INSTITUT APLIKOVANÉ PSYCHOANALÝZY

Mahler Martin:

BÝT PSYCHOANALYTIKEM - ANEBO RADĚJI PSYCHOTERAPEUTEM?

(Referát určený pro 10. psychoanalyticko-psychoterapeutické sympozium v září 2003 v Opočně - téma «Krize psychoanalýzy?»)


Milé dámy a pánové,


titul mého dnešního referátu naznačuje, že být psychoterapeutem může člověku, který hledá sebeuplatnění v klinické praxi, skýtat jisté výhody nebo úlevy, než když se hlásí přímo k psychoanalytické identitě. To samo o sobě jistě nemusí být příznakem nějaké krize psychoanalýzy, o které se na tomto sympoziu vede řeč. Psychoanalýza klade na pacienta i terapeuta v lecčems vyšší nároky než psychoterapie a sotva tomu někdy bude jinak. Příznakem krize ale může být skutečnost, že naprostá většina kolegů v naší profesi dnes dává těmto výhodám a úlevám přednost a raději se definují a cvičí v psychoterapii než v psychoanalýze. Jako doklad stačí uvést několik údajů z nejbližšího okolí: v individuální psychoanalytické psychoterapii se dnes v Praze cvičí 27 kandidátů, v psychoanalýze 3; k závěrečnému kolokviu se může v dohledné době chystat dalších 12 budoucích individuálních psychoanalytických psychoterapeutů, ale jenom 8 budoucích psychoanalytiků. V podobně nevyváženém poměru asi 13 ku 5 vychází počet členů a kandidátů jednotlivých společností, kteří odebírají hlavní periodikum Mezinárodní psychoanalytické asociace The International Journal of Psychoanalysis. Psychoterapeuti vydávají psychoanalytickou Revue, analytici v současné době o ničem takovém neuvažují.

Můžeme se ptát, zda je odliv zájmu o psychoanalytický trénink také příznakem krize psychoanalýzy jako terapeutického směru. - Myslím, že by taková odpověď byla zjednodušující. Vždyť relativně velký počet zájemců o psychoanalytickou psychoterapii může být spíše dokladem toho, že psychoanalýza hledá možnost uplatnění také mimo svou základní instituci, kterou je u nás Česká psychoanalytická společnost. Je-li tomu tak, pak máme co do činění spíše s institucionální krizí a můžeme se jako psychoanalytici ptát, proč lidé hledají cestu do psychoanalýzy - obrazně řečeno - vedlejšími dveřmi, místo aby použili brány psychoanalytického institutu. Proč není psychoanalytik přitažlivým identifikačním objektem, zatímco psychoanalýza takovým objektem nepřestává být.

Zmiňuji se doposud o nesměřování uchazečů do tréninkové psychoanalýzy - přitom ale je jasné, že i u některých uchazečů během psychoanalytického výcviku probíhá zpětný pohyb od psychoanalýzy "raději" k psychoterapiím. Psychoanalytická brána tedy může sloužit i k odcházení dosavadních zájemců. Má-li pravdu Jiří Kocourek  /1/, pak vedle současného společenství českých psychoanalytiků existuje asi stejně početná "stínová" skupina kolegů, kteří do psychoanalýzy vstoupili a v různých fázích svého přimykání se ji rozhodli zase opustit, aby se většinou věnovali psychoterapii. Protože mi bylo jako řediteli psychoanalytického institutu u této brány několik let stát, pokusím se nad krizí zájmu o výcvik v psychoanalýze z této perspektivy zamyslet. Zůstanu přitom u nás a záměrně nebudu spekulovat, jak je to s krizí psychoanalýzy v zahraničí. Považuji toto téma za velmi důležité, protože bez nových kandidátů a bez nové klinické zkušenosti by se psychoanalýza mohla stát pouze salónní záležitostí. Nebudou-li moci psychoanalýzu dělat psychoanalytici, budou se o její provádění ale nepochybně ucházet psychoanalytičtí psychoterapeuti, což je vlastně nadějné. Kdo je ovšem u nás dnes oficiálně reprezentuje? Je to až kuriózní, že jsme to zatím opět my, psychoanalytici: ve vedení obou společností totiž jsou v podstatě stejní lidé, noví ještě nestačili graduovat. Jak vidno, identitní dilema, kýmže vlastně být, zda psychoanalytikem anebo psychoterapeutem, není vždycky možné prakticky rozhodnout! Už proto má, domnívám se, strategický smysl považovat obě společenství za jeden psychoanalytický "národ", i když s vědomím jeho vnitřní rozrůzněnosti. Tento "národ" žije mezi daleko početnějšími společnostmi terapeutů zaměřenými neanalyticky anebo dokonce biologicky a mělo by jej spojovat přání prospět psychoanalýze jako společnému zájmu.

Budoucnost psychoanalýzy ovšem nezávisí jenom na množství nových kandidátů a absolventů výcviku. Smyslem tohoto výcviku je vytváření a předávání psychoanalytické zkušenosti a její praktikování v dalším životě lidí. Tento druh zkušenosti považujeme za zcela specifický a můžeme ho získat pouze v tzv. freudiánském párovém vztahu. Nezažijeme-li tuto zkušenost - kterou, jak známo, u některých analyzandů ani nejde dostatečně navodit - nemůžeme vlastně dobře vědět, co analýza anebo analytická psychoterapie je. Budoucnost tedy závisí také na tom, zda se nám podaří esenci freudiánské zkušenosti dále vytvářet a jaké budou její konkrétní charakteristiky. Z osobní analytické zkušenosti vychází (anebo je problematizována) motivace kandidátů věnovat se analytické léčbě profesionálně. Pokud platí, že průměrně jeden ze dvou kandidátů ve výcviku se nakonec stane psychoanalytikem, v polovině případů tato motivace možná končí ve slepé uličce.

Chci zde nabídnout domněnku, že osud motivace stát se analytikem je podstatnou měrou určován tím, co se konkrétně přihodí v analytickém procesu mezi daným kandidátem a jeho analytikem. Vliv institutu a supervizorů není ve skutečnosti bohužel tak určující. Tito dva lidé vytvářejí základní "společenskou jednotkou" analýzy a molekulu složitější struktury analytického společenství. V jejich páru se nemohou neaktivovat některé vzorce objektních vztahů a konfliktů přítomné také ve vnitřní realitě analytické společnosti. Domnívám se, že jsou to především reprezentace skupinového analytického superega. Některé z těchto objektů potencují kandidátův vývoj, ale jiné - a o těch se tu chci zmínit - naopak inhibují nebo dokonce destruují progres v analýze. Pokud tomu tak je, skrývají se za poklesem zájmu o výcvik v psychoanalýze některé z těchto objektů superega, působící na kandidáta primárně v protipřenosově-přenosové realitě analytického vztahu. Mohou pak o sobě dávat nepříznivě vědět při klinické práci kandidátů s pacienty, ale hlavně ve vztahu kandidátů k psychoanalytické obci. Mohou být také neanalytickým okolím vědomě či nevědomě rozpoznatelné - a odrazují od psychoanalytické kariéry odrazovat další eventuální zájemce.

V různých odborných i laických kruzích se dnes setkáváme se sílící kritikou a nevraživostí k psychoanalýze. Rádi bychom věřili, že je vyvolávána skrytou závistí a obdivem. Co když ale souvisí spíše s krizí praktické psychoanalýzy, která je navenek tak patrná?


Uvědomuji si, že s pomocí uvedené domněnky jistě nejde současný pokles zájmu objasnit úplně - přesto mě láká ji zde chvíli rozvíjet.

Jak známo, z každého "dobrého" analyzanda se nestane také dobrý analytik. Jako všude jinde, ani do analytického výcviku se vždy nehlásí jen lidé obzvláště pro tuto práci nadaní. Důležitější ale je, zda se pro kandidáty stane osobní analýza dostatečným podnětem k tomu, aby chtěli v psychoanalytické zkušenosti žít a pracovat i nadále, už mimo prostor své osobní analýzy. Právě identifikace s tréninkovým analytikem je nezbytná k získání analytické dovednosti, kterou kandidáti použijí při setkání s nevědomím svých pacientů. (Dalším identifikačním zdrojem jsou samozřejmě supervizoři, které zde ale nechávám stranou.) Je evidentní, že ve způsobu, jakým kandidát zachází se svou subjektivitou v analýze, ale také jak zachází se subjektivitou svých pacientů, se nějak projevuje modus jeho analytika. Osobní analytik kandidátovi nenabízí jenom své analytické dovednosti - předává mu také zprávu o tom, jaké má být - anebo nemá být - kandidátovo místo v analytické "rodině", do které se - jak se formálně očekává - postupně začlení. Tréninkový analytik je v jistém smyslu rodičem, který vychovává své dítě s perspektivou, že by s ním měl přicházet do styku i po ukončení osobní analýzy. Prožívá s ním tedy jakýsi "rodinný analytický román". Modelem kandidátova analytického superega, které se během analýzy zvnitřňuje, není přímo osoba analytika, ale analytikovo superego, které obsahuje také různé odštěpené "špatné" objekty a konflikty, přítomné i v interním životě analytické společnosti. Ze strany analytika se v podstatě jedná o projektivní identifikace ukládané do mysli kandidáta. Jejich další zpracování je nepochybně důležité pro analytickou kariéru každého analytického "dítěte".

Tyto projektivní identifikace jsou součástí komplexnějšího jevu, který Ronald Britton  /2/ nazývá "mental mixing". Jde o jev běžně se vyskytující v manželství i v psychoanalýze. Provází jej ztráta schopnosti jednat s partnerem, tak jako s ostatními lidmi, racionálně a bez vášní, a dále obousměrný tok projektivních identifikací. Také v tréninkové analýze stejně jako v jiných intimních vztazích dochází mezi oběma účastníky k výměnám tzv. akvizičních projektivních identifikací, které obsahují fantazii "Já jsem ty", a tzv. atribučních projektivních identifikací ("Ty jsi já"). V praxi je tento proces analyticky jenom zčásti reflektován, což zdaleka nemusí mít jen škodlivé následky. V případech, o kterých zde referuji, ale o takovou méně příznivou alternativu jde.

Protože se zde zabýváme krizí psychoanalýzy, uvedu pro ilustraci jeden z možných záporných důsledků takového "mixingu". Jsou to právě situace, kdy se někteří absolventi výcviku rozhodnou opustit psychoanalytické společenství anebo působí jenom na jeho okraji. Na takovou situaci je možné se dívat jako na projev agování problémů s osobním analytikem - a nikoli jen jako na "exkomunikaci" kandidátů anebo jako na důsledek nepřízně ze strany "zlých" kolegů, jak bývá někdy zvykem vysvětlovat. V některých případech to může být analytik, kdo nevědomě kandidáta projektivně identifikuje s úlohou nechtěného dítěte. K podobným událostem naštěstí nedochází často, ale nikdy během nich nelze vyloučit, že také tréninkový analytik nějakým způsobem vyaguje svůj podíl v "mentálním mixingu" s kandidátem. Pro některé absolventy výcviku představuje osobní analýza faktické vyvrcholení jejich psychoanalytické zkušenosti, k němuž se při práci se svými pacienty pokoušejí navracet s přesvědčením, že "lépe už nebude", nahrazují si staré objekty novými anebo se další analytické praxi raději nevěnují vůbec. Vnějším vystoupením z "mentálního mixingu" osobní analýzy může analytický příběh některých kandidátů prostě skončit.

Uvedu ještě jiný, subtilnější příklad nezpracovaných projektivních identifikací tohoto druhu. Bývá zvykem, že kandidáti výcviku v psychoanalýze i v psychoanalytické psychoterapii prezentují při závěrečném kolokviu svoji klinickou práci s pacientem. Nelze si při tom nevšimnout jednoho téměř pravidelného úkazu, a sice snahy kandidátů co nejlépe popsat a interpretovat pacientovu mysl, ale co nejlépe zakrýt mysl svou. Taková expozice někdy ukazuje na velké obtíže s protipřenosem, na odpor jej zveřejnit a analyticky reflektovat. Proč tito noví analytici a psychoterapeuti, kteří pravděpodobně byli ve svých analýzách schopni relativně dobrého kontaktu s vlastním nevědomím, nyní skoro zmlknou a v jakési "protipřenosové neuróze" se skoro obsedantně řídí ideálem objektivity? Proč v posluchači někdy vzniká znepokojivý dojem, jako by kandidáti se svými analytiky - a následně i se supervizory - ani nevedli vnitřní analytický diskurs? Uvědomuji si, že zde tuto skutečnost poněkud přeháním, nicméně i tak se mi zdá, že změna role, kdy má kandidát nastoupit vedle svého analytika nebo jako by na jeho místo, vyvolává pravidelné inhibice. Dává kandidát tímto způsobem najevo, že se ještě necítí zralý dělat analýzu sám? Jedná se o nevědomou identifikaci s analytikem, jehož vnitřní reprezentaci kandidát fantazijně destruuje?

Jak upozorňoval Bruno Bettelheim  /3/, navenek podobný úkaz není u zájemců o psychoanalýzu něčím zvláště výjimečným. Za čtyřicet let své praxe se u studentů psychoanalýzy i u kandidátů ve výcviku - přestože mnohým z nich tato léčba osobně velmi pomohla - prý stále dokola setkával s tendencí analyzovat nevědomí druhých lidí, vyhýbat se sebeanalýze a znovu sklouzávat k chápání psychoanalýzy jako ryze intelektuálního systému a chytré, vzrušující hry. Lze tedy namítnout, že kandidátská inhibice je asi způsobena ještě něčím jiným než neanalyzovanými částmi kandidátova přenosu k analytikovi, jak se domnívám já.

Takové potíže s prezentací protipřenosově-přenosových scénářů ve vlastní klinické práci nemají ale jenom kandidáti, nýbrž většina z nás, praktikujících psychoanalytiků. Nejedná se pouze o iniciační záležitost, ale o takřka univerzální jev. Dobře u sebe známe snahu nedávat nahlížet do své "kuchyně" - ani tak z důvodů diskrétnosti k pacientům, jako spíše proto, abychom neukázali sebe. Opět můžeme tuto inhibici vykládat sociálně psychologicky např. obavou z očekávané nepřízně nebo škodolibosti některých kolegů. Co když ale za těmito společenskými kulisami jde o něco hlubšího, a sice o vnitřní objektní konflikt?

Domnívám se, že tyto rušivé objekty mohou být, jak jsem naznačil, součástí našeho analytického superega, obnovovanou a předávanou v "mentálním mixingu" tréninkových analýz. Na kolektivní úrovni mohou tyto objekty někdy být personifikovány (např. ten či onen kolega se stává "brzdou dalšího vývoje"; moří ostatní legislativními připomínkami; s jeho příchodem ostatní ztichnou, neodvažují se diskutovat a snad i přemýšlet, apod.). Většinou jsou tyto objekty ale obtížně reprezentovatelné a lokalizovatelné, jako by neviditelně destruovaly veškeré svobodnější aktivity a iniciativy v rámci analytické obce - řekli bychom aktivity analytického ega. Izolují od sebe jednotlivé členy a vedou je do "splendid isolation", kde si každý praktikuje tu "svou" psychoanalýzu. Ovlivňují také analytické sebepozorování v tom, že do něj vnášejí prvky primitivní morálky a vlastně ho proměňují v sebekritizující anebo kritizující souzení reality.

Při psaní tohoto referátu jsem si chvílemi uvědomoval, jak mě název sympozia "Krize psychoanalýzy?" svádí k tomu, abych psal kritiku psychoanalýzy - čemuž se, jak tuším, stejně úplně nevyhnu. Přítomnost trestajícího superega jsem zachytil i v úvahách některých kolegů nad stavem našeho analytického života, např. v břitkosti jejich formulací, v nekompromisnosti a skoro až vševědoucnosti jejich soudů, někdy v poněkud odtažité objektivitě anebo zase ve známkách osobní ukřivděnosti, zklamání, otrávenosti, v pocitech nevděku, opuštěnosti, zlosti, někdy ve flagelantské sebekritice. Naše vztahy k vnitřním analytickým objektům tedy obsahují nemálo hostility a narcistických zranění.

Sigmund Freud  /2/ se zprvu domníval, že funkce sebepozorování a testování reality je v psychickém aparátu zastávána právě superegem. Později ale názor změnil ve prospěch ega, jemuž přisoudil centrální úlohu při poznávání vnitřní i vnější reality. Jak upozorňuje již citovaný Britton, funkce pozorování a usuzování může ovšem být superegem uzurpována a může se projevovat trestajícím a odsuzujícím způsobem. Psychické zrání ale směřuje od toho, abychom byli souzeni vlastním svědomím, k tomu, abychom mohli soudy svého svědomí podrobit po-souzení. Nadvládu superega Britton přirovnává k monarchické autokracii. Charakter toho či onoho monarchy se sice může různě promítat do života jeho poddaných, avšak trvalejší zlepšení existence těchto lidí závisí na úpravě konstitučního vztahu mezi korunou a společností. I když si superego daného pacienta podrží svůj nepřátelský charakter, psychoanalýzou mu lze pomoci změnit vztah mezi jeho egem a superegem. Analýza může přispět k emancipaci ega od tohoto někdy až ego-destruktivního vnitřního objektu, zejména tím, že mu odebere funkci souzení vnitřní a vnější reality.

Není právě toto důležitým tématem současné české psychoanalýzy, resp. jejích institucí? Kolik nových zájemců by se chtělo přistěhovat do společnosti, která se potýká s autokraticky monarchickým vnitřním objektem, asi ne náhodou připomínajícím charakteristiky totalitních objektů, jak o nich uvažuje Michael Šebek  /4/? Dostávám se tak k paradoxní odpovědi na otázku, proč máme málo uchazečů o psychoanalytický výcvik a o psychoanalytickou identitu. - Protože není v zájmu těchto mocných objektů analytického superega, aby se do společnosti přistěhovávali noví členové. Jinými slovy, aby se v analytickém výcviku "rodily další děti". Anebo aby se rodily děti milované a chtěné. Deklarujeme sice, že bychom uvítali nové kandidáty - ti ale přijdou sami, až se zřetelněji promění poměry ve vnitřní realitě současné analytické obce.

Proč psychoanalytici ve skutečnosti nechtějí nové kandidáty, i když tvrdí opak? Hovorově řečeno proto, že je teď psychoanalytická práce vlastně asi příliš netěší a mají tendenci uzavírat se před novými podněty a výzvami do sebe. Podle všeho ani moc nevíme, proč tomu tak je právě nyní. Integrace české analýzy do mezinárodní obce nastartovala určitý pohyb kupředu, ale možná tím i paradoxně zesílila "negativní terapeutickou reakci" v naší společnosti.

Snad každý kandidát si potřebuje do analýzy přinést a podržet fantazie o setkání s novým, plodným rodičovským objektem. V analytikovi potřebuje rozpoznávat jeho skutečnou vitalitu a radost z analytické práce. Přeje si být chtěným, milovaným dítětem, které nebude umrtvované vnitřními objekty, procházejícími analýzou.Ego snad každého člověka touží po lásce jeho superega a když ji nedostává, je ohroženo. Freud byl toho názoru, že ego nemilované superegem může být dokonce v jakémsi stavu smrti. Nosím v této souvislosti v hlavě jako černou můru verdikt jedné zkušené analytičky, podle níž je naše psychoanalytická společnost už dávno mrtvá a nejde ji vzkřísit. Naději dává názor např. Melanie Kleinové  /2/, která tvrdila, že je možné se takovému nebezpečí, stejně jako jiným maligním účinkům závisti a hostility, bránit, máme-li k dispozici dvě věci: schopnost pravdivého poznávání reality a schopnost milovat. Právě v tom je pro nás asi rámcový návod a výzva, jak řešit naši současnou krizi.

Na závěr by se asi slušela nějaká katarze. Je-li moje hypotéza alespoň částečně pravdivá, pak je dnešní stav věcí zralý především na to, aby naše psychoanalytické instituce věnovaly velkou pozornost a péči stávajícím psychoanalytikům a nefixovali se na "lov" nových kandidátů. Měli bychom pečovat o osobnost psychoanalytika a jeho motivaci k této práci, o jeho profesionální "blaho", restaurovat jeho analytickou zkušenost jako dobrý objekt, hledat nové zdroje jeho entuziasmu pro analytickou práci. Měli bychom se vlastně pokoušet emancipovat jeho ego od destruktivních prvků analytického superega, když se je samotné nedaří změnit nebo odstranit. Psychoanalýza psychoanalytiků, tedy oživení zájmu o sebeanalýzu, je podle mého názoru dalším nutným krokem k tomu, aby nastala celková změna klimatu v naší instituci.

Freud  /2/ o sobě napsal v dopise Wilhelmu Fliessovi, že "nejdůležitějším pacientem, jakého kdy zkoumal", je on sám. Myslím, že se nikde později nezmínil, že by tímto pacientem pro sebe přestal být. Právě díky své mimořádně produktivní a nikdy neuzavřené autoanalýze a schopnosti propojovat ji s poznáváním svých pacientů mohl vytvořit psychoanalýzu a vložil do ní tak ohromný vývojový potenciál, že tato disciplína je dnes stále vitální. Jak víme, schopnost analyzovat se, zvnitřněná během osobní analýzy, může léty slábnout a zanikat, pokud není obnovována a revidována.

Jedna nespokojená pacientka mi řekla, že my psychoanalytici jí připadáme jako malí kluci, kteří si sedli za volant boeingu a po určité době ztratili nad letadlem vládu a bojí se hlavně o sebe. Startovat umíme, ale přistávání jsme prý moc netrénovali … Je jistě nepříjemné vyslechnout si takovou poznámku, ale v této ironické metafoře je implicitně obsažený také základní rozdíl mezi námi a neanalytickými terapeuty, kteří se rozhodli boeingy neřídit. Od těchto kolegů to může být rozumné a odpovědné. Na druhé straně jenom ti, kdo se boeingy odvažují řídit a učí se je dovést až k bezpečnému přistání, dobře vědí, jak ojedinělou lidskou a terapeutickou zkušenost tím získávají a dávají svým pacientům.



LITERATURA

/1/ Kocourek J.: Identita psychoanalytika v Česku; referát na klinicko-psychologickém dnu ČLS JEP 13.5.2002   zpět
/2/ Britton R.: Sex, Death, and The Superego; Karnac London, 2003   zpět
/3/ In Symington N.: The Analytic Experience; Free Assoc. Books London 1986   zpět
/4/ Šebek M.: Posttotalitní identita: vnitřní totalitní objekty v posttotalitní realitě; Revue psychoanalytické psychoterapie 1, roč.I, Praha 1999   zpět

  © Institut aplikované psychoanalýzy, 2003