Opočno Sympozium 2018
Iva Andrejsová
“Mojí touhou je být tam, kde je pořád ještě možné separovat věci » (J.H.K.) 1.
Takto to před pár lety v Paříži řekl J.H.Krchovský u příležitosti dne středoevropské poezie, kde četl své básně v literární kavárně poblíž kanálu Saint Martin a já doufám, že jej cituji dobře.
Výrazy “ touha, být, separovat” nás tak budou provázet úvahami o subjektu a totalitě, o času a pohybu.
Otevřou je slova mladé ženy A.
„V dětství v kostele jsem byla vedle matky a matčin hlas ve zpěvu písní byl tak strašně silný, zněl všude a nic jiného nebylo slyšet.
Jako větší jsem si pak šla stoupnout jinam, kousek dál, abych ten příliš silný hlas tolik neslyšela. Abych mohla sama zpívat.“
Jít kousek dál, jinam. Být slyšena, slyšet, vnímat se jako Já, jež má nějakou formu, podobu, hlas, projev.
Francouzský fenomenolog Maurice Merleau- Ponty říká : « Člověk je zrcadlem pro člověka… a je to druhý, kdo utváří moji tvář» 2 .
Vidět, slyšet svoji podobu v pohledu, v poslechu druhého, znamená současně být sám sobě zrcadlem, tím, jak přijímám svůj obraz a ozvěnu. Můj obraz, mé echo je ten druhý ve mne.
Jsem tím, kdo se vidí, vnímá v zrcadlech pohledu druhých lidi a dění světa - a současně tím, kdo je druhým i sám sebou viděn, reflektován.
Lidská bytost je obojím, subjektem aktu vidění a sobě samé objektem.
A opět J.H. Krchovský : « Echo, (návrat mého hlasu) je zdvojením sebe, je tím, co ve mne zůstáva. Jako obraz, stopa ».1
Reflexe sebe je tak už stopou, je tím Já, s nímž se poté v nových návratech pohledů na sebe a ozvěn konfrontujeme.
Zobrazení jako stopa, už záznam v minulosti, ztrácí onu prchavou kompletnost přítomnosti, požitku (v lacanovské teorii “jouissance”).
Čas a prostor nás někam posouvá, nově a jinak situuje vůči našemu obrazu ve světe. Odraz, reflexe já/jiný, v průběhu času tvoří další stopy, nové odpovědi na otázku : Kdo jsem ? Kde jsem ? Co chci ?
Je-li zrcadlo humanizujícím a socializujícím řádem , není přeci plnou pravdou našeho bytí.
Vždy totiž v tom obrazu Já, v jeho viditelných konturách něco chybí, něco, co vidět není, co se však přeci děje uvnitř našeho těla, našich neviditelných vnitřních orgánů, našeho nevědomí. Obraz, echo, již v sobě skrývají i nechávají tušit toto rozštěpení viděného a neviditelného, přítomného a chybějícího. Já jako obraz i vnitřní nevědomé dění spolu intervenují na naší cestě životem.
Člověk na ní hledá své místo ve světe, do něhož se rodí, utváří své vztahy k onomu lacanovskému velkému Druhému ( řádu světa) i touží a potřebuje jím být jako subjekt uznán.
Nalézt se v jeho Řeči a adresovat mu svoji promluvu. Jak říká Jacques Lacan : « Aby se rozeznal, sám sebe uznal jako existujícího, subjekt potřebuje reflexi druhého od sebe odlišeného a jeho Řeč ». 3
Řeč, pojmenování, je pamětí i uspořádáním věcí světa.
Symbol fonemickým útvarem, slovem, věc vyčleňuje ( separuje, kastruje ) z mnohočetnosti fenoménů , udílí jí místo vůči jiným věcem.
Slovo a gramatický řád tvoří strukturu, je formou Druhého.
Řeč ale není jen sdíleným kódem diskurzu, je současně tvůrčím aktem toho, kdo mluví, stylem každého jednoho ve vztahu k Druhému ( řádu), k druhému ( člověku) a jeho objektům.
Poměr subjektu k symbolům , zastupujícím věci světa, je vyjádřen v jeho signifikantech, kde hlavní, první signifikant reprezentuje subjekt vůči světu, z něj vyplývají signifikanty další.
Moustaffa Safouan ve své poslední knize (« La civilisation post-oedipienne ») mluví o koncepci řeči ne jako o zrcadlu myšlení, ale jako o tvůrci jednoho a druhého.
Promluvou se člověk zařazuje do společenství lidí, i se jakožto jeden, ten, kdo mluví, odlišuje od druhého, toho, kdo a jak ji slyší a reflektuje.
K tomu, aby řeč každého jednoho zněla, musí být jak vyřčena jedním, tak vyslyšena druhým.
A. v sesích mluví, až o překot, jakoby se jedno slovo slévalo, sráželo s druhým. Jakoby ji cosi nutilo uprchnout před něčím, ji zavalujícím… a přitom potřebuje říci svoji pravdu hlasem svým, být slyšena, být.
Lidská bytost se jako taková rodí, stává subjektem díky procesu separace. Je tím, kdo se vyděluje, kdo shledává, co je a co není a její hybnou silou je touha, pnutí k tomu, co jí do úplnosti chybí.
Lacan zakládá svoji teorii touhy a originelního chybění na původním Freudově konceptu Das Ding, té tajemné síly v nás.
Příčina touhy nespočívá ve ztrátě, v chybění nějakého objektu ; touha vyvěrá z hlubin prvního chybění, ze ztráty veškerosti, kontinuity intra-uteriního bytí.
Originelní chybění se zakládá na oné fatální ztrátě, první a definitivní separaci : narození.
Narození však není efektem separace dítěte s matkou coby objektem.
Dítě se originelně separuje od části sebe sama, od své kompletnosti s placentou jako něčím, co k němu patřilo a jej zaobalovalo v jediné universum.
Dítě se náhle ocitá bez oné obálky, látky, která jej zahalovala v uzavřeném kruhu dělohy, dokud jej síly života z ní neodtrhly.
Toto původní bytí v obálce bylo přeci originelním kontinuem, vším, neustálostí beze zlomu: bez rytmu dechu, bez pohledu a hlasu, bez hladu, jenž ohlašuje čas.
Alespoň k takovému splynutí se všehomírem se vztahují fantazie, víry.
Řád života ale lidskou bytost vede jinam, bude nadále žít jako separovaná v časoprostorovém světě, v němž však po ztracené kontinuitě a plnosti stále nejasně touží, hledá ji v nových konfiguracích, vztazích.
Narození je tak zlom, je ztrátou nenahraditelnou žádným objektem. Je první srážkou s realitou pulzu života, nevyhnutelnou cestou, na jejímž konci opět nebude chybění čehokoli, kromě života samého.
Ať už v ráji, nebo v ničem po smrti… Nevědomá fantasmata originelního chybění však zůstávají během žití v hloubi našeho nevědomí, v paměti bez objektu, jako nenahraditelná ztráta.
Temporalita je dimenzí života, otevírá cestu subjektu jako toho, kdo se separuje, kdo se odlišuje od druhého, ale v čase i od sebe samého.
Pokud by proces diferenciace neprobíhal, dítě by se subjektem nestalo. Zůstalo by ve stojatých vodách bez vědomí sebe, bez chybění, jako objekt těla druhého.
Místo objektu…?
Lidská bytost zabydluje svůj svět objekty, věcmi světa, v nekončícím procesu separace od nich coby subjektu v souvislosti s tím, jaké místo vůči nim i druhému zaujímá a jaký je jeho poměr k jejich chybění.
Konstituce jakéhokoli objektu je parciální substitucí, nutností zaplnit onu díru po první ztrátě kompletnosti, substitucí, která však sama o sobě originelní ztrátu nikdy nenahradí.
Pro normálně strukturovaný subjekt tak objekt není definitivně úplný, totální; vždy obsahuje jistou dimenzi manka.
Subjekt vždy bude rozštěpen mezi chyběním a touhou (Erotem) po znovudosažení ztracené kompletnosti.
Současně však zákonem života je pro něj ona možnost ještě a jinak se separovat, vymezovat, aby nezhynul jako slytý v neodlišenosti jediné definitivní totality, jež je královstvím Thanatu.
Touha je doménou Erotu, je uznáním odlišnosti jednoho a druhého, sexuální diferenciace, i pnutím ke slasti spojení s druhým jiným, trvale však nedosažitelným.
Život je ale stejně tak prostoupen dramatem Thanatu, jenž je vládou negace odlišnosti, nihilizace a destrukce druhého i v sobě druhého, v orgasmické smrti.
Eros a Thanatos tak nejsou dva spolu extrémní póly, spolu nesouvisející síly; temporalita života je scénou jejich dynamiky.
Nejprve: kdo je Eros ?
Syn Porose (Plnosti, zdroje všeho) a Penie (chudosti, chybění). Poros, na hostině na Olympu uspořádané na oslavu zrození Afrodity, má všechno, přízeň bohů.
Penia, lidská chudoba, stojí u brány, není jí však povolen vstup do jejich ráje. Poros usíná v zahradách pod Olympem, opilý božskou ambrosií, nápojem nesmrtelnosti.
A tu se k němu v jeho nevědomém spánku přiblíží Penia, nedostatek, chybění, aby se s ním spojila a počala dítě. 5
Eros je tak synem božské všemohoucnosti ( Porose) a lidského údělu chybění ( Penie).
Eros je bytí, je pnutí ke slasti ve spojení s druhým, v trvání však nedosažitelným, je touhou po ztracené úplnosti.
Pro Emmanuela Levinase : « Touha se strukturálně váže k nekonečnu »6.
A nekonečno je ve Druhém. Kdyby si však Druhý jednoho, jeden druhého úplně a trvale osvojil, jeden a Druhý i druhý už by přestali existovat jako jiný a Já by se stalo kompletní, totální, finální.
Tedy, pro Levinase paradox jouissance ( požitku bytí) spočívá v « nemít, ztratit ». Nacházet a ztrácet v nových separacích.
Sexuální touha, touha po druhém odlišném nezkončí uspokojením, naplněním ve spojení , ale ožívá znovu v nových chyběních, protože vytoužený druhý, objekt touhy, nemůže být trvale asimilován.
Je-li tedy Eros hybnou silou neukojitelnosti lásky, Thanatos je tenzí k autokonzervaci, trvalosti, destrukci druhého – i druhého v sobě.
Chybění, oddělování a touha se rýmují s pnutím k životu, s Erotem. Splynutí, repetice ( návrat), totalita se rýmuji s pnutím ke smrti, s Thanatem.
Je-li Eros variace, Totalita (Thanatos) absorbuje všechny rozdíly, veškerou odlišnost od sebe sama, jako černá barva Noci.
Proc že se tedy musel Narcis nakonec utopit ? Protože nechtěl, nemohl slyšet hlas nymfy Echo, která jej reflektovala, už však v posunu času odpovídala jeho hlasu.
Protože se nemohl hnout z místa, fascinován sám sebou odtrhout oči od svého obrazu, aby jej v absolutnosti okamžiku neztratil.
Zafixoval se ve fuzi Já s Já-úplným , bez chybění i bez druhého, bez ztrát a bez nálezů, bez jinakosti.
V binaritě dilema « buď anebo », « vše nebo nic », zvolil « všechno » pod hrozbou « totální ztráty», kdyby připustil jakoukoli alteritu. Nemohl tedy naslouchat ani odpovědět hlasu touhy Echo.
Ve statut quo, subjektem i jediným objektem sám sobě, auto-erotický Narcis se nemohl pohybovat v prostoru a čase a tak musel zahynout, utopit se, sám sobě totální ; vlády nad nim převzal Thanatos a neomylně jej uvedl do říše smrti.
Symptom je thanatického řádu. Je ustrnutím v něčem, opakováním téhož tématu pod různými komportementálními či somatickými metaforami; je náhradním uspokojením, jouissancí.
Jeho funkcí je stavět obrannou hráz hlasu touhy tam, kde křehký subjekt “řeší” trauma či konflikt svých fantasmat vzdáním se, vytěsněním v nevědomí.
Současně je však symptom naléhavostí svého opakování novou výzvou, novým pokusem o jinou možnou odpověď vůči ustrnutí traumatu, je scénou, kde Eros, touha, ještě dostává šanci.
Toto je cestou neurózy. Tam však, kde strukturálně chybí zrcadlo a echo, kde není prostoru mezi Já a jiné, místa, z něhož by člověk mohl budovat své vztahy k druhému a k objektům, tam pole ovládá forkluze, uzavření cesty. Tam je bytost « nalepená » na elementy z reálna, jako subjekt se nezrodí, tam hyne v atomistické explozi, v rozstříštěnosti vesmíru.
Hnán jouissancí delirantní omnipotence, konstrukcí bludů se pokouší najít « nějaké » vazby mezi poletujícími objekty ve snaze utvořit z nich strukturu, níž však jako signifikant subjekt chybí .
Anebo, v dramatickém chybění objektů upadá do melancholie, kde to, co bylo její příčinou (ztráta), se paradoxně stává « falešným objektem », jediným, syceným jouissancí autodestruktivity; jakýmsi propadáním se do úplnosti nihilismu.
Melancholie jako jediný objekt a mánie jako poslední a marná, obranná hráz pro ní. Toto jsou cesty psychózy. Toto je rovněž šíleným univerzem totality.
Jak se tedy reflektuje totalita ?
Jako Narcis zaslíbený utonutí, totalita se zobrazuje v sobě samé coby kompletní, bez manka i bez touhy po druhém.
Pokud má co do činění s druhým, pak aby jej používala jako nástroje k doplnění svého obrazu. Je sama od sebe sama neseparovatelná.
Jakoby se dívala do zaslepeného zrcadla a snila sen o své všudypřítomnosti, o své všemohoucnosti. Trajektoár, cesta jejího diskurzu se musí navracet k témuž tématu, beze změny, bez pochyby.
Ty nekonečné stejné projevy, ty slogany… ! Jestliže její diskurz užívá symbolična i imaginárna, chybí v něm reálno, pravda subjektu.
Je to skeletický diskurz. Vlastnit druhého jako část sebe, svého kompletního těla, prohlásit se za jediný zdroj, důsledek i východisko dějin, je pro ni imperativem.
Totalita je fascinována sama sebou jako jedinou možnou obranou vůči reálnu smrtelnosti. Její silou je gravitace a obsah její řeči se točí v kruzích víru směřujícího dovnitř, ke dnu.
Kolikrát se slovo fascinace nabízí při shlédnutí filmu Melancholia Larse von Trier ! Fascinace, faisceau (francouzské slovo pro spletenec, svazek), ba fašismus… vycházejí ze stejného kořene, jímž je italské slovo “fascinare” , okouzlit, učarovat; vztahuje se k uhranutí něčím , zajetí v něčem .
Příběh filmu je doprovázen motivem z Wagnerovy opery Tristan a Isolda, zpěvem touhy po spojení na věčnost, v Noci, která triumfuje nade Dnem :
« Takto zemřeme, abychom již nebyli separováni, abychom zůstali věčně spojeni, bez konce, bez probuzení, zapomínaje našich jmen... fuze ve smrti, smrt ve fuzi…”.
Mimo čas a prostor, jenž rozděluje, bez probuzení z « Upřímné finální noci », věčnosti, kde « nebude nedostatku », zatímco v « Marném dni » vždy něco chybělo.
Marném dni, protože ve Dni života chybění, manko nemůže být zrušeno. Ztráta– separace - je kolébkou života subjektu a končí až s jeho smrtí.
Tam, kde není chybění, není bytí. Ti dva tedy, Tristan a Isolda, ve slasti smrti splynou, trvale spojeni. Budou nebytím v konečné totalitě Noci.
Název filmu už alarmuje : Melancholia. Tak se jmenuje obří planeta s obrovskou gravitací jež fascinuje, upoutává pohled k sobe, jak se řítí k Zemi, aby ji pohltila do sebe coby černá díra.
Ta nezměrná masa , koule, Bile noire ( žluč , ve staré francouzštině je metaforou melancholie) se blíží jako fatalita, jež zemi pohltí, bez naděje, že by bylo možné její dráhu odklonit.
Ale jak by tomu mohlo být jinak, kdyz svět lidí už je ztracen ? Stal se pouhými kulisami, burleskou na falešné scéně sloganů, maškarádou rolí a nakonec redukován na fiktivní, v sebe uzavřený ostrov, z něhož není cesty, na němž společnost tvoří jen nevidomé dalekohledy upírající marný pohled do nekonečna vesmíru.
Pro hlavní postavu Justine ve vyprázdněném světě jediná možná cesta vede do hlubin deprese. Co může naplnit tu zející díru v ní ? Zářivá planeta Melancholia! která do ní vrazí, pronikne ji, anihiluje ve smrtonosné explozi .
Čím rychleji se fascinující Melancholia přibližuje, tím více se Justine noří do závrati deliria brzkého splynutí s ní, upírá zrak už jen k ní, v extatickém očekávání jí nabízí své tělo, jakoby Melancholia byla příslibem nekonečné jouissance, orgasmické, mystické rozkoše.
Melancholici jsou děti ztraceného světa, v němž cesta k druhému, cesta jinam je uzavřená.8
Melancholik dvojnásobného manka ( manka druhého i sebe sama) nachází východisko z marného dne do triumfu Noci, očekává srážku s planetou vlastního zániku. Oddává se plně Thanatu.
Ale co je smrt ?
Je absolutnem, finálním návratem? Vede cesta do ní zpět temnou pasáží, která vyústí v oslňující nekonečno? « Být na věčnosti… »
Podle poměru člověka k chybění a ke smrti se formuje jeho struktura.
Buď je cestou « více či méně normálně neurotického” toužícího subjektu, nebo cestou negace, uzavření do melancholické jouissance úplnosti ztráty a megalomanických obran totality.
Totalita, z jejíhož vnitřku ani obvodu není úniku, je tak vším, je absolutním řešením, i absolutním paradoxem.
Být pořád, zastavit cas (« se SSSR na věčné časy a nikdy jinak !! ») v jediné pravdě, ideologii, je jako dokonaná smrt. « Jako moře... »* je všude.
Je psychotickým světem všeho a ničeho. Je snad fantasmatem kontinua před narozením ?
Či kontinua v ráji vstupem do jeho trvání, bez dechu, bez hladu, bez ztrát, bez diferenciace ? « Každý k moři dopluje » … ano ; ale « dříve, nebo později », po cestě časem vlastního života.
A život přece znamená rytmus… a konečnost. Život je bojem proti gravitaci, proti síle, jež nás vtahuje do svého nitra, proti víru hlubin.
Je úsilím udržet své tělo ve vertikální pozici, vidět svět ve třech dimenzích.
*“Život je jen náhoda”, Voskovec a Werich, Jaroslav Ježek
Drama totality se však rodí z nutkani popřít smrtelnost, ovládnout čas , prostor (« Poručíme větru, dešti »).
Orátoři jediné pravdy operují s negací « zneklidňující cizosti « jako druhého, alterity uvnitř sebe sama.
Budují psychotický svět neživotných figur, jehož vůdci v touze po nesmrtelnosti jsou paradoxně agenty pudu smrti.
Stav takového režimu připomíná ideu archaického štěpení kleinovské ranně schizoparanoidní pozice.
Mechanismy projektivní introjekce Dobrého dovnitř a vyvržení Zlého vně se zde radikalizují v realitě politicko-státní scény .
V této polarizaci se na jedné straně situuje blaho parciálního elementu - objektu-vnitřnosti.
Na druhé strane se nachází Zlo, (freudovská zneklidňující cizost) promítnutá do vnějšku, ztvárněná objektem druhého odlišného ( opozicí, disidentem, svobodným myslitelem, jiným etnikem, kulturou, vírou…), jenž by mohl ohrozit jistoty imaginární kompletnosti .
Uzavřená hranice, betonové zdi, ostraha, železná opona představují neproniknutelnou obálku dělohy, z níž separace narozením subjektu je vystavena trestu smrti, reálné či symbolické. 9
Cizinec tomuto režimu je odsouzen k neexistenci ( popraven, uvězněn, vypuzen) dle binární koncepce Dobra a Zla : « kdo není s námi, je proti nám ».
Pohyb coby subjektivní akt, brázdění cesty každého jednoho, je totalitárnímu světu nepřítelem.
Totalita staví nové zdi, jež mají zajistit jedinou možnou topologii : architekturu světa « uvnitř či mimo ».
Nebude subjektu v poměru k lacanovskému velkému Druhému, tedy symbolickému řádu, bude jen falešná scéna univerza, jehož břicho je centrem gravitace.
Ideologie totality se pokouší umlčet hlasy divergence. Její prostor se kondenzuje na hluchou komoru, jejíž zdi neodráží hlasy druhých, v níž není ozvěny, resonance a “ raisonance “ rozumu.
Hlas subjektu musi být udušen a nebude opovědi na jeho appel, zůstane bez ozvěny, neslyšený coby neexistující, « nemožný hlas fetusu uvězněného uvnitř mateřského těla .
Totalitární zeď, vztyčená jako falešný falus, je materializací fantasma všudypřítomné před-archaické matky, jejím zákonem je zpětná inkorporace .
Nepředstavuje otcovskou metaforu, není řádem symbolické kastrace, ale incestní absorbce.
Obehnání totalitární stěnou je jako opevnění proti všemu, co není uvnitř tělesa. Vše vně je ne-experimentovatelné, je to ono zapovězené « jinde », zakázané ovoce věedění.
Tělo totality, iluze do sebe uzavřené věčnosti, není strukturou, jen neforemným vakem, odsouzeným dříve či pozdeji k dekompozici.
Deformuje poměr jednoho k druhému, chce manipulovat jedince jako svůj parciální objekt pro svoji vlastní jouissanci, jako tisiciletý, permanentní orgasmus .
Její aspirací je být jediným objektem touhy sobě samé. Tato zeď, stěna je kontrakcí času, absorbuje prostor a energii jako černá díra, jež vtahuje každou živou bytost zpět, do stavu před kolébkou.
Je vládou Thanatu, jenž drží vše v zajetí uvnitř sebe jako života zbavené objekty. Není světem tvaru a barev, diferencí, je uzavřeným kruhem se silnou gravitací.
Pokud totalita jediného obrazu a hlasu přehluší vše, umlčí hlas druhého, pak jako černá Noc pohltí vsechny barvy a jako hluchá komora všechny zvuky, neumožní jim zaznít .
Zazděný svět totality je opevněným hradem, strážcem nehybnosti.
Udržuje mutaci řeči v mrmlání sloganů jako modliteb nějakého kultu, v němž je znásilněný jazyk redukován na nástroj monotonní dikurzivity, na unisono bez polyfonie hlasů druhých..10
Jediný diskurz, jediná pravda zanechává za sebou hořké plody perverze.
Dnes Islámský stát operuje s fantasmatem nesmrtelnosti, s obětí vlastního těla i duše v destrukci druhého jako vstupenkou do věčnosti ráje v nekonečné slasti.
Je-li melancholie, psychóza, reálnými objekty opuštěnou, vylidněnou krajinou a manie, megalomanie defenzívním elánem proti totální ztrátě, pak nostagie po něčem je již zapsáním něčeho, zápisem, z něhož může vytrysknout touha. Psyché je přeci Touha .
Po antice, renesance opet znovuobjevila kreativní hodnotu psyché. Otevření se novému pohledu, nové otázce jsou garanty lidskosti světa.
« Mojí touhou je být tam, kde je ještě možné separovat věci », říkal J.H. Krchovský.
Eva a Adam byli vypovězeni z ráje, z nevědomí sebe, protože ochutnali ovoce poznání, poznali vzájemnou diferenciaci, touhu po druhém a za ni byli potrestáni.
A tak se stali lidmi a poznali i strach z času. Vystaveni silám Erotu a Thanatu, touze a smrti, museli uhájit svůj pomíjivý život ve střetávání s reálným světem a předat jej dalším generacím.
Totalitarismus vsak hlásá fantasma trvání « ráje navždycky “. Ve strachu ze ztráty vlády nad svou konečností, brání poznávání. Totalitární režimy, fašismus, komunismus byli nepřátelé psychoanalýzy, neboť právě ta je uznáním, naslucháním subjektu jako druhého.
Neboť posláním psychoanalýzy je uvolnit, osvobodit kreativitu analyzanda, aby mohl znovu a jinak uvést svůj příběh v pohyb, v novou cestu, jak být ve světě.
Naším úkolem je dát čas a místo každému jednomu, který k nám přichází s utrpením zablokované touhy, s uvězněným traumatem v překrytí či přestrojení symptomem, s ustrnutím v repetici, oním reprezentantem pudu smrti.
Psychoanalytik nemá zaujmout pozici vědoucího, jenž poměřuje subjekt a jeho fantasmata s nějakou normou, technickým rámcem, schématem interpretačního diskurzu. Nemá se nechat ohromit či ohrozit symptomy pacienta, nebýt pěšákem či vojevůdcem na poli boje s nimi.
Psychoanalytik je místem Druhého ( ne Superegem), je adresou, k níž se analyzand jako subjekt obrací v potřebě reflexe sebe sama, v naději na uvolnění ze sevření “ jediné pravdy” symptomu.
Symptomu, který zaujímá místo, který vládne. Symptomu, jehož funkcí je trvání na zpětném zpřítomňování traumatu, na popření času.
Symptomu, jenž nemá jiné symbolizace, jiných slov, než svoji manifestaci a vnucuje se jako falešná a jediná řeč, jako ono jouissivní “totéž”.
Analýza je místem řeči, poslechu hlasu, zrcadlením i setkáváním jednoho s druhým a v něm se sebou samým, místem znovuvytrysknutí touhy, znovunalézání subjektu, jeho signifikantů a osobního stylu.
A pravda subjektu je pravdou jeho Reálna, jeho touhy po bytí.
Jednoho dne se analyzandka A.zarazí uprostřed slovního trysku , pootočí hlavu ke mně a řekne : « Ale vy nic neříkáte ». Já jí odpovím : « Vy říkáte ».
A bylo pak potřeba mnoho času, sesí. Sleduji, v čem její symptom vystupuje jako náhradní pokrývka, jako substituce látky, jež ji zahaluje i překrývá, navrací zpět a ohrožuje cestu její jedinečnosti.
Naslouchám toku i klopýtání jejích slov a obratů, jak a v čem se opakují a vracím jí je - a to jsou momenty překvapení.
Něco se přeruší, aspoň na chvíli a pak ještě. Slyším ji a jsem její ozvěnou, avšak jiným, posunutým hlasem, který jí neodporuje, neobjasňuje nějakou skrytou pravdu o ní, je však hlasem jako místem druhého, který je zde pro ni a něco jí o ní navrací.
Něco, co umožňuje zastavit destruktivní jouissanci, která ji zahlcovala. Přerušení, jenž oslabí funkci opakování symptomu.
Něco, co představuje zlom, který dává šanci jinakosti, separaci, možnosti se uvidět, uslyšet v řeči druhého a jeho světa.
A tak postupem času logorhea opouští svoji původně repetitivní naléhavou podobu, mění se v promluvu ke mně jako jednoho vůči jednomu.
A tato promluva se stává vyprávěním, převyprávěním, které utváří její živý příběh.
Je novým obrazem a hlasem, zobrazováním o ní, v němž ona sama shledává i tvoří své místo ve světě, může vymezovat své Já vůči Druhému i druhým .
Je její pravdou, příběhem, řečí a stylem bytí, s nímž se může identifikovat, aby mohla jinak, lépe a tvořivě žít coby subjekt ve svém čase a světe s druhými.
Reference :
1/ J.H.Krchovský : Rozhovor, Journées de la poésie de l’Europe Centrale, Paris, 2014
2/ Maurice Merleau-Ponty, Phénoménologie de la perception, Galimard 1945v : « L'homme est miroir pour l'homme... c'est l'autre qui me donne mon visage. "
3/ J.-J. Lacan ( Ecrits, Seminaires, La voix des Murs, Télévision, Radiophonie…)
4/ Milan Kundera, cf. Essaies, Le rideau, Immortalité, Lenteur ; Galimard, Paris
5/ Wikipedia
6/ Emmanuel Levinas, Totalité et l’Infini : Essai sur l’extériorité, Le Livre de Poche, 1991
7/ Laes von Trier, Melancholia