Renata Doležalová
„Dětské tělo je schopno snášet veliké napětí, ale pokud toto napětí nadále působí i v dospělosti, pak může případně vést k nenapravitelným tělesným stavům… pozdější stadia těchto tělesných změn vyvolaných konfliktem v psyché musí řešit všeobecní lékaři, chirurgové nebo endokrinologové…“
(Donald Winnicott, „Lidská přirozenost“, 1998, s.30)
Volba pohlaví?
V České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP), jejíž jsem členkou, už dlouho diskutujeme na téma transsexuality v dětství a adolescenci a současným přístupům k léčbě, které podle nás zcela opomíjejí psychologické i psychoanalytické poznatky o fungování psychiky člověka. Vnímáme stále sílící trend dnešní doby ve smyslu zdůrazňování všemožných práv různých skupin lidí s nejrozmanitějšími názory. Měli bychom mít také právo na „zcela svobodnou a nezávislou“ volbu, případně změnu svého pohlaví?
V Rakousku byl loni do legislativy zaveden pojem třetího pohlaví, v Německu dnes není třeba vyplňovat kolonku pohlaví v úředních dokumentech - má to být ochrana před možnou diskriminací. Celospolečenský důraz na toleranci k různým menšinám a jejich právům, rostoucí obavy z možné diskriminace, či následných soudních obvinění s sebou přináší také stále větší strach a nejistotu z konkrétního pojmenování jednotlivých jevů.
Vytváříme si iluzi, které někdy velmi rádi podléháme, že můžeme žít zcela svobodně a nezávisle bez ohledu na fyzikální a společenské zákonitosti i mnoho dalších limitujících faktorů našeho života. Jedním z nich je například i to, že se v drtivé většině případů narodíme buď jako dívka nebo jako chlapec, tedy s orgány ženského nebo mužského pohlaví.
Práva versus povinnosti
Uplatňování lidských práv by mělo jít vždy ruku v ruce s vědomím odpovědnosti a přijímáním odpovědnosti za přijatá rozhodnutí. Tato druhá strana mince už není tak populární a oblíbená, tedy i mediálně ve společnosti zdůrazňovaná, ale domnívám se, že bychom ji my, odborníci, zabývající se psychickým zdravím, prevencí i léčbou nemocí, měli připomenout a upozornit na rizika a úskalí, která moderní medicínské postupy provázejí.
Pohlavní / Genderová identita (a infantilní sexualita Sigmunda Freuda)
Roku 1905 Sigmund Freud ve svých Třech esejích o sexuální teorii poukázal jako jeden z prvních na vývojový aspekt sexuality člověka - začíná velmi časně, možná už před narozením, rozhodně v raném dětství. Freudův pojem infantilní sexuality vyvolal na jedné straně velký zájem, tento jeho objev bývá považován za jeden z jeho největších přínosů a průlom v uvažování o sexualitě. Na druhé straně vyvolal i velké pohoršení a odpor, se kterým se setkáváme dodnes. Dle Freuda je sexualita zpočátku polymorfně perverzní, díky vývoji se nakonec stává buď perversní, neurotická či normální.
„…v základě perversí jest ovšem cosi vrozeného , avšak něco, co všem lidem jest vrozeno, co jako vloha ve své intensitě může kolísati a co čeká na probuzení životními vlivy. Jde tu o vrozené, z konstituce vyrůstající kořeny sexuálního pudu, které se v jedné řadě případů vyvíjejí ve skutečné nositele sexuální činnosti (perverse), jindy jsou potlačeny, takže oklikou, jako symptomy, mohou na sebe strhnout značnou část sexuální energie, kdežto v případech mezi oběma extrémy nejpříznivějších, vhodným omezením a jinakým působením dají vzejíti tak zvanému normálnímu sexuálnímu životu.“
(Freud, S. „Tři úvahy o sexuální teorii“, 1926)
Že s vývojem sexuality (sexuálního pudu, jak by řekl Freud) jde ruku v ruce vývoj sexuální/pohlavní/genderové identity, připadá mi velmi přirozené, a přesto je také mnoho těch, laiků i odborníků, kteří se mnou nebudou souhlasit.
Dosažení pohlavní identity je vývojový proces
Lidský organismus se začíná vyvíjet už před narozením a pokračuje v tom i poté. Postupně se formuje a vyvíjí naše psychika, včetně naší pohlavní identity, tedy naší vědomé a nejspíš z větší části nevědomé identifikace s daným pohlavím a naší ženskou či mužskou rolí ve světě i v našem osobním životě.
Na rozdíl od některých sexuologů a dalších odborníků nepovažujeme pohlavní identifikaci člověka pouze za biologicky vrozenou a dále již neměnnou záležitost, ale za vývojový proces, který je kromě biologických předpokladů též závislý na zkušenostech jedince s péčí a sociální interakcí s jeho nejbližšími v raných i dalších fázích jeho života, také na traumatických událostech a ztrátách, kterými jedinec v životě prochází. Genderová identita je i forma komunikace daného jedince s jeho původní rodinou a svým způsobem i výsledek rodičovského působení na dítě. Není nikdy dokonale předpověditelný, ale vždy je u každého člověka jedinečný.
Nespokojenost s vrozeným pohlavím a touhu po přijetí pohlaví opačného vidíme jako vyjádření snahy o řešení velikého psychického diskomfortu a utrpení. Je to ovšem řešení tzv. obranného charakteru (obrana před masivní úzkostí), zaměřené na tělesnou stránku člověka bez možnosti zkoumání psychologických souvislostí, důvodů a příčin, které k tomuto vedly. Můžeme se na toto řešení dívat také jako na speciální případ obtíží psychosomatického charakteru.
Vývoj pohlavní identity/genderové identity je jednoduše řečeno velmi složitý proces, kterému zatím ne zcela nerozumíme. Ale to přece neznamená, že ho budeme popírat nebo se úplně vzdáme možnosti přemýšlet o souvislostech jednotlivých jevů. Pokud máme představu, že pro přežití lidské společnosti je důležité míti muže a ženy, budeme se nejspíš snažit je také vychovávat, umožnit dětem tento vývoj, léčit a usměrňovat (jako lékaři, psychologové, rodiče). I když je tu samozřejmě otázka, co je léčitelné. To se také mění.
Jsme znepokojeni situací, kdy při projevech nespokojenosti s vrozeným pohlavím a potížích s pohlavní identifikací v dětství a adolescenci bývají tito nedospělí jedinci někdy poměrně rychle (během několika málo návštěv) některými lékaři a sexuology směrováni k přípravě na „změnu“ pohlaví, včetně nasazení hormonální léčby a více či méně nezvratných zásahů do ještě se vyvíjejícího, tedy nehotového organismu, což považujeme za předčasné a neetické v době, kdy ještě psychosexuální vývoj dítěte či dospívajícího není dokončen (viz Prohlášení ČSPAP – www.cspap.cz).
Téma genderové identity a jejích proměn je velmi kontroverzní, vyvolává řadu konfliktů, provází ho mnoho paradoxů a nejednoznačností. U některých se zastavíme:
sex, pohlaví, gender, rod
- tyto pojmy neznamenají vždy to samé v různých jazycích, pojí se k nim vždy určitá historie, kultura,
- pohlaví ženské a mužské, rod ženský a mužský, někdy i střední
- gender – nekonečné množství variet
(Psychoanalytička Beate Schumacher napočítala 114 variací genderové fluidity.
Český sexuolog Petr Weiss zachytil 325 různých genderů, ale přičítá to spíše fluidní době, která znejišťuje všechny naše hodnoty, včetně pohlavní identity, jak uvedl v rozhovoru pro časopis Téma (březen, 2019).
Historie pojmu
V r. 1955 uvádí John Money poprvé koncept “gender identity“, oddělené od pohlaví jedince. Mluví o relativní nezávislosti gender-role (souboru pocitů, způsobů prosazování a chování, určujících mužství a ženství) na jeho biologicky daném pohlaví.
V r. 1968 a později i v r. 1992 definoval Robert Stoller pohlavní / genderovou identitu jako „…složitý systém přesvědčení o sobě samém: pocit svého mužství, nebo ženství. Vůbec nebere v úvahu původní vznik tohoto pocitu, tj. je-li osoba biologicky mužského nebo ženského pohlaví. Má pouze psychologické konotace, jde o subjektivní stav.“
Genderová identita
„…Žena i muž se přirozeně považují za individuální osobnosti a jejich genderová identita se jim zdá tak samozřejmá, že o ní není nutno ani přemýšlet… svou genderovou identitu člověk většinou pocítí až při její hrozící či skutečné ztrátě.“
Jan Poněšícký (2018) ji rozčleňuje na:
- genderovou identitu v užším, individuálním slova smyslu
– mužské a ženské sebecítění, sebepojetí a sebebobraz
- genderovou roli, jež vzniká zvnitřněním dosavadních interakcí a vztahů k jedincům opačného, ale i stejného pohlaví
- vzájemná interakce(!) vlivu tělesné pohlavnosti, geneticky založené jádrové ženské a mužské subjektivity a kulturně sociálních vlivů a tradičního rozdělení rolí
„Psychická sebereprezentace a identita jsou výsledkem i mimogenderových zkušeností. Důležitou roli hrají genetické rozdíly, osobnostní temperament a vlohy, vrozené schopnosti a rodinné a kulturní tradice. Jde o epigenetické prostoupení osobnostních i kulturních významů během výchovy.
S tím spojené individuální emoce … jsou také nějak zabarveny ženskou či mužskou zkušeností.“ (Poněšický, 2018)
|Interpersonální rozměr
Současní psychoanalytici jako Lacan, Lorenzer nebo Fonagy a jeho teorie mentalizace vycházejí z toho, že ‚v mysli druhého nalézáme sebe‘ a to platí zejména v průběhu vytváření vlastní subjektivity v prvních letech života.
„Dítě cítí postoj a očekávání rodičů a identifikuje se s nimi i s obrazem, který si o něm rodiče dělají a jenž by měl být v souladu s jeho afektivní reaktivitou, s jeho osobností. Skrze tento nejranější způsob dítě nasává i mužskost a ženskost svých rodičů.“ (Poněšický, 2018)
Rodinní psychoanalytičtí terapeuti, manželé Scharffovi z USA (2011), přišli s pojmem „Interpersonal Unconsciousness“ – interpersonální nevědomí vzniká a existuje vždy v interakci s druhým, v kontaktu s druhou osobou se aktivuje vždy určitá část našeho nevědomí.
Pocity a fantazie jsou tedy pohlavně zabarvené a propojují se s ostatními aspekty self a kulturními významy.
Stejně tak důležitý je vliv raných zkušeností a interakcí s nejbližšími pečujícími osobami.
Chlapci a dívky jsou vystaveny subjektivně odlišným situacím.
„Prožívání homo- i heterosexuálních interakcí se mezi sebou liší a zanechává během vývoje po sobě stopy…a naše tělesné já a vědomí o pohlavní identitě ze strany subjektu i ze strany rodičů, resp. okolí, má vliv na utváření naší osobní identity…jde o vědomé i nevědomé procesy, založené na realné i fantazijní rovině.“ (Poněšický, 2018)
Chvála a Trapková (2004), kteří se věnují psychoterapeutické práci s rodinami upozorňují na to, že směr cesty je u syna i dcery týž, ale způsob, jakým po ní postupují a kvalita prožitků se liší pro jejich odlišné předpoklady a zkušenosti vyplývající z jedinečnosti jejich pohlaví. „Jestliže se k matce přibližuje syn, jde o vztah heterosexuální, kdežto vztah dcery s matkou má charakter homosexuální. Při sbližování s otcem je tomu naopak.“ Autoři také zdůrazňují odlišný charakter separačních procesů u chlapců a dívek..
Vlivy okolí mohou působit různě – jak k podpoře, tak i opačně, k popírání genderové role…
Adolescence a dospělost
Léta dospívání s sebou pro daného člověka i jeho rodinu přinášejí velké změny jak psychického, tak fyzického charakteru, se kterými se všichni zúčastnění vyrovnávají s různou rychlostí. Vše se mění. Výjimkou nejsou i delší období chaosu a pocitů zmatení, které přinášejí ztráty dosavadních jistot. Nezanedbatelná je zde i potřeba dospívajících nebo frustrovaných jedinců provokovat, konfrontovat dospělé a autority obecně se svými odlišnými názory.
Po právní stránce se člověk v naší zemi stává plnoletým, tedy dospělým a zodpovědným sám za sebe dovršením osmnácti let. Ovšem psychofyziologicky člověk dospělý (tedy na konci vývoje k dospělosti) v tomto věku není. Vývoj člověka, jak po psychologické, tak fyziologické stránce (včetně vývoje mozku!) dále pokračuje ještě několik dalších let. Konec adolescence (dospívání) psychologové vcelku shodně umisťují kolem dvacátého šestého roku člověka, někdy to koresponduje i s délkou jeho vzdělávání. Po právní stránce rodiče studujících mají také výživovou povinnost ke svým již plnoletým potomkům do 26 let. Celospolečenský trend posledních let ukazuje spíše na pomalejší dozrávání mladé generace a posunutí začátku dospělého života se zahájením pracovní činnosti, tedy soběstačnosti a zakládáním rodiny do stále vyššího věku. Nedá se tedy obecně předpokládat, že by dnes většina osmnáctiletých byla po všech stránkách schopna dospělého života a byla na konci svého psychofyziologického vývoje.
Rozdíly mužské a ženské genderové identity moc pěkně popsal Jan Poněšický ve svém článku v časopisu Psychosom (2018). Doporučuji ke čtení.
Ráda bych, abychom se na ně alespoň stručně společně podívali, i proto, abychom se opravdu ujistili a podpořili v tom, že ženství a mužství doopravdy existuje (!) v této tekuté (fluidní) době, kdy jsme schopni zpochybňovat naprosto cokoliv, a že mužskost a ženskost nejsou jednoduše zaměnitelné! Koneckonců to už věděli i staří Číňané se svým učením o jing/jang. I když civilizace se vyvíjí a mění se náš životní styl, stereotypy, zvyklosti a do určité míry i naplňování mužské a ženské role. Obě pohlaví jsou dnes v civilizovaných zemích zrovnoprávněna, to ovšem neznamená, že jsou si ve všem rovna. Muž a žena nejsou tělesně ani fyzicky totožní, tudíž nemají úplně stejné výchozí možnosti, nejspíš ani úplně totožný potenciál k vývoji.
Rozdíly jsou:
- genetické (genová exprese závisí i na vlivu prostředí, dlouhodobě však ovlivněna tisíciletou historií – Jungovy archetypy anima a anime, rozdíly ve stavbě a funkci mozku - odlišné
používání obran, různé vnímání tělesného schematu)
- hormonální odlišnosti (více agrese, svalstva i síly u mužů, odlišný vývoj sekundárních pohlavních znaků a s tím spojených funkcí těla, odlišná citlivost, reaktibilita určitých tělesných zón na různé podněty
- psychosomatická rovina interakce subjektivního prožívání své tělesnosti, včetně s tím spojených fantazií, s těly matky, otce, sourozenců a vrstevníků (ze které pramení sebeprezentace self), z toho vyplývá:
- rozdílné psychické prožívání podobnosti a odlišnosti žen a mužů – čtěte podrobně v jeho článku…
Vrozené versus získané
Mám za to, že to je už překonané hledisko. Dnes už vědci vědí, že vrozené interaguje s prostředím. Co z vrozeného i genetického potenciálu se skutečně rozvine, záleží často také na tom, s čím se člověk v životě setká…
„…Žádný gen nepůsobí izolovaně, ale jen v interakci s ostaními geny. Na to, jak se genetická informace realizuje, má vliv i vnější prostředí.“ (Marie Vágnerová, 1991, in Dětská klinická psychologie)
Pěkně o tom mluví i píše také Cyril Hoschl např. v případě zkoumání příčin deprese - je tu nějaká genetická predispozice, ale to, jestli se z ní vyvine deprese, závisí ještě na mnoha dalších faktorech.
Na druhé straně my všichni bychom někdy rádi viděli svým způsobem možná všechny nemoci jako vrozené. Nemuseli bychom se pak zabývat svou odpovědností, čím jsme si třeba k narušení zdraví přispěli, a v pozici rodičů je to někdy ještě těžší připustit si, že naše zacházení s dítětem pro něj nemuselo být optimální, resp. mohlo mu způsobit nějaké újmy. Jako dětská terapeutka se s touto někdy velmi silnou a neprůstřelnou rodičovskou obranou proti přemýšlení o souvislostech dětských potíží setkávám velmi často, někdy čím vzdělanější rodič, tím silnější obrana…
Jak říkal Winnicott ve svých přednáškách studentům medicíny od r.1954: „…mezi pojmy intelekt a zdraví není vlastně přímého spojení, Při neporušeném zdraví funguje mysl na úrovni funkčnosti mozku, protože emocionální vývoj probíhá uspokojivě.“ (s. 22)
„Psychická onemocnění –… jednoduchý výklad neexistuje, až na to, že klinicky jde vždy o poruchu emocionálního vývoje, i když byla zcela zřejmě způsobena faktory prostředí.“ (s.24)
„…existuje reálné nebezpečí přehnaného zdůrazňování jen povrchních aspektů dětské psychologie. Vše je sváděno buď na vnější faktory nebo na dědičnost. Jednotlivé psychiatrické choroby jsou seskupeny a popsány jednoznačně, tj., klamně. Dochází k nadměrnému uctívání osobnostních testů a testů dosažených schopností. Spokojené vzezření dítěte je příliš rychle chápáno jako znamení zdravého emocionálního vývoje.“ (s.19)
Genderová dysforie
Britské psychoanalytičky Barbara Gaffneyová a Paulina Reyesová (1999) popisují výstižně genderovou dysforii těmito slovy- „setkáváme se zde s nejzákladnějším a nejbolestivějším z možných odcizení, totiž s odcizením těla a duše… Tito mladí lidé jsou rozpolceni do té míry, že nedokáží spojit prožitek vlastní identity se svým tělem a tento pocit jim znemožňuje společenské styky se svým okolím. Tělo jakoby neustále popíralo, kým se dítě cítí být, a nástup pubertálních tělesných změn je prožíván jako útok na samu podstatu vlastní totožnosti.“
Při psychoterapeutické práci s klientkou, která takto trpí, jsem si uvědomila a zároveň s ní často prožívám i v přenosu a protipřenosu tu hrůzu z toho, že vzdává-li se své pohlavnosti, svým způsobem odmítá přjmout daný příděl biologického pohlaví a s ním spojené fungování v životě a snaží se dosáhnout na to druhé pohlaví, které ji nebylo naděleno (odmítá akceptovat hranice, limity), zároveň si však uvědomuje (nebo spíše občas probleskuje k jejímu vědomí), že osobou opačného pohlaví se stát nemůže, to může celý život pouze napodobovat. I když dnes stále dokonaleji při využití moderních medicínských metod, na kterých pak také tito lidé zůstávají často závislí celý život. Proto je tak těžké o tom mluvit a přemýšlet…
Vývoj lékařské terminologie
V roce 1980, 1994 v DSM III a DSM IV najdeme diagnózu Porucha pohlavní identity (Gender Identity Disorder).
V DSM V (2013) najdeme místo tohoto označení termín Pohlavní dysforie (Gender Dysphoria). Kontroverzí tohoto pojetí je, že se nejedná o specifickou psychopatologii, ale o atypický vývoj pohlavní identity, nicméně zůstává v manuálu psychiatrických nemocí pro potřebu ošetření a léčby v některých případech, která je hrazena z veřejných zdrojů, zdravotních pojišťoven, jak uvádí Domenico Di Ceglie (2018).
Weiss také říká, že transsexualita je řádně diagnostikovaná porucha, zahrnutá v mezinárodní klasifikaci nemocí a doufá že to tak zůstane, už kvůli transsexuálním pacientům, kterým léčbu hradí solidární zdravotní pojištění. Může být velmi nákladná.
Počet transsexuálů odhaduje na 1: 1600, dle Weisse se celkově nezvyšuje, jen přibývá lidí, kteří si jdou říci o pomoc. Uznává i existenci tohoto současného modního trendu, který ovšem prý pomine. (Mimochodem, ubývá prý zájmu o sex a vztahy – tato generace je závislá spíše na internetu než na reálných partnerských vztazích, zejména mužům se nechce do nich investovat, je snazší sex, resp. masturbace po internetu, v Japonsku mají už i první robotky na sex.)
Ale také, pozor!
Americká psychoanalytická asociace (APsaA), největší psychoanalytická organizace – 3300 členů,se nyní omlouvá všem za potologizaci homosesexuality a transgenderové identity v minulosti. Považovali ji za mentální nemoc a svým mnohdy poškozujícím přístupem přispívali k diskriminaci a traumatizaci těchto osob. Prezident Lee Jaffe píše, že jsou nyní hrdi na to, že mohou obhajovat práva genderové diversity…web, úvodní strana, NY June 2019
Atypický vývoj pohlavní identity z psychoanalytického hlediska
/ Atypical gender development/ Porucha pohlavní identity / Transsexualismus
Jaké jsou příčiny poruch GI, zatím nikomu není zcela známo a je to stále předmětem odborných diskusí. Odborníci mají různé teorie a hypotézy, jejichž ověřování je více před námi než za námi.
Porucha pohlavní identity se vyskytuje někdy současně s autismem a ve všech kazuistikách, které jsem na toto téma četla, a také u případů, se kterými jsem se osobně setkala ve své praxi (4), se vyskytovalo nějaké trauma nebo raná ztráta důležité blízké osoby či jiná závažná potíž v rodině. To osobní setkání, resp. vlastní zkušenost (diagnostické rozhovory s těmito lidmi,) s následnými emocemi, které ve mně vyvolal jejich psychický stav mě také nejspíš přiměly o tématu mluvit a dále se jimi zabývat.
Ad první -11letá dívka – ve mně vyvolala silné protipřenosové pocity, resp. pochybnosti, že něco takového jako mužské a ženské pohlaví existuje, dále jsempozorovala nezájem až nechuť zabývat se psychologickými souvislostmi jak u samotného dítěte, tak u rodičů, ulpívání na tělesném, na akci, překračování hranic intimity - předčasná sexualizace, ohrožení vlastního bezpečí, traumatizace i v generaci rodičů.
To jsou podobné těžkosti, které popisují další odborníci, pracující s těmito lidmi, např. v GIDS v Londýně (Di Ceglie) , které funguje pro celou Anglii jako diagnostické centrum.
Beate Schumacher, členka britských psychoanalytických společností, pracující psychoanalyticky s dětmi i dospělými, studovala psychoanalytickou literaturu na téma Genderu a napsala článek (2017), který zazněl letos na konferenci ve Varšavě. Říká, že zde najdeme dvě hlavní kategorie možných příčin atypické genderového vývoje, pokud uvažujeme o záležitostech nevědomí (nevědomém použití). Tyto jsou spolu také často provázané:
- problematika separace
- adaptace na to, co je subjektem (dítětem) považováno za žádoucí pro objekt (po čem touží objekt – blízká pečující osoba)
Z jejích postřehů v článku vybírám:
Práce Roberta Stollera jsou založeny převážně na studiích chlapců. Porucha pohlavní identity je stále mnohem rozšířenější u chlapců.
Proč se transsexualismus častěji vyskytuje u chlapců? Teorie uvažují o tom, že rané dětství stráví téměř všichni v blízkém kontaktu s ženským tělem (matkou, případně chůvou, babičkou), takže pokud se objeví potíže v procesu identifikace, je pravděpodobnější, že se projeví u chlapce, který musí v určitém věku vyrůst nebo se vzdát/opustit identifikaci s ženou, což dívky udělat nemusí.
(Stoller, 1968, s.197)
Jinou hypotézu o převaze transsexualismu u chlapců, spíše kulturně podmíněnou, vyslovuje Angela Joyce. Ptá se, jestli snaha vyhnout se maskulinitě souvisí v dnešní posfeministické době s krizí mužství, které je dnes kompromitováno (in Schumacher, 2017, s.8).
Ve Stollerových studiích figurují často matky těchto chlapců, působící jako činitele bránící separaci bezprostředně na jejich tělesné úrovni – mezi těly matek a těly jejích synů. Ženy, které jsou predisponovány přivlastnit si těla svých synů díky určité ambivalenci k jejich vlastní feminitě, zachází se svými syny tak trochu jako se „svým feminizovaným falem“ (mother´s feminized phallus), připoutaným k matce doslova kůže na kůži. Výsledkem excesivní identifikace s takovou matkou není úzkost, ale snaha udržet tento stav blažené symbiózy, kdy je každé senzuální potěšení odměněno. Stoller usuzuje, že toto zpoždění v ponechání chlapcům svobody pohybu a uvolnění se z mateřského sevření (neustálé mazlení se matek s chlapci, jejich stále sledující oči ), může být primární patologií. Otcové k tomu přispívají svou častou nebo stálou nepřítomností. Nejenže tak matkám dovolují feminizaci svých synů, ale vlastně je tak nepřímo vhánějí zpět do matčiných náručí.
Ovesey a Pearson (1973) vidí také „fenomén transsexualismu“ jako obranu před hrozbou této fúze, ale zdůrazňují více strach než slast, jehož kořeny vidí v rané separační úzkosti, předcházející náležité self-objektové diferenciaci a hrozící anihilaci. Později (1983) dospěli k názoru, že pohlavní identifikace předchází falicko-oidipské fázi.
Coates a Pearson (1985) spojují „extrémně femininní chlapce“ s matkami, které bývají někdy nedostupné. Chlapci, kteří si nejsou jisti, že je matky doopravdy chtějí, resp. že je chtějí spíše než pro ně samotné, ke svému použití, jsou nuceni hledat cesty, jak si matku udržet, vyřeší to napodobováním. Zaměňují stav být matkou se stavem mít matku.
Galenson a Roiphe (1980) dělali studii 30 chlapců během jejich 2.roku života, tedy v raně genitální fázi. Tři chlapci byli více feminní, brávali si máminy šperky a oblečení, hráli si s panenkami, vykazovali větší kastrační úzkost a zvýšenou agresivitu, stejně jako silnější vazbu a identifikaci s matkou.
Coates (1991) se pak znovu soustředí na ranější fáze života a uvažuje o genetických faktorech, např. temperamentu dítěte, ale otázka ztráty je také velmi důležitá v nevědomém fungování, které odkrývá. Objevuje se téma
„trojité pohromy“ - uvažujeme o chlapcích a jejich matkách:
- vědomí genderové odlišnosti (u chlapců)
- ve stavu nedosažení self-objektní stálosti,
- spolu se zkušeností ztráty matky,
vede k feminní identifikaci, která má sloužit ke zvládnutí separační a anihilační úzkosti a odvrácení agresivity. Atypická pohlavní identifikace je v podstatě varianta identifikace se ztraceným objektem.
Podobná pozorování v individuálních případech udělali později také Roiphe (case of „Henry“, 1991) a McDevitt (case od „Billy“, 1995), kde se ukazuje také transgenerační komponenta případu.
O transgeneračním přenosu traumatu mluvíme také v Čechách.
Rodinní terapeuti Chvála, Trapková mají teorii o transgeneračním přenosu transsexuality (traumatu) v rodině. Pokud není trauma osloveno a zpracováno, ve třetí generaci se často projeví transsexualitou.
Kirsten Dahl (1988) požaduje komplexnější pohled na vývoj pohlavní identity než zabývat se pouze procesy identifikace. Dahlová říká, že pohlavní identifikace (gender) se postupně skládá dohromady – aspekty vývoje ega a libidinozně podmíněné deriváty infantilní sexuality působí v kontextu objektních vztahů, narcismu a agresivních tužeb. Cesta k výsledné pohlavní identifikaci, ať už typické či atypické, je ovlivněna všemi těmito liniemi vývoje a jejich vzájemnou interakcí. Každá je jedinečná, nejsou dvě stejné, stejně jakož i fantazie o genderu u každého jedince. Vždycky je tu individuální adaptace na externí realitu a sociální konvence, vždy originální snaha nalézt kompromisní uspokojení instinktivních pohnutek. Dahlová popisuje případ dívky „Marty“ – chlapci uvězněném v dívčím těle. Opět se tu setkáváme s traumatem a ztrátou, potížemi v rodině, ať už reálnými nebo subjektivně prožívanými.
Oleskerova longitudinální studie (1998) dívky nazývané „Mia“, sledované od narození až do dospělosti podtrhuje unikátnost nevědomé fantazie, intrapsychických konfliktů a kompromisních formací. Formování jejího „maskulinního charakteru“ začalo počátkem
- roku jejího života, ještě před dosažením oidipského vědomí pohlavních rozdílů, což by mohlo přidat váhu obecným úvahám o tom, že gender předchází sexu/pohlaví, že tedy „sexualita“ je vázána spíše k narcismu než k primární scéně. Rodiče Mii zaujímali od jejího narození k jejímu pohlaví ambivalentní postoj. Z několika různých důvodů by bývali raději, kdyby Mia byla opačného pohlaví. V tomto ohledu se Miin příběh podobá příběhům Billyho a ostatních chlapců. V pozdější studii Olesker uvádí (2003) 5 takových případů – jejich matky si přály dítě opačného pohlaví a v jejich zacházení s nimi se našlo hodně ambivalence. Ve všech pěti případech také jejich sourozenec opačného pohlaví byl matkou preferován. „Zdá se ironií, že pohlaví (sex) bylo obětí, někdy doslova a gender vítězem snahy maximalizovat lásku, aby libidinální investice objektu do pohlavního a sexuálního těla byla zabezpečena“, říká k tomu Schumacherová (2017).
Zucker a Bradley (1995) upozorňují, opět u chlapců, na souvislost mezi poruchou pohlavní identity a psychopatologií matky. Zucker (1998) uvádí, že mezi chlapci s poruchou pohlavní identity mělo 73% nejistou citovou vazbu s matkou.
Domenico di Ceglie (1998) říká, že tito chlapci zažívají separaci od své vazebné osoby (attachment figure) jako „psychologickou katastrofu“, což může být založeno na neuspokojivém vztahu s internalizovaným prsem a zvláště také na temperamentové charakteristice dítěte, tedy jeho neschopnosti unést frustraci. To vede chlapce skrze excesivní splitování k identifikaci s idealizovanou představou matky. Psychické přežití je pojištěno popřením aspektů reality – reálného mužského těla. Dívky, naproti tomu, mohou prožívat své matky jako ohrožené – depresí, násilím apod. a pokoušejí se o psychické přežití svých matek i sebe samých tím, že odkládají své ženské tělo jako „příliš slabé“ na to, aby je ochránilo. Také se tak chrání před separací. Di Ceglie, jakož i jiní, zdůrazňuje, že fungování těchto dětí je na velmi konkrétní úrovni. „ Příliš se obávají svých fantazií, než aby jim dali volný průchod při hře“. Vypadá to, že vývoj pohlavní identifikace začíná brzy. V době, kdy ego je pořád ještě z velké míry tělesné ego (body ego), a proto vyžaduje konkrétní řešení. Ještě příliš malá kapacita pro symbolické myšlení může být příčinou rigidity atypické pohlavní identifikace.
Radikálně odlišný přístup prezentuje Avgi Saketopoulou z New Yorku a Diane Ehrensaft ze San Franciska (2014). Spatřují traumatizaci dítěte spíše v tom, že se rodiče vztahují k dítěti a jeho pohlaví dle jeho pohlaví při narození, i když dítě jasně artikuluje opačnou identitu – nejdříve ve 2.-3. roce.
Ehrensaftová mluví o genderové revoluci, kterou vedou naše děti.
V přednášce, kterou můžete zhlédnout na na internetu (you tube) z roku 2014 mluví o genderovém spektru, navrhuje pro každé dítě unikátní genderovou pavučinu (gender web) a určuje faktory, které vývoj genderové identity ovlivňují. Říká, že musíme přehodnotit vše, co jsme se až doposud o genderu učili. Gender se prý mění také během života. Varuje před naší mikroagresivitou vůči dětem – např. dát dětem pokyn seřadit se dvou řad chlapci/dívky … apod.
V diskusi někteří diskutující vidí rozpor mezi jejím pohledem na možnosti proměnlivosti genderové identity v průběhu života (uvádí př. 92letou osobu, která změnila genderovou identitu) a její teorii o pravém genderovém self, které má být odhaleno v True Gender Self Therapy (Einstein a Einstein, 2014). Jako diskutabilní se jeví též používání hormonů - blokátorů puberty u malých dětí (!?).
U kauistiky Ehrensaftové o Jacqueline/Thomas si Schumacherová všímá této historie – v J. ani v terapii není mužská figura, ani reálná, ani ve fantazii - J. byla počata umělým oplodněním dárcem spermatu. Matka byla nadšena z toho, že se jí narodila dívka! Jediné mužské bylo jméno, které Ehrenshaftová dala matce J. „Adrian“ a Jaqueline/Thomasovo přání být chlapcem.
Schumacherová uzavírá své roční studium textů a kasuistik o atypickém vývoji pohlavní identity (AGD) názorem, že „…nevědomá přání a potřeby rodičů se zdají mít ústřední důležitost. Pohlavní identita se začíná utvářet v raném dětství ještě před oidipským obdobím bez ohledu na řešení oidipské problematiky a diferenciaci jednotlivých pohlavních znaků, ale ve vztahu k objektům, jejichž porozumění a zacházení s těly dětí zahrnuje obojí, význam, jaký má pro ně pohlaví dítěte, ať už lepší či horší a to, že se to děje v období, kdy to nedává jakýkoliv smysl dítěti, se mi zdá také důležité.“
Klade otázku, jestli ambivalence k pohlaví dítěte může vést k menšímu investování do pohlavního těla dítěte nebo jestli sexuální tělo padne za oběť dětské touze získat maximum lásky. Pokud tyto konstrukty přetrvají, sex může být obětován celý. Podotýká, že je překvapena, jak málo při studiu zhruba půl století literatury o transsexualitě četla o sexu ve smyslu erotickém spíše než o biologické varietě.
(čti také – Benjamin Kuras „K.O.sexu“, 2019, Julia Kristeva „Jazyk lásky“, 2004)
Juliet Mitchell má zajímavou hypotézu o tom, že se gender oddělil od sexuality. Říká, že od 60. let 20.st. je sex na západě převážně nereprodukční. Tato sexualita nepotřebuje polaritu muže a ženy. Takové erotické aktivity nemusí riskovat, že ztratí erotický náboj tím, že budou vázány biologickými potřebami o přežití druhu.
Freud ve Třech esejích říká, že není nic nepřirozeného nebo nenormálního, co se týká sexuální touhy, že sexualita je na počátku a ve své podstatě polymorfně perversní. Mitchellová říká, že „gender je polymorfně perverzní dítě, které vyrostlo“ (Mitchell, 2004) – vyrostlo, ale nedospělo - tak tomu já rozumím.
Téma genderu ve 21.století, zdá se být více o narcismu než o sexualitě, dodává Schumacherová.
Na závěr bych vám ráda citovala pár ‚doušek‘ z knihy „Lidská přirozenost“ od Donalda Winnicotta, jedinečného britského dětského psychoanalytika, a také pediatra, jsou to jeho přednášky z r.1954 a 1967 pro studenty lékařství.
„Nenecháme se chytit do léčky nastražené běžným užíváním termínů „mentální“ a „fyzický“…neoznačují totiž dva protikladné fenomény. Proti sobě stojí soma a psyché. Mysl má svůj vlastní specifický charakter a je třeba ji chápat jako zvláštní případ funkce psyché – soma.“ (s.20)
„Základem lidské přirozenosti není mysl a tělo, ale vzájemný vztah psyché a soma s myslí jako hřebenem na vrcholu vln psychosomatického fungování…“(s.30)
Literatura:
Di Ceglie, D. (2018) „The use of metaphors in understanding atypical gender identity development and its psychosocial impact“ In Journal of Child Psychotherapy, vol. 44, No.1, p. 5-28
Freud, S. „Tři úvahy o teorii sexuality“, 1926, s.
Gaffneyová, B. a Reyesová, P. (1999) kap. „Dysforie pohlavní identity“ in Psychoterapie dětí a dospívajících – psychoanalytický přístup, Lanyado, M., Horne, A. (Ed.), s. 475-495
Horney, K. „Ženská psychologie“, Praha, Triton, 2004
Chvála V., Trapková L. „Rodinná terapie psychosomatických poruch“, Praha, Portál, 2004
Jensen, Frances E., Nutt, Amy Ellis (2015) „Mozek teenagera“
Money, J. (1955) „An examination of some basic sexual concepts: the evidence of human hermaphroditism“, Bulletin of the John Hopkins Hospital 97, P. 253-264
Money, J. (1992) „ The koncept of gender identity disorder in childhood and adolescence after 37 years“ Proceedings of the Conference on Gender Identity and Development in Childhood and Adolescence, London: Konference Unit, St.George´s Hospital
Poněšický, J. „Fenomén ženství a mužství“, Praha, Triton, 2004
Poněšický, J. „Psychodynamika mužské a ženské genderové identity“ in čas. Psychosom, 2018, 16 (4) s.206-214
Scharff, E., Scharff, J. S. „Interpersonal Unconsciousness“, referát na konferenci EFPP, Varšava, 2012
Schumacher, B. „We are all born naked - is the rest drag?“ referát, Londýn, březen 2017
Stoller, R. (1968) „Male, childhood transsexualism“, Journal of the American Academy of Child Psychiatry 7: p.193-201
Stoller, R. (1976) „Primary Femininity“, Journal of the Američan Psychanalytic Association, Suplement Female Psychology, 24, s. 3-27
Stoller, R. (1992) „Gender identity development and prognosis: A summary“ In C. Chiland, J.G.Joung (Eds.) New Approaches to Mental Health from Birth to Adolescence: p.78-87, Yale University Press
Weiss, P. „Sexmise pro 21.století“, rozhovor pro čas. Téma, březen 2019
Winnicott, D. W. „Lidská přirozenost“, Psychoanalytické nakladatelství, 1998