† Václav Mikota:

MŮŽE PŘEJÍT ORGANIZOVANÁ SKUPINA Z PODZEMÍ DO OFICIALITY BEZ NÁSLEDKŮ?

(Resp. jak mi účast ve východoevropském vzdělávacím programu pomohla lépe chápat postkomunistické nesnáze v České psychoanalytické společnosti).
(Or Which way the Russians taught me to become more tolerant in my own Society.)

(Referát určený pro 12. psychoanalyticko-psychoterapeutické sympozium v září 2005 v Opočně - téma «Psychoanalýza - jedinec, pár, skupina»)

Bývalá východní Evropa sestávala ze zemí s velmi odlišnými psychoanalytickými tradicemi. Patřilo sem Maďarsko s téměř nepřerušeným profesionálním vývojem, ale byly tu i země (např. v Pobaltí) psychoanalýzou zcela netknuté. Ve většině východoevropských států však bylo možno vystopovat předválečné začátky organizovaného hnutí, jež byly později více nebo méně zničeny nacismem a dalšími totalitními režimy za železnou oponou.

O masivní pomoci ze strany IPA a EPF zahájit nebo obnovit psychoanalytický výcvik a praxi v této části Evropy psali už jiní, např. Han Groen-Prakken (1989, 1997, 1999), Michael Šebek (1996, 1996b, 1998), Tamara Stajner Popovič (1998), Victor Sedlak et al.(1998) a Gábor Szönyi (1998). V naší literatuře se tohoto tématu dotkli J.Kocourková (2003), J.Kocourek (1971, 1973, 1996, 2002), P.Junek (2002), M.Borecký (1999) a M.Šebek (1996b).

Psychoanalýza v bývalém Československu po mnohých předchozích pokusech jednotlivců už ve dvacátých letech začala oficiálně existovat přijetím pražské skupiny v roce 1936 na 14. kongresu IPA v Mariánských Lázních, zejména zásluhou Steffi Bornsteinové, Anny Reichové a Otto Fenichela, kteří sem emigrovali z Německa. Velkou část odborných seminářů zajišťovali dojíždějící kolegové z Vídně. Veřejnému působení skupiny učinila přítrž nacistická okupace.

Zásluhou Th. Dosužkova, který tajně analyzoval a trénoval kandidáty během válečného období, mohla nová skupina vyjít na veřejnost ihned po válce, ale opět jen na tři roky, než se moci v naší zemi chopili komunisté. V letech 1949-1989 jsme pracovali víceméně v podzemí.

Členové mé generace (nyní ve věku od 55 do 70 let) vstoupili do skupiny ve víře, že naše aktivity vedou a koordinují tři tréninkoví analytici respektovaní IPA (po roce 1966 už jen dva). Naši učitelé udržovali potřebné minimální kontakty s mezinárodním psychoanalytickým hnutím. Uspívali v prosbách, aby nám jejich zahraniční přátelé posílali darem základní odborné knihy a časopisy. K tomuto účelu dokonce IPA zřídila zvláštní fond, z něhož byly tyto pro nás neocenitelné dary hrazeny.

Během loňského Kongresu IPA v New Orleansu, kdy byl České psychoanalytické společnosti přiznán statut "Component" t.j. plnoprávné společnosti IPA, jsem chtěl projevit vděčnost za přijatou podporu a pouhé vyjmenovaní všech nápomocných kolegů trvalo více než dvacet minut.

Naše předrevoluční situace se změnila na začátku osmdesátých let, po smrti našich učitelů. Někteří členové mé generace, narození v období krátce před válkou až krátce po ní, pokračovali v analyzování, pořádání odborných seminářů a ve výcvikových aktivitách. Výcvikový Institut fungoval hladce. Pracovali jsme s chutí a uspokojením. Existence naší skupiny byla "tajemstvím, o kterém (skoro) všichni slušní lidé mluvili" (Mikota, 2002). Mnozí psychologové a psychiatři se chtěli stát našimi kandidáty. Ve vztahu k Establishmentu jsme však chtěli zachovat naši existenci jako "podzemní", a tak jsme k úvodním pohovorům přidali ještě jednu "screeningovou" metodu: do cvičných analýz jsme nebrali členy Komunistické strany a lidi podezřelé ze spolupráce s tajnou policií. Nenávist k Establishmentu a nutnost konspirovat jsme chápali jako samozřejmost, jako něco, o čem se nepřemýšlí, jako by to nebyl žádný "parametr" přijímacího procesu.

Považovali jsme se za zcela nepodobné "jim", totalitářům, omezujícím základní lidská práva a popírajícím "lásku k pravdě". Chápali jsme, že "oni" mají jiný cíl, "změnit svět" tak, aby byl více v souladu s jejich povinně všemocnou vírou, že něco takového musí být proveditelné, a až se jim to podaří, pak do té doby "bláhoví" lidé poznají, že to tak také potřebovali.

Prožitek terapeutického spojenectví, formulovaný Freudem už v roce 1913, jakožto "nenamítnutelný pozitivní přenos", se netýkal jen našich vztahů s pacienty. Jakožto "pracovní spojenectví" pronikal i do našich kolegiálních vztahů. Pod silným tlakem vnějšího nepřítele (vládnoucích komunistů) jsme si navzájem promíjeli mnohé nepříjemné osobní zvláštnosti, jinak řečeno, měli jsme sklon si popírat vzájemné idiosynkrazie.

Zde bych rád učinil odbočku, kterou (možná) sám sebe usvědčuji z příliš silné zaujatosti proti Establishmentu. Do terapeutických analýz jsem neodmítal přijímat členy komunistické strany, pokud jsem chápal, že tento krok učinili pod pohrůžkou, že v opačném případě vydají své blízké perzekuci, za niž by se cítili vinni, a samo členství ve Straně pro ně bylo zdrojem trápení a vystavovalo je daleko těžším zkouškám, než nás ostatní nestranníky, kteří jsme sice žili v Orwellově (1984) ghettu, ale Strana a vláda nás považovaly za tak nespolehlivé, že od nás nic pro nás neúnosného nechtěly.

Ve dvou případech (jeden mladý muž a jedna mladá žena), oba nadějní badatelé v oborech, jež nijak nesouvisely s vládnoucí ideologií, vstoupili do KSČ během analýzy. Poté, co se tak rozhodli, přišli do svých sessí s tím, že asi budou muset skončit analýzu, protože si nemohli představit, jak já jejich rozhodnutí snesu. Přes mou (jak jsem se domníval) upřímnou snahu pochopit jejich krok, bez něhož by se zbavili možnosti pracovat ve vybraném oboru, z analýz odešli a k jejich dokončení se vrátili až po politických změnách. Tato zkušenost mě usvědčuje z možná až příliš silné nevědomé (politicky polarizované) nenávisti k nepřátelům "lásky k pravdě".

Ještě dříve než došlo k příznivým politickým změnám v roce 1989, bylo pěti z nás obětavým úsilím Spojené východoevropské komise při IPA a EPF umožněno stát se přímými asociovanými členy IPA. Po pádu komunismu naše skupina vyšla z podzemí, aby nastoupila pro nás nečekaně dlouhou cestu s cílem stát se plnoprávnou (Component) společností IPA. K tomu bylo nezbytné přijmout další pomoc, tentokrát v podobě pravidelných návštěv Site Visiting, Sponsoring and Liasion Committees of the IPA.

Šebek (1998) píše o našem ambivalentním přijetí členů těchto výborů, jejichž - troufám si říci sebeobětavá pomoc - nás nevyhnutelně konfrontovala s naší profesionální zaostalostí, celkem pochopitelnou po tak dlouhé izolaci od mezinárodního psychoanalytického hnutí. Šebek (1998) se ve svém článku soustředil na odmítání pomoci kvůli jedné časté obavě našich kolegů, kteří měli strach, že hned poté, co jsme se zbavili komunistů, upadneme pod diktát jiného "Ústředního výboru" Mezinárodní psychoanalytické asociace.

Já sám bych si rád povšiml jiného, pro mne ještě méně únosného jevu, doprovázejícího přijímání pomoci jmenovaných výborů: naše skupina se rozpadla na dva tábory neschopné spolu vyjednávat i v tak nepostradatelných věcech, jako byly např. Ústava společnosti, organizační řád výcvikového institutu. etická pravidla a podobně.

Jednu z těchto podskupin by bylo možno z hlediska jejich oponentů posměšně pojmenovat "bezohlední burani". Těm druhým by mohlo slušet rovněž posměšné pojmenování "noblesse oblige"^*. Příslušníci mladší generace našich kolegů a kandidátů nechápali naše spory a trpěli jimi. Můj popis těchto událostí je nepochybně ovlivněn mou příslušností k táboru "noblesních".

My ("noblesní") jsme se cítili stále silněji podrážděni chováním "těch druhých". Na můj vkus příliš upřednostňovali své ambice bez ohledu na zájmy celé skupiny. "Upevňovali si pozice" a mocensky zneužívali kandidáty. Bylo to patrné i na tehdy už sporadických klinických seminářích ve vztazích "buranů" k pacientům. Kdykoli někdo z nich vyprávěl o své klinické práci, nemohl jsem se zbavit dojmu, že své představy o "optimálním psychickém fungování" uvaluje na pacienta neprominutelně drsným způsobem. Stal jsem se alergickým na výroky typu: "Po prvním úvodním pohovoru jsem ho položil na gauč", nebo "Řádně jsem mu prointerpretoval jeho tvrdohlavý odpor". Vztekalo mě, kdykoli zdůrazňovali "slast doprovázející vybití zlosti", aniž doceňovali druhou stranu konfliktu kolem zlostného popudu.

Na oplátku nám "burani" vyčítali, že se příliš podbízíme pacientům a hlavně kandidátům. Např. že přehlížíme možné infantilní kořeny jejich zdánlivě oprávněné kritiky učitelů. Podle jejich mínění jsme byli ve "všemocné alianci" proti "realisticky uvažujícím" výcvikovým analytikům, kteří "oprávněně" hájili své pozice proti "neurotickým potřebám" kandidátů. Z mého hlediska šlo spíše o pokus "realistických učitelů" vytvořit "všemocnou alianci" proti všem předpokládaným ohrožovatelům jejich vlastní (křehké) sebeúcty.

S použitím slov Hanse Loewalda (1957), oba "tábory" se navzájem obviňovaly, že "ti druzí" ztratili žádoucí základní postoj, spočívající v "použitelnosti analytika pro vznik a rozvoj nové" (Loewald, 1957). Podle Jacka a Kerry Novickových (2000) se obě podskupiny navzájem obviňovaly ze ztráty schopnosti rozlišovat "mezi mocenskými vztahy v uzavřeném systému fungování, přestrojenými za lásku a láskou podporující růst a zrání v otevřeném systému fungování" (Novick and Novick, 2000).

Naše spory vyvrcholily vyloučením jednoho kandidáta z výcviku. Stalo se tak u příležitosti jeho žádosti adresované tréninkovému výboru, aby mu bylo povoleno převzít první supervizní případ. Těsná většina tréninkových analytiků došla k přesvědčení, že tento kolega je neschopen stát se psychoanalytikem pro svou "neanalyzovanou infantilní všemoc". Jak je zvykem v moderních "non referring" výukových systémech, nebyl jsem jakožto jeho analytik přítomen hodnotícímu procesu. Jak jsem se později dověděl, jeho infantilní všemoc spočívala v příliš časté kritice vedoucích seminářů a v jeho "zlozvyku" opravovat nepřesné citace klasiků, jichž se, jak je obecně známo, všichni učitelé občas dopouštějí. Hodnotitelé nakonec dospěli k závěru, že jeho "porucha" by mohla být analyzovatelná, ale nikoli mnou, protože my dva jsme se navzájem "všemocně idealizovali".

Poté, co jsem "dal plný průchod svému vzteku", aniž bych přitom cítil nějakou mimořádnou slast, jsem byl na nejlepší cestě uchýlit se do "splendid isolation". Jedna nečekaná událost mě od tohoto kroku odvrátila. Dostal jsem příležitost pracovat pro Východoevropský psychoanalytický institut Han Groen-Prakkenové. Do Prahy začali létat Rusové na své (shuttle) kyvadlové analysy a supervise.

Vděčnost nás - Čechů Rusům za to, že nám pomohli zbavit se v roce 1945 nacistů, zcela vymizela po roce 1948, kdy jsme se stali jejich kolonií a nechali si vnutit jejich společenský řád, přijatelný leda pro lidi s tzv. primitivní organizací osobnosti (Robbins, 1989). Jednou z charakteristik vztahu k nim byl strach a nenávist k "divokým Asiatům". Dlužím Vám přiznání, že až donedávna jsem si neuvědomoval, že zmíněný pojem není obsahově příliš vzdálen od "bezohledných buranů". Naše nenávist však byla namířena více vůči politickému systému a jeho představitelům, než proti jednotlivcům, kteří pod ním trpěli mnohem intenzivněji a déle v porovnání s námi. Pro ilustraci Vám mohu nabídnout jednu skutečnou událost z doby sovětské invaze do naší země v roce 1968.

Ruští vojáci mě zajali a uvrhli do vězení. Tam mě začali bít s vysvětlením, že to je jejich trest za to, že o nich smýšlím jako o "divokých Asiatech". Připustil jsem, že můj vztah k nim odhadli správně a zpola žertem jsem jim učinil návrh: přestanou-li mě bít, budu o nich smýšlet jinak. K mému překvapení přestali. Dali přednost diskusi o našich vzájemných kulturálních odlišnostech před odehráním pomsty. Nevím, jak dlouho bychom takto poklidně besedovali nebýt příchodu jejich velitele, který mě z vězení vyhodil, abych snad jeho vojáky neinfikoval nějakými "kontrarevolučními" ideami.

Snadno si asi představíte, že po popsané události (a několika dalších jí podobných), jsem zahořel touhou blíže poznat lidi, kteří přestože byli nuceni žít v totalitních podmínkách po několik generací, uchovali si jakousi "lásku k pravdě". Jak jsem předpokládal, ruské kolegy nebylo těžké analyzovat. Jejich vnitřní "totalitní objekty", jak je formuloval Šebek (1996) byly snadno srozumitelné na pozadí masivní traumatizace v jejich osobních historiích. Mé obavy se vztahovaly více k supervizím. Měl jsem strach, že jejich potenciální interpretativní bezohlednost až krutost vůči pacientovi ve mně probudí příliš silnou zlost a nechuť pomáhat jim stát se na úkor svých pacientů ještě zavilejšími majiteli jejich "skutečných nevědomých motivů", nemajících z hlediska pacientů nic společného s tím, proč přišli do analysy.

První interpretativní pokusy mých ruských supervizandů byly často podbarveny z jejich hlediska "dobře míněnými" mocenskými snahami, ale já se na ně za to ke svému vlastnímu překvapení tolik nezlobil. Oni totiž netrvali na tomto způsobu vztahování k pacientům jako na jediném možném a byli otevření i jiným způsobům zacházení s analytickým procesem. Neměl jsem důvod na ně pohlížet jako na "nepřátele prospěšné analýzy", nebo jako na "ničitele základních lidských práv". Často jsem zaznamenával jejich úlevu, kdykoli si uvědomili, že nemusejí trvat na vševědoucím a všemocném držení procesu ve svých vlastních rukou, na způsobu, který do té doby považovali za "povinný".

V zájmu pravdivosti svého sdělení musím dodat, že tento problém se netýkal všech ruských supervizandů. Mnozí z nich neměli žádné totalitární sklony.

Popsaná zkušenost s Rusy mi postupně pomohla pochopit, proč vznikla a jakým způsobem se udržovala vzájemná nenávist mezi skupinami "buranů" a "noblesních" v naší České společnosti. Rusové věděli o tom, že mohou být některými z nás přijímáni jako "burani" a ze všech sil se snažili vysvobodit ze svých omezení. Mí čeští oponenti trvali na svém modu analyzování a výcviku, jakoby to byl ten jediný možný a nejlepší způsob. Z tohoto hlediska považuji svou nenávist k nim za zcela srozumitelnou. Supervize ruských kolegů mě však učinila otevřenějším představě, co by se stalo, kdybych vůči svým pražským oponentům nereagoval tak silnou nenávistí, a upřímně řečeno, někdy i otevřeným pohrdáním? Neměli vlastně pravdu, když mě obviňovali ze (svého druhu) arogance? Nyní připouštím, že v tomto smyslu mohli být v právu. Umím si představit, že bez tohoto mého příspěvku (s nímž byli ztotožněni i někteří druzí "noblesní") by naše bitky nebyly tak prudké a netrvaly tak dlouho.

Můj emoční postoj vůči "buranům" velmi připomínal Kohutův (1972) "narcistický vztek", včetně pocitu oprávněnosti nenávidět jev, který "nemá co dělat na Zeměkouli". Nyní je možno se ptát, proč jsme my "noblesní" byli tak nepřátelští vůči jevům, jež by vnější pozorovatel (vybavený notnou dávkou dobré vůle), mohl vnímat jako osobní zvláštnosti, nebo jako ne vždy slušné projevy ambicí?

Dnes si svou silnou nenávist vysvětluji vědomým, ale příliš automatickým (implicitním), a tedy nereflektovaným spojením mezi bezohlednou oddaností moci a vztahem ke komunistickému aparátu. My "noblesní" jsme brali za samozřejmost, že naši komunističtí šéfové byli "zlí, hloupí a mocní". Do svých pozic byli uvedeni právě pro svou neschopnost si uvědomit, že jsou za tento úplatek vykořisťováni některými ještě mocnějšími (např. z Moskvy). V té době byl populární jeden vtip pod názvem "komunistické perpetuum mobile": "Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nezkazí, bývá pochválen. Kdo je pochválen, bývá povýšen. Kdo je povýšen, nic nedělá..." atd.

Zkušenost s ruskými kandidáty mi pomohla si uvědomit, že jsem svou nenávist k dřívějším komunistům odehrával vůči "buranské" podskupině naší společnosti, neschopen (neodvažuje se) pochopit, že na můj vkus mi "burani" příliš silně připomínali komunisty. Asi jsem byl příliš zajatcem svého přesvědčení, že před více než 30 lety jsem našel spolehlivé útočiště před totalitními podmínkami právě v psychoanalytické komunitě. Mé narcistické obsazení celé skupiny mi nedovolilo si uvědomit, že jsem s "burany" zacházel podobně jako s dřívějším vnějším nepřítelem. Kdybych na to přišel dříve, přestal bych s tím, věda, že mí současní nepřátelé nejsou tak mocní jako dřívější komunisté, a proto s nimi nemohu zacházet tak destruktivně.

Můj současný, jak věřím, už ne tak "noblesní" a idiosynkratický vztah k opačnému táboru je možno charakterizovat slovy: "Nesouhlasím s Vaším způsobem analyzování a výcviku, ale už si o Vás nemyslím, že jste vřed na zdravém těle psychoanalýzy".

Oba tábory se nyní podílejí na výcviku týchž kolegů, např. jeden kandidát je v analýze u bývalého "burana" a do supervize chodí k jednomu nebo dvěma dřívějším "noblesním" a naopak. Spoléháme i na další okolnosti. Např. díky klepům nevyhnutelným v každé menší společnosti ruští kandidáti vědí o našich sporech. Z jejich hlediska však nejsou rozdíly mezi oběma podskupinami tak podstatné, aby jim zabránily užitečně využívat všech českých tréninkových analytiků, kteří se tomu nebrání.

Vzhledem k nutnosti žít v totalitárních podmínkách mnohem déle než my, nejsou Rusové tak citliví na otázku, kterou my "noblesní" stále považujeme za věc své cti, t.j. nespolupráci s Establishmentem. Na dřívější "burany" se tolik jako my nezlobí za jejich přesvědčení, že přílišná opozice dřívější Straně a vládě mohla ohrozit podzemní existenci psychoanalýzy v naší zemi. Diskuse a nějaké užitečné řešení tohoto pro nás důležitého problému však stále patří mezi tabu České psychoanalytické společnosti. Je příliš spjato s otázkou, kdo z nás byl hrdinou (nebo obětí) odporu proti Establishmentu a kdo s ním víceméně spolupracoval, nebo snad byl i jeho donašečem.

Poznámka

*   noblesse oblige   výsadní postavení zavazující k ušlechtilému chování (pozn. web.)   zpět do textu