Psychoanalýza je sama o sobě dosti rozporným oborem, takže je nezbytné explicitně říci, že tato kniha není slovníkem kritických názorů na psychoanalýzu, ale spíše kritickým slovníkem psychoanalýzy. Jejím cílem není poskytnout zbraně těm, kteří (ať už je jejich důvod jakýkoli) chtějí psychoanalýzu demolovat. Jejím cílem je pomoci těm, kteří o ní potřebují nebo chtějí získat informace a přejí si to udělat inteligentně a kriticky. Za tímto účelem kniha neobsahuje pouze formální slovníkové definice technických pojmů používaných v analytické literatuře, ale poskytuje také informace o jejich původu, o spojitostech s ostatními pojmy a s pojmy používanými v analytické teorii; ale poskytuje také informace o rozporech, jež se k těmto pojmům a koncepcím vztahují, a o rozporech mezi samotnými analytiky. Velmi četné odkazy, jak doufám, umožní čtenářům, kteří vyhledávají jeden údaj, ověřit si jeho postavení v celém rámci analytické teorie.
Vzhledem k tomu, že autor je praktikujícím analytikem, který prodělal výcvik ve freudiánské škole, a vzhledem k tomu, že tento slovník navíc vznikl na základě poznámek, do nichž si zapisoval své zmatky a pochybnosti o určitých aspektech freudiánské teorie, znamená vždy pojem "psychoanalýza", pokud není uvedeno jinak, psychoanalýzu freudiánskou. Nejde o autorovu malost či provinčnost, ale o konformitu s tím, jak tohoto pojmu obecně používají odborníci, pracující v této oblasti. Pro tyto odborníky je "psychoanalýza" zcela určitou psychologickou teorií a formou léčby, jež se přímo odvíjí od Freuda a již se učí analyzandi, kteří absolvují výcvik v kterémkoli institutu sdruženém v Mezinárodní psychoanalytické asociaci.
Jiné školy, např. jungiánská, adleriánská či existencialistická, jež jsou psychoanalytické pouze v širším smyslu, mají své charakteristické názvy a nálepky, jejichž cílem je ujištovat, že jejich členy si nelze plést s freudiány. Jungiánští analytici nazývají sami sebe "analytickými psychology" a svou teorii "analytickou psychologií", adleriáni se nazývají "individuálními psychology", zatímco existencialisté hovoří o"existenciální psychoanalýze". Tyto rozdíly jsou zdrojem velkého zmatku veřejnosti, která má tendenci vnímat spíše podobnosti různých psychoterapeutických škol než rozdíly mezi nimi. Doufám, že příslušná hesla tohoto slovníku tyto zmatky poněkud objasní.
Z více méně podobných důvodů jsem zařadil i hesla, která vysvětlují různé funkce psychiatrů, psychoterapeutů, psychoanalytiků a psychologů. Jde o pojmy, které způsobují velmi značný zmatek u laiků, již je často zneužívají a dráždí tím odborníky v této oblasti, kteří, stejně jako všichni ostatní odborníci, nemají rádi, jsou-li chybně označováni a zařazováni.
Ale i přesto, že tento slovník obsahuje větší počet freudiánských pojmů než těch, které patří do rámce jiných škol, je dalek toho, aby byl výlučně freudiánský. Jeho rozsah je širší, než má např. Laplancheův a Pontalisův Vocabulaire de la Psychanalyse (který je úvodem do psychoanalytické teorie ve formě slovníku), protože obsahuje:Když jsem nyní podal krátký přehled záměrů a cílů tohoto slovníku, je nutné popsat některé kameny úrazu a pasti, které komplikují cestu těm, kteří chtějí zjistit, čím vším psychoanalýza vlastně je. Musím se přiznat k přesvědčení, že kolem psychoanalytické literatury je něco, co zastrašuje, a že mnozí z těch, kteří se snaží to něco si vysvětlit, právě do toho zapadnou a ztratí se v tom - někdy také navždy. Pro to něco existují podle mého tři hlavní důvody, které budu rozebírat v kapitolách: lingvistika, opozice a zdroje.
O jedné překážce v přístupu k psychoanalytickě literatuře jsem již hovořil. Je to žargon či technický jazyk, kterého psychoanalytici používají ke vzájenmé komunikaci. Někteří lidé protestují proti analytickému žargonu ze zásady; říkají, že by bylo možné psát o prožitcích člověka, aniž by se používalo technických pojmů; ale já pochybuji, zda ti, kteří mají tyto názory, jsou si skutečně vědomi toho, jak vzdáleny jsou abnormální duševní stavy od každodenních prožitků. Neberou v úvahu, že věda se rozvíjí na základě klasifikace faktů (na základě procesu, který nutně vyžaduje, aby se třídám prvků dávaly definovatelné nálepky) a na základě odkrývání latentních spojitostí (mezi vnějškově nesouvisejícími fakty), které také vyžadují přesné nálepky. Diagnostické pojmy jako "obsedantní neuróza" nebo "schizofrenie" a popisné pojmy jako "Isakowerův fenomén" nebo "depersonalizace" vznikají z potřeby klasifikovat fakta, zatímco technické pojmy, kterých se v psychoanalýze používá k formulaci teorie infantilního vývoje, vznikají z potřeby vysvětlit skryté vývojové souvislosti mezi dětstvím a zralostí.
Chybné používání žargonu může být pro neopatrné pastí - nejenže může, často jí skutečně je. Jednou pastí je používání abstraktních explanačních pojmů k popisu faktů; vyskytuje se to tehdy, jestliže analytici používají technických pojmů k popisu údajů, které jim poskytují pacienti. Ideální kazuistiky jsou psány obyčejným jazykem, technických pojmů se užívá pouze v následných diskusích; ale až příliš často nebývá tohoto ideálu dosahováno a čtenáři je dovoleno vidět uváděná fakta toliko pod teoretickou clonou. Následkem toho nemá čtenář příležitost poznat, že fakta, která jsou mu předkládána, by mohla být vysvětlena také jiným způsobem.
S jakou lehkostí může být technického žargonu použito při vytváření teorií, které jsou tautologické, vnitřně konzistentní a intelektuálně uspokojující - ovšem nikoli proto, že by skutečně vysvětlovaly fakta, ale proto, že definice technických pojmů do sebe krásně zapadají. Podle mého názoru nepramení fascinace některých analytiků Freudovou "nebeskou" koncepcí "psychického aparátu" z přesnosti, s jakou odráží práci lidské duše, ale z intelektuální a estetické touhy po vnitřně konzistentní teorii. Její části do sebe perfektně zapadají a bylo by tomu tak, i kdyby se ukázalo, že tato teorie je nonsensem.
Další nástrahou, kterou používání žargonu klade, je skrytá neznalost. Naučená slova, zvláště ta, která pocházejí z archaického jazyka, znějí impresivně a může se jich použít jen kvůli dojmu, který mohou vzbudit u naivního člověka. Psychiatři, vedeni velmi dlouhou medicínskou tradicí, jsou často touto formou nevědomého podvodu vinni více než analytici, protože uplatňují jednoduchý trik, při němž stížnosti pacienta přeloží do řečtiny a posléze ho ujistí, že jeho potíže jsou způsobeny nemocí s cizojazyčným nebo exotickým názvem. Pacient si stěžuje, že ztratil pamět, lékař mu proto řekne, že trpí amnézií; pacient se bojí otevřeného prostoru a lékař mu řekne, že má agorafobii. A vida, obě strany této transakce se začnou cítit lépe; lékař proto, že cítí, že něco udělal, pacient proto, že jeho utrpení dostalo nálepku, která zmenší jeho tajuplnost. Zdá se, že Freud sám neměl tak zřejmou tendenci nechat se oklamat slovy; naposledy opěvovaným úspěchem psychoanalýzy bylo to, že zachránila psychiatrii před velkým zaujetím pro umění diagnostického nálepkování, protože ukázala, že se zabývá dynamickými procesy a nikoli stavy.
Když čtenář, který se rozhodl se s psychoanalýzou poprat, přemohl žargon, musí následně bojovat, zvláště je-li jeho mateřským jazykem angličtina, s komplikacemi, které vznikají proto, že větší část psychoanalytické literatury byla původně napsána a dokonce i vymyšlena v němčině. Bohužel, myšlenky nemohou být přeneseny jako celek z jednoho jazyka do jazyka jiného za pomoci jednoduchého doslovného překladu; zcela vážně se musí předpokládat, že je-li myšlenka nebo teorie přeložena do jiného jazyka, stane se s ní něco důležitého. Podobně jako přistěhovalci asimilují se také myšlenky převzaté z cizího jazyka jen obtížně; časem se sice mohou naturalizovat, ale je pravděpodobné, že se tím změní. Geoffrey Gorer zdůraznil ve své eseji Kulturální shoda a kulturální rozmanitost, že čtyři typy svobody (svoboda projevu, svoboda náboženství, osvobození od nedostatku, osvobození od strachu), o kterých jsme tolik slyšeli v posledních dnech 2. světové války, nemají ve skutečnosti v žádném jiném jazyce než v angličtině význam; důvod je jednoduchý - žádný další jazyk nemá slovo analogické anglickému "freedom", které může znamenat jak "nebýt zabraňováno něčemu", tak "býti chráněn před něčím". Stejně velký počet analytických pojmů jako myšlenek nepřechází dobře do užívání, což pak působí čtenářům, kteří je mají zprostředkovány (dostávají je z druhé ruky), potíže.
Jedním z klíčových pojmů freudiánské teorie je "Angst", jenž všichni angličtí překladatelé převádějí jako "anxiety". Nikdo by to nemohl vyjádřit lépe, ale, bohužel, rozsah významu slov "Angst" a"anxiety" není shodný. Zdá se, že "Angst" je nesmírně spletitý pojem, vyjadřující muka, strach a bolest, ale že v sobě vůbec nezahrnuje představu budoucnosti, zatímco "anxiety" je, jak uvádí Rogetův Thesaurus, jedním z "prospektivních afektů" ; může se ho dokonce použít k vyjádření potěšitelné anticipace: "Mám "úzkost" (anxiety) vidět ten a ten film" (ve smyslu potěšitelného očekávání - pozn. překl.). Následkem těchto lingvistických rozdílů mezi angličtinou a němčinou je, že úzkost hraje v psychoanalytické literatuře roli nepříjemného prožitku, kterému se chce jedinec vyhnout a kterého se chce zbavit, a nikdy roli dychtivé připravenosti přijmout budoucnost. Někdy se také pojmu úzkost používá ve výrazu "primární úzkost", což značí prožitky, které by Angličan popsal asi jako úděs nebo hrůzu. Podivným a nešťastným důsledkem směšování významu úzkosti a strachu ("anxiety" a"Angst") bylo rozšíření názoru, že úzkost je vždy neurotickým symptomem a že ideálně "zdravá", "přizpůsobená" osoba je "úzkosti prosta". Tato myšlenka patří do rámce populárního psychiatrického folklóru amerického typu a nikoli do rámce psychoanalytické teorie.
Avšak nejen jednotlivá slova činí problémy. Přináší a odráží je i struktura jazyka a ustálené myšlenkové stereotypy. Freudovy práce jsou prostoupeny myšlenkou konfliktu protikladů. Do r. 1920 byla jeho teorie neuróz založena na předpokladu, že existují dvě skupiny pudů - sexuální (reprodukční) a Ego-pudy (sebeochraňující); uváděl, že predispozice člověka k neuróze spočívá v inherentní tendenci těchto dvou protikladných sil vstupovat do konfliktu. Zde je namístě otázka, proč Freud předpokládal, že existují dvě skupiny pudů a nikoli tři nebo čtyři, a proč předpokládal, že jsou protikladné a nikoli komplementární. Je tomu tak skutečně proto, že ho k takovým předpokladům donutila klinická fakta, nebo snad proto, že lingvistické myšlenkové stereotypy ho donutily stát se následovníkem Hegela a Marxe a sestavit dialektickou teorii, která je přirozená jemu, ale která je cizí těm, kdo byli odchováni angličtinou a anglickým empirismem? Vzrůstá podezření, že správné je druhé vysvětlení, totiž to, že Freudovo zaujetí protiklady bylo podmíněno kulturálně a lingvisticky; toto podezření je potvrzováno tím, že když Freud v r. 1920 navrhoval úplně novou teorii pudů, byla to opět teorie dvou skupin pudů, pudu života a pudu smrti, které byly, jak předpokládal, opět protikladné. Tato nová teorie byla opět zřetelně spekulativní teorií, a jak víme nyní, zcela zavádějící, protože byla založena na špatné interpretaci druhého zákona termodynamiky a na nepřípustných dedukcích provedených na základě toho, že organismy jsou otravovány svými vlastními exkrety.
Jak uvádím u některých hesel v hlavní části této knihy, uznává se v současné době v rámci psychologie zvířat nejméně sedm pudů (čili sedm druhů pudového chování) a nepovažuje se za nutné vidět kteroukoli skupinu těchto pudů v protikladu k jiné skupině -přestože se uvádí, že za určitých okolností se dvě skupiny (nebo i více skupin) mohou dostat do konfliktu.
Jiným aspektem psychoanalytické teorie, který je, předpokládám, zásadně germánský, je zvyk vysvětlovat chování na základě hypotetických sil, jako je "sex", "agrese", "láska" a "nenávist", které údajně jedince pohánějí, protože ho tlačí zezadu dopředu. Potřeba těchto pojmů pravděpodobně vyvstala z potřeby generalizovat prožitky lásky, nenávisti a vlastní agresivity; v angličtině je jejich gerundivní povaha (tzn. že jsou podstatnými jmény odvozenými od sloves a znamenají procesy nebo akce, nikoli věci) vyjadřována tím, že nemají člen. V němčině však mají abstraktní podstatná jména určitý člen a gramaticky jsou považována za věci s určitými vlastnostmi. Nedávno jsem četl jeden svůj článek, který byl přeložen do němčiny; často se v něm vyskytovaly výrazy "dětství", "vědomí", "psychoanalýza", "kosmologie" atd. s určitým členem, zatímco já jsem je používal v obecném smyslu a neměl jsem na mysli dětství určité osoby. Pro mě to znamená, že důsledkem tohoto gramatického zkonkrétnění abstraktních podstatných jmen musí být podpora víry v reálnou existenci abstrakcí a sklon uplatňovat je jako explanační činitele, jako esence nebo noumena aktivizující chování způsobem, který je reminiscencí na anděly, které evropská kosmologie považovala za hybatele planet. Tito andělé umožňují, aby mohl být problém, jak se mohou neživé objekty pohybovat, řešen tak, že je postulována existence živých bytostí, jež tyto neživé objekty pohánějí. Podobně Freud předpokládal, že lidské Ego je pasivní entitou bez vlastní energie a síly, a proto je schopno pohybu pouze tehdy, je-li poháněno vnější silou; tato síla je lokalizována bud' v Id (nevědomí) nebo v prostředí. Ale myšlenka, že každý jedinec má "Já", Ego, na které působí nějaká jiná nevědomá část sebe, je sama o sobě artefaktem jazyka, jež vznikl proto, že "já" je považováno nejprve za podstatné jméno a teprve pak za konkrétum; důsledkem toho je, že konáme věci, ale že občas nejsou naše činy těmi činy, které jsme zamýšleli; např. se přeříkáváme nebo jsme nuceni uznat, že naše motivy jsou jiné, než jsme si mysleli.
Další obtíž, s níž se setkávají angličtí čtenáři psychoanalytické literatury, je důsledkem toho, že angličtina se od němčiny liší tím, že má ve skutečnosti dva jazyky; jeden, který je převážně anglosaského původu a kterého se používá jako prostředku obvyklého sociálního styku, a druhý, odvozený převážně z latiny a z řečtiny, kterého se používá při koncepčním myšlení. V němčině je slovem, které znamená sebe, "das Ich", ale v angličtině jsou ekvivalentními pojmy "I" a"Ego" (v češtině "Já" a"Ego"). Následkem toho anglický čtenář psychoanalytické literatury snadno ztratí ze zřetele, že Ego, které je mu často prezentováno jako neosobní struktura s určitými vlastnostmi a charakteristikami a někdy dokonce jako tvar, není ve skutečnosti ničím jiným než výrazem myšlení o sobě v určitých koncepčních pojmech. Klasickým příkladem těchto zvláštních obtíží je podstatné jméno "katexe" a od něj odvozené sloveso "katektovat" a "dekatektovat". Tato slova, která mystifikovala nemálo anglicky mluvících studentů psychoanalýzy, byla vymyšlena anglickými překladateli Freuda; měla vyjadřovat Freudův výraz "Besetzung". V němčině je "Besetzung" obyčejným, každodenním a všem blízkým slovem, které má vztah ke slovesu "setzen", tzn. "posadit" nebo "postavit" a kterého se může používat k vyjádření takových aktivit, jako je obsadit město, najmout posádku na lod', vsadit peníze na koně, osadit rybník rybami - citujeme pouze příklady převzaté ze školního slovníku. V psychoanalytické literatuře se ho používá k vyjádření jednoho z Freudových základních a nejobtížnějších pojmů: k vyjádření hypotézy, že existuje určitá forma duševní energie, "která má všechny charakteristiky kvantity (přestože nemáme prostředky k jejímu měření), která je schopna zvětšovat se, zmenšovat se, přemisťovat se a mizet a která pokrývá pamětové stopy myšlenek asi jako elektrický náboj povrch těla" - Freud (1894). Podle této hypotézy jsou myšlenky (tzn. psychické představy o duši) "besetzt" neboli obsazeny určitým druhem duševní energie; psychologické změny, jako je přesun zájmu nebo osobního zaujetí, jsou doprovázeny změnami v "Besetzung", tedy v obsazení myšlenek odpovídajících věcem nebo osobám. Není snadné tomuto pojmu porozumět, ale v němčině musejí být obtíže čtenáře pravděpodobně menší, protože slovo "Besetzung" je mu bližší, protože se nevyhnutelně spojuje s představami, které mu pomáhají ujasnit si jeho význam v novém, neotřelém kontextu. Na druhé straně v angličtině slovo "katexe" takové představy nevyvolává a účinně dokáže odlišit teoretické pojetí od metafor, které mu dávají život a význam. Ve čtenáři tento pojem také nevyvolává představu, že tím, kdo způsobuje katexi nebo dekatexi, musí být osoba nebo činitel číhajicí někde uvnitř soustrojí.
Freud byl mimochodem neštastný z toho, že se v r. 1912 zavedl tento neologismus do angličtiny, ale musel se s tím patrně vyrovnat, protože později ho používal i v němčině. (Viz Stracheyova poznámka na str. 63 ve Standard Edition, svazek III.)
Ego a katexe nejsou zřejmě jedinými příklady psychoanalytických technických pojmů, které v angličtině znějí méně osobně a abstraktněji než v němčině. Avšak podle Brandta (1961) utrpěla většina technických pojmů při přechodu z němčiny do angličtiny politováníhodnou a velkou změnu; v některých případech tyto pojmy ztratily svůj základní význam a v jiných případech ztratily podtóny, vyvolávající asociace k životu. Nejsem oprávněn říci, zda má pravdu Brandt (1961), ale zcela určitě je argument, že psychoanalýzu lze pojmout v plném rozsahu jedině tehdy, čte-li se v původní němčině, manévrem, kterého používají kontinentální analytici při polemikách s anglickými analytiky. Jestliže má Brandt pravdu, udělal další krok k vysvětlení zvláštního dojmu, který se občas vyskytne, totiž že psychoanalýza nestojí na zemi a nezabývá se v první řadě lidmi. V hlavní části této knihy jsem věnoval pozornost velkým diskrepancím mezi anglickými a německými konotacemi, kdykoli jsem si je uvědomil. Bylo by snad dobré dodat, že všichni se shodují v tom, že Stracheyův překlad Freuda je vynikající, a že za něj dostal Schlegel-Tieck Prize za rok 1966.
Je neblaze známou a melancholickou skutečností, že psychoanalytici nejsou schopni shodnout se mezi sebou a že jejich odborné organizace mají zřetelnou tendenci štěpit se. Jejich rozkladné rozpory nejsou malými, technickými rozpory, které se vyskytují v rámci každé vědy nebo v rámci každého medicínského oboru, neboť se týkají základních principů, ačkoli často zjišťujeme, že jde o konflikty osobností a temperamentů, díváme-li se na ně historicky. Původní rozbroje mezi Freudem, Jungem a Adlerem jsou nyní dávnou historií; jsou nám dobře známy a snad jsme jim již úplně porozuměli - a to tak, že Freud věřil v Eros a v Rozum, že Adler věřil v moc a v sebeprosazení a že Jung byl mystikem; ale je pravděpodobné, že nic netušící průzkumník současné psychoanalýzy je zaveden na scestí, pokud se mu nepodaří zjistit, že v samotném Freudově stádečku existují naprosté názorové rozdíly a že tyto rozdíly se zcela vážně odrážejí ve struktuře psychoanalytických institucí. Např. ve Velké Británii si teoretické rozdíly mezi podskupinami vynutily konvenci (tzv. "gentlemanská dohoda"), aby vedoucí místo v Britské psychoanalytické společnosti nezaujala ani jedna ze tří skupin, na které se tam psychoanalytické hnutí dělí; proto také některé části výcvikového schématu probíhají duplicitně. V mnoha zemích však nepřítomnost živého génia, který by sjednával kompromisy, vedla k úplnému rozkolu - takže nakonec se jeden z fragmentů přejmenoval a musel být vyloučen z Mezinárodní psychoanalytické asociace.
Toto není místo, kde bychom měli diskutovat o historických a psychologických důvodech těchto rozporů; ale několik hesel tohoto slovníku je určeno k vysvětlení teoretických sporných hledisek. Viz zvláště hesla KLASICKÁ ANALYTICKÁ TEORIE, KLASICKÁ ANALYTICKÁ TECHNIKA, PUDOVÁ TEORIE A OBJEKTNÍ TEORIE, KLEINIÁN(SKÝ), FAIRBAIRNOVA REVIDOVANÁ PSYCHOPATOLOGIE, PERSONOLOGIE a TEORIE PROCESU. Jejich existence mě nutí, abych budoucí čtenáře psychoanalytické literatury varoval před riziky, která by si jinak ani neuvědomovali.
Různé rozpory a neshody v rámci psychoanalytického hnutí zřejmě posílí nebezpečí, že tento slovník bude propagandou nějakého určitého teoretického stanoviska. Proto jsem nucen předložit krátký výklad svého osobního stanoviska a explicitně vyjádřit směr možných odchylek, které se mohou ve slovníku vyskytovat. V předchozích odstavcích jsem jasně vyjádřil, že se připojuji k těm analytikům, kteří jsou skeptičtí k aplikaci kauzálně-deterministických principů odvozených od somatiky na studium živých bytostí, které mají vědomí a které jsou schopny tvůrčí aktivity; vyjádřil jsem také názor, že Freudova pudová teorie je inkompatibilní se současnými biologickými názory na povahu pudu. Na tomto místě musím ještě dodat, že z důvodů, které budou objasněny v následující části tohoto úvodu, se domnívám, žepsychoanalytickou teorii bude nezbytné nakonec přeformulovat do teorie komunikace; psychoanalýza bude muset také odrážet koncepční zdroje svých vlastních údajů. V současné době je psychoanalýza formulována tak, jako by byla založena na objektivním a nestranném posuzování ojedinělých případů rodu Homo sapiens úplně nezasvěceným divákem, ale ve skutečnosti, alespoň mně se tak zdá, její vhledy pramení ve vztahu, který se rozvíjí, když se dva lidé spolu sejdou v psychoterapeutickém sezení Z existujících psychoanalytických teorií poskytla nejlepší přehled interpersonální komunikace nepochybně teorie objektních vztahů, ale protože většina údajů a vhledů, které analytici nashromáždili za posledních sedmdesát let, byla vyjádřena jazykem, který zavedl Freud a první generace jeho žáků, pak každý, kdo chce praktikovat psychoanalýzu jakéhokoli druhu, nebo každý, kdo chce z jiného důvodu psychoanalýze porozumět, má morální povinnost naučit se také jazyku.
Už mi zbývá pouze zmínit se o posledni překážce, která leží v cestě každému, kdo chce zvládnout psychoanalytickou teorii. Touto překážkou je skutečnost, že psychoanalytické myšlenky mají svůj zdroj a původ v procesu, který lze jen stěží popsat a představit si. Tyto obtíže jsou však tak velké, že mnoho analytiků včetně Freuda samého ("Můžete mi věřit, když vám říkám, že nemáme radost z toho, že děláme dojem příslušníků nějaké tajné společnosti a že praktikujeme mystickou vědu. Jsme však povinni přiznat a vyjádřit přesvědčení, že ten, kdo sám nemá zvláštní zkušenosti, které mohl získat pouze tím, že byl sám analyzován, nemá právo zúčastnit se také diskuse o psychoanalýze" - Freud, (1933), zaujalo postoj, že psychoanalýze nemůže porozumět nikdo, kdo sám nebyl analyzován. Přestože jde o extrémní postoj, který, je-li brán vážně, by mohl dovést člověka k přesvědčení, že psychoanalýza je esoterickým kultem s dogmaty, jež jsou přístupná pouze zasvěceným, upozorňuji přesto na jeden důležitý fakt: psychoanalytické údaje nejsou odvozeny z přímého pozorování lidského chování v každodenním životě, ale z analytikova prožitku zvláštního typu, tzn. z terapeutického vztahu objeveného Freudem. Když Freud přestal své pacienty hypnotizovat a dovolil jim (dokonce je v tom podporoval), aby bez jakýchkoli překážek povídali, zavedl nový typ lidského vztahu a aktivizoval velký počet zcela neočekávaných procesů, které psychoanalytická teorie touží vysvětlit.
Zřetelným příkladem závislosti psychoanalytické teorie na terapeutickém vztahu je pojetí přenosu. Pomocí tohoto pojetí chtějí psychoanalytici vysvětlit specifická klinická pozorování; říká se, že pacienti, jejichž řeč může volně plynout, aniž by byla usměrňována nějakými odkazy na skutečnou povahu osoby, neomylně dosvědčují, že se k analytikovi vztahují, jako by byl jinou osobou, než jakou skutečně je, a že touto jinou osobou je obvykle jeden z pacientových rodičů. Když Freud vzal v úvahu tento fakt, přišel s pojetím přenosu; tento fakt mu umožnil vysvětlit přenos tak, že jeho pacienti na něho přenášejí emoce, myšlenky a očekávání, které patřily v první řadě jejich vztahu k rodičům. Přestože však tyto emoce a očekávání jsou obvykle emocemi a očekáváními, která jsou vlastní dětem a nikoli dospělému člověku, a protože pacienti mají podstatně větší zájem o své rodiče, než bychom očekávali od dospělých lidí, muselo pojetí přenosu nevyhnutelně dospět ke třem dalším základnún analytickým pojmům: jde o fixaci, o odpor a o nevědomé duševní procesy; prostřednictvím těchto pojmů lze přenos vysvětlit jako důsledek nevědomé fixace na významné objekty pacientova dětství.
Příklad přenosu říká zvláště to, že (jak víme z Freudových prací) on sám ho původně považoval za rušivý faktor, který interferuje s tím, co původně považoval za základní analytický proces - proces oživování potlačených vzpomínek, což pacientovi umožňuje uvolnit zadržované emoce s potlačenými vzpomínkatni spojené. Freud však později poznal, že "nakonec musí být každý konflikt vyřešen ve sféře přenosu", což proměnilo psychoanalýzu jakožto quasineurologickou teorii patologických důsledků inhibice ve výzkum povahy a původu interpersonálních vztahů.
Podobně nebylo pojetí infantilní sexuality výsledkem přímého pozorování dětí u prsu nebo dětí při hře a při domácí výchově, ale pokusem o vysvětlení témat, která se opakovaně objevovala ve volných asociacích (spontánních sděleních) dospělých pacientů. Stejně i myšlenka, že hysteričtí pacienti jsou fixováni na falické úrovni, obsedantní pacienti na anální úrovni či melancholičtí pacienti na orální úrovni, nevznikla na základě přímého studia dětství pacientů, u nichž se později rozvinula hysterická, obsedantní či melancholická porucha, ale na základě toho, že dospělí pacienti s těmito poruchami se opakovaně a obsedantně vraceli ke vzpomínkám z dětství, které upozorňovaly na to, že prošli fázemi, v nichž byli jak úzkostně, tak slastně zaujati svým genitálem nebo svými vyměšovacími funkcemi; nebo že v případě melancholické poruchy pacienti nostalgicky toužili po zapomenutém dokonalém štěstí a byli zvědavě zaujati svými ústy.
Pojetí infantilní sexuality a jejích průvodnich znaků, pojetí infantilních stadií libidinozního vývoje, se však liší od pojetí přenosu, protože je mnohem deduktivnější. Přenosové fenomény lze totiž přímo pozorovat, protože analytik získává bezprostřední osobní prožitek svých pacientů, kteří ho považují za otcovskou nebo mateřskou postavu, takže je schopen vnímat otcovské a mateřské reakce, které to v něm samém vyvolává; infantilní sexualita je však konstrukcí, složenou z fragmentárních důkazů, jako jsou obsedantní vzpomínky, opakované snové představy a podrobnosti příznaků, jež vytvořily její teoretický rámec. Následkem toho je přístupná kritice, přehodnocení a revizi ze dvou různých hledisek: z hlediska zjištění, zda dítě se skutečně chová způsobem, který pojetí předpokládá; a z hlediska zjištění, zda příslušná teorie je ve skutečnosti jedinou a nejuspokojivější teorií vysvětlující údaje, na kterých je založena.
Kritika, přehodnocení a revize pojetí infantilni sexuality a infantilních stadií vývoje byly sice často z těchto dvou hledisek provedeny, ale než o nich krátce pohovořím, je nutné věnovat pozornost tomu, že tato vývojová teorie je historickým pojetím, které chtělo vysvětlit fenomény, s nimiž se analytici setkávali při léčbě, pomocí odkazů na předpokládané události v pacientově minulosti. Pokouší se vysvětlit klinická fakta konstrukcí historické teorie, která jaksi rozvíjí pohyb zpět na časové ose a umísťuje různé aspekty pacientova onemocnění a jeho osobnosti do různých bodů jeho historie, aniž by obvykle odkazovala na nějaké dostupné a doložitelné nebo svědecké výpovědi mimoanalytické. Jedním z důsledků pak je, že teorie, ke které se dospělo zpětnou extrapolací od dospělých, je obvykle formulována na základě vpřed směřujícího vývoje teoretického výtvoru, tzn. "dítěte", které se v analytické literatuře objevuje jako přízrak. Neopatrný čtenář, který o tomto nenf informován, může být zaveden na scestí, protože vůbec nemusí zjistit, že kapitola nazvaná, řekněme, "Emoční vývoj dítěte", se může týkat koncepcí odvozených z psychoanalytické léčby dospělých a nikoli z přímého prožitku dítěte; nebo že analytický popis toho, co se odehrává mezi dětmi a jejich matkami, může být odvozen z přenosových a protipřenosových prožitků analytika, jež získal při psychoanalýze dospělých, a nikoli z přímého kontaktu s matkami a dětmi.
Je pravda, že v posledních letech mnoho analytiků děti skutečně pozorovalo nebo je psychoanalyticky léčilo, ale pro čtenáře psychoanalytické literatury není o nic méně důležité zjištění, že všechna základní pojetí klasické psychoanalýzy jsou odvozena z léčby dospělých a že např. teorie M. Kleinové, teorie kořenů duševních nemocí v prvních letech života, nejsou odvozeny z práce s dětmi, ale z psychoanalytické léčby dospělých schizoidních a depresivních pacientů a z psychoanalytické léčby dětí, které se již naučily mluvit.
Psychoanalytický zvyk vysvětlovat údaje odkazem na události, o nichž se soudí, že se udály před vstupem do léčby, je zvykem přirozeným. Historicky řečeno, tento zvyk je důsledkem přímého lékařského myšlení, které vždy předpokládá, že nemoc je bud' následkem něčeho, co se pacientovi stalo (např. trauma nebo infekce), nebo následkem nějaké poruchy růstu (např. vrozená choroba nebo malnutrice). Freud sám považoval dětské prožitky, které podle jeho názoru způsobují neurózu, za traumata, která interferovala s psychologickým zráním; tento názor na původ neuróz umožnil, aby se elegantně přizpůsobily medicínským schematům. Naproti tomu se však nedávno začali mnozí analytici tázat, zda neurózy jsou skutečně nemocemi ve stejném smyslu jako nemoci tělesné; začalo se upozorňovat na to, že tělesná onemocnění jsou důsledkem věcí, které se udály v pacientově těle nebo spíše v určitých částech těla, ale zdá se, že neurózy jsou poruchami celé osobnosti, jež se objevily v souvislosti s pacientovými vztahy k ostatním lidem; základní rozdíl mezi tělesnými nemocemi a neurózami spočívá v tom, že v případě tělesného onemocnění je pacient zcela jasně obětí okolností, které zasáhly jeho tělo, aniž by do nich mohl svou vůlí nějak zasáhnout, ale v případě neuróz trpí pacient důsledky vztahů, jichž musel být, alespoň do určité míry, nevědomým účastníkem. Podle tohoto názoru není lidské Ego pasivní entitou, podřízenou environmentálním a pudovým silám, ale aktivním činitelem s vlastním chováním, které může nabýt sebeochranných forem, známých jako neurózy. Kdyby to byla pravda, nebylo by možné dále tvrdit, že všechno, co se děje mezi analytikem a pacientem, je zpřeházeným opakováním pacientova dětství, přičemž analytik působí jako zcela nezaujatý, leč laskavý pozorovatel.
Z mnoha různých revizí a přehodnocenf Freudových vývojových teorií je vhodné zmínit pouze dvě. První revizí je přesun pozornosti od pudu a od erotické slasti k Egu a k objektním vztahům. Podle původních Freudových prací lze vývoj pojímat jako několik stadií, během nichž se děti postupně zabývají svými ústy, anem a genitálem, tedy orgány (erogenními zónami), které jsou považovány za primární zdroje slastných pocitů. Asi během posledních 35 let měli freudiánští analytici všech škol tendenci považovat stále více tyto orgány za prostředky, jejichž pomocí se zprostředkovávají vztahy dítěte k rodičům. Následkem toho není dnes orální fáze považována toliko za období, během něhož děti touží po orálním uspokojení, jak se v žargonu říká, ale také za období, během něhož se vztah k matce vytváří jako centrum jejich bytí a během něhož jsou děti konfrontovány se skutečností, že ony a matka jsou oddělené bytosti. Podobně není dnes anální fáze považována za období, během něhož se malé děti zabývají svými análními funkcemi, ale také za období, během něhož se děti učí zacházet se svým tělem a během něhož jsou konfrontovány s problémem chovat se tak, aby jejich chování akceptovali dospělí, kteří je obklopují; dnes se také předpokládá, že během falické a oidipální fáze si děti osvojují první náznaky existence určité formy vztahu mezi jejich rodiči, z něhož jsou úplně vyloučeny, což u nich snadno vzbuzuje závist a žárlivost a což jim ozřejmuje jejich vlastní tělesnou a emoční nezralost.
Za zmínku stojí, že obě školy, které dominují současné psychoanalýze - Ego-psychologie a objektní teorie, modifikovaly Freudovu pudovou teorii v uvedeném smyslu, ale směry, kterými se ubírají, se dosti rozcházejí. Ego-psychologie klade důraz na růst Ega a na sebeuvědomování a na vztah stadií libidinozního vývoje, jak je popsal Freud, ke vzniku pocitu vlastnf identity; objektní teorie naproti tomu klade důraz na potřeby dítěte, na potřebu objektů a na potřebu stálé angažovanosti. Vypadá to tedy tak, že Freud sice poskytl lidské psychologii slova, ale že Ego-psychologie a objektní teorie, které cítily, že jeho myšlenky jsou neúplné, se soustředily na subjekt i na objekt. Znatelný vliv historicky, a dokonce i geograficky velmi odlišných myšlenkových proudů může být ilustrován podobnostmi, které lze nalézt v pracích amerického analytika Erika Eriksona, vycvičeného ve Vídni, a v pracích D. W. Winnicotta, vycvičeného v Británii.
Druhá modifikace Freudových teorií, která stojí za zmínku, spočívá v tom, že deprese se stala ústředním analytickým pojmem. Tato modifikace je vzhledem k výše uvedené modifikaci sekundární, protože je založena na poznání, že separace od objektů (např. ztrátou rodičů) v dětství nevede pouze k úzkosti a k deprivaci, ale také ke smutku a k žalu, tedy k procesům, o nichž panuje mezi všemi analytiky počínaje Freudem (1917) a Abrahamem (1912) shoda v tom, že jsou normální analogií patologické deprese. Také v tomto případě došly k témuž závěru různými cestami dvě různé školy; kleiniáni pomocí aplikace koncepcí odvozených ze studia depresivních stavů na normální vývoj, zatímco Bowlby a Spitz pomocí prospektivních studií dětí, které trpěly ztrátou mateřské péče v dětství, a pomocí přímého pozorování dětí v sirotčincích a v nemocnicích. Čtenář je naštěstí předem upozorněn, že v psychoanalytické literatuře se může setkat se dvěma inkompatibilními teoriemi o původu a důležitosti deprese: kleiniánská škola připisuje dispozici k depresi strachu dítěte, že jeho vlastní destruktivní pudy mohou zničit objekt (matku), na kterém je závislé, zatímco analytici jiných škol ji připisují skutečnému prožitku separace dítěte od matky.