edpokladu, že princip slasti a princip reality si vždy odporují, a z p?edpokladu, že v útlém d?tství funguje pouze princip slasti.

Freud si tento výraz vyp?j?il od Fechnera. Cht?l jím popsat stálou hladinu TENZE. Odpovídá Cannonovu fyziologickému pojmu „HOMEOSTÁZA“. Freud pod tímto pojmem n?kdy myslel, že organismus se snaží zmenšit veškerou vnit?ní tenzi, tzn. že myslel, že ?lov?k má PUD SMRTI; výrazu „princip stálosti“ je však lepší používat pro pot?ebu udržet optimální úrove? tenze. Viz Freud (1920). Viz PRINCIP SLASTI.

V psychoanalytických pracích tento pojem znamená nad?azenost, p?evahu, nadvládu, nikoli prvot?ídnost. O osob? se ?íká, že dosáhla genitální priority (viz GENITÁLNÍ), jestliže její schopnost uzavírat HETEROSEXUÁLNÍ OBJEKTNÍ vztahy a její schopnost dosáhnout duševní AUTONOMIE je natolik dosta?ující, aby odolala regresivním (viz REGRESE) nebo INFANTILNÍM tendencím, které ješt? mohou být p?ítomny; a jestliže se její PREGENITÁLNÍ infantilní DÍL?Í PUDY pod?ídily genitálnímu sexuálnímu pudu, tzn. jestliže tyto díl?í pudy byly zahrnuty do PO?ÁTE?NÍ SLASTI, nebo byly vyt?sn?ny ?i sublimovány (viz VYT?SN?NÍ a SUBLIMACE).

Jde o dva typy duševního fungování; primární proces je charakterizován NEV?DOMOU duševní aktivitou, sekundární pak V?DOMÝM myšlením. Primárn? procesuální myšlení pracuje se ZHUŠT?NÍM a P?EMÍST?NÍM, tzn. že p?edstavy mají tendenci splývat, mohou se vzájemn? zam??ovat a mohou jedna druhou symbolizovat (viz SYMBOL); primárn? procesuální myšlení používá volné ENERGIE, ignoruje kategorie prostoru a ?ASU a je ?ízeno PRINCIPEM SLASTI, tzn. že redukuje strast pudové TENZE halucinatorním SPLN?NÍM P?ÁNÍ (viz také HALUCINACE). Podle TOPOGRAFICKÉHO modelu funguje tento zp?sob MYŠLENÍ v ID. Sekundárn? procesuální myšlení se ?ídí zákony gramatiky a formální logiky, používá vázané energie a je ovládáno PRINCIPEM REALITY, tzn. že redukuje strast pudové tenze adaptivním chováním (viz ADAPTACE). Freud se domníval, že primární procesy ontogeneticky (viz ONTOGENEZE) a fylogeneticky p?edcházejí sekundárním proces?m - odtud terminologie; primární procesy považoval za vrozen? maladaptivní, tzn. že celý VÝVOJ EGA je pod?ízen jejich VYT?SN?NÍ. Sekundární procesy se podle jeho názoru rozvinuly pari passu s EGEM a s adaptací na vn?jší SV?T; mají blízkou spojitost s verbálním myšlením. Primární procesy se projevují p?i sn?ní (viz SEN), sekundární procesy p?i myšlení. Denní sn?ní, imaginativní a kreativní ?innost (viz IMAGINACE a KREATIVITA) a emo?ní myšlení je sm?sí t?chto dvou proces?. Oba procesy se podobají diskurzivnímu a nediskurzivnímu symbolismu, který popsala Suzanne Langer (1951).

Souhrn námitek proti názoru, že primární a sekundární procesy jsou si vzájemn? antagonistické a že primární procesy jsou maladaptivní, viz Rycroft (1962).

Shrnutí a popis obou proces? viz Freud (1900, 1911, 1917). Viz také VERBALIZACE; SLOVNÍ P?EDSTAVA.

P?edpovídání; p?edpov?? pr?b?hu choroby. Prognóza m?že být dvou typ?: posouzení, jak by nemoc probíhala bez lé?by, a posouzení, jak bude probíhat s lé?bou. Psychoanalytici p?edpokládají, že NEURÓZY mají špatnou prognózu, tzn. že jde o chronická onemocn?ní a spontánní vylé?ení je nepravd?podobné; teoretickým d?vodem je, že jejich p?vod tkví v d?tství. Fakta, o která se tento p?edpoklad opírá, jsou však zna?n? tvrdá; v každém p?ípad? jsou zatemn?na tím, že psychiatrické prospektivní studie (viz PSYCHIATRIE) popisují pr?b?h symptom?, zatímco psychoanalytici berou v úvahu celou osobnost pacienta. Vymizení symptom?, jež psychiatrické statistiky popisují jako zlepšení, mohou psychoanalytici považovat za bezvýznamné zm?ny psychopatologie pacienta. Viz Eysenck (1965), Malan (1953).

(vrhání vp?ed)
Proto v psychiatr? a v psychoanalýze tento pojem znamená „vid?t duševní p?edstavu jako objektivní REALITU“. V rámci psychoanalýzy se rozlišují dva významy projekce:

1. špatná interpretace duševní aktivity, jako by šlo o události, které se n?komu skute?n? udály (nap?. SNY a HALUCINACE);
2. proces, p?i n?mž si ?lov?k p?edstavuje, že jeho specifické IMPULSY, p?ání a aspekty SELF (SEBE) nebo VNIT?NÍ OBJEKTY jsou lokalizovány) v n?jakém objektu mimo Self. Projekci aspekt? Self p?edchází POP?ENÍ - ?lov?k pop?e, že cítí takovou a takovou emoci a že má takové a takové p?ání, ale tvrdí, že toto p?ání nebo tuto emoci má n?kdo jiný. N?kdy z?stává projikovaná emoce nebo projikované p?ání zam??eno na p?vodní objekt - „Já nemiluji X, ale Y m? miluje“. Snad ješt? ?ast?ji je projekce doprovázena ZVRATEM - „Já nemiluji X, ale X m? miluje.“ Projekce vnit?ních objekt? spo?ívá v tom, že jedinec p?ipisuje n?komu ve svém okolí pocity, které sm??ují v??i n?mu a které historicky pramení v minulosti vn?jšího objektu, jenž byl jedincem p?edtím introjikován (viz INTROJEKCE); jedinec si nap?. p?edstavuje, že X ho miluje zp?sobem, jakým to podle jeho p?edstav d?lal Y v minulosti. Introjikované objekty mohou být samy o sob? zásobníkem projekce, takže uskute?n?ná projekce t?chto vnit?ních objekt? m?že vést k tomu že p?íjemce je vybaven nejen aspekty objekt? pacientovy minulosti, ale také aspekty pacientova Self v minulosti.

Projekce byla poprvé popsána ve spojitosti s PERZEKU?NÍMI BLUDY, které Freud (1911) interpretoval jako d?sledek pop?ení, projekce a zvratu; šlo o hypotézu, že PARANOIDNÍ pacient popírá své HOMOSEXUÁLNÍ pocity, projikuje je do n?koho jiného a pak je dvojit? p?evrátí, takže p?evede a zm?ní homosexuální impuls v blud, že je nenávid?n; ud?lal to takto: popírá, že miluje muže X; místo toho tvrdí, že jej muž X nenávidí. V posledních letech, hlavn? pod vlivem M. Kleinové (viz KLEINIÁN), se projekce považuje za normální vývojový proces (viz VÝVOJ) - podle v?tšiny studií INFANTILNÍHO vývoje se p?edpokládá, že dít? naprosto pravideln? p?ipisuje svým objekt?m impulsy, které jsou ve skute?nosti jeho vlastními impulsy; pak introjikuje objekty deformované t?mito impulsy, takže získá vnit?ní objekty, které mají jeho vlastní kvality. Podle Kleinové však nepramení všechen strach z MATKY v d?tství a každá paranoidní myšlenka v pozd?jším život? z aktuálního prožitku, že je ?lov?k nenávid?n, zavrhován a že je s ním špatn? zacházeno, ale také z projekce vlastního sebedestruktivního PUDU SMRTI dít?te u PRSU. Viz PARANOIDN?-SCHIZOIDNí POZICE.

Psychologické testy, jejichž pomocí se pokoušíme zjistit osobnostní rysy; subjekt je vyzván, aby interpretoval obrázky nebo neur?ité skvrny, jako nap?. inkoustové ka?ky, na základ? své p?edstavivosti.

Viz PERZEKUCE.

P?vodn? to byl proces, p?i n?mž pacient v analýze objevuje kousek po kousku a za dlouhé ?asové období úplné implikace n?jaké INTERPRETACE a VHLEDU. Proto v širším smyslu jde o proces postupného využívání nového stavu v?cí a vyrovnávání se se ztrátou nebo s bolestným prožitkem. V tomto širším smyslu je SMUTEK p?íkladem propracování, protože je v n?m obsaženo postupné uznávání toho, že ztracený objekt již není dostupný za t?ch situací, v nichž byl d?íve blízkou postavou.

To, co je mimo uvažovaný organismus nebo uvažovanou osobu. Bereme-li v úvahu psychologii zví?at a d?tí, je t?eba rozlišovat zejména mezi totálním prost?edím, které m?že pozorovatel vnímat, a mezi Merkwelt (percep?ním prost?edím) subjektu, jež subjekt sleduje. Toto prost?edí zahrnuje výhradn? ty aspekty totálního prost?edí, které subjekt rozeznává a které jsou pro n?j relevantní. Neschopnost uv?domit si uvedené rozdíly vede k antropomorfním a ADULTOMORFNÍM omyl?m. V psychoanalytické literatu?e se jako synonyma pojmu prost?edí používá ?asto pojmu „vn?jší REALITA“ a „vn?jší SV?T“. Psychoanalytici se zabývají výhradn? lidskými aspekty prost?edí. Ale viz Searles (1960).

Tohoto pojmu používal Hartmann (1950) pro prost?edí, do jakého zapadají o?ekávání dít?te (tato o?ekávání má dít? zabudována) a do jakého zapadají matura?ní procesy. V n?kterých ohledech tento výraz odpovídá mladšímu Winnicottovu výrazu NORMÁLN? ODDANÁ MATKA. Hartmann?v výraz naráží na Freud?v názor, že dít? sv?j život za?íná naprosto špatn? p?izp?sobené; Hartmann naproti tomu p?edpokládá, že dít? se rodí s velkým po?tem zabudovaných reakcí a velkým rozsahem zabudovaného chování; dále p?edpokládá, že vývoj „se m?že spoléhat na pr?m?rn? o?ekávanou stimulaci (environmentální spoušt??i)“.

Viz heslo FOBICKÝ CHARAKTER.

Viz KATEXE.

1. P?enos analytika na pacienta. V úzkém slova smyslu je protip?enos rušivým a rušícím prvkem lé?by.
2. V širším smyslu jde o emo?ní p?ístup analytika k pacientovi v?etn? reakcí analytika na specifické prvky pacientova chování. Podle Heimanna (1950), Littlea (1951), Gitelsona (1952) a dalších m?že analytik použít tohoto druhého typu protip?enosu jako klinického dokladu; m?že totiž p?edpokládat, že jeho vlastní emo?ní reakce je založena na správné interpretaci pacientových pravdivých záv?r? nebo pravdivého významu.

Viz V?LE a NEGATIVISMUS.

Tento výraz vyjad?uje bu? anatomický orgán samotný, nebo p?edstavu prsu (0BJEKTNÍ REPREZENTACE), tzn. že prs existuje v duši subjektu. „Prs“ je objektem ORÁLNÍCH p?ání, IMPULS?, FANTAZIÍ a ÚZKOSTÍ; je synonymem „matky považované za ?ÁSTE?NÝ OBJEKT“ nebo „matky považované za POT?EBY USPOKOJUJÍCÍ OBJEKT“; prs není pouze orgánem sání, ale také výrazem toho, že dít? p?ehlíží (nebere ohled na) mate?skou postavu. P?i št?pení prsu jde o psychologický proces, pomocí n?hož dít? d?lí svou p?edstavu úplného prsu na dv? ?ásti; jedna ?ást se stává „DOBRÝM prsem“, jenž si dít? p?edstavuje jako dokonalý, láskyplný a pln? uspokojující, druhou ?ást si p?edstavuje jako nenávid?ný a zavrhující („ŠPATNÝ prs“). ŠT?PENÍ prsu je obranou proti p?ijetí myšlenky, že LÁSKA a NENÁVIST mohou být zam??eny na týž objekt; dít? se tak zbavuje AMBIVALENCE za cenu perzeku?ní úzkosti (viz PERZEKUCE). Viz PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE a DEPRESIVNÍ POZICE. V pracích Fairbairna a Kleinov? (kdy si oba myslí, že veškerá PSYCHOPATOLOGIE pramení ze vztahu k matce) prs ?asto znamená „primární objekt” s jedinou teoretickou implikací, totiž že byl (je) ?ástí mat?ina t?la.

Viz PROST?EDÍ, PR?M?RN? O?EKÁVANÉ

Primitivní, p?vodní, prehistorický, prvo?adý. ?asto vyjad?uje legendární nebo mytologické p?edstavy. Prvotní scéna je p?edstava pacienta (dít?te) o rodi?ích, kte?í práv? mají sexuální styk; považuje se spíše za myšlenku, kolem níž se sp?ádají FANTAZIE, než za vzpomínku na n?co skute?n? vnímaného. Prvotní horda je Freud?v výraz pro takový typ spole?nosti, kterou Darwin p?edpokládal na základ? zvyk? opic a která byla p?vodní strukturou lidské spole?nosti; jde o skupiny sestávající z dominujícího muže, prvotního otce, v?tšího po?tu žen, které si pro sebe vyhradil, a v?tšího po?tu muž?, které držel v poddanosti. Freud tuto hypotézu používal k vysv?tlení

1. p?vodu EXOGAMIE a incestního TABU (viz INCEST) - prvotní otec si držel ženy pro sebe a další potentní muže vytla?oval mimo skupinu;
2. p?vodu VINY - synové se spojili, zabili otce a ženy si rozd?lili mezi sebe, ale cítili se vinni, že spáchali OTCOVRAŽDU a incest; tuto vinu p?enášeli na své potomky; a
3. p?vodu totemismu - totemové zví?e (viz TOTEM) symbolizuje (viz SYMBOL) zabitého OTCE. Viz ONTOGENEZE.

Viz PRVOTNÍ.

Viz PRVOTNÍ.

Viz IMAGINACE.

Adjektivum vyjad?uje myšlenky, které jsou v té ur?ité chvíli NEV?DOMÉ, ale které nejsou vyt?sn?ny (viz VYT?SN?NÍ), a proto jsou schopny stát se V?DOMÝMI (jsou dostupné zp?tnému vyvolání).

Viz OBJEKT, P?ECHODNÝ.

Proces, p?i n?mž je ENERGIE (KATEXE) p?emis?ována z jedné duševní struktury na jinou. P?emíst?ní je jedním z PRIMÁRNÍCH PROCES? a je odpov?dné za to, že nap?. ve SNECH m?že jedna p?edstava symbolizovat jinou (viz SYMBOL). Obecn?ji jde o proces, p?i n?mž jedinec p?esouvá zájem z jednoho objektu nebo z jedné aktivity na jiný objekt nebo aktivitu takovým zp?sobem, že tento další objekt ?i aktivita se stane ekvivalentem nebo substituentem p?edcházející. Symbolizace a SUBLIMACE závisejí na sérii p?emíst?ní.

1. Proces, p?i n?mž pacient p?emis?uje na svého analytika své pocity, myšlenky atd., které mají ko?eny v d?ív?jších postavách jeho života (viz P?EMÍST?NÍ); p?i n?mž se vztahuje ke svému analytikovi, jako by byl n?jakým d?ív?jším objektem jeho života; p?i n?mž do svého analytika projikuje OBJEKTNÍ REPREZENTACE d?ív?jších INTROJEKCÍ (viz PROJEKCE); p?i n?mž vybavuje analytika významem jiného, obvykle d?ív?jšího objektu.
2. Stav duše, vytvo?ený v pacientovi procesem, popsaným výše.
3. Voln?ji: emo?ní postoj pacienta ke svému analytikovi.

Ve v?tšin? prací o p?enosu se objevuje názor, že rané OBJEKTNÍ VZTAHY, které si pacient nem?že pamatovat, mohou být p?esto rekonstruovány na základ? jeho p?enosových reakcí. Namísto vzpomínání na své d?tství a na sv?j vztah k PRSU pacient znovu tento vztah p?ehrává „v p?enosu“. Práce Fairbairna, Kleinové a Winnicotta jsou nevysv?tlitelné, pokud si ?lov?k neuv?domí, že se domnívají, že reakce jejich pacient? na n? jsou skute?ným d?kazem, na n?mž zakládají své teorie o p?vodu objektních vztah? v d?tství (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE; KLEINIÁN). Ve v?tšin? prací se také p?edpokládá že terapeutické úsp?chy analýzy jsou v?tšinou zp?sobeny možností, kterou analýza poskytuje, možností vy?ešit „v rámci p?enosu“ konflikty pramenící v d?tství; nep?ikládá se v nich tak velká d?ležitost neot?elým aspekt?m analytického vztahu, jako spíše setkání s osobou, jež spojuje sv?j zájem s necht?ním vlastnit a jejíž vhled do pacienta je jasn?jší a možná skute?n? v?tší, než m?li opravdoví rodi?e.

Viz PARAPRAXE.

Populární a medicínskoprávní výrazy, kterých PSYCHIAT?I a PSYCHOANALYTICI používají pouze p?i kontaktu se soudy; p?í?etná je osoba, která je compos mentis a která tudíž m?že vystupovat p?ed soudem. Existuje však tendence zam??ovat nep?í?etnost za PSYCHÓZU.

Forma psychoterapie, kterou popsal Rosen (1953), kdy terapeut ignoruje „as if“ (jakoby) sou?ásti p?enosových fenomén? (viz P?ENOS) a kdy tvrdí, že je skute?n? pacientovým otcem, matkou atd. P?vodn? byla ur?ena pro psychoterapii PSYCHÓZ.

Pacient je p?ístupný, jestliže psychiatr nebo analytik je s to navázat s ním RAPORT; pacient je nep?ístupný, jestliže se jim to nepoda?í. Jde o pseudoobjektivní pojem, protože se p?edpokládá, že schopnost navazovat raport je stálá a shodná u každého vyšet?ujícího léka?e. Obecn? platí, že NEUROTICI jsou považováni za p?ístupné a PSYCHOTICI za nep?ístupné.

Viz SYMPTOM.

Nepravý nebo zavád?jící. Odtud:

Pseudocyesis - nepravé t?hotenství. Stav, p?i n?mž se pacientka domnívá, že je t?hotná, má ur?ité známky t?hotenství (jako amenoreu a zv?tšené b?icho), ale ve skute?nosti t?hotná není.

Pseudologia phantastica - stav, p?i n?mž subjekt habituáln? lže, aby zvýšil svou vlastní d?ležitost.

Pseudovzájemnost - fenomén, který se vyskytuje u manželských pár? a v rodinách, kde jejich ?lenové jsou sjednoceni na základ? toho, že si vzájemn? uspokojují své neurotické pot?eby. Viz Wynne (1958).

Duše. V psychoanalytické literatu?e vzniklé po Freudovi se slov psyché a DUŠE (mysl - Seele) užívá jako synonym. Adjektivum psychický je rovn?ž synonymem duševního (mentálního), ale nemá spojitost s výrazem „PSYCHICKÝ VÝZKUM“ ve smyslu zkoumání paranormálních fenomén?, mimosmyslového vnímání atd. Existuje však tendence používat pojmu „duše“ ve spojitosti s pojmem t?lo a obvykle pojmu „psyché“ ve spojitosti s pojmem „SOMA“.

Léka?, který se specializuje na PSYCHIATRII. PSYCHOANALYTIK m?že být, ale nemusí být také psychiatrem. LAI?TÍ ANALYTICI nejsou psychiatry, protože nemají léka?skou kvalifikaci. Není pravd?podobné, že by medicínsky kvalifikovaný analytik o sob? prohlašoval, že je také psychiatrem, pokud by nem?l zkušenosti s obecnou psychiatrií, tzn. s lé?bou t?ch forem DUŠEVNÍ NEMOCI, pro n?ž není psychoanalýza indikovaná.

Odv?tví medicíny, které se zabývá pacienty, jejichž p?ítomné symptomy jsou duševní (viz DUŠEVNÍ NEMOC) bez ohledu na to, zda jsou svým p?vodem t?lesné ?i duševní.

Populární ztotož?ování psychiatrie a psychoanalýzy je nep?ijatelné z n?kolika d?vod?:

1. Psychiatrická praxe zahrnuje lé?bu ?ady nemocí, o nichž je známo, že mají t?lesný p?vod - nap?. povšechné chátrání p?i DEMENCI, organické PSYCHÓZY, duševní zaostalost.
2. Terapeutické armamentarium psychiatrie zahrnuje v?tší po?et technik, které nejsou ani psychoanalytické, ani psychoterapeutické (nap?. elektrokonvulzívní terapie; trankvilizéry, antidepresiva a sedativa).
3. Mnoho psychiatr? aktivn? brojí proti psychoanalýze; n?kdy ji nedoporu?ují, dokonce ani u t?ch typ? onemocn?ní, která psychoanalytici považují za vhodná.
4. Povaha funk?ních psychóz, SCHIZOFRENIE a MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZY, které jsou mimo jiné odpov?dné za velký po?et p?íjm? pacient? do psychiatrických nemocnic, z?stává problematická; organická škola prohlašuje, že jsou zp?sobeny dosud neobjevenými t?lesnými p?í?inami, dynamicky orientovaná škola prohlašuje, že jsou PSYCHOGENNÍ (aniž by ovšem obvykle tvrdila, že jsou lé?itelné pomocí sou?asných psychoanalytických nebo psychoterapeutických technik).
5. V Anglii má pouze malý po?et psychiatr? n?jaký psychoanalytický výcvik.

Viz PSYCHÉ; DUŠE.

Tento pojem je úst?edním pojmem freudiánské METAPSYCHOLOGIE. „P?edpokládáme, že duševní život je funkcí aparátu, jemuž p?ipisujeme takové charakteristiky, jako rozprostran?nost v prostoru a to, že se skládá z n?kolika ?ástí (ID, EGO a SUPEREGO)“ - Freud (1940). Model, podle n?hož je duševní aktivita lokalizována do n?jaké ?ásti duševního aparátu, se nazývá TOPOGRAFICKÝ; model, podle n?hož je aparát definován na základ? interakcí jeho ?ástí nebo na základ? prom?n jeho ?ástí, se nazývá STRUKTURÁLNÍ; a model, podle n?hož se p?edpokládají p?esuny ENERGIE, se nazývá EKONOMICKÝ. Psychoanalytici se, pokud jde o p?ístup k duševnímu aparátu, velmi ost?e rozcházejí: n?kte?í se z n?ho radují, jiní jsou rozpa?ití. Ti první ho považují za koncepci, která umož?uje, aby PSYCHOANALÝZA byla považována za V?DU, která se m?že vyjad?ovat stejn? p?esn? a exaktn? jako déle a lépe etablované v?decké disciplíny; ti druzí cítí, že psychoanalýza vylu?uje osobu, a proto dosahuje objektivity za cenu opomíjení vlastních subjektivních záležitostí. Koncepce psychického aparátu se používá v rámci KLASICKÉ TEORIE a v rámci EGO-PSYCHOLOGIE; OBJEKTNÍ TEORIE ji zavrhuje, p?estože se pokouší zachra?ovat mnoho svých myšlenek pomocí klasických formulací na koncepci psychického aparátu založených. Pro EXISTENCIALISMUS je výchozím bodem kritiky psychoanalýzy. Freudovy názory - viz Freud (1900, 1917, 1940). Sofistikované zacházení s koncepcí psychického aparátu - viz Rapaport (1951). Laskavá kritika - viz Brierley (1951). Jeho opakované zavržení - viz Guntrip (1961). Snad bych m?l dodat, že Freud vždy shodn? a jasn? uvád?l, že tato koncepce je FIKCÍ. Viz PUDOVÁ TEORIE a OBJEKTNÍ TEORIE; ONTOLOGIE; PERSONOLOGIE; TEORIE PROCES?; FENOMENOLOGIE.

Viz DETERMINISMUS, PSYCHICKÝ.

Parapsychologie; studium paranormálních fenomén? (mimosmyslové vnímání, psychokineze). Freud?v celoživotní zájem o psychický výzkum a okultismus a jeho AMBIVALENCE v??i nim - viz Jonesova biografie, svazek 3 (1957). „P?ání v??it tvrd? bojovalo s varováním, aby nev??il.“

Každý jedinec, který absolvoval psychoanalytický výcvik (viz PSYCHOANALÝZA) v uznávané psychoanalytické instituci a který provádí psychoanalytickou lé?bu.

1. Forma lé?by NEURÓZ zavedená Freudem v r. 1890 a od té doby rozvíjená jím, jeho žáky a následovníky. Klí?ovými vymezujícími pojmy jsou
   1. VOLNÉ ASOCIACE, které nahradily hypnózu;
   2. INTERPRETACE, které nahradily sugesci; a
   3. P?ENOS.
   Psychoanalytická technika spo?ívá v zásad? v tom, že pacient je instruován, aby voln? asocioval, a pomáhá se mu v tom; dále v interpretaci jeho asociací i p?ekážek, s nimiž se setkává, když se pokouší asociovat, a v interpretaci jeho pocit? z analytika a jeho postoj? k n?mu. Jakákoli forma PSYCHOTERAPIE, která využívá freudiánské teorie v kombinaci s jinými technikami, je p?esn? ?e?eno analyticky orientovaná psychoterapie, nikoli psychoanalýza.
2. Jde o psychologické teorie o p?vodu neuróz a (pozd?jší) teorie o obecném duševním VÝVOJI, které formuloval Freud, jeho žáci a následovníci; k nim pat?í i nové nápady a rozvoj psychoanalytické lé?by. Klí?ovými vymezujícími pojmy jsou:
   1. NEV?DOMÍ; tzn. že existuje duševní aktivita, které si subjekt není v?dom, ale která nicmén? uplat?uje dynamický vliv na jeho chování;
   2. ODPOR, tzn. že V?DOMÍ klade odpor p?echodu nev?domých tendencí do v?domí, k ?emuž využívá OBRAN;
   3. P?ENOS, tzn. že vztah subjektu k jeho p?ítomným objekt?m je nev?dom? ovliv?ován jeho vztahem v minulým objekt?m; a zvlášt? to znamená, že vztah pacienta k jeho analytikovi rekapituluje d?tské vztahy subjektu k rodi??m.
3. P?estože formulace uvedené ad 1) a ad 2) definují psychoanalýzu na základ? toho, co je jak doufám akceptovatelné freudiánskými analytiky všech škol, používají laici pojmu psychoanalýza v mnohem širším smyslu; zahrnují do ní všechny teorie a terapie všech PSYCHOTERAPEUT?, kte?í p?išli po Freudovi, Jungovi a Adlerovi, p?estože sami JUNGIÁNI sami sebe nazývají analytickými psychology a svou teorii analytickou psychologií a sami ADLERIÁNI nazývají sami sebe individuálními psychology. Existenciální psychoanalýza - viz EXISTENCIALISMUS.

1. Pojem vztahující se k psychologickým problém?m v biologii nebo k problém?m, které se týkají jak psychologického, tak biologického.
2. Pojem vztahující se zvlášt? k psychobiologické psychiatrické škole, kterou založil Adolf Meyer v Americe.

Forma PSYCHOTERAPIE, p?i níž pacient hraje roli v n?jakém dramatu sestaveném se zvláštním z?etelem k jeho symptom?m a problém?m, p?i?emž ostatní role hrají ?lenové terapeutického týmu.

Bu?

1. studium duševních proces? z DYNAMICKÉHO hlediska. Nebo
2. teoretické vyjád?ení práce (dynamiky) duše n?jaké ur?ité osoby, aniž by to nutn? znamenalo, že procesy nejsou normální.

P?vod a vývoj duševních proces?.

Vymezení chorob a symptom?, o nichž se p?edpokládá, že mají duševní p?vod.

Každý ?lov?k, který je vycvi?en v n?jaké form? psychologie nebo který ji provozuje.

Tradi?n? je definována jako „v?da o duši“, ale v posledních letech stále ?ast?ji jako „v?da o chování“. Tato druhá definice obchází filosofické problémy povahy duše, ?ímž ale zase považuje MYŠLENÍ za formu chování. Dále jde o vymezující pojem bu? pro specializované odv?tví týkající se subjektu - abnormální, normální, zví?ecí, lidská, genetická (vývojová), pr?myslová, sociální, klinická, akademická, výchovná - nebo r?zných myšlenkových systém? - behaviorální, Gestalt, psychoanalytická, freudiánská, jungiánská, adleriánská.
Freudiánskou psychologií je psychoanalýza. JUNGIÁNSKOU psychologií je analytická psychologie; ADLERIÁNSKOU psychologií je individuální psychologie. Viz HLUBINNÁ PSYCHOLOGIE; EGO-PSYCHOLOGIE.

Psychiatrický výraz pro zrychlené myšlení a jednání, vyskytující se p?i MÁNII.

Psychiatrický výraz pro velké zpomalení duševních a t?lesných proces? vyskytující se p?i DEPRESI. Psychomotorické zpomalení je ?asto považováno za doklad toho, že deprese je ENDOGENNÍ, tzn. že má konstitu?ní a nikoli psychogenní p?vod.

Technický psychoanalytický pojem pro jednu skupinu NEURÓZ, tj. t?ch, jejichž symptomy jsou interpretovatelné jako projevy KONFLIKTU mezi EGO a ID. Psychoneuróza se liší od PSYCHÓZY v tom, že TESTOVÁNÍ REALITY p?i ní není narušeno, tzn. že pacient má NÁHLED na to, že je nemocen a že jeho symptomy jsou neopodstatn?né; dále se liší od PERVERZÍ v tom, že symptomy jsou samy o sob? nep?íjemné a že Ego je neporušeno; od CHARAKTEROVÉ neurózy se liší v tom, že konflikt zp?sobil symptomy, ale nezm?nil charakterové rysy; a od AKTUÁLNÍ NEURÓZY v tom, že konflikt pochází z minulosti. Psychoneuróza má t?i podtypy: konverzní hysterie, úzkostná hysterie (fobie) a obsedantní neuróza. Všechny podtypy mají nejen všechny výše uvedené charakteristiky, ale jsou také p?ístupné psychoanalytické lé?b?. (Viz ÚZKOSTNÁ HYSTERIE; KONVERZNÍ HYSTERIE; OBSEDANTNÍ NEURÓZA.)

Osoba, jejíž chování spadá pod psychiatrickou diagnózu PSYCHOPATIE.

Psychiatrický a medicínskoprávní pojem pro to, co se obvykle nazývá morální imbecilitou. Zákon o duševním zdraví ji v r. 1959 definoval jako „trvalou poruchu nebo neschopnost duše (která m?že, ale nemusí být doprovázena subnormálním intelektem), jež vyús?uje v abnormální agresivní nebo velmi zna?n? nezodpov?dné chování ze strany pacienta a jež vyžaduje léka?skou pé?i, nebo u níž je taková pé?e vhodná“. „Promiskuita a jiné nemorální chování“ je vy?len?no z t?ch forem chování, které spadají pod tuto diagnózu. Pojem sám je logickým hybridem, protože spojuje medicínská a právní kritéria, nicmén? má užite?nou funkci, protože umož?uje, aby obvin?ní byli lé?eni ve specializovaných nemocnicích. Skotské právo toto pojetí neuznává. Psychiatricky jde o stav považovaný za PORUCHU CHOVÁNÍ.

Bu?

1. studium abnormálního duševního fungování. Nebo
2. teoretické vyjád?ení abnormálního fungování duše n?jaké ur?ité osoby. V širším smyslu n?kdy zahrnuje PSYCHODYNAMIKU.

Vztahující se k duševním aspekt?m SEXUÁLNÍCH fenomén?. V literatu?e se ?asto používá pojmu „sexuální“, když se myslí „psychosexuální“.

Protože psychoanalytické práce se shodují konven?n? na p?edpokladu, že osoba se skládá ze dvou ?ástí, z t?la (SOMA) a duše (PSYCHÉ), užívá se n?kdy pojmu psychosoma, když je nutné vyjád?it jednotu organismu. Viz PSYCHOSOMATICKÝ.

Onemocn?ní nebo symptomy jsou považovány za „psychosomatické“, jestliže:

1. symptomy jsou doprovázeny prokazatelnými poruchami fyziologických funkcí;
2. jestliže symptomy a nemoc jako celek mohou být interpretovány jako projevy osobnosti, konflikt?, životní historie atd. pacienta.

Stav ad a) se liší od NEURÓZY, zvlášt? od KONVERZNÍ HYSTERIE. Stav ad b) se odlišuje dosti jasn? a jednoduše od ORGANICKÉ choroby. Vy?len?ní oblasti psychosomatických nemocí je komplikováno dv?ma faktory: je skute?n? velmi snadné formou nadšené spekulace konstatovat stav ad b); je skute?n? možné, aby konstitu?ní faktory predisponovaly k ur?itým typ?m duševní, ale i t?lesné nemoci; mnohé literární práce o psychosomatických nemocech dokládají, že pacienti trpící ur?itým t?lesným onemocn?ním mají shodné rysy osobnosti. Nejlépe ov??enými psychosomatickými nemocemi jsou bronchiální astma, peptický v?ed a ulcerozní kolitida.

Bu?

1. každá osoba, která provádí psychoterapii jakéhokoli druhu bez ohledu na to, zda jde o LAIKA nebo o léka?e, a bez ohledu na školu, k níž se hlásí. Nebo
2. každá osoba, která provádí psychoterapii, ale která není PSYCHOANALYTIKEM.

Tato nelogi?nost má p?vod ve dvou zdrojích:

1. v existenci osob, které psychoterapii provád?jí, ale které si z n?jakých d?vod? p?ejí, aby bylo jasné, že nejsou psychoanalytiky;
2. v názoru (akceptovan?jším), že PSYCHOANALÝZA je hlubší, intenzivn?jší a d?kladn?jší formou lé?by než jiné formy psychoterapie, a proto nemá sob? rovna.

Psychoanalyticky orientovaný psychoterapeut je osoba, která používá psychoanalytických teorií a technik, ale která nebyla vycvi?ena v žádné psychoanalytické instituci.

Každá forma „lé?by mluvením“ (p?i každé form? psychoterapie jedna ?i druhá strana mluví, p?i v?tšin? forem mluví ob?). Psychoterapie m?že být Bu? individuální nebo skupinová (viz SKUPINA), povrchní nebo hlubinná (viz HLUBOKÝ A POVRCHNÍ), interpretativní (viz INTERPRETACE), podp?rná nebo sugestivní; poslední t?i podskupiny se liší, pokud jde o zám?r výrok? psychoterapeuta. Intenzivní psychoterapie znamená Bu? vyšší frekvenci pacientových návšt?v, nebo vyšší horlivost terapeuta. Pojem psychoterapie se vždy odlišuje od t?lesné lé?by, ale jedin? podle kontextu lze ur?it, zda zahrnuje nebo naopak vylu?uje PSYCHOANALÝZU (viz PSYCHOTERAPEUT výše), p?estože psychoanalýzu lze správn? popsat jako dlouhodobou, intenzivní, interpretativní psychoterapii. Viz také FOKÁLNÍ TERAPIE.

Pojem, kterého užívají v?tšinou KLEINIÁNŠTÍ analytici pro DEPRESIVNÍ a PARANOIDNÍ (perzeku?ní) úzkost. O t?chto dvou formách úzkosti se myslí, že jsou „psychotické“,

1. protože mají ko?eny v t?ch úrovních osobnosti a v t?ch vývojových stupních (viz VÝVOJ), kde mají ko?eny také PSYCHÓZY, tzn. v DEPRESIVNÍ POZICI a v PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICI;
2. protože je p?i nich p?ítomen strach z naprosté anihilace.

Analytici mimo kleiniánskou školu užívají pojmu psychotická úzkost pravd?podobn? k vyjád?ení strachu ze ztráty IDENTITY.

Jak psychiat?i, tak psychoanalytici používají tohoto pojmu k vymezení t?ch duševních nemocí, které zp?sobují, že jejich ob?ti jsou non compos mentis; naproti tomu u NEURÓZ je duševní zdraví pacienta mimo pochybnost. Psychiatrické definice jsou obvykle založeny na tom, že pacient není schopen nahlédnout (viz NÁHLED) skute?nost, že je nemocen; psychoanalytické definice psychózy obvykle odkazují na skute?nost, že pacient není schopen testovat realitu (viz TESTOVÁNÍ REALITY). Psychiat?i rozlišují organické psychózy, které jsou zp?sobeny prokazatelným organickým onemocn?ním (?asto onemocn?ním mozku), a funk?ní psychózy, u nichž nelze prokázat žádnou organickou lézi. Existuje spor o to, zda funk?ní psychózy jsou zavin?ny dosud neobjevenými t?lesnými a konstitu?ními p?í?inami, ?i zda jde o PSYCHOGENNÍ nemoci, které se od neuróz liší pouze v?tší závažností symptom?; tento spor je jedním z faktor?, podle nichž se psychiatrické školy d?lí na ORGANICKÉ a PSYCHODYNAMICKÉ. Jak psychiat?i, tak psychoanalytici uznávají t?i psychózy: SCHIZOFRENIE, MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA a PARANOIA (a?koli paranoia se n?kdy považuje za podtyp schizofrenie).

Podle KLASICKÉ TEORIE nejsou psychózy p?ístupné psychoanalytické lé?b? (dokonce ani ty, které mají psychogenní p?vod); jde totiž o narcistické poruchy (viz NARCISMUS), p?i nichž pacient není schopen vytvo?it P?ENOS. Malá, le? hrdinná skupina psychoanalytik?, kte?í se pokoušejí analyzovat psychotiky, však tvrdí, že psychoti?tí pacienti utvá?ejí p?enos, ale že tento p?enos se kvalitativn? liší od p?enosu neurotického; psychotici totiž nepovažují analytika za OBJEKT (a do ur?ité míry za DOBRÝ objekt), ale za ?ást sebe sama nebo za nep?ítele - indentifika?ní a perzeku?ní p?enos (viz IDENTIFIKACE a PERZEKUCE). V posledních letech se rozdíl mezi psychózou a neurózou pon?kud set?el, protože psychotické procesy vytvá?ejí ?ást PSYCHOPATOLOGIE neuróz a protože dokonce i normální dít? prochází psychotickými vývojovými procesy. Tento názor, který je základní sou?ástí KLEINIÁNSKÉHO myšlenkového systému, má v první ?ad? základ v práci Abrahamov?; Abraham p?edpokládal, že jak schizofrenie, tak „maniodepresivní psychóza jsou REGRESÍ na ORÁLNÍ stadium LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE a VÝVOJE EGA. Viz PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE; DEPRESIVNÍ POZICE.

Instinkt. Vrozené, biologicky determinované puzení k ?inu. Podle KLASICKÉ TEORIE má pud

1. biologický zdroj;
2. zásobu ENERGIE z n?ho odvozené;
3. cíl ?ídit chování pro pud charakteristické, vést k pudové satisfakci (viz SATISFAKCE) a k VYBITÍ energie, jíž je pud obsazen;
4. dále má OBJEKT, ve vztahu k n?muž m?že být cíle dosaženo.

Neschopnost nalézt objekt a dosáhnout pudového cíle vede k pudové frustraci (viz také FRUSTRACE) a ke zvýšení pudové TENZE; zvýšení pudové tenze subjekt prožívá jako BOLEST. V souladu s PRINCIPEM SLASTI bolest vede bu? ke zvýšení aktivity s cílem dosáhnout úlevy, nebo k zapojení obranných mechanism? (viz OBRANA) s cílem redukovat tenzi. EGO reaguje na hrozby ze strany pudové tenze, která by p?ekro?ila nebo p?evýšila PRÁH jeho tolerance ÚZKOSTI (SIGNÁLNÍ ÚZKOST), pomocí níž Ego stimuluje (viz STIMUL) zapojení obranných mechanism?.

Podle Freuda (1915) m?že pud podléhat ?ty?em prom?nám:

1. ZVRAT v opak; typická je vým?na aktivní role za roli pasivní;
2. OBRAT PROTI SOB? (SELF), tzn. že Self se stává pudovým objektem;
3. VYT?SN?NÍ, což je pojem, který v r. 1915 zahrnoval ješt? všechny obranné mechanismy, které byly popsány pozd?ji;
4. SUBLIMACE, následkem které se pudová energie nakonec vybíjí v aktivitách, které mají pouze symbolickou spojitost (viz SYMBOL) s primárním pudovým cílem.

Freud byl trvalým zastáncem duální pudové teorie; tvrdil, že pudy by mohly být kategorizovány do dvou skupin, které jsou spíše antagonistické, a že konflikty mezi ob?ma skupinami jsou odpov?dné za neurózu. Neuvád?l však vždy shodn?, jaké že ony dv? skupiny (pud?) jsou. Až do r. 1920 uvažoval o Ego-instinktech (PUDY EGA) a o sexuálním pudu - tyto pudy odpovídají biologickým sebezáchovným a reproduk?ním pud?m (viz SEBEZÁCHOVA), ale ve svých pozd?jších spekulativních pracích již popisoval PUD ŽIVOTA a PUD SMRTI. Nikdy se nepomýšlelo na to, aby výše citované schéma bylo aplikováno na pudy Ega; a není také jasné, zda se pomýšlelo aplikovat je na pud smrti - p?estože mezi analytiky je patrna tendence p?edpokládat, že existuje pud a p?íslušná energie, nazvaná „agrese“. Mnozí analytici zd?raz?ovali, že a? pojetí KONFLIKTU p?edpokládá existenci alespo? dvou pud?, neexistuje žádný zvláštní d?vod dávat p?ednost duální pudové teorii p?ed trojnou ?i dokonce mnohonásobnou pudovou teorií. Podle sou?asné psychologie zví?at (viz ETOLOGIE) se p?edpokládá alespo? sedm pud? a vrozených forem chování: výživa, sex, boj, rodi?ovský pud, SPÁNEK, TERITORIALITA a o?iš?ování. Poslední dva nejsou v psychoanalytické teorii zastoupeny.

Viz DÍL?Í PUD.

Neexistuje žádný zvláštní motiv, pro? se pokoušet rozlišovat mezi pojmem pud (instinkt) a pojmem pud (drive). Freud používal výrazu „Trieb“. D?vody, pro? dávat p?ednost pojmu pud - instinkt p?ed pojmem pud - drive, viz Strachey, obecný úvod ke Standard Edition of Freud.

T?chto pojm? se používá k rozlišení teorií, které se týkají PUD? a jejich prom?n, a teorií, které se týkají vztah? jedince k jeho OBJEKT?M. Formální rozlišení není to pravé, protože pudy jsou zam??eny na objekty a objekty mohou mít význam jedin? tehdy, jestliže jedinec má n?jaký pud, který k nim (k objekt?m) má vztah. V praxi je však toto rozlišování reálné - jde o rozlišování mezi teoriemi, které p?edpokládají, že jedinec získává schopnost vztahovat se k objekt?m v ur?itém stadiu VÝVOJE, a teoriemi, které p?edpokládají, že jedinec se již ve vztahu k objektu (k MATCE) rodí; dále mezi t?mi teoriemi, které p?edpokládají, že hodnota objekt? tkví v jejich schopnosti poskytovat pudovou slast, a teoriemi, které p?edpokládají, že hodnota slasti tkví v její schopnosti obohacovat vztah. Pudová teorie poskytuje psychoanalýze spojitost s biologií; objektní teorie jí poskytuje spojitost se sociálními v?dami. Klasická psychoanalýza je pudovou teorií; KLEINIÁNSKÝ a Fairbairn? v systém (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE) je objektní teorií; Hartmannova EGO-PSYCHOLOGIE má n?které aspekty obou teorií. Viz Klein (1048), Fairbairn (1952), Hartmann (1958).

Výraz pud smrti zavedl Freud ve své práci Za principem slasti (1920). „Jsme ... vedeni k rozlišování dvou druh? pud?; jedny se snaží dovést všechno, co žije, ke smrti; druhé, tedy sexuální pudy, se opakovan? pokoušejí obnovit život a oživit ho. „ P?estože“, jak ?ekl Jones (1957), „žádné biologické pozorování nem?že vést k odhalení pudu smrti, který by stál proti všem biologickým princip?m“, je po?ád ješt? idea pudu smrti v ob?hu a p?edstavuje zásadní ?ást KLEINIÁNSKÉ teorie, která chápe AGRESI jako PROJEKCI vlastního sebedestruktivního pudu jedince. Pokusy propracovat pud smrti do detailu, tzn. hledat ur?itou formu ENERGIE pudu smrti analogickou LIBIDU, nedošly dále než k p?edpokládanému názvu této energie, nap?. MORTIDO nebo DESTRUDO. Pud smrti musí být pe?liv? odlišen od agresivního nebo destruktivního pudu, protože pojetí pudu smrti p?edpokládá p?ání rozplynout se a anihilovat sebe, zatímco pojetí destruktivního pudu p?edpokládá p?ání zabít jiné.

Ve svých pozd?jších spekulativních pracích Freud odmítl své p?edchozí názory na to, že existují dv? skupiny PUD?, sexuální pudy a PUDY EGA, jež odpovídají rozmnožovacímu a sebezáchovnému pudu biologickému (viz SEBEZÁCHOVA); v uvedených pracích popsal PUD ŽIVOTA a PUD SMRTI, p?i?emž pud života zahrnoval jak sexuální, tak sebezáchovný pud, pud smrti pak byl puzením k návratu k neživotnému stavu.

Šestined?lí. Týdny bezprost?edn? následující po porodu dít?te. Odtud výrazy puerperální psychóza a puerperální deprese pro PSYCHÓZU a DEPRESI následující po porodu a odvozen? zp?sobované a urychlované porodem.

Freud ve svém Projektu v?decké psychologie, který byl napsán v r. 1895, ale který byl publikován až posmrtn? v r. 1950, používal písmene Q, jež p?edstavovalo cokoli, co odlišuje aktivitu od zbytku nervového systému a co m?že být kvantifikováno. Q bylo pojímáno tak, že obsazuje NEURONY a že je schopno p?echázet z jednoho neuronu na druhý. Jde o p?edch?dce pozd?jšího Freudova pojetí psychické ENERGIE; ukazuje, že tento pojem byl p?vodn? pojmem neurologickým. Viz ENERGIE; KATEXE.

Druhé ze t?í Fairbairnových stadií vývoje (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE). Následuje po INFANTILNÍ ZÁVISLOSTI, kdy je dít? objektivn? závislé na p?ítomném PRSU, a p?edchází zralé závislosti, kdy se ZRALÝ dosp?lý genitáln? (viz GENITÁLNÍ CHARAKTER) vztahuje k osob? (k celému OBJEKTU). B?hem stadia quasinezávislosti dosahuje dít? ?áste?né nezávislosti na prsu pomocí n?které z p?echodných TECHNIK, které mu umož?ují vztahovat se k p?edstav? prsu lokalizované bu? uvnit? sebe (PARANOIDNÍ TECHNIKA a OBSEDANTNÍ TECHNIKA), nebo mimo sebe (HYSTERICKÁ TECHNIKA a FOBICKÁ TECHNIKA). Toto vývojové schéma se liší od KLASICKÉ TEORIE v tom, že

1. vývojová stadia jsou definována na základ? vztahu k objekt?m a nikoli na základ? EROGENNÍCH ZÓN; a
2. r?zné NEURÓZY nejsou považovány za REGRESI na r?zné úrovn? LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE, ale za alternativní ?ešení problému, jak se odpoutat od prsu.

Proces, p?i n?mž je pr?b?h akce ur?ován ex post facto d?vody, které ji nejen ospravedl?ují, ale které také zakrývají její pravdivé motivy.

„Tajuplný afektivní kontakt“ mezi analytikem a pacientem, bez n?hož není psychoanalytická lé?ba možná. Pro intelektualistické deformace psychoanalýzy je snad charakteristické, že raport se jeví jako tajuplný. Koncepce raportu v sob? zahrnuje, že p?irozeným postojem jedné lidské bytosti k jiné lidské bytosti má být její sledování s odstupem, jako by byla v?cí, a že mají-li spolu komunikovat (viz KOMUNIKACE), musí se odehrát n?jaký zvláštní a tajuplný proces. Ale snad je to skute?n? naopak a raport se p?irozen? objeví, není-li inhibován (viz INHIBICE) takovými faktory, jako je nep?ítomnost sdílených SYMBOL?, podez?ení na jedné nebo na obou stranách nebo nedostatek IMAGINACE u terapeuta. Viz AFEKT; EMPATIE.

Tohoto výrazu se používá v rámci psychiatrických klasifika?ních systém?, které se pokoušejí definovat DUŠEVNÍ NEMOC na základ? charakteristických reakcí na stres. V Mezinárodní klasifikaci nemocí (1955) je HYSTERIE charakterizována jako „hysterická reakce bez úzkostné reakce“.

Obranný proces - obranný mechanismus (viz OBRANA), p?i n?mž je nep?ijatelný IMPULS zvládnut zvýrazn?ním (hypertrofií) opa?né tendence. Starostlivost m?že být reaktivní formací proti krutosti, ?istotnost proti KOPROFILII atd. V KLASICKÉ TEORII je reaktivní formace považována za OBSEDANTNÍ OBRANU; obvykle se p?edpokládá, že NEV?DOMÝ, zavrhovaný impuls p?ežívá ve své p?vodní, INFANTILNÍ podob?. N?kdy však panuje p?edstava, že reaktivní formace p?edstavuje základ pro SUBLIMACI, p?i níž není infantilní impuls vyt?sn?n (viz VYT?SN?NÍ), ale transformován.

Viz ADAPTACE NA REALITU.

V rámci psychoanalýzy se kombinuje loajalita ke st?ízlivému uvažování nebo k p?írodnímu v?deckému názoru (názoru, že je možné rozlišit vn?jší fenomény, které jsou „reálné“ ?i „reáln? p?ítomné“, a duševními fenomény, které jsou subjektivními p?edstavami) s p?esv?d?ením, že duševní fenomény jsou dynamickými konsekvencemi, a proto jsou v jistém smyslu také reálné. Následkem toho se v rámci psychoanalýzy používá pojmu „reálný“ bu? pro výraz „objektivn? p?ítomný“, nebo „subjektivn? významný“. P?edpokládá se také, že všechny objektivní fenomény zaujímají prostor mimo subjekt, takže se nazývají vn?jší realitou (mén? ?asto objektivní realitou), a že p?edstavy, myšlenky, FANTAZIE, pocity atd. zaujímají prostor uvnit? subjektu, takže se nazývají vnit?ní realitou neboli psychickou realitou - jak vnit?ní, tak vn?jší realita je rámcem, v n?mž v?ci jsou a procesy se d?jí. Vnit?ní realita je FIKCÍ, protože v žádném p?ípad? nelze ?íci, že duševní procesy se k sob? navzájem vztahují prostorov? - všechny jejich spojitosti jsou ?asové. P?estože tato fikce odpovídá obecné p?edstav? (všichni lokalizujeme své myšlenky a pocity dovnit? sebe), umož?uje psychoanalýza p?eklenout problémy významu sjednocením „významného“ a „reálného“ a nezabývat se rozdíly mezi ?lov?kem vytvo?enými myšlenkami a vn?jšími fenomény, protože jedno i druhé m?žeme považovat za objekty, existující v prostoru - což také umož?uje prohlašovat, že psychoanalýza je p?írodní a nikoli morální V?DOU.

V rámci psychoanalýzy se tedy p?edpokládají dva rámce reality: vn?jší (objektivní) realita a vnit?ní (psychická, subjektivní) realita. Ve výrazech testování reality, adaptace na realitu a princip reality vyjad?uje „realita“ „realitu vn?jší“; derealizace se však týká psychické reality, protože pacienti s tímto symptomem si st?žují, že a? vnímají vn?jší sv?t správn?, neznamená tento sv?t pro n? v?bec nic, zdá se jim „nereálný“ (viz DEREALIZACE).

Procesy INTERNALIZACE, INTROJEKCE a INKORPORACE jsou obvykle definovány tak, že objekty mohou být p?eneseny z vn?jší reality do reality vnit?ní, zatímco PROJEKCE a EXTERNALIZACE jsou definovány na základ? pohybu objekt? v opa?ném sm?ru, p?estože tyto pojmy de facto znamenají prom?ny VÝZNAMU, jímž jsou vn?jší objekty (VJEMY) a duševní p?edstavy (POJMY) obsazeny.

Viz OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ; VNIT?NÍ; NEUROLOGIE; ADAPTACE; ADAPTACE NA REALITU.

Obecn? jde o návrat na d?ív?jší (ran?jší) stav a k ran?jšímu zp?sobu fungování. Konkrétn?ji jde o obranný proces (viz OBRANA), pomocí n?hož se subjekt vyhýbá (nebo se snaží vyhýbat) ÚZKOSTI (?áste?ným nebo úplným) návratem na ran?jší stadium LIBIDINOZNÍHO a EGO VÝVOJE; stadium, na které se regreduje, je determinováno existencí FIXA?NÍCH BOD?. Teorie regrese p?edpokládá, že s výjimkou ideálních p?ípad? INFANTILNÍM stadiím vývoje ?lov?k úpln? neodrostl, takže ran?jší typy chování z?stávají dostupné jako alternativní zp?soby fungování. Teorie však ne?íká, že regrese je ?asto životaschopným a ú?inným obranným procesem; naproti tomu regrese ?asto znamená dostat se z dešt? pod okap, protože nutí jedince znovu prožívat úzkost p?íslušnou tomu stadiu, na které regredoval. Nap?. regrese z FALICKÉ nebo OIDIPSKÉ úrovn? na ORÁLNÍ úrove? navozená obranou p?ed KASTRA?NÍ ÚZKOSTÍ vystavuje pacienta znovuprožití SEPARA?NÍ ÚZKOSTI. Následkem toho je regrese obvykle následována další obranou na ochranu EGA p?ed jejími d?sledky.

Také SUBLIMACE m?že podléhat regresi, tzn. že se m?že vrátit ke svým infantilním prekursor?m - kresby se stávají rozmazanými skvrnami, intelektuální zvídavost se stává VOYEURISMEM nebo nenasytností.

Existují spory o pojetí terapeutické regrese, tzn. o regresivní chování vyskytující se b?hem lé?by a ve vztahu k lé?b? s typicky se zv?tšující ZÁVISLOSTÍ na analytikovi. Na jedné stran?, jak se obvykle argumentuje, m?že regrese analytikovi pomoci získat p?ístup k raným vývojovým fázím a úrovním a m?že podporovat reorganizaci osobnosti na nové úrovni; na druhé stran?, jak se také ?asto argumentuje, vytvá?í nevratnou závislost na analytikovi a brojí proti VERBALIZACI a sublimaci infantilních tendencí. Podle KLASICKÉ TEORIE relaxovaná poloha na analytické pohovce a velké množství VOLNÝCH ASOCIACÍ umož?uje takovou regresi, jaká je nutná pro lé?bu PSYCHONEURÓZ. P?íklady ve prosp?ch terapeutické regrese p?i lé?b? CHARAKTEROVÝCH poruch a BORDERLINE pacient? - viz Balint (1952) a Winnicott (1958). Viz BAZÁLNÍ CHYBA; NOVÝ ZA?ÁTEK; OPRAVDOVÝ a FALEŠNÝ.

Pojmu „regrese“ se také používá ve specializovan?jším smyslu, a to v rámci teorie SN?, jíž poskytuje výklad halucinatorního charakteru sn?. Podle této teorie se p?edpokládá, že ENERGIE, která by v bd?lém stavu p?ešla do sval? a vybila by se v akci, je donucena INHIBICEMI fungujícími ve SPÁNKU „regredovat“ na smyslové orgány, ?ímž se evokují HALUCINACE. Tomu odpovídá p?edpoklad, že psyché je vytvá?ena podobn? jako reflexní oblouk: psychické impulsy se „normáln?“ pohybují od sensorického konce sm?rem k motorickému konci oblouku; jedin? ve spánku jsou nuceny pohybovat se opa?ným, regresivním sm?rem.

Zhmot?ování. Proces, p?i n?mž jsou POJMY pojímány, jako by byly v?cmi (jako by abstraktní slova byla konkrétními slovy). Metapsychologické STRUKTURÁLNÍ pojmy (viz METAPSYCHOLOGIE) samy o sob? vedou ke zhmot?ování, aniž by se to od nich o?ekávalo, protože je snadné zapomenout, že SUPEREGO, EGO a ID jsou pojmy ur?ené k vysv?tlení proces? a k diskusi o jejich fyzikálních atributech a prostorových vztazích. Podobn? mohou být v rámci OBJEKTNÍ TEORIE pojímány výrazy jako „dobrá MATKA“ (viz také DOBRÝ) nebo „špatný PRS“ (viz také ŠPATNÝ), jako by byly objekty nebo osobami, zabydlujícími subjekt. Viz FIKCE; DUŠE; PERSONOLOGIE; TEORIE PROCES?; FEMOMENOLOGIE.

Od?in?ní, od?i?ování. Obranný proces - obranný mechanismus (viz OBRANA), p?i n?mž se redukuje VINA pomocí ?inu, ur?eného ke konání dobra, které má od?init škody, jež ?lov?k, jak si p?edstavuje, spáchal v??i ambivalentn? obsazenému objektu (viz AMBIVALENCE); proces znovuvytvá?ení vnit?ního objektu, který byl ve FANTAZII zni?en. V KLEINIÁNSKÝCH pracích se projevuje tendence považovat veškerou tv?r?í aktivitu (viz KREATIVITA) za od?i?ující a od?i?ování považovat za jeden z normálních proces?, p?i nichž jedinec ?eší svou vrozenou ambivalenci v??i objekt?m.

To, co umož?uje duši p?edstavovat si n?co, co není aktuáln? p?ítomno. Duševní reprezentace je relativn? stálá p?edstava n??eho, co bylo d?íve vnímáno (viz PERCEPCE); eventuáln? jde také o proces, p?i n?mž jsou takové p?edstavy vytvá?eny (získávány). Reprezentace je synonymem „duševní p?edstavy“, „pam??ové p?edstavy“, „mnemické p?edstavy“ a v ur?itém smyslu také „INTERNALIZACE“. Objektní reprezentace je duševní reprezentací každé osoby, k níž se subjekt psychologicky vztahuje. P?esn? ?e?eno, všechny „objekty“ jsou „objektními reprezentacemi“. Symbolická reprezentace je proces, p?i n?mž duševní p?edstava jednoho objektu nahrazuje (duševní p?edstavu) jiného objektu, takže první se stává SYMBOLEM druhého.

1. Obranný proces (viz OBRANA), redukující pocit VINY tak, že opravuje ambivalentn? obsazený objekt (viz AMBIVALENCE). (Viz REPARACE.)
2. Proces, p?i n?mž SCHIZOFRENNÍ nebo PARANOIDNÍ pacient vytvá?í BLUDY, které obnovují jeho pocit významnosti. Podle Freuda (1911) prožívá paranoidní pacient pocit vnit?ní katastrofy, ?asto symbolizovaný (viz SYMBOL) ideou sv?tové katastrofy (viz SV?T); následkem toho se pro n?ho stává indiferentním a bezvýznamným. Pak si vytvá?í bludy, které obnoví význam sv?ta. „Blud, který považujeme za patologický výtvor, je ve skute?nosti pokusem o obnovu, procesem rekonstrukce.“

P?íznak DEPRESE, p?i n?mž jsou myšlenkové procesy a t?lesné pohyby velmi zpomaleny. N?kdy se její pomoci rozlišuje mezi ENDOGENNÍ a EXOGENNÍ depresí; ?íká se, že retardace je dokladem, že deprese má fyziologickou p?í?inu. Viz MANIE; MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA; PSYCHOMOTORICKÉ URYCHLENÍ.

P?vodn? náboženská nebo magická ceremonie nebo postup; psychiat?i a psychoanalytici si tento pojem vyp?j?ili k vyjád?ení takové formy chování, která se vyskytuje u pacient? trpících OBSEDANTNÍ NEURÓZOU, kdy se pacient pokouší redukovat ÚZKOST více ?i m?n? komplexní a stereotypní sérií ?in?. Obsedantní rituály lze považovat za soukrom? vytvo?ený systém antimagie (viz MAGIE), pomocí n?hož se pacient pokouší odvracet fantastické strachy stejn? fantastickými ?iny, jejichž logika je animistická a závislá na PRIMÁRN? PROCESUÁLNÍM MYŠLENÍ. Nap?. p?i rituálu mytí se pacient cítí nucen mýt se podle rigidn? p?edepsaného a komplexního stereotypu, aby zmírnil strach, že je infikován nebo by infikoval jiné; strach z infekce je strachem, který jeho vlastní rozum neschvaluje. V tomto ohledu se obsedantní rituály liší od rituál? nevzd?laných a pov?r?ivých lidí a od rituál? náboženských. Od náboženských rituál? se liší v tom, že jsou soukromé a jedine?né. Viz NÁBOŽENSTVÍ.

V psychoanalýze je rodina tím, co antropologové nazývají nukleární rodinou, jež sestává z matky, otce a d?tí, kte?í považují sami sebe za základní jednotku; rovn?ž spole?nost je za takovou jednotku považuje; není jí ale širší rodina klanu nebo kmene. Proto jsou fenomény jako OIDIPSKÝ KOMPLEX a sourozenecká rivalita (viz SOUROZENEC) vždy definovány pomocí koncepcí, které by nem?ly smysl, kdyby byly aplikovány na kultury, kde strýci a d?de?kové nejsou o nic mén? významní než otcové a kde bratranci a sest?enice a brat?i a sestry se p?esn? nerozlišují. Proto jsou také fenomény jako krize IDENTITY u adolescent?, jež se objevuje pouze v nukleární rodin?, definovány, jako by byly neodmyslitelné od lidské povahy. Rodinná terapie je PSYCHOTERAPIE, podle které se za terapeutický objekt nepovažuje jednotlivý „p?ítomný“ pacient, ale celá rodina. Rodinný proces je americký ?asopis, v n?mž jsou publikovány výzkumy, založené na tom, že neurózy jsou intrafamiliárními poruchami. Rodinná romance je fantazie dít?te, že jeho rodi?e nejsou jeho skute?nými rodi?i a že je šlechtického nebo královského p?vodu.

Snad nejsofistikovan?jší PROJEKTIVNÍ TEST, p?i n?mž je pacient vyzýván, aby popsal, co vidí na sérii symetrických inkoustových skvrn, z nichž n?které jsou barevné; odpov?di pacienta se považují za projev jeho fantazijního života, osobnostní struktury, psychiatrické diagnózy a dokonce i intelektu. Zavedl ho v r. 1920 Rorschach, švýcarský psychiatr.

Tohoto pojmu použil Fairbairn (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE) pro tzv. antilibidinozní EGO; toto Ego je jednou ze t?í ?ástí Ega, na které se p?vodn? jednotné Ego rozšt?pí (viz ŠT?PENÍ); další ?ástí je centrální Ego (SELF) a poslední ?ástí je LIBIDINOZNÍ Ego. Podle Fairbairna vede nevyhnutelné narušení p?vodního, výhradn? libidinozního postoje dít?te k MATCE nejprve k AMBIVALENCI v??i ní a potom k odšt?pení dvou ?ástí Ega: jedna z nich je libidinozní a p?ipojí se k DOBRÉ neboli „p?ijímající“ p?edstav? PRSU, druhá je antilibidinozní neboli agresivní (viz také AGRESE), která se p?ipojí ke ŠPATNÉ neboli „zavrhující“ p?edstav? prsu. Fairbairnovo libidinozní Ego odpovídá Freudovu ID, zatímco vnit?ní sabotér p?ispívá k vytvá?ení SUPEREGA. Viz PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE; SCHIZOIDNÍ POZICE.

1. Sexuální PERVERZE, p?i níž má subjekt erotickou slast, zp?sobuje-li svému objektu bolest.
2. Slast z krutosti.
3. Orální sadismus: slast z kousání (viz také ORÁLNÍ).
4. Anální sadismus: slast z takové krutosti, která je teoreticky spojena s ANÁLNÍ fází LIBIDINOZNÍHO VÝVOJE.

Není jasné, zda sadismus je infantilním DÍL?ÍM PUDEM, ?istým a jednoduchým, ?i zda jde o splynutí libidinozních a agresivních impuls? (viz AGRESE); nebo zda, platí-li druhý výrok, je agresivní prvek v n?m projevem vrozených agresivních nebo destruktivních tendencí nebo reakcí na „slast“ odvozenou ze sadistické aktivity tkvící v pohledu na bolest n?koho jiného nebo v pocitu moci z p?sobení bolesti.

Podle Freudova názoru z doby p?ed rokem 1920 je sadismus schopen ZVRATU v MASOCHISMUS; pozd?ji však Freud používal masochismu jako dokladu ve prosp?ch PUDU SMRTI a tvrdil, že masochismus je primární tendencí a že podléhá zvratu v sadismus. Viz AKTIVNÍ A PASIVNÍ.

Viz SADISMUS; MASOCHISMUS.

Napln?ní. Emoce doprovázející dosažení cíle. Pudová satisfakce: emoce doprovázející vybití pudového IMPULSU. Klasická PUDOVÁ TEORIE (viz také KLASICKÁ TEORIE) si vynucuje svým lp?ním na PRINCIPU SLASTI definovat satisfakci na základ? zmenšení pudové TENZE. Viz PUD; PO?ÁTE?NÍ A FINÁLNÍ SLAST.

Viz SELF. Odtud:

Sebeláska: láska k sob?. Viz NARCISMUS.

Sebeobservace (sebepozorování: pozorování sebe. Freud ji považoval za funkci SUPEREGA, protože probíhá na základ? INTROJEKCE prožitku, který byl pozorován také jinými lidmi, a protože je v první ?ad? moralistická. Viz INTROSPEKCE.

Sebetrestání: viz MASOCHISMUS.

Sebeúcta: hodnocení sebe sama sebou samým. Viz NARCISMUS.

Sebeuv?dom?ní: v?domí sebe sama. Uv?domování si sebe sama jako objektu svého vlastního prožitku.

Sebev?domí: sebeuv?domování, ale také uv?dom?ní si možnosti, že n?kdo jiný si je v?dom Self subjektu. Je-li doprovázeno rozpaky, jde o defekt v sebeuv?domování. ?lov?k má Bu? strach, že jiní ho budou vnímat zp?sobem, který je inkompatibilní s jeho vlastní p?edstavou sebe, nebo se bojí, že jeho vlastní projev je nep?im??ený situaci, v níž se nachází. Viz IDENTITA; STUD.

Sebevý?itky: vyskytují se spolu se sebe-obvi?ováním p?i DEPRESI a p?i DEPRESIVNÍ fázi „MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZY; dosahují ?asto bludných a bizarních forem.

Sebezáchova: p?ed r. 1920 byla Freudova teorie pud? (viz PUDOVÁ TEORIE) paralelní s tehdejšími biologickými názory na pud, takže jeho EGO-PUDY odpovídaly biologickému sebezáchovnému pudu a jeho sexuální pudy odpovídaly biologickému rozmnožovacímu pudu.

Suicidant. Osoba, která zám?rn? zabíjí sebe sama.

Suicidium. Zám?rné zabití sebe sama. Podle Stengela (1964) „v pr?m?ru jedna t?etina lidí, kte?í uskute?nili sebevraždu, trp?la NEURÓZOU, PSYCHÓZOU nebo závažnou PORUCHOU OSOBNOSTI“; duševní poruchou s nejvyšším rizikem sebevraždy je DEPRESIVNÍ nemoc nebo MELANCHOLIE. Rozlišuje se suicidium jako takové, p?i n?mž je sebezni?ení jediným nebo hlavním ú?elem, a pokus o sebevraždu, do n?hož vstupují ješt? další motivy. „N?které varovné p?íznaky suicidálního zám?ru jsou tém?? nezam?niteln? dány. Ti, kte?í se o sebevraždu pokoušejí, z?stávají p?i svém suicidálním ?inu spíše v blízkosti lidí nebo k lidem mí?í. Suicidální pokusy jsou alarmujícími signály a jejich cílem je volání o pomoc dokonce i v p?ípad?, že žádné takové volání nebylo v?dom? zamýšleno. Odhaduje se, že suicidální pokusy jsou asi 6-8krát ?ast?jší než dokonané sebevraždy. Podle psychoanalytické teorie sebevraždy se interpretuje nutkání k sebezni?ení bu? jako odvozenina PUDU SMRTI, nebo jako útok na introjikovaný objekt (viz také INTROJEKCE). Viz DEPRESE.

Viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ.

Viz ZISK, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ.

Proces, p?i n?mž je SEN modifikován pot?ebou snícího dát mu lepší souvislosti a v?tší vnit?ní soudržnost. Jde o p?ísp?vek sekundárních proces? k textu snu. Viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ.

Používá-li se tohoto pojmu samostatn?, znamená SUBJEKT, jenž je považován za ?INITELE, který si je v?dom své vlastní IDENTITY a své role subjektu a ?initele. Jako sou?ást složených slov znamená subjekt, který je považován za OBJEKT své vlastní aktivity.

Self se liší od EGA, definovaného psychoanalytickou teorií tak, že:

1. Self vyjad?uje to, jak subjekt prožívá sám sebe, zatímco Ego vyjad?uje osobnost jako strukturu, na jejímž základ? lze provád?t neosobní generalizace;
2. Ego, jak jej definoval Freud, obsahuje vyt?sn?né (viz VYT?SN?NÍ) NEV?DOMÉ ?ásti, které Self nem?že uznat za ?ást sebe.

Jeden typ existencialistické kritiky (viz EXISTENCIALISMUS) KLASICKÉ ANALYTICKÉ TECHNIKY spo?ívá v tom, že zvlášt? METAPSYCHOLOGIE nemá pro Self žádné místo (viz ONTOLOGIE). Dále viz SEBE.

P?vodn? odv?tví filosofie, jež se zabývá významem slov. Dnes ?asto vyjad?uje studium VÝZNAMU obecn?. Podle Szasze (1961), Homea (1966) a Rycrofta (1966) je psychoanalýza (nebo alespo? n?které její ?ásti) sémantickou teorií, protože ukazuje, že SNY a neurotické symptomy mají význam.

Duševní aktivita, objevující se ve SPÁNKU; série obrázk? a událostí, které si b?hem spánku p?edstavujeme. Psychoanalytici p?edpokládají, že sny mají psychologický VÝZNAM, který m?že být odkryt INTERPRETACÍ. Podle p?vodních Freudových názor? mají sny

1. manifestní obsah, který je zapamatován a vypráv?n, jak byl prožit (viz také MANIFEST» a
2. latentní obsah, který je odkrýván interpretací (viz také LATENTNÍ).

Freud také tvrdil, že snící ?lov?k vykonává práci (snová práce), protože p?ekládá latentní obsah do obsahu manifestního; dále tvrdil, že interpretace snu je proto opakem snové práce. Podle Freudovy teorie p?ání spl?ujících sn? (viz SPLN?NÍ P?ÁNÍ) je latentní obsah p?áním, které je ve snu spln?no halucinatorním zp?sobem (viz také HALUCINACE); p?eklad do manifestního obsahu nutn? vyžaduje dva faktory:

1. fyziologické podmínky spánku, které ur?ují, že sn?ní je hlavn? vizuálním a nikoli verbálním procesem;
2. nep?ijatelnost toho, aby se p?ání zrodilo v EGU; aby mohlo projít p?es CENZORA, musí být zamaskováno.

NO?NÍ M?RY a úzkostné sny p?edstavují nedostatky ve snové práci; traumatické sny (viz TRAUMA), kdy sen pouze opakuje traumatický zážitek, jsou výjimkami z teorie.

Freud?v zájem o sny pramenil z toho, že sny jsou normálními procesy, které jsou každému blízké, ale které jsou nicmén? p?íkladem fungování ur?itých proces?, jež také pracují p?i formování neurotických symptom?. Tyto procesy - ZHUŠT?NÍ, P?EMÍST?NÍ, SYMBOLIZACE, ignorace kategorií prostoru a ?ASU a tolerance rozpor? -Freud nazýval primárními procesy (oproti sekundárním proces?m bd?lého myšlení). Interpretace sn? je proto hlavn? záležitostí p?ekladu primárn? procesuálního myšlení do sekundárn? procesuálního myšlení; zhušt?ní, nondiskursivní a p?edevším vizuální p?edstavivost sn? se p?evádí do diskursivního symbolismu jazyka. Viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ.

Podle Freuda (1900, 1902) je funkcí sn? chránit spánek pomocí p?edstavy spl?ující p?ání, které by jinak snícího ?lov?ka probudilo. Poslední fyziologické výzkumy však ukazují, že existují dva typy spánku, spánek bezesný a spánek snový (paradoxní fáze). Snový spánek se objevuje opakovan? v každé prohloubené period? spánku; jeho funkcí je zpracovávat p?edchozí periody bd?losti (eventuáln? bezesné periody).

„Organizovaný systém emo?ních dispozic soust?ed?ných na myšlenku na vn?jší objekt“ - McDougall (1908); podle n?ho existují t?i sentimenty: láska, nenávist a sebeúcta (ve smyslu ohled? k sob?). Konsekvence tvrzení psychoanalytické teorie, že láska a nenávist jsou pudy a nikoli „organizovaný systém emo?ních dispozic“ - viz u hesel LÁSKA, NENÁVIST, AFEKT a EMOCE.

B?hem posledních 20 let (p?edevším na základ? prací Bowlbyho a Winnicotta) se stále ?ast?ji objevuje názor, že mnoho psychiatrických chorob je zavin?no separací od MATKY b?hem d?tství. Nejde o jednoduchou hypotézu, že separace zp?sobuje strach v d?tství a nešt?stí v pozd?jším život?, ale že separace je p?í?inou specifických DUŠEVNÍCH NEMOCÍ, zejména PSYCHOPATIE, DEPRESE a FOBIE. Vysv?tlení, jakým zp?sobem zavi?uje separace tyto poruchy, se liší; vysv?tlení jsou více ?i mén? sofistikovaná a více ?i mén? komplexní:

1. separace nap?. zp?sobuje nejistotu;
2. zvyšuje hostilitu a AMBIVALENCI;
3. interferuje s introjektivními a identifika?ními procesy (viz INTROJEKCE a
4. IDENTIFIKACE), a proto také interferuje s VÝVOJEM EGA;

navozuje procesy SMUTKU ve v?ku, kdy dít? je p?íliš nezralé, než aby bylo schopno prožít smutek úpln?; dít? je jaksi „omrá?eno“ ve fázi ZOUFALSTVÍ nebo DEPRESE. Poslední hypotéza, jež pat?í Bowlbymu, je výhodná, protože m?že subsumovat hypotézy p?edchozí.

Teorie separace je v rámci psychoanalytických koncepcí raritou vzhledem k tomu, že m?že být statisticky zpracována, protože nejz?eteln?jší p?í?iny separace matka-dít? (hospitalizace matky nebo dít?te, smrt matky, út?k matky) jsou zjistitelné. Ukazuje se však, že statistické údaje nejsou dostate?n? ostré, takže výsledky se ?asto neshodují. (P?ehled literatury viz „Rodi?ovská deprivace a duševní zdraví“, hlavní ?lánek v Lancetu ?.6, srpen 1966.) Koncepce separace není tak p?ímo?ará, jak se zdá, protože

1. pouze úplná separace m?že být zcela jasn? odlišena od mate?ské DEPRIVACE, která nemusí znamenat sou?asnou t?lesnou separaci;
2. v úvahu je nutno vzít dv? prom?nné: v?k dít?te, kdy se separace vyskytne, a trvání separace.

Viz SEPARA?NÍ ÚZKOST. Viz Bowlby (1951, 1961).

Úzkost, že ?lov?k je (nebo bude) separován od n?koho, o n?mž si myslí, že je nutný pro jeho p?ežití. Separa?ní úzkost m?že být objektivní, jako u dít?te nebo u dosp?lého invalidního ?i neurotického ?lov?ka - tito jedinci používají n?jaké osoby jako OBRANY p?ed n?jakou formou úzkosti. Ve všech p?ípadech hrají roli dva faktory: obava z n?jakého neur?itého nebezpe?í (bu? zvn?jšku, nebo ze zv?tšující se vnit?ní TENZE) a obava ze ztráty objektu, o n?mž si ?lov?k myslí, že je schopen ho chránit nebo mu ulevit. PUDOVÁ TEORIE obvykle zd?raz?uje spojitost mezi separa?ní úzkostí a pudovou tenzí, OBJEKTNÍ TEORIE strach ze ztráty kontaktu s objekty.

1. Biologicky: všechny organismy s výjimkou nejjednodušších a nejprimitivn?jších existují ve dvou formách (mají dv? pohlaví) - jedné sam?í a jedné sami?í; noví p?íslušníci druhu vznikají splynutím dvou pohlavních bun?k, z nichž jednu vyprodukoval samec, druhou samice. Odtud: pohlavní (sexuální) reprodukce, sexuální styk, pohlavní (sexuální) orgány - vždy jde o struktury nebo funkce nutné pro vytvá?ení nových jedinc?. Sexuální charakteristiky (pohlavní znaky) jsou charakteristiky, které umož?ují ur?it pohlaví; jsou bu? primární, tzn. že se p?ímo vztahují k reprodukci, nebo sekundární, tzn. že jsou obvykle spojeny s ur?itým pohlavím, ale do reprodukce p?ímo nezasahují.
2. Psychologicky: pojem sexuální se vztahuje k pud?m, k chování, k emocím a k po?itk?m, které mají pozorovatelnou nebo hypotetickou spojitost s reproduk?ní aktivitou (nebo s reproduk?ními orgány, kterých se používá jako zdroje po?itk?).
3. Psychoanalytici zvrátili tradi?ní pojetí sexu tím,
   1. že tvrdí, že dosp?lé sexuální chování má INFANTILNÍ prekursory: INFANTILNÍ SEXUALITA, ORÁLNÍ a ANÁLNÍ erotika (viz EROTICKÝ), DÍL?Í PUDY atd., které hrají roli nejen p?i vývoji dosp?lého sexuálního pudu, ale také p?i vývoji osobnosti jako celku;
   2. že infantilní i dosp?lé sexuální pudy mají dopad na nesexuální chování; tento dopad je zprost?edkováván SYMBOLIZACE a SUBLIMACÍ. V d?sledku toho se v psychoanalytické literatu?e používá pojm? „sex“, „sexuální“ a „sexualita“ pro ty fenomény, které nejsou manifestn? sexuální, ale latentn? (nebo deduktivn?) jsou odvozeninami nebo analogy sexuálních fenomén? (viz MANIFESTNÍ A LATENTNÍ). Ernest Jones doporu?oval, že by se m?lo používat pojmu „sex“ pro jeho užší, tradi?ní význam a pojmu „sexualita“ pro jeho širší význam, aby zmizely zmatky vzniklé používáním pojmu „sex“ pro celou ší?i svého významu.

Proto podle kontextu znamená „sexuální“ bu? „vztahující se k rozlišení mužský - ženský (sam?í - sami?í)“; dále znamená „vztahující se k reproduk?nímu chování, k pud?m a k orgán?m“; dále také znamená „erotický, slastný“.

Viz SEX.

Tento pojem neznamená pouze manifestní SEXUÁLNÍ chování v d?tství, ale také každou slast odvozenou z EROGENNÍCH ZÓN a všech projev? DÍL?ÍCH PUD?.

P?í?n? pruhovaný sval kontrolující t?lesné otvory. Výraz „zisk ?i ztráta“ sfinkterové kontroly se vztahuje ke sfinkter?m, které ?ídí mo?ení a defekaci.

Tento pojem zavedl Eugen Bleuler pro duševní nemoc, d?íve známou jako DEMENTIA PRAECOX. Nyní se ho v rámci PSYCHIATRIE používá pro funk?ní PSYCHÓZY, u nichž se vyskytuje AUTISMUS, chudost AFEKT? (oproti schopnosti rozvinout RAPORT u zdravých lidí a u NEUROTIK? a oproti DEPRESI nebo ELACI u pacient? s MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZOU); dále se vyskytují BLUDY; HALUCINACE, zmatenost, autistické a schizoidní myšlení (kdy je narušena syntax) a poruchy IDENTITY. Podle Bleulera je základem schizofrenie separace intelektuálních a emo?ních funkcí, což se projevuje jako „nep?im??enost afekt?“, kdy vyjad?ované myšlenky a je doprovázející emoce jsou inkompatibilní. V rámci popisné psychiatrie se rozlišují t?i typy schizofrenie: HEBEFRENIE, KATATONIE a PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIE.

Postoj KLASICKÉ TEORIE a TEORIE OBJEKTNÍ k problému schizofrenie - viz heslo PSYCHÓZA. Teorie, že schizofrenie je d?sledkem narušení interpersonálních vztah? - viz heslo DVOJNÁ VAZBA. Zevrubné psychoanalytické názory na schizofrenii - viz Searles (1965), který p?edkládá také vy?erpávající bibliografii.

Adjektivum, kterého se obvykle užívá ve vztahu k rodi?i, hlavn? k MATCE, jejíž osobnost a chování jsou podle uživatel? tohoto pojmu schopny indukovat SCHIZOFRENII u d?tí. V tomto smyslu se tohoto pojmu používá také ve vztahu k rodinám a situacím. Viz DVOJNÁ VAZBA.

1. Adjektivum, které znamená osoby, jež mají emo?ní a intelektuální funkce odd?leny. Tento význam pochází od Bleulera, který tvrdil, že taková separace emo?ních a intelektuálních funkcí je základní poruchou u schizofrenních pacient? a u schizoidních typ? osobností.
2. V širším smyslu se tento pojem vztahuje ke každému ?lov?ku, jehož charakter lze srovnat se SCHIZOFRENIÍ a který by (kdyby se stal psychotikem) pravd?podobn? onemocn?l spíše schizofrenií než MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZOU.
3. Odtud ješt? v širším smyslu tento pojem znamená stažený (autistický), podez?ívavý, mající tendenci k živým bd?lým FANTAZIÍM.
4. Tento pojem také znamená osoby, jejichž PSYCHOPATOLOGIE spo?ívá v zapojení OBRAN typu POP?ENÍ, ŠT?PENÍ, INTROJEKCE a PROJEKCE; tyto obrany umož?ují pop?ít VINU a DEPRESI.
5. Používá se ho také k popisu t?chto typ? obran a k popisu pozice v d?tství, od níž jsou tyto obrany odvozeny.

Význam uvedený ad 4) a 5) je odvozen od názoru, který se prosazuje v rámci OBJEKTNÍ TEORIE, totiž že každý je bu? schizoidní, nebo DEPRESIVNÍ; rozdíl je dán prom?nami vývoje b?hem PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE (Kleinová; viz KLEINIÁN) nebo pozicí schizoidní (Fairbairn; viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE) a b?hem POZICE DEPRESIVNÍ. Odtud:

Schizoidní charakter:

1. Bu? osoba, která je izolovaná a stažená a jejíž intelektové a emo?ní funkce se zdají být odd?leny.
2. Osoba, která introjikuje DOBRÉ objekty a projikuje ŠPATNÉ objekty (viz také OBJEKT) a ?ásti sebe sama, což ji ?iní relativn? nezávislou na jiných lidech a což ji osvobozuje od viny za cenu ned?v?ry k jiným lidem a p?ece?ování sebe.

Schizoidní obrana: tento pojem znamená kombinaci introjekce dobrých objekt? a popírání, št?pení a projekci špatných aspekt? sebe, ?ímž se jedinec brání p?ed vinou, úzkostí a depresí.

Schizoidní pozice: tohoto pojmu používal Fairbairn pro situace vyskytující se v raném d?tství, kdy dít? interpretuje zavržení a FRUSTRACI jako doklad toho, že jeho láska je destruktivní; zareaguje rozšt?pením EGA na t?i ?ásti: centrální Ego (SELF); libidinozní Ego, které je obsazeno dobrou, „p?ijímající“ p?edstavou PRSU; antilibidinozní Ego (VNIT?NÍ SABOTÉR), které je obsazeno špatnou, „zavrhující“ p?edstavou prsu. Tento význam pojmu schizoidní odpovídá paranoidn?-schizoidní pozici M. Kleinové, ale nemá žádnou spojitost s PUDEM SMRTI.

Obtíže spojené s pojmem „schizoidní“ pramení ze dvou zdroj?:

1. používá se ho jak v popisném, tak v psychopatologickém smyslu;
2. psychopatologický význam je matoucí, protože je odvozen ze dvou r?zných verzí objektní teorie, z kleiniánské a z Fairbairnovy; tyto verze se spolu shodují v tom, že je možné korelovat INFANTILNí vývojová stadia (viz také LIBIDINOZNÍ VÝVOJ) a psychotické procesy, ale odlišují se v základním názoru na povahu PUDU; Kleinová používá Freudovy teorie PUDU ŽIVOTA a pudu smrti, Fairbairn však považuje agresi za reakci na frustraci a zavržení.

Jedna ze dvou forem ÚZKOSTI, jež popsal Freud (1926) ve své t?etí a poslední teorii úzkosti; první formou je PRIMÁRNÍ ÚZKOST (neboli automatická úzkost). Podle Freudova názoru je signální úzkost reakcí EGA na vnit?ní nebezpe?í a stimulem k vytvo?ení a zapojení obranných mechanism? (viz OBRANA). V širším smyslu jde o takový druh obavy, která ?lov?ka varuje p?ed vnit?ními zm?nami, jež mohou narušit jeho rovnováhu, a která ?lov?ka nap?. vzbudí d?íve, než se SEN zm?ní v NO?NÍ M?RU. M?že být považována za zm?n?nou formu bd?losti a zkoumající ostražitosti, jež ?lov?ka chrání p?ed velkým p?ekvapením ze zm?n v prost?edí.

Slast z dívání se. Podle KLASICKÉ TEORIE se považuje zajeden z INFANTILNÍCH DÍL?ÍCH PUD?. Psaní a vyslovování „skoptofilie“ pramení v chyb?, které se dopustili první p?ekladatelé Freuda. Viz VOYEURISMUS.

Obranný proces (viz OBRANA), p?i n?mž subjekt (v?dom?) nevnímá (viz VNÍMÁNÍ) ohrani?ené oblasti svého prost?edí nebo sebe. (Odvozeno ze slova „scotoma“ - prázdná oblast zrakového pole.) Viz POP?ENÍ.

Ur?itý po?et osob spojených proto, že mají n?jaký spole?ný zám?r nebo spole?né zájmy, aspirace, funkce nebo strach, což jim umož?uje, aby se samy vyd?lily nebo byly vyd?leny jinými lidmi jako sociální entita.

Psychologie skupin: odv?tví psychologie, které se zabývá chováním skupin a psychologií ?lenství ve skupin?. Patrn? ji nelze odlišit od sociální psychologie a Massenpsychologie. Psychoanalytici zd?raz?ují IDENTIFIKACI ?len? skupiny navzájem, identifikaci ?len? skupiny s v?dcem a vztah ke spole?nému nep?íteli; všechny t?i faktory hrají d?ležitou roli p?i zmenšování rozkladných d?sledk? rivality mezi ?leny skupiny.

Skupinová analýza: skupinová psychoterapie, p?i níž terapeut omezuje svou aktivitu na INTERPRETACI skupinové dynamiky. Viz Foulkes a Anthony (1957).

Skupinová psychoterapie: každá forma psychoterapie, p?i níž jsou p?ítomni více než dva pacienti. V?tšina forem skupinové psychoterapie je na za?átku artefaktem, který vytvo?il terapeut, protože ?leny skupiny sám vybral; ale p?edpokládá se, že spole?ný vztah k terapeutovi povede ke zformování up?ímné skupinové atmosféry. Jak se zdá, je skupinová psychoterapie „p?irozených“ skupin, nap?. rodiny, raritou.

Duševní p?edstava slova. Podle Freuda (1915, 1923) spo?ívá základní rozdíl mezi NEV?DOMÝMI duševními procesy a procesy, které jsou P?EDV?DOMÉ a V?DOMÉ, v tom, že p?edv?domé a v?domé procesy mají spojitost se slovními p?edstavami; nev?domá myšlenka je pak reprezentací objektu samého, tzn. v?cná p?edstava, zatímco v?domá p?edstava k ní p?ipojená je verbální p?edstavou; tuto verbální p?edstavu jsme získali (nebo jsme se nau?ili) od jiných lidí. Tento názor je vysv?tlitelný jedin? tehdy, vezmeme-li v úvahu, že podle Freuda lidská psyché za?íná jako nestrukturované ID, od n?hož se odd?lují ur?ité ?ásti a vytvá?ejí EGO v d?sledku p?sobení PROST?EDÍ. „Ego je ta ?ást Id, která byla modifikována p?ímým vlivem vn?jšího sv?ta. P?ipojení slovních p?edstav k duševním proces?m je dokladem toho, že byly modifikovány p?ímým vlivem vn?jšího sv?ta. Není jasné, zda se Freud domníval, že pokud myslíme v?dom?, myslíme vždy ve slovech, ?i zda se domníval, že neverbální v?domé myšlení (které se projevuje ve snech, p?i denním sn?ní atd.) je vpádem nev?domého do v?domí.

Slovní p?edstavy sehrály ur?itou roli ve Freudov? pojetí schizofrenního MYŠLENÍ. Freud tvrdil, že p?i SCHIZOFRENII stahuje pacient KATEXI z v?cných p?edstav (zbavuje je významu) a se slovními p?edstavami pak zachází, jako by byly v?cmi; vytvá?í se tak bludný sv?t na základ? slov, nikoli na základ? objekt? (viz BLUD). P?i schizofrenním myšlení jsou slova pod?ízena primárn? procesuálnímu myšlení (viz také PROCES). tzn. že pacient s nimi zachází, jako normální lidé zacházejí s vizuálními p?edstavami ve snech.

„Psychologické procesy, které jsou v chodu p?i ztrát? milovaného objektu a které spole?n? vedou ke vzdání se objektu“ -Bowlby (1961). Smutku p?edchází ztráta (úmrtí), je doprovázen zármutkem a m?že (ale nemusí) po n?m následovat p?ipoutání se k novému objektu; obvykle bývá doprovázen (ur?itým stupn?m) IDENTIFIKACE se ztraceným objektem. A?koli terminologie je r?zná, lze smutek roz?lenit do t?í stadií:

1. Stadium protestu nebo POP?ENÍ, kdy se subjekt pokouší zavrhovat myšlenku, že ztráta se skute?n? stala, poci?uje ned?v?ru, prožívá vztek a vy?ítá sob?, mrtvé osob? nebo léka??m, že dovolili, aby se ztráta stala. Darwin toto stadium nazývá „šíleným žalem“.
2. Stadium rezignace, p?ijetí nebo ZOUFALSTVÍ, p?i n?mž subjekt p?ipouští realitu a propukne v žal.
3. Stadium odpoutání, kdy subjekt se objektu vzdá, odvykne mu a adaptuje se na život bez n?ho. Jestliže smutek „probíhá normáln?“, „p?enese se“ subjekt p?es ztrátu a získá znovu schopnost p?ipoutat se k novému objektu.

Všechny psychoanalytické školy považují smutek za normální analogon DEPRESE; p?i depresi se nejedná o ztrátu skute?né osoby, ale o ztrátu ambivalentn? obsazeného „VNIT?NÍHO OBJEKTU“ (viz také AMBIVALENCE). Viz Freud (1917), Abraham (1927). Podle Bowlbyho (1951, 1961) reagují d?ti na separaci od matky smutkem, tedy procesem, který predisponuje k duševní nemoci v pozd?jším v?ku.

V psychoanalytických pracích smyslný obvykle znamená získávání nadm?rné a nenasytné slasti ze smysl?, zatímco smyslový nemá morální podtón. Psychoanalytická koncepce, že veškerá slast je v ur?itém smyslu SEXUÁLNÍ, vede k tomu, že rozdíl t?chto dvou pojm? se stírá; a to i p?esto, že podle teorie SUBLIMACE se slast odvozená se sublimovaných a nesublimovaných aktivit liší.

St?na, na níž, jak si lze p?edstavit, se projikují vizuální snové p?edstavy (viz PROJEKCE). Podle p?vodní Lewinovy hypotézy jsou všechny sny projikovány na st?nu, která je jen ob?as viditelná. Tuto st?nu interpretuje Lewin jako SYMBOL SPÁNKU samého a symbol PRSU, jenž je nev?domým ekvivalentem spánku; tzn. že st?na reprezentuje p?ání spát a vizuální p?edstavy reprezentují p?ání, která spánek ruší (viz SEN). Podle Rycrofta a dalších není snová st?na sou?ástí všech sn?, ale je fenoménem, který se vyskytuje pouze ve snech osob, u nichž nastupuje manická fáze (viz MÁNIE); symbolizuje manický pocit extatického splynutí s prsem (MATKOU) a pop?ení hostility v??i n?mu (ní). Viz Lewin (1946), Rycroft (1951), Boyer (1960).

Ve své poslední práci Lewin rozlišuje st?nové sny a prázdné sny; po t?chto snech je snící charakteristicky p?esv?d?en, že

1. m?l sen, ale že
2. tento sen nem?l vizuální obsah.

Oblast psychiatrie, která se zabývá sociálními aspekty duševní nemoci a p?em?nou psychiatrických nemocnic v terapeutické komunity (oproti míst?m, kde jsou jedinci lé?eni izolovan?). Viz Martin (1963).

P?esn? jde o filosofickou teorii, podle níž je poznatelné pouze Já (SELF) a podle níž se vn?jší pozorovatelný SV?T skládá pouze z našich vlastních myšlenek. N?kdy se tohoto pojmu používá (nap?. Suttie, 1935) k vyjád?ení toho, co se podle KLASICKÉ TEORIE nazývá NARCISMEM dít?te - vn?jší sv?t existuje výhradn? proto, aby uspokojoval p?ání dít?te, p?i?emž ono není schopno uznat, že jeho objekty jsou osoby se svými vlastními pot?ebami a p?áními.

T?lo, t?lesný. Obvykle opak PSYCHÉ a psychického; p?íležitostn? tento pojem také vyjad?uje všechny bu?ky t?la s výjimkou zárode?ných bun?k, tzn. tu ?ást t?la, která vytvá?í smrtelného jedince, oproti té ?ásti, která zajiš?uje kontinuitu druhu. Somatická shoda znamená n?jaký t?lesný faktor, který determinuje sídlo neurotického symptomu, nap?. lokalizaci konverzního SYMPTOMU (viz také KONVERZE) v orgánu, který byl d?íve postižen t?lesným onemocn?ním.

Výraz pro p?íbuzného v p?ípad?, že psychologové a sociologové se cht?jí vyhnout nutnosti specifikovat pohlaví bratr? a sester pacienta. Odtud: sourozenecká rivalita - rivalita mezi bratry a/nebo sestrami.

Freud se ve svých pracích spánku p?íliš nev?noval; uvád?l pouze, že existuje fyziologická pot?eba spánku a že funkcí SN? je bránit vyt?sn?ným NEV?DOMÝM tendencím (viz VYT?SN?NÍ), aby ho rušily. Lewin a další p?edpokládají, že ve spánku se m?že objevovat PSYCHOPATOLOGIE, odvozená z nev?domé zám?ny spánku za splynutí s PRSEM (primární IDENTIFIKACE s MATKOU). Následkem toho m?že být nadm?rn? spaní projevem REGRESE na ORÁLNÍ úrove?; a nespavost m?že být zavin?na bu? AMBIVALENCÍ v??i (vnit?ní) matce a strachem ze splynutí s ní (s prsem), nebo (jako p?i MANII) FANTAZIÍ o splynutí s matkou, ?ímž se spánek stává (psychologicky) nepot?ebným.

Poslední psychologické výzkumy ukázaly, že existují dva druhy spánku: normální spánek beze sn? neboli spánek ortodoxní a spánek se sny neboli spánek paradoxní. Sny se tedy vyskytují pouze p?i paradoxním spánku. Tento spánek lze inter alia zjistit podle pohyb? o?í (p?i?emž ale snící neotevírá ví?ka) a podle výskytu nízkých vln s nízkou voltáží na EEG. Je pravd?podobné, že funkcí snového spánku je umožnit mozku zvládnout p?íval zážitk? uplynulého dne - mozek je b?hem dne podobn? jako po?íta? pouze programován. Jestliže je toto tvrzení správné, pak je nutné Freud?v názor, že sníme, abychom chránili spánek, obrátit: spíme, abychom snili. Freudova teorie, že ve snech se vyjad?ují INFANTILNÍ tendence, je slu?itelná s t?mito fyziologickými teoriemi pouze za p?edpokladu, že potla?ená p?ání, fantazie atd. vytvá?ejí zásobu materiálu, který chce být zvládnut. Tento p?edpoklad je v souladu s Freudovými názory na roli TRAUMATU - traumatické prožitky jsou takové prožitky, které subjekt není schopen asimilovat. Viz Oswald (1966).

Viz ŠT?PENÍ.

Freud podle své teorie spln?ných p?ání ve SNECH (Freud, 1900, 1902) tvrdí, že sny vyjad?ují p?ání jako spln?ná. „Myšlenka vyjad?ovaná v optativu (p?ací zp?sob - pozn. p?ekl.) byla nahrazena reprezentací v p?ítomném ?ase. “ P?edpokládá, že

1. sny mají psychologický VÝZNAM, což bylo v r. 1900 revolu?ním názorem; že
2. halucinatorní forma sn? (viz HALUCINACE) umož?uje snícímu p?edstavovat si jako spln?ná ta p?ání, která by ho jinak probudila; a že
3. vyjad?ovaná p?ání jsou p?áními nep?ijatelnými pro bd?lé SELF spícího, a to bu? proto, že jsou inkompatibilní s jeho hodnotami (nap?. p?ání smrti t?ch nejdražších a nejbližších), nebo proto, že jsou INFANTILNÍ, a tudíž vyjád?ena ve zm?n?né podob?.

P?edpoklad ad c) je nutný, protože pouze menšina sn? jsou sny manifestn? p?ání spl?ující.

NO?NÍ M?RY a úzkostné sny (viz ÚZKOST) reprezentují nedostatky ve snové práci, která za normálních okolností p?evádí nep?ijatelné LATENTNÍ snové p?ání do „neškodného“ MANIFESTNÍHO obsahu snu. Traumatické sny (viz TRAUMA), v nichž se traumatický prožitek jednoduše opakuje, jsou považovány za výjimky z teorie.

Protože sny manifestn? spl?ující p?ání jsou raritou (obvyklými p?íklady jsou sny d?tí a „pot?ebné“ sny, tzn. sny, které jsou skute?n? vyvolány sexuální TENZÍ, plným mo?ovým m?chý?em nebo jiným t?lesným nepohodlím), je záhadou, pro? Freud na teorii tolik lp?l, pokud si ovšem neuv?domujeme, že jeho zájem o sny se netýkal sn? samých, ale toho, že sny jsou p?íkladem obecné psychické tendence k myšlení spl?ujícímu p?ání. Jinými slovy, Freud tvrdil, že existují dva typy duševní aktivity, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ PROCES; primární proces je NEV?DOMÝ a p?ání spl?ující, sekundární proces je V?DOMÝ a realistický; dále tvrdil, že sny jsou normálním fenoménem, který zná každý a p?i kterém se projevují primární procesy. Ve skute?nosti byl rozdíl mezi primárními, p?ání spl?ujícími procesy a sekundárními, realistickými procesy formulován na základ? studia tvorby neurotických symptom?; teprve pozd?ji byla tato teorie aplikována na INTERPRETACI sn?. Sny se podle této teorie podobají symptom?m v tom smyslu, že jsou KOMPROMISNÍMI FORMACEMI; že p?ání spl?ující prvky pocházejí z vyt?sn?ného (viz VYT?SN?NÍ) a upravující snová práce pochází také z potla?ených ?ástí duše.

V jednom ohledu je Freud?v názor docela ur?it? chybný. Poslední fyziologický výzkum p?edpokládá, že nesníme, abychom si chránili spánek, ale naopak že spíme, abychom snili.

Viz FUZE A DEFUZE.

Podle Eriksona (1963) existuje osm stadií ?lov?ka; b?hem každého z nich se u jedince vyskytují (nebo nevyskytují) ur?ité „kvality EGA - kritéria, podle nichž jedinec ukazuje, že jeho Ego je na daném stadiu natolik silné, aby integrovalo harmonogram organismu a strukturu sociálních institucí“. On?ch osm stadií je: BAZÁLNÍ D?V?RA VERSUS BAZÁLNÍ NED?V?RA, odpovídající ORÁLNÍ fázi KLASICKÉ TEORIE; AUTONOMIE VERSUS STUD A POCHYBNOSTI, odpovídající ANÁLNÍ fázi klasické teorie; INICIATIVA VERSUS VINA, odpovídající FALICKÉ a OIDIPSKÉ fázi klasické teorie; PRACOVITOST VERSUS INFERIORITA, odpovídající OBDOBÍ LATENCE klasické teorie; IDENTITA VERSUS DIFUZE ROLE, odpovídající adolescenci a rané dosp?losti; INTIMITA VERSUS IZOLACE, odpovídající „rozkv?tu života“; GENERATIVITA VERSUS STAGNACE odpovídající st?ednímu v?ku; a INTEGRITA EGA VERSUS ZOUFALSTVÍ, odpovídající stá?í.

Sociologický výraz pro populární a konven?ní názor na to, jak se každá ur?itá t?ída osob chová, jak vypadá atd. Názor, že všichni židé mají orlí nos a že jsou lakomí a že blázen je násilný, je o?ividný stereotyp. Subtiln?jšími stereotypy jsou r?zné názory na chování p?íslušející ženám a muž?m, mladým a starým atd.; to také p?edpokládá, že odchylky jsou nep?irozené. Viz AKTIVNÍ A PASIVNÍ; MASKULINNÍ; FEMININNÍ.

Stimulem je to, co vyvolává v živých tkáních reakci. Podle freudiánské METAPSYCHOLOGIE jsou stimuly bu? VNIT?NÍ, nebo VN?JŠÍ; vnit?ní stimuly jsou pudové IMPULSY, které p?icházejí zevnit? organismu, ale zam??ují se na PSYCHICKÝ APARÁT, vn?jší stimuly jsou senzorické vjemy p?icházející z PROST?EDÍ. Stimuly zvyšují TENZI, vyvolávají STRAST (BOLEST), od níž si ?lov?k ulevuje VYBITÍM podle PRINCIPU SLASTI nebo podle PRINCIPU REALITY. Bariéra stimul? je ta ?ást psychického aparátu, která chrání EGO p?ed nadm?rnou stimulací; zam??uje se jak na vnit?ní, tak na vn?jší stimuly. Podle n?kterých názor? bariéru stimul? narušují traumatické prožitky (viz TRAUMA). Hlad po stimulech je touha po stimulaci; tomuto pojmu odpovídá p?edpoklad, že organismy žádají optimální kvantitu stimulace. Signální stimulus je etologický výraz (viz ETOLOGIE); vyjad?uje chování, které ú?inkuje jako stimulus komplementárnímu chování u jiných p?íslušník? téhož druhu. Smích a plá? jsou signálními stimuly.

Primární EMOCE vyvolaná hrozícím nebezpe?ím a doprovázená p?áním utéci. P?estože strach je jedním ze živelných lidských prožitk? a že út?k je nepochybn? jednou ze základních biologických reakcí. má psychoanalýza ke strachu málo co ?íci. Jsou pro to dva d?vody.

1. Jejím primárním zájmem byla patologie; strach byl proto zastín?n ÚZKOSTÍ, a?koli úzkost je n?kdy definována jako iracionální strach.
2. Protože Freud trval na duální pudové teorii (viz PUD), nez?stalo mu již místo pro t?etí primární pud; proto psychoanalýza má mnoho co ?íci k tomu, jak LÁSKA a NENÁVIST mohou vstupovat do vzájemných KONFLIKT?, jako se mohou vzájemn? inhibovat (viz INHIBICE) a jak se mohou dokonce vzájemn? posilovat (viz SADISMUS), ale má málo co ?íci o tom, jak m?že strach reagovat s láskou a s nenávistí. Z hlediska Freudovy vášn? pro antiteze a opaky stojí za povšimnutí, že strach m?že být považován za opak lásky i nenávisti.

Toto slovo, které není neologismem, protože ho již v r. 1814 použil Coleridge, se používá k p?ekladu n?meckého „Unlust“ - jde o BOLEST nebo neklid z pudové TENZE - oproti slovu „Schmerz“, což je prožitek bolesti. PRINCIP SLASTI se správn? nazývá principem slasti a strasti. Viz také PRINCIP STÁLOSTI.

Geologická metafora, podle níž jsou vzpomínky, vývojové fáze (viz VÝVOJ) atd. navrstveny jedna na druhou tak, že ran?jší VZPOMÍNKY a fáze jsou uloženy hloub?ji než vzpomínky a fáze pozd?jší. Tato metafora indukuje názor, že raný „MATERIÁL“ je mén? dostupný než „materiál“ pozd?jší a že závažné, úporné nemoci mají ran?jší p?vod než formy mírn?jší. Když se n?kdy stane, že raný „materiál“ je snadn?ji dostupný, m?žeme se uchýlit k další geologické metafo?e, k „p?esmyku (zlomu) vrstev“.

Strukturální pojmy popisují duševní aktivitu na základ? interakce psychických struktur, jako je EGO, SUPEREGO a ID. „VNIT?NÍ OBJEKTY“ jsou také strukturami, protože jsou považovány za relativn? stálé sou?ásti duše. Zdá se, že strukturální pojmy jsou nevyhnutelné pro psychologické teorie, které mají vztah k minulým a sou?asným prožitk?m a které berou v potaz KONFLIKT. Viz PSYCHICKÝ APARÁT; POJETÍ; DYNAMICKÝ.

Stud je Popelkou nep?íjemných EMOCÍ; v?nuje se mu mnohem mén? pozornosti než ÚZKOSTI, VIN? a DEPRESI. Freud (1896) ho interpretoval jako strach ze zesm?šn?ní, zatímco Piers (1953) ho interpretuje jako reakci na neschopnost chovat se podle vlastního EGO-IDEÁLU. Tzn. že vina se objeví vždy, když se proh?ešíme proti p?íkazu, který p?išel p?vodn? zven?í, ale který je p?ítomen v SUPEREGU; zatímco stud se objeví vždy, když nedosáhneme ideálu chování, pro n?ž jsme se rozhodli. Podle Lynda (1950), který nebyl psychoanalytikem, má stud úzkou spojitost s pocitem vlastní IDENTITY a s NÁHLEDEM. Je vyvoláván prožitky, které p?ipoutávají pozornost k našim domn?nkám o sob? samých a nutí nás vid?t se o?ima t?ch druhých a uznat diskrepanci mezi jejich vnímáním nás a naším hodn? zjednodušeným a egoistickým pojetím sebe sama. Jestliže jsme nuceni studu ?elit, zvyšují prožitky hanby vhled a SEBEUV?DOM?NÍ; jestliže ho pop?eme, vyvolávají vznik obranného kruný?e. P?esv?d?ení, že stud je trvalým neurotickým symptomem SCHIZOIDNÍCH pacient?, kte?í sebe sama (fantazijn?) nadhodnocují a sou?asn? nahlížejí na to, že jejich vysoké sebehodnocení ostatní nesdílejí, viz Rycroft (1968).

Sociologové rozlišují provinilé a zahanbené (stydlivé) kultury; západní židovsko-k?es?anská kultura je p?íkladem kultury provinilé; evropská aristokraticko-militantní t?ída je p?íkladem kultury zahanbené.

Stud se liší od viny také tím, že je mnohem t?sn?ji spojen s t?lesnými po?itky, nap?. s ?ervenáním, a že (jak tvrdí Lynd) je mnohem rychleji vyvoláván nonkonformitou s kodifikovanými sociálními pravidly. P?ekro?ení morálního kodexu a morálních pravidel vyvolává vinu, zatímco beztaktnost a nevkus vyvolává stud.

Osoba, o jejíchž prožitcích a chování se uvažuje. Ve všech psychoanalytických pracích, dokonce i v t?ch nejabstraktn?jších, je naprosto jasné, kdo je subjektem; všechny ostatní osoby, o nichž se píše, jsou jejími OBJEKTY. V teoretických pracích je taková osoba abstrakcí a hovo?í se o ní jako o „subjektu“, „jedinci“, „pacientovi“, „dít?ti“ apod.; tato osoba má vztah k r?zným objekt?m, jako je „PRS“, „MATKA“, „rodi?e“ atd.; její impulsy jsou namí?eny v??i t?mto r?zným objekt?m. Paralela s gramatikou je p?esná: subjektem (podm?tem -pozn. p?ekl.) je osoba, jíž se týkají myšlenky, generalizace a teorie; sloveso (+ p?íslovce) popisuje povahu IMPULSU (PUDU) nebo vztahu; a objektem (p?edm?tem -pozn. p?ekl.) je osoba, s níž má (p?eje si mít) subjekt kontakty.

Vztahující se k subjektu. Viz OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ.

Vývojový proces (viz VÝVOJ), p?i n?mž se pudová ENERGIE (viz také PUD) vybíjí (viz VYBITÍ) v nepudových formách chování. Tento proces zahrnuje:

1. p?emíst?ní energie z aktivit a objekt? primárního (biologického) zájmu na aktivity a objekty mén? pudové;
2. p?em?nu kvality EMOCE doprovázející aktivitu tak, že tato emoce se stává „desexualizovanou“ a „deagresifikovanou“ (viz DESEXUALIZACE a DEAGRESIFIKACE);
3. uvoln?ní aktivity zpod nadvlády pudové TENZE. N?které definice obsahují také sociální prvek, tzn. že opravdová sublimace je sociáln? p?ijatelná.

Intelektuální zvídavost je považována za sublimaci SKOPOFILIE, pokud

1. je zam??ena na nesexuální cíle,
2. slast ji doprovázející není sexuální a
3. její r?zná intenzita není závislá na velikosti pudové tenze.

Pojetí sublimace vyžaduje vysv?tlení vývoje „vyšších funkcí“ z funkcí nižších. D?kaz na n?mž je toto pojetí založeno, je dvou druh?:

1. nalezení nových zájm? a obohacení b?hem psychoanalytické lé?by;
2. vznik „regresivních“ symptom? (viz REGRESE) u osob, které se neuroticky zhroutily. V p?ípad? intelektuální zvídavosti sublimace znamená její zv?tšení po analýze d?tských inhibic sexuální zvídavosti a nový výskyt voyeuristických tendencí („Peeping Tom“- p?el. „koukající Tom“, tzn. zv?davec; viz VOYEURISMUS) nebo nadm?rné jedení u pacienta, který m?l p?ed svým zhroucením zkoumavou duši.

Veškerá sublimace je závislá na SYMBOLIZACI a veškerý VÝVOJ EGA je závislý na sublimaci. Ve v?tšin? prací o sublimaci auto?i p?edpokládají, že pudy dostupnými sublimaci jsou spíše PREGENITÁLNÍ DÍL?Í PUDY než dosp?lé sexuální pudy. Jinými slovy, koncepce sublimace je vývojová a evolu?ní. Anna Freud (1937) ji považuje za OBRANU (ale za obranu, která se týká spíše normality než neurózy), protože INFANTILNÍM KONFLIKT?M, které by jinak vedly k NEURÓZE, poskytuje progresivní ?ešení.

?in poddanosti v??i jiným lidem. V analytické literatu?e se submisivní chování obvykle zahrnuje pod hlavi?ku pasivity (viz PASIVNÍ) a MASOCHISMU. Podle etolog? (viz ETOLOGIE) submisivní cesta automaticky tlumí agresivní hrozby (viz AGRESE) jiných p?íslušník? téhož druhu. Viz AKTIVNÍ A PASIVNÍ.

Viz SEBEVRAH.

Viz SEBEVRAŽDA.

Ta ?ást EGA, v níž se uskute??uje SEBEPOZOROVÁNÍ, sebekritika a jiné reflektivní aktivity. Ta ?ást Ega, v níž jsou lokalizovány rodi?ovské introjekty (viz INTROJEKCE). Protože Freud tvrdil, že sebepozorování je závislé na INTERNALIZACI rodi??, jsou ob? tyto definice v souladu. Superego se liší od SV?DOMÍ v tom, že

1. pat?í do jiného referen?ního rámce, tzn. do METAPSYCHOLOGIE, nikoli do etiky;
2. zahrnuje také NEV?DOMÉ prvky; a
3. p?íkazy a definice, které z n?ho vycházejí, jsou odvozeny z minulosti subjektu a mohou být v KONFLIKTU s jeho sou?asnými hodnotami.

To ovšem neznamená, že Superego je p?esnou kopií rodi?ovských postav, které byly introjikovány, protože p?íslušné internalizace se objevují (vyskytují) v raném d?tství, kdy dít? p?ipisuje svým objekt?m své vlastní charakteristiky. Následkem toho se p?ísnost a nesnášenlivost Superega odvozuje (alespo? z?ásti) z prudkostí vlastních pocit? subjektu v d?tství. To také p?edpokládá, že ENERGIE Superega se odvozuje z ID, tzn. že sebeúto?né tendence Superega poskytují ventil vlastním agresivním impuls?m subjektu (viz AGRESE). Jde o p?íklad OBRATU PROTI SOB?. P?estože podle d?ív?jších názor? se úst?ední role p?i formování Superega p?ipisovala OTCI, v?tšina sou?asných teorií p?edpokládá prekursory Superega, které se objevují v PREOIDIPSKÝCH fázích VÝVOJE; t?mito prekursory jsou podle OBJEKTNÍ TEORIE „VNIT?NÍ OBJEKTY“. Výraz Superego se poprvé objevil ve Freudov? knize Ego a Id (1923); v?tšina popis? Superega je podbarvena Freudovým zájmem o OBSEDANTNÍ NEURÓZU, který se celou knihou táhne jako ?ervená nit.

N?které práce o psychoanalytické lé?b? si kladou za cíl modifikovat Superego ve sm?ru vyšší tolerance a reality, ale jiné popisují p?esun jeho funkcí na Ego. Tato dvojzna?nost se odvozuje z toho, že pojetí Superega obsahuje neslu?itelné prvky, „archaický“ prvek INFANTILNÍCH introjekt? a sofistikovaný prvek reflektivního SEBEUV?DOMOVÁNÍ. Jinými slovy, Superego je jak zásobníkem fungování v minulosti, tak zásobníkem fungování (Ega) na vyšší úrovni.

Korupce Superega (úplatnost) znamená pokus o zmenšení VINY oklamáním nebo podplacením n?jaké postavy, s níž se Superego identifikovalo (viz IDENTIFIKACE); jde o pokus o redukci vlastního pocitu bezcennosti tak, že Superego snese postavu na nižší úrove?. Lakuny Superega jsou díry v morálním smyslu pacienta.

Suprese obvykle znamená V?DOMOU, cht?nou INHIBICÍ ?inností oproti VYT?SN?NÍ (represi), které je NEV?DOMÉ, automatické a je navozováno ÚZKOSTÍ, nikoli volním aktem (viz V?LE).

Slast z t?lesné aktivity.

Bu? osobní systém morálních hodnot, nebo ta ?ást osoby, kterou ?lov?k prožívá jako hlas morálních hodnot. Toto slovo vlastn? vyjad?uje pouze V?DOMÉ hodnoty a v?domé „ješt? slabé hlasy“; nem?lo by se zam??ovat za SUPEREGO, které se liší v tom, že je z?ásti NEV?DOMÉ a že obsahuje imperativy, kterým se jedinec nepod?izuje v?dom?. Oba pojmy v každém p?ípad? pat?í do r?zných referen?ních rámc?.

Když se pojm? vn?jší (externí) a vnit?ní (interní) sv?t používá v protikladu, je vnit?ní sv?t synonymem vnit?ní, psychické REALITY, vn?jší sv?t je pak synonymem PROST?EDÍ, vn?jší reality. Sv?tová katastrofa je p?esv?d?ení, že sv?t sp?je ke konci nebo že bude zni?en; ?asto je sou?ástí schizofrenních BLUD? (viz SCHIZOFRENIE).

V biologii tento pojem vyjad?uje „trvalou jednotu mezi organismy, kdy existence každého z nich je závislá na druhém“ - COD. Symbiotická psychóza Mahlerové se vyskytuje u d?tí; je charakterizována úplnou a výlu?nou závislostí na MATCE; název byl zvolen proto, že matka pot?ebuje závislost stejn? jako dít?. Vztah matka - dít?, zvlášt? b?hem n?kolika prvních týdn?, je n?kdy považován za symbiotický, protože matka pot?ebuje dít? stejn?, jako dít? pot?ebuje ji. Vztahy pseudovzájemnosti (viz heslo PSEUDO-) jsou n?kdy popisovány jako symbiotické, p?estože ve skute?nosti jsou zk?ížen? parazitické.

Obecn? je symbol n??ím, co znamená nebo p?edstavuje n?co jiného (oproti výrazu ZNÁMKA, která „znamená“ p?ítomnost n??eho). V tomto smyslu jsou slova, emblémy nebo odznaky, symboly, protože jejich význam je odvozen z n??eho jiného, z jejich p?edlohy; spojitost mezi nimi a jejich p?edlohami je založena na asociaci myšlenek. Obvykle se stanoví dohodou. Ve všech t?chto p?ípadech je však spojitost mezi symbolem a jeho p?edlohou V?DOMÁ; ovšem psychoanalytická teorie symbolismu se týká NEV?DOMÉ náhrady jedné p?edstavy, myšlenky nebo aktivity jinou p?edstavou, myšlenkou nebo aktivitou. Jones (1916) rozlišoval „skute?ný symbolismus“ a „symbolismus v širším smyslu“; napsal: „Jestliže je slovní symbolismus pojímán v nejširším smyslu, zdá se, že v subjektu je obsažen tém?? celý vývoj civilizace. Pro? by m?l být n??ím jiným než nikdy nekon?ící sérii evolu?ních náhrad, ustavi?ným nahrazováním jedné myšlenky, zájmu, schopnosti nebo tendence jinými? „Skute?ný symbolismus“ vyvstal jako d?sledek INTRAPSYCHICKÉHO KONFLIKTU mezi vyt?s?ujícími tendencemi (viz VYT?SN?NÍ) a vyt?sn?nými ... jedin? to, co je vyt?sn?no, pot?ebuje být symbolizováno ... Dv? kardinální charakteristiky symbolismu v užším smyslu jsou:

1. proces je úpln? nev?domý ... a
2. afekt obsazující myšlenku neprokázal, pokud jde o symbolismus, schopnost takové kvalitativní modifikace, kterou by bylo možno nazvat SUBLIMACE.“

Podle této definice jsou náhrady zahrnuté do tvorby snových p?edstav (viz SEN) a tvorby SYMPTOM? p?íklady tvorby symbolu, zatímco náhrady zahrnuté do sublimace jimi nejsou. „Skute?ný“ neboli psychoanalytický symbolismus se ve skute?nosti podobá sn?ní a tvorb? symptomu, protože jde o soukromé konstrukce, jejichž význam je poznatelný pouze na základ? individuálního prožitku subjektu a nikoli na základ? studia slovník? nebo na základ? sociálních konvencí. Z?ejmé výjimky, tzv. univerzální symboly, s nimiž se setkáváme ve snech, v mýtech a ve folklóru, jsou vysv?tlovány na základ? „uniformity fundamentálních a v??ných zájm? lidstva“ a uniformity schopností ?lov?ka vid?t podobnosti mezi objekty.

Symbolizace se obvykle považuje za jeden z PRIMÁRNÍCH PROCES?, jež vládnou NEV?DOMÉMU MYŠLENÍ a jež se projevují ve snech a p?i tvorb? symptom?; Freud (1900, 1917, 1940) ovšem symbolizaci nepojímal takto p?edevším proto, že procesem zahrnutým do tvorby symbolu je P?EMÍST?NÍ a KONDENZACE (zhušt?ní). Také by, jak se zdá, nesouhlasil s názorem, že slova nejsou „skute?nými“ symboly, protože ve své poslední práci (1940) napsal: „Ve snech se používá lingvistických symbol?, jejichž význam je z velké ?ásti snícímu neznámý, neomezen?. Náš prožitek nám však umož?uje zjistit jejich smysl. Pravd?podobn? pocházejí z ran?jších fází vývoje ?e?i.“ Ve svých Úvodních p?ednáškách (1916) popsal symbolismus jako „starobylý, ale obsolentní zp?sob vyjád?ení“. Teoretické p?edpoklady podobných výrok? - viz heslo ONTOGENEZE A FYLOGENEZE.

„Klasickou“ analytickou teorií (viz KLASICKÁ TEORIE) symbolismu je však teorie Jonesova. Pokus usmí?it analytické a neanalytické názory na primárn? a sekundárn? procesuální symbolismus - viz Rycroft (1956); rozlišení mezi symboly, které p?edstavují pudové procesy, a symboly, které je nahrazují - viz Segal (1957).

Podle psychoanalytické teorie se p?edpokládá, že symbolizovaný objekt nebo symbolizovaná aktivita má vždy jeden ze základních pudových nebo biologických význam?; náhrady nebo p?emíst?ní vždy sm??ují mimo t?lo, tzn. že nap?. nože, letadla ?i d?la mohou být interpretovány jako falické symboly, ale penis nem?že být nikdy symbolem nože. P?emíst?ním v opa?ném, centripetálním sm?ru je „REGRESE“.

Výjimkou je funkcionální symbolismus Silberer?v, který se objevuje, když unavená nebo ospalá osoba se rozhodne myslet v abstrakcích a místo toho jí do mysli p?icházejí pouze vizuální p?edstavy.

P?íznak. Jakákoli odchylka od ZDRAVÍ, na níž si pacient st?žuje. Tvorba symptomu: podle KLASICKÉ TEORIE se považuje tvorba NEUROTICKÉHO symptomu za analogii snové práce (viz SEN); symptom sjednává kompromis (viz KOMPROMISNÍ FORMACE) mezi vyt?sn?ným p?áním (viz VYT?SN?NÍ) a p?íkazy vyt?s?ujícího ?initele. Viz také heslo SYMPTOM, SYMBOL a ZNÁMKA.

Známka potvrzuje p?ítomnost n?jakého procesu nebo fenoménu. Odlišuje se od SYMPTOMU a SYMBOLU. V medicín? je známka fenoménem, který pozoruje vyšet?ující léka? a který je pro n?ho dokladem n?jakého patologického procesu; umož?uje mu ?íci, že pacient má (nebo nemá) známky takové a takové choroby; zatímco symptom je fenomén, který zp?sobuje pacientovi obtíže a od kterého pacient chce ulevit. Známku pacient m?že, ale nemusí vnímat; jestliže ji vnímá, m?že, ale nemusí mu zp?sobovat obtíže. Symptom m?že, ale nemusí být také známkou. P?i KONVERZNÍ HYSTERII si pacient st?žuje na t?lesné symptomy, ale léka? neobjevuje známky žádné t?lesné nemoci - ovšem, jestliže má št?stí, objeví známky neurotické nemoci. Patognomonická známka je známkou p?ítomnosti n?jakého ur?itého onemocn?ní.

V psychoanalytické teorii je známka p?ítomnosti n??eho, zatímco symbol znamená n?co jiného, než ?ím je, a sv?j význam odvozuje z n??eho jiného. Neartikulovaný k?ik, nenau?ená gesta a t?lesné projevy ÚZKOSTI jsou známkami toho, co subjekt prožívá, zatímco snové p?edstavy (viz SEN) a neurotické konverzní symptomy jsou symboly, protože jejich význam m?že být odkryt až pomocí INTERPRETACE. Známky odhalují sv?j význam p?ímo (p?íslušník?m ur?itého druhu), symboly je nutno dekódovat. Podle obecného mín?ní, ale ne podle KLASICKÉ TEORIE, která definuje symboly v jiném smyslu (viz SYMBOLISMUS), jsou SLOVA, národní vlajky a znaky symboly, protože sv?j význam odvozují výhradn? z nau?ených v?domostí a protože znamenají n?co jiného, než ?ím samy jsou.

Skupina ZNÁMEK a SYMPTOM?, o nichž je známo, že se vyskytují spole?n?; ale samy o sob? nevytvá?ejí nemoc bu? proto, že spojitosti mezi jednotlivými složkami, z nichž se syndrom skládá, jsou neznámé, nebo proto, že syndrom m?že být projevem r?zných nemocí. Námahový syndrom je zastaralý pojem pro ur?itý typ NEURÓZY, p?i níž si pacient st?žuje na únavu a dušnost po námaze, ale p?itom nemá žádné známky, které by podporovaly jeho p?esv?d?ení, že trpí onemocn?ním srdce.

Vždy se myslí „syntetizující“, nikoli „um?lý“, „arteficiální“. „Syntetické funkce Ega“, které popsal Hartmann (1958), se týkají INTEGRACE.

Viz PUERPERIUM.

1. Fyziologický šok: kolapsový stav, bledost, pokles krevního tlaku atd., objevující se jako (okamžitá, bezprost?ední) reakce na t?lesné trauma (poškození, zran?ní, velký chirurgický zákrok atd.).
2. Psychologický šok: reakce na zcela neo?ekávaný prožitek, na který ?lov?k nebyl p?ipraven BD?LOSTÍ nebo ÚZKOSTÍ a který ?lov?ka nutí, aby se v sob? znovu zorientoval. Nep?íjemné šoky, které jsou natolik závažné, že zp?sobí symptomy nebo že naruší VÝVOJ, vyskytnou-li se v d?tství, jsou známy jako TRAUMATA.

(GRANÁTOVÝ ŠOK). Zastaralý výraz pro TRAUMATICKOU NEURÓZU.

Jestliže se tohoto pojmu používá k hodnocení OBJEKTU, PRSU, MATKY, OTCE atd., vyjad?uje jednu ze dvou p?edstav neboli OBJEKTNÍCH REPREZENTACÍ, jež vznikla ŠT?PENÍM internalizovaného objektu (viz INTERNALIZACE), prsu atd. Špatný je v tomto smyslu souhrnným výrazem pro pojmy „frustrující“, „nenávistný“, „obávaný“, „zlomyslný“, „perzekující“. N?kdy se slovo „špatný“ píše v uvozovkách.

Proces - obranný mechanismus (viz OBRANA), p?i n?mž duševní struktura ztrácí svou integritu a je nahrazena dv?ma nebo více ?áste?nými strukturami. Št?pí se jak EGO, tak OBJEKT. Po rozšt?pení Ega prožívá subjekt pouze jednu výslednou ?ást jako „SELF“; další dv? ?ásti vytvo?í (obvykle) nev?domé „odšt?pené ?ásti Ega“. Po rozšt?pení objektu je emo?ní postoj v??i ob?ma ?áste?ným strukturám typicky protikladný; tzn: že jeden objekt je prožíván jako „DOBRÝ“ (p?ijímající, laskavý atd.), druhý jako „ŠPATNÝ“ (zavrhující, zlý atd.). Št?pení Ega i objektu je obvykle spojeno s POP?ENÍM a s PROJEKCÍ; tato triáda p?edstavuje SCHIZOIDNÍ obranu, p?i níž jsou ?ásti sebe (a VNIT?NÍCH OBJEKT?) pop?eny a p?ipsány objekt?m ve vn?jším prost?edí. Výrazu št?pení Ega se užívá ve ?ty?ech špatn? odlišitelných významech:

1. Pro úplné rozšt?pení osobnosti na dv? ?ásti (rozdvojená osobnost nebo mnoho?etná osobnost). V tomto smyslu je synonymem DISOCIACE.
2. Pro Ego u sexuálních PERVERZÍ, zvlášt? u FETIŠISMU. Podle Freuda (1927, 1938) je Ego fetišisty rozšt?peno, protože jeho („rozšt?pený“) postoj k objektu mu umož?uje odmítnout KASTRA?NÍ ÚZKOST, kterou jiná ?ást jeho Ega p?ijímá.
3. Pro reflektované SEBEUV?DOMOVÁNÍ Podle Sterba (1934) psychoanalytická lé?ba vyžaduje, aby pacient své Ego rozšt?pil; jedna jeho ?ást se identifikuje s analytikem (viz IDENTIFIKACE), pozoruje a reflektuje VOLNÉ ASOCIACE, které produkuje druhá ?ást. V tomto smyslu je št?pení sebeuv?domováním, ale zdaleka není patologickým fenoménem.
4. Pro výše popsané vývojové a obranné procesy.

1. Antropologický výraz pro ochranu objektu nebo osoby nebo pro absolutní zákaz ur?itých ?in? na základ? celého myšlenkového systému dané kultury - takový zákaz by nem?l být p?ekro?en (WELTANSCHAUNG); tzn. že objekt je tabu, je-li na základ? struktury dané kultury nedotknutelný; ?in je tabu, je-li na stejném základ? „nemyslitelný“.
2. V širším smyslu m?že být „tabu“ jakýkoli ?in, který je zakázán autoritou nebo sociálním tlakem.

V psychoanalytické literatu?e je nej?ast?ji zmi?ovaným tabu INCEST a zabití totemového (viz TOTEM) zví?ete (s výjimkou ceremoniál?). Freud ve své práci Totem a tabu (1913) uvádí, že incestní tabu vzniklo následkem pot?eby muž? PRVOTNÍ HORDY zabránit boji mezi sebou po té, co zavraždili PRVOTNÍHO OTCE, který si p?ed svou vraždou držel všechny ženy pro sebe. Teoreticky se p?edpokládá, že tabu brání syn?m vlastnit práv? ty ženy, které získali, když zabili otce. Obecné biologické teorie, které p?ivedly Freuda k domn?nce, že takové spekulace jsou oprávn?né - viz heslo ONTOGENEZE A FYLOGENEZE. Viz také OIDIPSKÝ KOMPLEX.

Tohoto pojmu použil v pon?kud zvláštním smyslu Fairbairn (1952) pro procesy, které jsou velmi podobné OBRANÁM a které on považuje za normální adaptivní procesy b?hem druhého vývojového stadia, tzn. b?hem stadia p?echodného neboli stadia QUASINEZÁVISLOSTI. Viz HYSTERIE; OBSEDANTNÍ TECHNIKA; FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE.

Komunikace na dálku nezávislá na všech známých smyslových kanálech. Viz PSYCHICKÝ VÝZKUM.

T?lesné Ego je Freud?v pojem pro tu ?ást Ega, která se odvozuje z percepce sebe (SELF) oproti percepci vn?jších objekt?. „Ego je hlavn? a p?edevším t?lesné Ego, tzn. že Ego je konec konc? odvozeno z t?lesných pocit?, hlavn? z t?ch, které prýští z povrchu t?la“ - Freud (1927). T?lesná p?edstava je psychologický výraz pro vlastní pojetí vlastního t?la. T?lesné schéma je neurologický výraz pro orgánovou reprezentaci t?la v mozku.

Nap?tí. Tenzní afekty viz heslo AFEKT a PO?ÁTE?NÍ SLAST. Tenzní stav je psychiatrický diagnostický výraz pro takový stav, p?i n?mž je pacient v tenzi, pod tlakem atd: bu? následkem vn?jšího stresu, nebo vnit?ního KONFLIKTU. Podle Freuda vytvá?í PRINCIP SLASTI a PRINCIP STÁLOSTI pudovou tenzi, primárního hybatele každého chování. Viz PUD.

Viz LIBIDO; PUDOVÁ TEORIE.

Výroky typu, že psychoanalýza je (nebo by alespo? m?la být) považována za teorii proces?, jsou obvykle protestem proti TOPOGRAFICKÉMU a STRUKTURÁLNÍMU modelu, které budí dojem, že duše je v?c složená z ?ástí; protestuje se nap?. proti tomu, že PSYCHICKÝ APARÁT se skládá ze t?í díl?, ID, EGA a SUPEREGA; uvedené výroky také hlásají, že psychoanalýza by m?la být v?dou duševních proces? a jejich ?ízení. Viz PERSONOLOGIE.

1. Jakákoli teorie, která se pokouší vysv?tlovat u?ení.
2. Obvyklejším významem však je, že jde o psychologickou teorii, podle níž se vysv?tluje chování na základ? nau?ených reakcí na stimuly z prost?edí (oproti DYNAMICKÝM teoriím, nap?. psychoanalýze, které vysv?tlují chování na základ? vrozených nebo pudových vývojových proces?).
3. Ve druhém uvedeném významu je teorie u?ení d?dicem Pavlovových prací o podmín?ných reflexech a d?dicem Watsonova behaviorismu, který se jí podobá v tom, že odmítá introspektivní fakta a že PSYCHOLOGII považuje za „?ist? OBJEKTIVNÍ a experimentální odv?tví p?írodních V?D“.

Teorie u?ení poskytuje teoretický základ BEHAVIORÁLNÍ TERAPII, která vychází z p?edpokladu, že neurotické chování je kone?ným výsledkem chybného, maladaptivního u?ení a že proto m?že být modifikováno podmi?ováním a u?ením se novým technikám. O teorii u?ení se tvrdí, že její d?v?ra v experimenty a v sofistikované statistické techniky ji dává v?deckou serióznost, kterou psychoanalýza se svými klinickými ko?eny bohužel postrádá. Viz Eysenck (1965).

Proces lé?ení pacienta. Nutno ji odlišit od terapeutistiky, tzn. od medicínského odv?tví, které se zabývá teorií lé?by, zp?sobem práce ?initel? a procedur, používaných v lé?b?. Odtud: PSYCHOTERAPIE, fyzioterapie, radioterapie, pracovní terapie atd.

Etologický pojem (viz ETOLOGIE), který vyjad?uje, že u mnoha druh? zví?at si jedinci zabírají území, které chrání p?ed vpádem p?íslušník? svého vlastního druhu. Toto chování spl?uje p?edevším dv? funkce: rozprost?ít druh po dostupném území (PROST?EDÍ) a omezit p?íležitosti pro boj mezi p?íslušníky téhož druhu (kontrolovat intraspecifickou - vnitrodruhovou AGRESI). V psychoanalýze se obvykle (pochybn?) interpretuje teritoriální chování muž? jako p?vodn? SEXUÁLNÍ a OIDIPSKÉ.

Schopnost rozlišovat mezi duševními p?edstavami a vn?jšími VJEMY, mezi FANTAZIÍ a vn?jší REALITOU, schopnost korigovat subjektivní dojmy s ohledem na vn?jší fakta. Podle KLASICKÉ TEORIE dít? nemá schopnost testovat realitu. BLUDY a HALUCINACE vyskytující se u PSYCHÓZ jsou definovány jako chyby p?i testování reality. Viz PRINCIP SLASTI.

?ecký b?h smrti, jehož Freud použil k personifikaci PUDU SMRTI. Srovnej EROS a PUD ŽIVOTA.

Angli?tí p?ekladatelé Groddecka (1866-1934), od n?hož si Freud vyp?j?il pojem ID („das Es“), používají slova „to“ pro p?vodní Groddeckovo pojetí, které Freud zna?n? modifikoval. P?estože pojmy „Id“ a „to“ se vlastn? shodují (jde o neosobní sílu uvnit?, s níž se EGO musí srovnávat), liší se v tom, že „Id“ je psychologickým pojetím, je ?ástí PSYCHICKÉHO APARÁTU, v n?mž je duševn? zastoupeno pudové a vrozené a z n?hož se rodí Ego; „to“ („Es“) je naproti tomu psychosomatickým pojetím: „t?lo a duše jsou vzájemn? spojenou v?cí, která poskytuje útulek „tomu“, tzn. síle, jíž jsme žiti (jež nás žije), p?estože si myslíme, že žijeme ... „To”, které je mysteriózn? spojeno se sexualitou, EROS nebo jakýkoli jiný výraz, který si vyberete, modeluje stejn? tak nos, jako ruku ?lov?ka, ale práv? tak modeluje také myšlenky a emoce ... Jestliže symptomatická aktivita „toho“ u hysterie a u neurózy vyžaduje psychoanalytickou lé?bu, vyžadují ji také srde?ní potíže nebo rakovina“- Grossman (1965).

Adjektivum pro všechny pojmy, jež se týkají FIKCE PSYCHICKÉHO APARÁTU rozprost?eného v prostoru, tzn. popsatelného na diagramu, na n?mž mohou být duševní procesy umíst?ny. Viz METAPSYCHOLOGIE.

Antropologický výraz pro zví?e, rostlinu nebo jiný objekt, který je ur?itým kmenem nebo ur?itou spole?ností uctíván a který je považován za symbol kmene ?i za jeho ochránce. Spekulativní teorie, že totem symbolizuje PRVOTNÍHO OTCE, který byl zavražd?n poté, co se jeho synové vzbou?ili proti jeho vlád? v PRVOTNÍ HORD? - viz Freudova práce Totem a tabu (1911).

Stav DISOCIACE, vyskytující se u pacient? v HYPNÓZE a u medií, jsou-li práv? v údajném kontaktu s duchovním sv?tem. Transu podobné stavy se vyskytují u HYSTERIE, a?koli se obvykle nazývají záchvaty nebo snovými stavy, a v d?tství v podob? ch?ze ve spánku. Spole?ným rysem všech t?chto stav? je to, že ur?itá ?ást EGA ( SELF) je mimo ?innost, takže subjekt se vzdává své v?le ve prosp?ch v?le jiné nebo koná podle p?ání a FANTAZIÍ, které jsou jinak inhibované (viz INHIBICE).

Sexuální PERVERZE, p?i níž subjekt nachází sexuální slast z toho, že se p?evléká do šat? opa?ného pohlaví. Rozhodujícím slovem v této definici je slovo sexuální; prostá radost z p?evlékání se do šat? opa?ného pohlaví nebo z nošení t?chto šat? není transvestitismem. Ten je prakticky ohrani?en na muže a sám o sob? není dokladem HOMOSEXUALITY - je slu?itelný s HETEROSEXUALITOU. Podle Fenichela (1954) si transvestit (nev?dom?) myslí, že oblékáním se do ženských šat? zv?tší svou mužnost, protože mu to umož?uje identifikovat se s FALICKOU ŽENOU.

1. Ve všeobecné medicín? tento pojem znamená strukturální zran?ní t?la, zp?sobené nárazem n?jakého objektu nebo hmoty. Zahrnuje rány, zlomeniny, spáleniny atd.
2. V PSYCHIATRII a v PSYCHOANALÝZE jde o jakýkoli zcela neo?ekávaný prožitek, který subjekt není schopen p?ijmout. Bezprost?ední reakce na psychické trauma je ŠOK; pozd?jším následkem traumatu je bu? spontánní uzdravení (což je analogické spontánnímu zhojení t?lesného traumatu), nebo rozvoj TRAUMATICKÉ NEURÓZY.
3. V širším smyslu jde v psychoanalýze o jakýkoli prožitek, který je zvládán pomocí OBRANY. V tomto smyslu trauma vyvolává ÚZKOST, po níž následuje bu? spontánní vymizení, nebo rozvoj PSYCHONEURÓZY. Traumatické teorie p?vodu neurózy mají obvykle na mysli t?etí, nikoli druhý typ traumatu.
4. Voln?ji, nep?esn?, ale ?asto jde o jakýkoli zúzkost?ující a sužující prožitek bez ohledu na to, zda má nebo nemá trvalé následky.

Infantilní trauma je jedním z traumat, která se vyskytují v d?tství a která, jak se p?edpokládá, sehrávají kauzální roli p?i rozvoji NEURÓZY. Infantilní traumata mohou být bu? druhého nebo t?etího typu; nezahrnují pouze ojedin?lé, izolované prožitky, jako je sexuální násilí ?i chirurgický výkon bez psychologické p?ípravy nebo náhlou smrt ?i zmizení rodi?e, ale také dlouhotrvající situace, jako je ORÁLNÍ DEPRIVACE, SEPARACE od rodi??, p?ísná domácí výchova nebo dokonce nenormální rodinné vztahy v d?tství. Pojetí traumatu je p?ísn? kauzálním pojetím (víz KAUZALITA). Aby bylo možno ozna?it událost za traumatickou, je nutné, aby se stala subjektu, aniž by si to jakýmkoli zp?sobem p?ál nebo aniž by o ní p?edem jakkoli v?d?l (viz V?LE) a aby její d?sledky byly jejími kauzáln? determinovanými konsekvencemi. D?kaz, že neurózy jsou zp?sobeny traumaty, by proto také ospravedl?oval Freud?v p?edpoklad principu psychického DETERMINISMU.

Podle Freuda (1940) jsou všechna neurotická onemocn?ní d?sledkem infantilních traumat: „V každém p?ípad? má pozd?jší neurotické onemocn?ní svou p?edehru v d?tství v míst? odchylky...

Prvenství v tomto ohledu m?žeme snadno p?i?íst prvnímu období d?tství. Neurózy jsou, jak víme, poruchami EGA; a pro? bychom se divili, že Ego, které je slabé, nezralé a neschopné odporu, by m?lo být schopno zvládnout problémy, které pozd?ji zvládá s nejv?tší snadností...“ Ale Freud pokra?uje: „Žádný lidský jedinec není ušet?en takových traumatických prožitk?; žádný z t?chto prožitk? neunikne VYT?SN?NÍ, jež je jimi p?ímo vyvoláváno. „V této pasáži Freud také hovo?í o pudových požadavcích zevnit?, které „traumatizují“, zejména vyjdou-li jim na p?l cesty vst?íc „ur?ité dispozice“. Jinými slovy, Freudova teorie traumatického p?vodu neuróz platí pouze tehdy, když se p?edpokládá, že

1. každý ?lov?k je neurotik a že
2. citlivost k traumatizaci je ovliv?ována „dispozicemi“. „Je snadné jak lze vid?t, aby byl barbar zdravý: pro civilizovaného ?lov?ka je tento úkol tvrdým o?íškem“ - Freud (1940). Viz také VÝZNAM; ?INITEL.

Psychiatrické onemocn?ní:

1. jehož symptomy se rozvíjejí krátce po n?jakém neo?ekávaném, šokujícím prožitku (viz ŠOK),
2. jež není vysv?tlitelné jako t?lesný d?sledek zran?ní mozku nebo n?jaké jiné ?ásti t?la a
3. jež zahrnuje bu? stereotypní ?iny nebo „záchvaty“, p?i nichž jsou ?ásti traumat nebo celé události opakovány, a/nebo stereotypní sny, v nichž se prožitek rovn?ž opakuje.

Traumatická neuróza se liší od jiných typ? neuróz v tom, že její symptomy v?etn? traumatických SN? nejsou p?ístupné INTERPRETACI. Jinými slovy, traumatická neuróza nemá žádný NEV?DOMÝ VÝZNAM. Má však funkci, a to v tom, že pacientovi umož?uje retrospektivn? p?ijmout neo?ekávaný prožitek jaksi tak, že ho znovu prožívá a propracovává (viz PROPRACOVÁNÍ). Traumatické neurózy bu? spontánn? vymizí, nebo se stanou chronickými ?i se zm?ní v PSYCHONEURÓZU, což je pravd?podobné pouze tehdy, když symptomy p?inášejí výhody; nap?. jestliže u pacienta p?ichází v úvahu d?chod nebo u vojáka neschopnost aktivní vojenské služby.

Tohoto pojmu se n?kdy užívá pro pacienty, kte?í, jak se zdá, mají velkou praxi ve shromaž?ování traumatických prožitk? (viz TRAUMA).

Viz KREATIVITA.

Viz OSOBNOST, TYPY.

P?estože psychoanalytici prosazují, že mnohé typy chování, které se zdají být nahodilé (bez ú?elu), jsou ve skute?nosti ú?elné, v teoretických pracích se tohoto pojmu nepoužívá. Viz PARAPRAXE; V?LE.

Tohoto pojmu použila Phyllis Greenacre pro emoci, která se vyskytuje u ur?itých pacient?, jenž jakoby m?li kolem hlavy svatozá?, a která je vyprovokována spat?ením penisu. Viz Greenacre (1953).

Viz ELUZE.

Ur?itý ?len u pojm? „OTEC“ a „MATKA“ a u pojm? „PRS“ a „PENIS“ vždy vyjad?uje osoby nebo orgány, které existují v duši subjektu; nevyjad?uje tedy skute?né vn?jší objekty. Jde proto o „VNIT?NÍ OBJEKTY“, které jsou sou?ástí psychické struktury subjektu.

Mo?ová roura, jíž je mo? vylu?ována z mo?ového m?chý?e. Odtud uretrální erotika: slast spojená s mo?ením a FANTAZIE odtud odvozené.

Viz SATISFAKCE.

Pudové nebo vrozené chování, které nemá v psychoanalytické teorii žádné významné místo. Viz STRACH; ÚZKOST; PUD.

Výraz, kterého se používá pro únik z konfliktu tak, že ?lov?k nechá vzniknout SYMPTOMY.

Výraz, kterého se používá pro rychlý ústup symptom?, jež se n?kdy vyskytuje u pacient?, kte?í cht?jí uniknout z psychoanalýzy. Pravd?podobn? jde o MANICKOU OBRANU.

D?loha; odtud uterinní fantazie: FANTAZIE, jaké (by) to bylo v d?loze. SPÁNEK je ?asto považován za uterinní REGRESI. Zdá se, že „náš vztah ke sv?tu, do n?hož jsme tak neochotn? vstoupili, se týká také toho, že ho nejsme schopni tolerovat nep?etržit?. A tak se ?as od ?asu stáhneme do stavu p?ed narozením, do existence v d?loze“ - Freud (1916).

Anxieta. Obvyklou definici úzkosti jako iracionálního strachu lze p?esn? aplikovat pouze na fobickou úzkost (viz FOBIE), kterou vyvolávají ur?ité objekty a situace - nap?. otev?ený prostor (agorafobická úzkost), uzav?ený prostor (klaustrofobická úzkost), výšky, pavouci, bou?ky, cestování, dav, cizinci atd., a to v takové mí?e, která naprosto neodpovídá reálnému nebezpe?í. Je lepší definovat ji jako reakci na n?jaký dosud nepoznaný faktor bu? v PROST?EDÍ, nebo v SELF; úzkost pak m?že být vyvolána Bu? zm?nami v prost?edí, nebo aktivitou NEV?DOMÍ, tzn. aktivitou vyt?sn?ných sil v sob? (viz VYT?SN?NÍ). Psychoanalýza se zabývá hlavn? posledn? uvedeným. Freud m?l t?i teorie úzkosti. První byla teorie, že úzkost je projevem vyt?sn?ného LIBIDA, druhou byla teorie, že úzkost p?edstavuje opakování prožitku porodu (Freud, 1915), a t?etí, kterou lze považovat za kone?nou psychoanalytickou teorii úzkosti, byla teorie, že existují dv? formy úzkosti: primární úzkost a signální úzkost, jež jsou reakcí EGA na zvýšené pudové nebo emo?ní NAP?TÍ (viz také PUD a EMOCE); SIGNÁLNÍ ÚZKOST je varovný mechanismus, který upozor?uje Ego na ohrožení jeho rovnováhy, PRIMÁRNÍ ÚZKOST je emoce, která doprovází rozpad Ega. Funkcí signální úzkosti je zajistit, aby primární úzkost nebyla nikdy prožita, protože umož?uje Egu, aby uplatnilo obranná opat?ení (viz OBRANA). Signální úzkost m?že být tedy považována za vnit?n? (sebou) ?ízenou formu BD?LOSTI. Primární úzkost znamená neschopnost bránit se; vyskytuje se p?i NO?NÍCH M?RÁCH. Viz Freud (1926), Hoch a Zubin (1950), Rycroft (1968), Rosenberg (1949).

Dalšími formami úzkosti, popisovanými v literatu?e, jsou:

1. Depresivní úzkost je provokovaná strachem z vlastní hostility v??i „DOBRÝM OBJEKT?M“.
2. Kastra?ní úzkost je provokovaná reálným nebo fantazijním ohrožením sexuální funkce.
3. Neurotická úzkost je výraz, kterého se používá pro všechny zde uvedené typy úzkosti s výjimkou úzkosti objektivní; n?kdy se ho také používá pro kastra?ní a separa?ní úzkost oproti depresivní a paranoidní úzkosti, pro které se používá výrazu psychotická úzkost.
4. Objektivní úzkost je strach provokovaný reálným vn?jším nebezpe?ím.
5. Paranoidní (perzeku?ní) úzkost je provokovaná strachem, že na jedince úto?í „ŠPATNÉ OBJEKTY“.
6. Psychotická úzkost - tato úzkost také n?kdy znamená ohrožení IDENTITY.
7. Separa?ní úzkost je provokovaná hrozbou separace od OBJEKT?, které jsou nezbytné pro p?ežití. Viz také vedlejší hesla u hesel KASTRACE; SEPARACE; DEPRESIVNÍ; PARANOIDN?-SCHIZOIDNÍ POZICE; PSYCHÓZA.

Starší diagnostický výraz pro FOBII a pro fobické onemocn?ní.

Bud' jedna ze dvou AKTUÁLNÍCH NEURÓZ, nebo jakákoli PSYCHONEURÓZA, p?i níž je dominujícím p?íznakem ÚZKOST.

Pochva. Sami?í pohlavní cesta. Neexistuje žádné slovo, které by m?lo k vagin? stejný vztah jako falus k penisu. Proto „vagina“ musí vyjad?ovat jak anatomický orgán, tak p?edstavu tohoto orgánu. Odtud vaginismus: spasmus vaginálních sval?; obvykle neurotický symptom.

1. Stav, kdy si ?lov?k sám sebe uv?domuje na rozdíl od spánku, anestezie ?i komatu.
2. Schopnost uv?domit si sebe; tuto schopnost má ?lov?k na rozdíl od zví?at. Používá-li se tohoto pojmu ve druhém uvedeném smyslu, není vždy jasné, zda znamená primární (sebe)uv?dom?ní (tj. že ?lov?k ví, co práv? d?lá) nebo reflektivní sebeuv?dom?ní (tj. že ?lov?k zam??uje pozornost na vlastní duševní procesy).
3. Freudova práce o v?domí (1915), jež by m?la být za?azena mezi jeho práce o METAPSYCHOLOGII, se ztratila; proto nemáme úplné informace o jeho názorech na v?domí.
1. Víme však, že v?domí obvykle srovnával se smyslovým orgánem, který je schopen vnímat VNIT?NÍ duševní události a odlišovat je od vn?jších VJEM?. Tato funkce v?domí se nazývá TESTOVÁNÍ REALITY.
2. Víme také, že Freud tvrdil, že v?domí se liší od NEV?DOMÍ tak, že si je v?domo kategorií prostoru a ?ASU, že netoleruje rozpory a že používá vázané ENERGIE (tzn. že p?edstavám p?isuzuje relativn? stálý význam - viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ).
3. Víme, že tvrdil, že základní rekvizitou pro vstup nev?domé myšlenky do v?domí je „uvedení do spojitosti s verbálními p?edstavami“.
Na základ? jeho názor? na lé?bu a na terapeutickou hodnotu „?in?ní nev?domého v?domým“ je také možno usuzovat, že se domníval, že v?domí má integrativní funkci (viz INTEGRACE). Viz Freud (1915, 1923). Viz SLOVNÍ P?EDSTAVA.

Tendence p?ipisovat v psychoanalýze v?domí druho?adý význam a p?edpokládat, že v?domé fenomény jsou d?sledkem nev?domých fenomén?, vedla k tomu, že problémy v?domí se p?ehlížejí. Toto zanedbávání v?domí slouží za základ existencialistické kritiky (viz EXISTENCIALISMUS) freudovské psychoanalýzy. Viz FENOMENOLOGIE; ONTOLOGIE.

Podle psychoanalytické teorie se m?že duševní aktivita uskute??ovat dv?ma zp?soby, v?domým a NEV?DOMÝM - prvním zp?sobem jsou zpracovávány „bezprost?ední údaje“, které „nem?že vysv?tlit žádný popis“, druhým zp?sobem pak odvozené údaje. Teorie také p?edpokládá, že oba zp?soby fungují podle r?zných zákon?; v?domá duševní aktivita se pod?izuje ,gramatice“ sekundárních proces?, nev?domá duševní aktivita se pod?izuje „gramatice“ primárních proces? (viz PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ).

Adjektiva v?domý, které se v angli?tin? ?asto zkracuje jako „Cs“, se používá pro systém nebo strukturu, v níž se v?domá duševní aktivita, která se pod?izuje sekundárním proces?m, objevuje. Protože myšlenky, které pat?í k v?domým, mohou být n?kdy nev?domé, je možné, aby duševní aktivita byla sou?asn? popisn? nev?domá a dynamicky v?domá; taková aktivita se nazývá p?edv?domou (viz zvláštní heslo u hesla P?EDV?DOMÝ). Opa?ná situace nastává u SN?, kdy jsme si v?domi projev? nev?domí. Tyto nesrovnalosti p?isp?ly k tomu, že v r. 1920 Freud zm?nil terminologii; v?domým se stalo EGO a nev?domým ID.

Protože kritici (nap?. Eysenck, 1965) psychoanalýzu ?asto odmítají z d?vod?, že je nev?decká, a protože p?íležitostný psychoanalytik (nap?. Home, 1966) uvádí, že psychoanalýza není v?dou, ale humanitou, je t?eba zd?raznit: že tvrzení, že „psychoanalýza není v?dou“, m?že být pravdivé i nepravdivé podle toho, jakou definici v?dy si vybereme. Jestliže se v?da definuje tak, že znalosti získané z pokus? a m??ení se považují za základní sou?ást definice, není psychoanalýza v tomto smyslu samoz?ejm? v?dou. Jestliže se však v?da definuje na základ? pokus? nalézt kauzální vztahy mezi událostmi, záleží na tom, zda p?ipustíme, aby zákony KAUZALITY (DETERMINISMU) mohly být aplikovány na živé organismy schopné mít V?DOMÍ, s ?ímž Freud souhlasí, ale Home nikoli. Jestliže se však v?da definuje nap?. podle COD jako „systematické a formulované znalosti“ je psychoanalýza v?dou a problém tkví pouze v rozhodnutí, k jakému v?deckému odv?tví náleží, tzn. zda je v?dou p?írodní, biologickou ?i morální. Názor, že psychoanalýza vytvá?í most mezi biologickými v?dami a v?dami humanitními - viz Rycroft (1966); názor, že je morální v?dou - viz Szasz (1951).

Proces p?evodu do slov. Žargon pro mluvení nebo formulaci; p?íležitostn? se tohoto pojmu také používá pro p?evod vizuálních p?edstav do slov nebo pro p?evod primárn? procesuálního „snového“ myšlení (viz SEN; PROCES, PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ) do verbálního myšlení V?DOMÍ. Psychoanalýza p?edstavuje pokus o verbalizaci neverbalizovatelného, protože její subjekt, NEV?DOMÁ duševní aktivita, je skute?n? neverbální, a proto verbálními formulacemi p?ekroucená. Viz SLOVNÍ P?EDSTAVA.

Náhled.

1. V PSYCHIATRII: schopnost uv?domit si, že vlastní porucha myšlení a pocit? je subjektivní a chorobná. Ztráta náhledu je charakteristická pro PSYCHÓZY, udržování náhledu je charakteristické pro NEURÓZY.
2. V PSYCHOANALÝZE: schopnost rozum?t svým vlastním MOTIV?M, být si v?dom své vlastní PSYCHODYNAMIKY, uv?domit si VÝZNAM symbolického chování (viz SYMBOL). Analytici rozlišují mezi intelektuálním vhledem, tzn. schopností formulovat správn? svou vlastní PSYCHOPATOLOGII a dynamiku, a emo?ním vhledem, tzn. schopností pln? cítit a chápat význam „NEV?DOMÝCH“ a symbolických projev?. Intelektuální vhled se obvykle klasifikuje jako OBSEDANTNÍ OBRANA, protože umož?uje subjektu porozum?t t?m aspekt?m sebe a kontrolovat ty aspekty sebe, od nichž jedinec z?stává odcizen (viz ODCIZENÍ). Emo?ní vhled je na druhé stran? dokladem osvobození se od odcizení a dokladem, že jedinec „je v kontaktu se svým nev?domím“. Je možné mít vhled ve smyslu ad 1), ale nemít ho ve smyslu ad 2), tzn. být duševn? zdráv, ale ješt? o tom nev?d?t (být o sob? neinformován). P?estože vhled v prvním významu znamená SEBEUV?DOM?NÍ a znalost sebe, používá se ho také ve významu schopnosti rozum?t jiným. Pro psychoanalytickou praxi je vhled schopností naprosto nezbytnou.

Cíl psychoanalytické lé?by se n?kdy definuje na základ? zisku náhledu, a? Freud sám tuto formulaci nikdy nepoužil a dával p?ednost tomu, že cílem je u?init NEV?DOMÉ V?DOMÝM. Ob? definice sv?d?í o tom, že v?domí má integrující funkci (viz INTEGRACE).

Viz BD?LOST.

Psychoanalýza se nezabývá vinou jako takovou, ale pocitem viny, tzn. EMOCÍ, která se dostaví po porušení morálního p?íkazu. P?esn?ji ?e?eno, zabývá se NEUROTICKÝM pocitem viny, tzn. t?mi prožitky pocitu viny, jež nejsou vysv?tlitelné porušením pacientových v?domých hodnot. Podle KLASICKÉ TEORIE vzniká neurotický pocit viny následkem konfliktu mezi SUPEREGEM a INFANTILNÍM sexuálním nebo agresivním p?áním (viz SEX a AGRESE).

Tento konflikt je internalizovanou REPREZENTACÍ (viz také INTERNALIZACE) a perpetuací konflikt? mezi dít?tem a jeho rodi?i; situace je však komplikovan?jší, protože se p?edpokládá, že Superego svou energii odvozuje od vlastní agrese dít?te; následkem toho je pocit viny p?ímo ovliv?ován mírou vyjad?ování vlastních agresivních pocit?, kterých se jedinec zbavuje pomocí morálního odsouzení.

Vina se liší od ÚZKOSTI tak, že

1. úzkost se prožívá ve vztahu k obávané budoucnosti, zatímco vina se prožívá ve vztahu k ?inu, který již byl proveden;
2. schopnost prožívat vinu je závislá na schopnosti internalizovat objekty, zatímco schopnost prožívat úzkost na ní závislá není; zví?ata a malé d?ti mohou poci?ovat úzkost, ale jedin? lidské bytosti s ur?itým v?domím ?asu a s ur?itým v?domím jiných lidí se mohou cítit vinni. Neurotickou vinu a úzkost n?kdy nemusíme odlišit, protože neurotický pocit viny je spojen s obavou z trestu a z odplaty.

Analytici, kte?í v??í ve vrozený destruktivní pud, také nevyhnuteln? v??í ve vrozený pocit viny, který je odvozen z nev?domého p?ání zni?it toho, kdo je sou?asn? milován, a vzdorovat tomu, komu se dít? sou?asn? pod?izuje.

Každého typu OBRANY, kterého se používá ke zmenšení úzkosti, lze také použít ke zmenšení pocitu viny, ale existuje jediná obrana, jíž se používá ke zmenšení pocitu viny a nikdy ke zmenšení úzkosti, totiž REPARACE - tzn. p?edstava, že náprava se již stala.

V psychoanalytické literatu?e se tento výraz objevuje jako p?ezdívka pro pacienta, jehož Freud popsal ve své práci Z historie infantilní neurózy (1918).

Viz PERCEPCE.

Tohoto pojmu se ?asto používá jako synonyma pro „psychický“ a „duševní“ ovšem za p?edpokladu, že duševní procesy jsou lokalizovány ve vnit?ním prostoru. Odtud výrazy: vnit?ní realita, vnit?ní konflikt, vnit?ní objekt (viz také REALITA; KONFLIKT; OBJEKT), jež jsou pojímány jako opak svých „vn?jších“ ekvivalent?.

Tohoto pojmu použil Fairbairn (1952) pro jednu ze t?í ?ástí, na n?ž se p?vodní „jednotné, dynamické EGO“ rozšt?pí. Vnit?ní sabotér je antilibidinozní, je p?ipojen k VNIT?NÍMU „odmítajícímu OBJEKTU“ a je prekursorem Freudova SUPEREGA. Viz také SABOTÉR, VNIT?NÍ.

Jde o špatný Brill?v p?eklad Freudovy „freier Einfall“, jež byl p?ejat do angli?tiny. Einfall znamená „explozi“, „náhlý nápad“, nikoli „asociaci“; významov? znamená myšlenky, které se objevují spontánn?, bez námahy. Používá-li se tohoto výrazu v technickém smyslu, popisuje zp?sob myšlení, k n?muž analytik pacienta vybízí; nabádá ho, že by se m?l ?ídit BAZÁLNÍM PRAVIDLEM, tzn. že by m?l své myšlenky ?íkat bez zábran a že by se nem?l pokoušet soust?e?ovat se na n?. Technika volných asociací se opírá o t?i p?edpoklady:

1. všechny myšlenkové linie obvykle vedou k tomu, co je významné;
2. terapeutické pot?eby pacienta a to, že si uv?domuje, že je v lé?b?, bude jeho asociace sm?rovat k tomu, co je významné, pokud ovšem nepracuje ODPOR;
3. odpor se minimalizuje p?i relaxaci a maximalizuje se p?i koncentraci.

Technika volných asociací Freudovi umožnila, aby opustil HYPNÓZU. Odpor se b?hem sezení projevuje tak, že pacient není vždy schopen asociovat. N?kdy se analytická technika popisuje tak, jako by byla naprosto závislá na volných asociacích a na tom, že se nakonec objeví relevantní patogenní „MATERIÁL“; jde ale o nadm?rné zjednodušení, protože

1. analytik interpretuje (viz INTERPRETACE), p?i?emž následné asociace pacienta jsou asociacemi na (k) jeho intervenci, nikoli asociacemi volnými;
2. intervence analytika nutí pacienta p?i IDENTIFIKACI s ním bedliv? zkoumat své volné asociace, tzn. že pacient d?lá najednou nebo v rychlé následnosti dv? v?ci: voln? asociuje a pak reflektuje. Také lze ?íci, že pacient osciluje mezi stavem, kdy je SUBJEKTEM, a stavem, kdy je OBJEKTEM svého prožitku; v jedné chvíli nechává myšlenky b?žet, v následující chvíli je zkoumá. Viz také ŠT?PENÍ.

Sexuální PERVERZE, kdy je preferovanou formou sexuální aktivity jedince dívání se na pohlaví nebo na sexuální aktivitu jiných lidí. Podle KLASICKÉ TEORIE je voyeurismus odvozeninou infantilní SKOPOFILIE, jednoho z infantilních DÍL?ÍCH PUD? (viz také INFANTILNÍ). Podle ní lze voyeurismus a EXHIBICIONISMUS považovat za protikladný pár; voyeurismus je AKTIVNÍ verzí exhibicionismu, exhibicionismus je PASIVNÍ verzí voyeurismu. V rámci OBJEKTNÍ TEORIE se zd?raz?uje FANTAZIE o kontrole nad sledovaným objektem a pop?ení toho, že ?lov?k je vylou?en ze vztahu, který tajn? pozoruje.

Viz OMNIPOTENCE.

P?estože se ve Freudových raných pracích vyskytují zmínky o v?li a protiv?li, zvlášt? ve spojitosti s HYSTERIÍ, nemá v psychoanalytické teorii pojetí v?le místo, protože je inkompatibilní s pojetím psychického DETERMINISMU a s názorem, že DUŠEVNÍ NEMOCI jsou zp?sobeny nev?domými procesy, na které nelze pojetí v?le opravdu aplikovat. Nicmén? PROGNÓZY se ?asto d?lají na základ? v?le k uzdravení, p?estože se to ?asto zakrývá nap?. výrazem „vysoká motivace“. Obvyklý psychiatrický a psychoanalytický postoj v??i v?li lze shrnout takto: „Pacient ?íká, že nem?že, jeho p?íbuzní ?íkají, že nechce, ale psychiatr ?íká, že nem?že chtít.“

V?le je však takovým základem lidského prožitku, že by nem?la být úpln? opomíjena; ukazuje se, že psychoanalytické teorie se dotýká alespo? ve t?ech bodech:

1. Výrazu NEGATIVISMUS se používá pro umín?nost (svéhlavost, tvrdohlavost), tzn. pro sílu v?le odmítnout pod?ídit se vedení jiných lidí a odmítnout kooperovat s nimi dokonce až do takové míry, že ?lov?k „?eže do vlastního t?la“. Negativistické chování lze považovat za zp?sob vyjad?ování v?le, jež se vyskytuje u osob, pro které prožitek souhlasu a kooperace s ostatními znamená hrozbu pro jejich IDENTITU.
2. Pojmu „AKTIVNÍ“ se používá nejen pro schopnost konat, ale také pro ochotu iniciovat akce, zatímco pojmu „PASIVNÍ“ se používá nejen pro ne?innost, ale také pro ochotu být subjektem v?le n?koho jiného. Když Freud (1937) zmi?oval, že schopnost p?ijmout pasivní pozici, je-li to p?im??ené, je u muž? kritériem zdraví, m?l na mysli schopnost podrobit se n??í v?li, aniž by muž cítil, že jeho identita je ohrožena.
3. Pojetí motivace (viz MOTIV) lze použít jako mostu p?es propast mezi v?lí a PUDEM. Jestliže se o n?jaké osob? tvrdí, že je v ur?itém sm?ru vysoce motivovaná, znamená to, že je p?ipravena v?novat ?as a energii dosažení vyt?eného cíle; tato formulace však ne?íká, zda je tomu tak proto, že pudy ho siln? ženou, nebo proto, že má velkou sílu v?le.

Diskuse o problému v?le a o patologii v?le (a absurdní konsekvence pokus? vynutit si v?lí sexuální reakce) - viz Cesty v?le (1966) Leslieho Farbera. Viz AKTIVNÍ A PASIVNÍ.

Toto pojetí p?edpokládá d?íve vzniklou nebo „nabitou“ TENZI ENERGII, IMPULS nebo EMOCI, jejichž vybití snižuje nap?tí. Terapeutický ú?inek ABREAKCE byl vysv?tlován tak, že zadržená a vyt?sn?ná (viz VYT?SN?NÁ) emoce vede ke stavu vnit?ního nap?tí, které se vybíjí formou abreaktivního prožitku. V rámci PUDOVÉ TEORIE se postuluje, že pudové impulsy vytvá?ejí stav tenze, která se vybíjí pudovou aktivitou. Vybití afektu je neosobní, teoretické pojetí; p?edpokládá se totiž, že se objevuje v PSYCHICKÉM APARÁTU, když je vyjad?ována emoce. Vybíjecí afekt je emoce, která se objevuje, když se vybijí impuls, zatímco tenzní afekt doprovází zadržení impulsu. Viz také AFEKT.

Psychoanalytická lé?ba osob, které se cht?jí stát psychoanalytiky (oproti terapeutické analýze pacient?).

Proces - obranný mechanismus (viz OBRANA), p?i n?mž se nep?ijatelný IMPULS nebo nep?ijatelná myšlenka stává NEV?DOMOU. Freud rozlišoval primární vyt?sn?ní, p?i n?mž se ?lov?k brání výskytu pudového impulsu v?bec, a sekundární vyt?sn?ní, p?i n?mž jsou i odvozeniny a zm?n?né projevy impuls? udržovány v nev?domí. „Návrat vyt?sn?ného“ p?edstavuje necht?ný výboj nep?ijatelných odvozenin primárního impulsu do v?domí, ale nikoli zrušení primárního vyt?sn?ní. Podle Freuda jsou celý VÝVOJ EGA i ADAPTACE na PROST?EDÍ závislé na primárním vyt?sn?ní; bez primárního vyt?sn?ní se impulsy okamžit? vybíjejí halucinatorním SPLN?NÍM P?ÁNÍ (viz také HALUCINACE). Na druhé stran? vede extrémní míra sekundárního vyt?sn?ní k defektnímu vývoji Ega a k SYMPTOM?M, nikoli k SUBLIMACI. Koncepce vyt?sn?ní p?edpokládá vyt?s?ujícího ?initele, kterým je bud' EGO, nebo SUPEREGO, a STIMULUS, kterým je ÚZKOST; to vede k rozd?lení osobnosti na dv? ?ásti. V raných Freudových pracích se „nev?domé“ n?kdy nazývalo „vyt?sn?ným“. Vyt?sn?ní se liší od INHIBICE v tom, že p?i vyt?sn?ní se p?edpokládá existence dvou protikladných KVANT ENERGIE: kvantum, obsazující vyt?sn?ný impuls (toto kvantum pudí k VYBITÍ), a kvantum, obsazující vyt?s?ujícího ?initele (PROTIKATEXE), snažící se udržet vyt?sn?ní; tzn. že vyt?sn?ní se podobá hrázi udržující ?eku v koryt?, zatímco inhibice se podobá vypnutí elektrického proudu.

Psychoanalytici se domnívají, že na lidské chování lze pohlížet vývojov?; tzn. že dosp?lé chování m?že být interpretováno jako zdokonalení a evoluce chování INFANTILNÍHO a že „vyšší“ komplexní formy chování mohou být interpretovány jako zdokonalení jednoduchého primitivního chování a jednoduchých primitivních pud?. Vývojový proces jako celek lze pojímat jako d?sledek dvou faktor? - evoluce vrozených vývojových proces? a dopadu zkušeností na tyto procesy. TRAUMATA jsou prožitky (zkušenosti), které narušují chování nebo ho ?iní zvráceným; FIXA?NÍ BODY jsou vymezeny INHIBICEMI vývoje; pro prožitky (zkušenosti), které vývoj akcelerují (tzn. pro prožitky, které navozují p?ed?asný vývoj) a pro negativní prožitky (stimula?ní deprivace), které mu zabra?ují, neexistují uspokojivé výrazy. KLASICKÁ ANALYTICKÁ TEORIE je pevn? svázána s d?lením PSYCHÉ na EGO a na ID, takže je nucena p?edpokládat dv? paralelní formy vývoje - VÝVOJ EGA a LIBIDINOZNÍ VÝVOJ; vývoj Ega spo?ívá v zisku EGO-FUNKCÍ, které zvyšují jeho AUTONOMII, libidinozní vývoj spo?ívá v p?em?n? PREGENITÁLNÍCH sexuálních a agresivních PUD? (viz SEX a AGRESE) v dosp?lé sexuální a sublimované aktivity (viz SUBLIMACE).

Psychoanalytický p?edpoklad, že PSYCHÉ se d?lí na ID a EGO, nutí k tomu, aby se rozlišovalo mezi LIBIDINOZNÍM VÝVOJEM a VÝVOJEM EGA. Libidinozní vývoj je procesem pr?chodu r?znými libidinozními stadii, v nichž se m?ní zdroje a formy sexuální slasti (viz LIBIDO); vývoj Ega je naproti tomu procesem zisku a r?stu funkcí, které jedinci umož?ují zvládat lépe své IMPULSY, jednat nezávisle na rodi?ovských postavách a kontrolovat své PROST?EDÍ. Vyskytly se pokusy korelovat fáze libidinozního a Ego-vývoje a popisovat nap?. ORÁLNÍ Ego, které pouze vyhledává slast a které je závislé na MATCE, ANÁLNÍ Ego, které se zabývá kontrolou a zvládáním impuls? atd. Nejambiciozn?jším pokusem jsou Eriksonova STADIA ?LOV?KA, podle nichž se celý život od narození až do smrti d?lí na osm vývojových stadií Ega.

Vývoj Ega také m?že p?edstavovat proces, jehož pomocí se Ego odlišuje od Id. Podle Glovera (1939) se tak d?je splýváním odd?lených jader Ega. Na druhé stran? má podle Fairbairna malé dít? „jednotné, dynamické Ego“, které reaguje na FRUSTRACI ŠT?PENÍM na t?i ?ásti: centrální Ego, libidinozní Ego a antilibidinozní Ego neboli VNIT?NÍ SABOTÉR; první ?ást zhruba odpovídá Freudovu Egu, druhá ?ást jeho Id a t?etí ?ást jeho SUPEREGU (viz FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE). Podle Kleinové je vývoj Ega procesem INTROJEKCE objekt? (viz KLEINIÁN).

P?estože psychoanalýza je obvykle prezentována jako kauzální teorie (viz KAUZALITA), která vysv?tluje psychické fenomény jako následky p?edchozích událostí, velké množství analytik?, zvlášt? Szasz (1961), Home (1966) a Rycroft (1960), v poslední dob? namítalo, že psychoanalýza (nebo n?které její aspekty) je ve skute?nosti teorií významu a že Freud?v rozhodující objev, že HYSTERICKÉ symptomy jsou psychogenní, byl ve skute?nosti objevem toho, že symptomy mají význam, tzn. že by mohly být interpretovány jako postoj a KOMUNIKACE. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že teorii kauzality lze aplikovat pouze na sv?t neživých objekt? a že Freud?v pokus aplikovat deterministické principy odvozené z fyzikálních v?d na lidské chování ignoruje ?lov?ka jako žijícího ?INITELE, schopného d?lat rozhodnutí a výb?r a jednat kreativn? (viz KREATIVITA). Zastánci tohoto názoru dále tvrdí,

1. že Freud se svým p?edpokladem, že jeho objev NEV?DOMÝCH duševních proces? a objev „PRIMÁRNÍCH PROCES?“ vládnoucích duševním proces?m, dokazuje, že duševní život demonstruje princip PSYCHICKÉHO DETERMINISMU, nechal zavést;
2. že Freud na základ? téhož p?edpokladu zavedl psychoanalýzu do kontradikce, protože se jednak domníval, že V?DOMÉ procesy jsou determinovány procesy nev?domými, jednak že ?init nev?domé v?domým zvyšuje svobodu ?lov?ka, pokud jde o výb?r a o ?iny.

N?kterými aspekty své práce Freud jasn? dokázal, že se zabýval významem, nikoli p?í?inami. Svou nejznám?jší knihu nazval Interpretace sn?, nikoli „P?í?iny sn?“ a kapitolu o symptomech ve svých Úvodních p?ednáškách nazval „Smysl symptom?“.

Viz KRYCÍ VZPOMÍNKA

Objektní vztah - viz OBJEKT. Interpersonální vztahy - viz INTERPERSONÁLNÍ. Analytický vztah znamená interpersonální vztah mezi pacientem a analytikem (oproti pacientovu P?ENOSU na analytika a analytikovu PROTIP?ENOSU). Ve výrazech vztah léka? - pacient, vztah matka - dít? atd. znamená „vztah“ transakci mezi dv?ma stranami a nikoli statusový nebo p?íbuzenský vztah, tzn. že pojmu vztah se používá v psychologickém, nikoli sociologickém smyslu.

Tohoto pojmu použil Martin Buber pro vzájemné prožitky reciprocity a pro prožitky sdílených vztah?, v nichž Self objevuje sebe sama ve vztahu k n?komu jinému. Existencialisté (viz EXISTENCIALISMUS) dávají vztah Já - Ty do protikladu ke koncepci OBJEKTNÍCH VZTAH? (tzn. ke koncepci KLASICKÉ TEORIE) mezi GENITÁLNÍMI CHARAKTERY, jejichž EGA jsou jasn? odlišitelnými entitami. „Buber?v v?tší d?raz na vztah mezi jednotlivými Self než na Self jedince ze vztahu ke sv?tu, p?edstavuje odchylku od freudiánské psychologie.“ Viz „Martin Buber a psychoanalýza“ in Faber (1966).

Symptom, ?asto psychotický (viz PSYCHÓZA), kdy jedinec interpretuje indiferentní fenomény, jako by se k n?mu vztahovaly.

Primární EMOCE, provokovaná obvykle FRUSTRACÍ. P?ekvapiv? ?asto se zam??uje s NENÁVISTÍ, p?estože jde o krátce trvající emoci, poci?ovanou ve skute?nosti v??i t?m, které milujeme (viz LÁSKA); nenávist je dlouhotrvající SENTIMENT.

(n?m.) Sv?tový názor; pojetí reality; Filosofie života.

Podle Schofielda (1964) mají mladí ameri?tí psychiat?i - muži tendenci vybírat si pro PSYCHOTERAPII pacientky, které mají „YAVIS“ syndrom, tzn. že jsou mladé, atraktivní, verbáln? zdatné, inteligentní a úsp?šné (Young, Attractive, Verbally fluent, Itelligent, Successful), které pocházejí ze stejné sociální kultury a které mají stejné aspirace jako oni sami. Tato ironická poznámka o americké psychiatrické a psychoanalytické scén? je sou?ástí obecného útoku na tendenci vy?erpávat ?as a odborné dovednosti na pacienty, kte?í nejsou nemocní v klinickém smyslu, na úkor výzkumu hlavních psychiatrických poruch.

Viz BAZÁLNÍ PRAVIDLO.

Viz BAZÁLNÍ CHYBA.

Obvykle se o n?m hovo?í pod heslem AMNEZIE a PARAPRAXE. Obvykle se také p?edpokládá, že veškeré zapomínání je zp?sobeno VYT?SN?NÍM; jak se zdá, idea, že p?i naprostém zdraví bychom si m?li pamatovat každý prožitek celého našeho života, je sice triviální, ale je založena na apriorním soudu. Jestliže funkcí vzpomínání, jak potvrzují biologické studie, je u?init dostupnými minulé zkušenosti (prožitky), abychom mohli ud?lat sou?asné rozhodnutí, je zapomínání patologické pouze tehdy, vyskytuje-li se ve vztahu k fakt?m, které jsou pro p?ítomnost relevantní.

Tichá nálada, podobající se ŽALU a SMUTKU, vyvolaná bu? p?ijetím toho, že jsme n?koho ztratili, nebo poznáním, že všechny zdroje satisfakce jsou p?echodné. Liší se od DEPRESE, protože v n?m KONFLIKT nehraje žádnou roli.

Tém?? vždy se tímto pojmem myslí závislost - (dependence), a?koli se n?kdy prosazuje názor, že závislost - (dependence) je projevem stavu závislosti - ( dependency).

INFANTILNÍ závislost znamená bu?, že d?ti jsou bezmocné a závislé na svých rodi?ích, nebo že NEUROTICI jsou na své rodi?e fixováni, ale p?edstavují si, že jsou na nich závislí (viz FIXACE). Pojmy „závislost“ a „nezávislost“, jimiž se m?la vyjad?ovat bezmocnost nezralosti a životaschopnost zralosti (podle Piageta jde o „heteronomii“ a „AUTONOMII“), vedly k nekone?ným zmatk?m a ke hnidopišství; protože dosp?lí pot?ebují k uspokojování svých dosp?lých pot?eb objekty, mohou být považováni za závislé na t?chto objektech. Fairbairn zrání definoval jako postup od infantilní závislosti ke ZRALÉ závislosti. V tomto smyslu je závislost antitezí NARCISMU, nikoli sebed?v?ry. Orální závislost je závislost dít?te na MATCE (viz také ORÁLNÍ).

„Nep?ející úmysly v??i š?astn?jším osobám“ - COD. Podle McDougalla (1931) jde o „binární sm?s negativního pocitu ze sebe a vzteku“. Podle Freuda zaujímá závist penisu úst?ední místo v psychologii žen (viz ZÁVIST PENISU), zatímco podle Kleinové je vrozená závist mat?inu PRSU (viz také MATKA) a její KREATIVIT? primární p?í?inou všech duševních nemocí (viz KLEINIÁN). Oba názory více problém? plodí, než by ?ešily. Freud?v názor navozuje otázku, jak mohou v úplném t?le vznikat pocity t?lesné neúplnosti, tzn. že navozuje dotaz na T?LESNÉ P?EDSTAVY d?v?at; názor M. Kleinové naproti tomu navozuje otázku, jak m?že být emoce (a nadto komplexní emoce) vrozená a tudíž p?ítomná od narození. Freudovy názory na závist penisu jsou p?íkladem jeho FALOCENTRICKÉHO názoru na ženy; jsou spojeny s jeho p?esv?d?ením, že vaginální pocity (viz VAGINA) se nikdy u d?v?at nevyskytují p?ed pubertou. Viz KASTRACE.

ZÁVIST penisu se vyskytuje bu? u žen ve vztahu k muž?m, nebo u chlapc? ve vztahu k dosp?lým muž?m. Podle Freuda je závist penisu u žen univerzální, je odpov?dná za jejich KASTRA?NÍ KOMPLEX a zaujímá úst?ední místo v jejich psychologii. Freudovu tendenci interpretovat psychologii žen negativn?, a to jako reakci na zjišt?ní, že nemají penis, tzn. považovat se za hommes manqués, ocejchoval Jones jako „FALOCENTRICKOU“. Jones sám interpretoval p?ání dívky mít penis jako OBRANU p?ed ÚZKOSTÍ, týkající se FEMININNÍCH p?ání v??i OTCI. Viz také AKTIVNÍ a PASIVNÍ.

Zdraví a normalita (viz NORMA) se ?asto zam??uje; zdraví ale, p?esn? ?e?eno, znamená stav celosti a INTEGRACE, zatímco normalita znamená stav odpovídající ?emukoli, co ?lov?k za normu, tzn. za sv?j srovnávací standard, považuje. Když však ?lov?k považuje za svou normu ideál duševního zdraví, jsou oba pojmy synonymní. Ve výrazech, jako je „hnutí duševního zdraví“, však zdraví znamená nep?ítomnost DUŠEVNÍ NEMOCI. Zdraví je jak medicínský, tak náboženský pojem - viz Kniha spole?ných modliteb: „Cítíme, že nebyly ud?lány v?ci, které jsme m?li ud?lat a d?lali jsme takové v?ci, které jsme d?lat nem?li; proto v nás není zdraví.“

Viz REIFIKACE.

Viz KONDENZACE.

Primárním (paranozním) ziskem je osvobození od ÚZKOSTI a od KONFLIKTU, ?ehož je dosahováno vznikem SYMPTOMU. Sekundární (epinozní) zisk je p?edstavován praktickými výhodami, kterých se dosahuje ovliv?ováním jiných lidí nebo manipulací t?mito lidmi pomocí symptom?. Nap?. u AGORAFOBIE je primárním ziskem osvobození od úzkosti a od konfliktu z AMBIVALENCE v??i rodi?ovským postavám; pacient dosahuje osvobození tak, že není schopen opustit domov; sekundárním ziskem je možnost používat symptom k tomu, aby se pacient vyhnul nep?íjemným závazk?m nebo aby p?inutil ostatní lidi, aby se k n?mu chovali rytí?sky. P?íbuzní pacient? si obvykle sekundární zisky z neurózy dob?e uv?domují, ale primární zisky p?ehlížejí.

Viz SYMPTOM, SYMBOL A ZNÁMKA.

Bestialita. Nadm?rná láska ke zví?at?m.

Nep?ítomnost nad?je, beznad?j. Jako patologický fenomén se vyskytuje u SCHIZOIDNÍCH a schizofrenních (viz SCHIZOFRENIE) poruch, u nichž je patrn? následkem pocit? nep?ekonatelného ODCIZENÍ a AMBIVALENCE; u neuróz je obranným postojem (viz OBRANA) ur?eným k redukci ÚZKOSTI. „Není nad?je bez strachu a není strachu bez nad?je“ - Spinoza.

Viz RETARDACE.

P?estože oba pojmy jsou ?asto chváleny i zneužívány, mají v biologii velmi p?esný význam. Zralý jedinec (organismus) je jedinec, jehož VÝVOJ byl ukon?en; nezralý jedinec je jedinec, jehož vývoj není úplný: dít? je nezralé, dosp?lý je zralý. Jsou-li tyto výrazy aplikovány na psychické procesy a na chování, jak se zdá, vždy implikují srovnání s NORMAMI, jejichž p?vod je nejasný; když n?koho ozna?íme za nezralého, také to znamená, že víme, jaké chování je p?im??ené v?ku osoby ozna?ené za nezralou, a že její chování by bylo ve skute?nosti p?im??ené n?komu mladšímu.

Tyto pojmy používal Laing (1960) pro dva stavy bytí; zt?lesn?ný stav bytí mají osoby s primárním ontologickým bezpe?ím (viz ONTOLOGIE), jež „cítí, že za?aly spolu se za?átkem svého t?la a že skon?í spolu se smrtí svého t?la“; nezt?lesn?ný stav bytí mají osoby, které postrádají primární ontologické bezpe?í a sou?asn? mají pocit, že jsou od svého t?la odd?leny.

1. Pudová prom?na. Podle KLASICKÉ TEORIE jsou pudy schopny podléhat zvratu, takže SADISMUS se m?že zm?nit v MASOCHISMUS, VOYEURISMUS v EXHIBICIONISMUS atd.; ?asto (ale ne vždy) se AKTIVNÍ m?že zm?nit v PASIVNÍ
2. Obranný mechanismus (viz OBRANA), p?i n?mž se využívá možnosti zvratu ve smyslu ad 1). Podle Anny Freudové je REAKTIVNÍ FORMACE obranou, kdy „samo EGO využívá schopnosti pudu ke zvratu“ - A. Freud (1937).

Podle McDougalla (1908) je žal „odvozenou emocí, jednou z retrospektivních emocí touhy“; v krátkosti - jde o „formu lítosti (v zásad?), která pochází ze sentimentu lásky, a proto je n?žnou lítostí“. Viz SMUTEK, ZÁRMUTEK, HO?E.

se liší tak, že se vždy týká t?í ú?astník?: SUBJEKTU; OBJEKTU, který subjekt miluje; a t?etího ú?astníka, který v subjektu vzbuzuje ÚZKOST - obavu o bezpe?né udržení náklonnosti druhého ú?astníka; závist se týká pouze dvou ú?astník?: subjektu a objektu, jemuž subjekt závidí št?stí a majetek (vlastnictví). Žárlivost má vztah k vlastn?ní n?koho jiného, závist ke srovnání sebe s n?kým jiným. Podle McDougalla je žárlivost komplexní emocí, podmi?ující existenci sentimentu LÁSKA. V typickém p?ípad? je vyvolávána oidipským trojúhelníkem a p?edstavuje sou?ást OIDIPSKÉHO KOMPLEXU. Zdá se, že patologická žárlivost, tzn. trvalá, nepodložená, bludná žárlivost (viz také BLUD), má ur?itou vnit?ní spojitost s HOMOSEXUALITOU a PARANOIOU. Podle Freuda (1911) je žárlivost i paranoia OBRANOU p?ed homosexualitou, ale v sou?asné dob? se paranoia považuje spíše za primárního ú?astníka triády.